Steve Hackett - exkluzivní rozhovor

Steve Hackett - exkluzivní rozhovor
Steve Hackett - exkluzivní rozhovor

Na začátku jsem se trochu obával telefonického rozhovoru s čerstvým členem slavné Rock and Roll Hall of Fame a ještě slavnějších Genesis. Steve Hackett ovšem brzy ukázal, že zatímco jeho velkolepá sóla bývají prokomponovaná do poslední noty, v konverzaci dokáže být velmi sdílný a uvolněný.

Když jsem se připravoval na dnešní rozhovor, hodně jsem si pouštěl vaši novou desku Out of the Tunnels Mounth a oproti vašim posledním, na klasiku zaměřeným projektům, mi to přijde jako dosti tvrdá záležitost.

Chtěl jsem zase ukázat tu rockovou tvář (smích). Je to úplně jiný zvuk a úplně jiný styl, úplně jiný svět. Ale když se na to podíváte s odstupem, není to nic než hudba, noty, které zní jinak.

 

Prý jste tu desku nahrál přímo v obýváku.

Přesně tak. Je tam teď hrozný bordel. Na stole se pořád válejí kupy věcí. Ale nakonec, co je špatného na tom, udělat si z bytu domácí nahrávací studio?

 

Jaký software nejčastěji používáte.

Nahrávali jsme přes Apple Logic. Velmi se mi zamlouvalo, že jsme nahrávali při velmi nízké hlasitosti. Nechtěli jsme se nechat oblbnout randálem. Hodně lidí nahrává ve studiu co nejvíc nahlas, ale zatím jsem si nevšiml, že by to mělo nějaký pozitivní vliv na kvalitu nahrávky. Raději jsme nahrávali na úrovni domácího poslechu. Tak, abychom u toho prakticky mohli mluvit, aniž bychom zvýšili hlas.

 

Není těžké nahrávat hudbu, určenou k hlasitému poslechu, tak potichu?

Ale vůbec ne! Takhle přesně slyšíte, co hrajete a v jakém kontextu. Byla to velmi osvěžující změna, protože všechny kytary se nahrávaly nesmírně potichu. Všechny ty řvoucí vazby jsou jen simulace pořádně vybuzeného Marshalla. Abych toho zvuku dosáhl, používám efekty SansAmp od Tech 21.

 

Takže jste vůbec nepožil klasické kytarové zesilovače a kabinety?

Všechno šlo přímo přes SansAmp do počítače. Někdy jsem nahrál třebas jen čistý zvuk a zkreslení jsme přidali později. Vznikly z toho, myslím, dost zajímavé věci.

 

To mě velmi překvapuje. Když jsem to poslouchal, říkal jsem si, že to zní jako klasický Hackett.

To je vtipné že?! Alespoň vidíte, že ne vždycky je kvůli tomu třeba dělat nějaký hrozný brajgl. Samozřejmě mám rád obě situace a rozhodně si nemyslím, že tohle znamená konec klasických zesilovačů. Je to ale velká lekce ve využívání těchto technologií.

 

Budete používat simulace i na koncertech?

Živě používám SansAmp jenom jako pre-amp. Jinak mám na turné zesilovače a kabinety Marshall. Mám rád ten jejich velmi pevný zvuk.

 

Jak potom probíhalo nahrávání s ostatními muzikanty?

V zásadě dvěma způsoby. Někdy jsem nahrál základy, poslal jim je a oni poslali zpátky své party, nebo jsme se normálně sešli, popovídali si o tom, dali si pár drinků a nahráli stopy.

 

A nechybí vám klasická kapela?

S kapelou jezdím pravidelně na turné, takže to není tak, že bych se k muzikantům otočil zády. Nahrávat ale dneska s kapelou v dobrém studiu, to je v podstatě luxus. Proto poslední dobou nahrávám spíš s jednotlivými muzikanty a dávám to dohromady. Má to i svoje nepopiratelné výhody. Myslím, že ve dvou je to konverzace, ve třech už nastane hádka.

 

Na akustických věcech jako Nomads nebo Last Train to Istanbul jsou dosti zřetelné východní vlivy. Jak jste se k nim dostal?

Nomads jsou spíš ve stylu flamenca. K Last Train mě inspirovala návštěva Sarajeva. Poslouchal jsem tam i tureckou hudbu a myslím, že to místo je dokonalou křižovatkou Východu a Západu, že tudy někde prochází hranice. Je to jako kdybyste roztrhali mapu a pak jednotlivé součástky slepili bez ladu a skladu. Mám rád takové ty situace, ve kterých spolu hrají například sitar a saxofon a k tomu třeba flétna prohnaná přes distortion.

 

Mimochodem, s vydáním alba byly prý problémy.

