Steve Gadd a jeho přátelé - exkluzivní rozhovor

Steve Gadd a jeho přátelé - exkluzivní rozhovor
Steve Gadd a jeho přátelé - exkluzivní rozhovor

Mám v živé paměti čtvrtý únor letošního roku, kdy se mi splnil můj sen zorganizovat koncert Steve Gadda v Praze. Spolu s Richardem Bonou a francouzským kytaristou Sylvainem Lucem přiletěli krátce po poledni z Francie, kde měli za sebou již čtrnáct dní náročného cestování. Vstávali ten den v pět ráno v Monaku, jeli autem padesát kilometrů do Nice a s přestupem v Paříži dorazili do Prahy.

Únava na nich ani nebyla vidět. Sylvain si, coby správný Francouz, poté, co se zeptal kolegů, zda jim to nevadí, okamžitě zapálil cigaretu a usměvavý Richard se se mnou vítal a říkal, jak je rád, že je opět v Praze. Steve Gadd si skromně sedl na zadní sedadlo mikrobusu a čekal. Během deseti minut už mu volal jeho manažer a měl s ním dlouhý hovor ohledně nabídky nějakého natáčení o týden později během svého pobytu v New Yorku. Začali jsme si tedy povídat s Richardem a na moji informaci, že pracuji na tom, aby Steve přijel na podzim znovu, tentokrát se svojí kapelou Steve Gadd and Friends, Richard řekl: „A kdo to jsou ti jeho přátelé? Co je to za název? Vždyť přeci každý muzikant na světě je jeho přítel, každý s ním chce hrát, každý ho obdivuje, každý ho miluje. Steve Gadd and Friends? To nejde, to by byla největší kapela na světě.“

Považuji se též za jeho přítele, a tak se vám za pomoci dalších z nás pokusím přiblížit ve zkratce ta nejzásadnější období jeho kariéry. Všem citovaným jsem v telefonu položil vždy stejnou otázku: „Co se ti vybaví, když se řekne jméno Steve Gadd?“

Richard Bona (basista a zpěvák) – „Hraní s Gaddem je opravdová radost. On patří mezi ty skutečně nadané. Bubnuje velice citlivě a má dokonalý timing. Navždycky změnil způsob přístupu ke hře na bicí nástroje.“

 

Historie

Steve Gadd se narodil 9. 4. 1945 v Rochestru. Na bicí začal hrát již ve třech letech a první soukromé lekce bral již v sedmi. Poté studoval na Eastman School of Music, kde jeho významným učitelem byl John Beck, a také na Manhattan School of Music. Tři roky byl členem U.S. Army Stage Bandu, kde nesporně získal inspiraci pro své groovy s použitím „military snare“, které ho proslavily. Svůj smysl pro rytmus zúročil také jako stepař. Popisovat celý jeho životopis by zabralo celé vydání, a tak doporučuji navštívit jeho podrobné oficiální webové stránky. Úplně nejvíc se o něm však dozvíte z 2DVD Steve Gadd ADAA (2003), kde jeho kariéru popisuje basista Tony Levin. Můžete zde vidět archivní záběry, jak již v sedmi letech hrál a jak už tenkrát bylo jasné, že má v sobě nesmírný talent. Jedním z nejzajímavějších dokumentů je pro mě osobně nahrávka z koncertu kapely L’image z roku 1977, pořízená náhodným divákem na malou kameru. Skupina, kterou založili Mike Mainieri a Tony Levin spolu se Stevem Gaddem, tam hraje v neskutečné formě a myslím, že by antidopingovým řízením tenkrát asi neprošli.

 

L’ image a Steps

Právě na koncerty znovuobnovené kapely L’image cestoval Steve pár dní po pražském koncertě na týden do New Yorku, a tak jistě chápete, že jsem si tuto mimořádnou příležitost nenechal ujít a odletěl tam také. Viděl jsem koncert spolu s kamarádem Vajcem Deczim v klubu Iridium celkem třikrát a plně pochopil slova Richarda Bony.

Na každém z koncertů byla velká řada muzikantů, kteří ho chtěli vidět a pozdravit. Byli tam snad všichni bubeníci z NY, první, koho jsem potkal, byl Jojo Mayer, Randy Brecker, Will Lee atd. I přes velkou frontu před šatnou mi Steve v rychlosti odpověděl na pár otázek:

 

Jak došlo ke spolupráci s Richardem Bonou and Sylvainem Lucem?

Richard mi zavolal. Před několika lety jsem něco dělal se Sylvainem Lucem. Svět je malý.

 

Vím, že je to těžké, ale dokázal bys říci jedno jméno basisty, s kterým se ti hrálo, jako by ste se spolu narodili?

To se mi stává s několika různými hráči, ne jenom s jedním. O tom to právě je.

 

Máš po těch stovkách nahraných alb a tisících koncertech ještě vůbec potřebu cvičit? Jak se udržuješ v kondici?

No, já cvičím rád. Když nemám moc hraní, potřebuji cvičit. Když hodně hraji, necvičím tak moc. Ve formě se udržuji joggingem.

 

Tvůj zvuk bicích je okamžitě rozpoznatelný. Převážně hraješ jen na tři činely. Nikdy tě nelákalo využít barev činelů splach a chiny?

Splash mne nelákal. Kdysi jsem ale používal china cymbals.

 

Album Chicka Corey Mad Hatter (1978) je pro mě osobně snad nejlepší deska, co kdy byla nahrána. Jak probíhalo natáčení?

Všechno, co hraji nebo natáčím s Chickem, je ohromný hudební zážitek. Byla to krásná práce, ale náročná. Hodně jsme zkoušeli. Natáčeli jsme všichni najednou a Chick chtěl první verzi. Většinou jsme nahráli jen dvě skladby za den.