Vleklé problémy! Když už bylo vše připraveno k vydání, můj manažer, tedy dnes už můj bývalý manažer, vydání zabránil a zažaloval mě. Soud jsem sice vyhrál, ale mezitím se dostala do potíží společnost, která měla desku vydat. V současnosti je ale CD konečně v běžné distribuci. Promo nahrávky mělo snad nejlepší recenze, jaké jsem kdy dostal, ale nikdo si nemohl desku koupit, což pro mě bylo hrozné. Lidi se ptali, kde si to můžou koupit, a já jim neměl co říct. Navíc v poslední době zanikají kamenné obchody. Myslím, že přežívají jenom kavárny, které prodávají CD, nebo obchody s CD, které prodávají kávu (narážka na reklamní akce Starbucks, pozn. aut.). Ale i kdyby prodávaly třebas spodní prádlo, věřím, že kamenné obchody mají své místo, protože trh zaměřený na stahování jednotlivých tracků je založený jenom na tvorbě a propagaci hitů.

 

Přitom právě web do jisté míry zvýšil informovanost o progresivním rocku. Myslím, že dnes má mnohem víc fanoušků než řekněme před patnácti lety.

Vůbec nechci tvrdit, že by progresivní rock končil. Tvrdě bojuje o svoje místo na slunci a objevují se nové a vynikající kapely, třeba Muse nebo Sweet Billy Pilgrim (tato kapela v současnosti doprovází i vynikajícího pianistu, zpěváka a skladatele Jamieho Columna, pozn. aut.). V některých směrech je internet výborný. Zároveň kvůli tomu žijeme v době, kdy se natáčení alba stalo jen jednou ze součástí naší práce. Rolling Stones už to dělají roky: živá představení se stávají tím hlavním artiklem. Důraz se tedy přesunul na vystupování, což mi ale vůbec nevadí. Na cestách jsem strávil větší část života a na turné se cítím jako doma. Čím jsem starší, tím víc si to užívám, což je trochu zvláštní, protože hodně lidí z mé generace už odchází do důchodu, a já se cítím, jako kdybych právě začínal. Někdy si musím připomenout, že mi není šestnáct ale šedesát.

 

Mimochodem, nechystáte se někdy zahrát i v Praze.

Nedávno tam byla moje přítelkyně a byla z vašeho města nadšená. Bohužel se mi nějak nedaří naplánovat koncert v Praze, ale moc v to doufám. Například v Budapešti už jsme hráli několikrát, ale Praze se to zatím nějak vyhýbá.

 

Minulý týden jste byl uveden do rockové Dvorany slávy. Jaké to je?

Byl to nesmírně zajímavý večer. Začalo to jako velmi formální záležitost v tradičním stylu. Všichni jsme byli nasoukaní do fraků. Ale v průběhu večera, jak přicházeli další muzikanti, stalo se z toho něco velmi dojemného. Například Jimmy Cliff (průkopník ska a raggae a další z letošních honorovaných; pozn. aut.) zazpíval Many Rivers to Cross. Bylo to nádherné.

 

Když už jsme u toho, setkal jste se zde s některými členy Genesis. Neplánujete něco společně?

V současnosti nic ani plánovat nemůžeme. Phill Collins skončil s vystupováním a má zdravotní problémy. Vždycky říkám, že když mě ostatní pozvou, budu vždycky k dispozici. Myslím ale, že nějaký reunion je krajně nepravděpodobný. Na svých koncertech každopádně pravidelně zařazuji naše starší skladby, ve kterých byla prominentní kytara. Fanoušci je milují.

 

Nedávno jste ale koncertoval se superskupinou, ve které se sešli Chester Thompson (Weather Report, Genesis, Zappa), John Wetton (King Crimson, Asia, Uriah Heep, Familly ) a Ian McDonald (King Crimson, Foreigner).

V podstatě jsme uspořádali čtyři koncerty a pak se všichni rozešli za jinými aktivitami. Bylo by hezké, kdyby to vydrželo delší dobu. Doufám ale, že se ještě někdy dáme dohromady, protože jsou to všechno moji dobří přátelé a samozřejmě i skvělí muzikanti.

 

Pojďme zpátky do minulosti. Už s Genesis jste přišel s velmi specifickým stylem, který kombinoval rockové a klasické postupy. Studoval jste tehdy klasiku?

Neřekl bych, že jsem studoval klasiku. Spíš jsem hodně poslouchal hudbu a něco z toho bylo blues a něco Bach. Genesis jsou někde uprostřed.

 

Váš sound charakterizuje také nekonečný sustain.

Už kytaristé v šedesátých letech hodně využívali dlouhý sustain. Je to spojené také s vývojem technologie, která umožnila dlouhý sustain, aniž by musel být příliš přebuzený zesilovač. Dnes používám kytary Fernandez, které mají zabudovaný systém Sustainer. Mám postavený model podle tvaru Gibsona s tremolem Floyd Rose. Někdy se snažím eliminovat perkusivní zvuky a decay (doznívání). Tím získáte něco, co se víc blíží zvuku lidského hlasu nebo houslí. Kytara je úžasný nástroj, ze kterého můžete dostat spoustu zvuků. Jenom musíte být dostatečně trpěliví. V sedmdesátých letech jsem samozřejmě používal klasického Gibsona Les Paula a jen několik málo efektů.

 

Hodně lidí tento styl porovnává k Robertu Frippovi. Věděli jste o sobě v té době?

No ovšem! Byl jsem jeho obrovský fanda. Chodil jsem na rané King Crimson, kdykoliv byla příležitost. Dokonce v materiálech k 5.1 remixu In the Court of King Crimson se píše o tom, že jsem býval v publiku. To, co spojuje King Crimson, Genesis i moji současnou tvorbu, je míšení žánrů. Byly tu dost drsné a disonantní věci a potom snové a lyrické pasáže. Ukázali jsme, že je možné mít kapelu, ve které se kombinují nejrůznější vlivy, a přitom vzniká jednolitý celek. Samozřejmě, řeč je teď o těch nejlepších progresivních věcech z té doby. Tak jako King Crimson ovlivnili nás, snad jsme i my mohli někoho ovlivnit. Je to nepřetržitý hudební proud. Mými vzory byli Segovia, Bach, Howlin Wolf, Muddy Waters nebo Sony boy Williamson.

 

Jste ovšem také průkopník obouručního tappingu.

Myslím, že jsem to v roce 1971 sám vynalezl, protože předtím jsem o tom nikdy neslyšel. Na albu Nursery Cryme od Genesis je tapping skoro všude. Vzniklo to tak, že jsem se snažil zahrát jeden kus od Bacha. No a jediný způsob, jak to šlo zahrát bylo použít právě obouruční tapping. Mohli bychom tedy říct, že za tuto techniko, stejně jako za moře jiných věcí, vděčíme Bachovi. Pro Jacka Bruce je Bach nejlepší basista a pro mě je asi nejinspirativnější skladatel.

 

Kromě rockové hudby skládáte i klasiku, jako například na albu Metamorpheus. Používáte ještě papír, nebo píšete do počítače?

Nejdřív většinou zapisuju na papír a potom to jde do počítače. Potom k tomu nahraju kytarové party a nakonec místo počítače přijde orchestr. Na albu Metamorpheus to bylo velmi složité, protože jsme hráče nahrávali po jednom. Zato na Summer Nights Dream s námi najednou nahrávala celá Královská filharmonie.

 

Jak jste vlastně rozepisoval party?

Nemám žádné klasické vzdělání, takže jsem musel spolupracovat s lidmi, kteří už s tím mají nějaké zkušenosti. Můj strýc dělá hodně filmové hudby a spolupracuje například i s Davidem Craigem. Spolupracoval jsem i s Rogerem Kingem, který se mnou někdy vystupuje, ale jinak je to vystudovaný kostelní varhaník a diplomovaný zvukový technik. Aranžování orchestru vyžaduje perfektní znalosti harmonie. Já nic takového neovládám, ale zkoušel jsem hodně různých metod a asi nejlehčí je pro představu pracovat s klávesami a samply orchestru.

 

Váš kolega z Genesis Tony Bannks, před nedávnem také vydal nahrávku klasické hudby. Jak se vám líbila?

Seven samozřejmě znám a myslím, že je to kvalitní. Hlavně některé části. Vlastně jsem to úplně náhodou slyšel v rádiu a říkal jsem si: „Hmm, to je ale dobré, kdo to asi napsal.“ Když řekli, že je to Tony, došlo mi, že nejlepší způsob, jak to poslouchat je, když na to nejste připraveni. Vůbec to nepřipomínalo jeho agresivnější práci s Genesis, ale bylo to velmi mírné, řekl bych pastorální.

 

Mimochodem, umělci jako Frank Zappa nebo John Lord si často stěžují, že je klasičtí umělci nebrali dostatečně vážně. Jaké jsou vaše zkušenosti?

Osobně jsem s tím žádný problém neměl. Snažím se hlavně vyvarovat diletantizmu. Nesmírně si vážím klasicky vzdělaných muzikantů. Je v tom hodně práce. Ale dveře klasické hudby jsou otevřené pro každého, stačí se jen trochu snažit. To samé můžu říct o jazzových muzikantech. Většinou nemám problém spolupracovat s různými umělci. Mimochodem, nahrál jsem i album klasických věcí pro kytaru, které se jmenuje Tribute.

 

Cvičíte hodně při přípravě takových projektů?

Kdykoliv mám čas, tak cvičím. Bohužel, jsou dny, které strávím celé s právníky nebo před soudem, takže to není vůbec lehké.

 

A jak to vypadá s plány do budoucna?

Právě nahrávám album s Chrisem Suquirem z Yes. Vlastně už je to z větší části hotové. Bude to opět rockové album a myslím, že hlavně fanouškům progresivního rocku by se mohlo líbit. Bubnovat bude Jeremy Stacey, který už předtím hrál s Chrisem a bubnuje například s Cheryl Crow. Na klávesy máme zase Rogera Kinga ode mě a chceme použít i orchestr, abychom dosáhli mohutnější zvuk.

 

Co byste nakonec poradil mladým progresivním kytaristům?

Hlavně to nikdy nevzdávejte a hledejte svůj vlastní styl. Hudba není sprint, je to maratón.

Psáno pro časopis Muzikus