 

Jako na všech dalších albech z této doby, hraje zde basista Eddie Gomez. Je šance, že se dáte spolu dohromady a přijedete do Prahy?

Šance tu je, a proto doufám, že ano.

 

Steps byla další kapela, s kterou Steve na přelomu osmdesátých let hrál. Vznikla tehdy dvě skvělá alba Step By Step (1979) a Smokin’ in the Pitt (1980) a především těžko sehnatelné 2LP z Japonska Jun Fukamachi – New York All Stars Live, kde zaznělo legendární sólo zvukově korigované nějakým phaserem. Tato alba byla velkou inspirací pro mě i Vajca v dobách, kdy jsme studovali u profesora Miloše Veselého.

Profesor Miloš Veselý (pedagog) – „První setkání s výjimečným bubeníkem. Dřív všichni hráli normálně, ale on hrál jinak.“

Vajco Deczi (bubeník) – „Vzpomínám na to, jak jsme měli ve třídě pověšený plakát Steva Gadda. Já ho měl i doma v pokoji. Všichni kluci v mém věku si věšeli doma nahý baby a já tam měl Gadda... Bál jsem se, aby si máma nemyslela, že jsem buzerant.“

 

Chick Corea

Boris Urbánek (klávesista) – „Všechny ty fantastické desky počínaje Laprechaun, My Spanish Heart, Mad Hatter, Friends, Three Quartets... Naprosto ojedinělý způsob hraní na bicí, do té doby úplně jiný a od té doby úplně převratný. Veliká osobitost.“

 

V letech 1975–91 vznikla tato alba patřící, jak sám Steve Gadd říká, k tomu nejlepšímu, co kdy nahrál. Chick Corea, který pomohl utvořit nový zvuk, popisuje jejich setkání takto: „Steve za mnou přijel na víkend, poslouchali jsme muziku a povídali si o ní, a o zvuku bicích, který se mi zdál u všech stejný. Pak jsem ho pozval na natáčení a on přijel s bubny, které měly úplně jiný zvuk, než jsem do té doby znal. Před natáčením stál u piana a koukal do partitury a chtěl, abych mu vše zahrál. Chtěl poznat, o čem má muzika je. Když si sedl za bubny, už měl v hlavě přesnou představu. Nabídl mi několik variací rytmů. On dokázal dokomponovat moji hudbu svojí hrou.“

V roce 1985 angažoval Corea do Elektric Bandu mladého Dave Weckla, kterého jsme slyšeli v Praze s Laco Deczim v roce 1981. Vloni hrál Dave poněkolikáté v Praze s Mike Sternem, měl den volno a já jsem ho pozval domů na večeři. Byl u toho i Boris Urbánek a Michal Žáček. Celý večer jsme si, asi k Daveovu překvapení, povídali jen o Steve Gaddovi. Večer pak jel s námi do Agharty, kde jsme hráli s Rhythm Desperados a šel si i zahrát. Prostřídali jsme se během skladby za bubny, vzal si moje černé paličky „gaddovky“ a zahrál naprosto skvělé sólo na moje černé Yamaha Recording Custom. Když sešel z pódia, řekl mi: „Majkle, zahrál jsem ti všechny Gaddovy licky, co znám, poznal jsi to?“

Dave Weckl (bubeník) – „Steve Gadd je zcela jistě jedním z těch, kdo moji hru na bicí nástroje nejvíce ovlivnili, a jsem si jist, že stále nepřestává být inspirací pro mne i pro všechny bubeníky. Poprvé jsem si jeho jméno uvědomil, když jsem v patnácti nebo šestnácti letech poslouchal desku Chicka Corey Leprechaun. Od toho okamžiku jsem pátral po všem, na čem hrál, což mi poskytlo inspiraci a dodalo materiál na mnoho hodin studia. Často se mi během vystoupení stává, že si vzpomenu na to, jak hraje Steve Gadd (a také ostatní), a to srovnání mi pomáhá vytvářet vlastní part. Steve je také velice milý člověk a pro mne je ctí, že se s ním znám. Pomohl nám všem změnit způsob myšlení při hře na bicí nástroje. Je to nepochybně legenda.“

 

Paul Simon, James Taylor a Ricky Lee Jones

Nejsem vůbec příznivec folkových zpěváků s kytarou, kteří navíc zpívají příliš nosem, jako v Americe velmi populární James Taylor, ale díky Gaddovi si je rád poslechnu. Jejich producenti moc dobře věděli, proč vybrat Steva. Jak krásně charakterizuje bubeník Bill Brufford: „Steve Gadd je bubeník, který svojí hrou prodá z padesáti procent písničku ještě před tím, než začne zpěvák zpívat.“

Dva beglajty Simonových písní 50 Ways to Leave Your Lover (se šlapanou hi-hat na čtvrtou šestnáctinu druhé doby) a Late in the Evening (latina hraná čtyřmi paličkami) jsou nesporně nejslavnější, co kdy producentům nabídl. A které patrně musel donekonečna předvádět na klinikách, kterých absolvoval stovky po celém světě většinou podporovaných firmami Yamaha a Zildjian, které dlouhá léta propaguje.

Jiří Zelenka (bubeník) – „No to se mi vybaví jedna taková krásná fotka z hotelu Intercontinental, kam jsme ho šli společně pozdravit po úžasném koncertě Paula Simona na Spartě. Dával si s námi colu a povídali jsme si s ním.“

 

V červnu 1991 jsem čekal, coby správný fanda před hotelem, až přiveze Pragokoncert Paul Simona s kapelou z letiště a já konečně uvidím svůj idol. Oslovil jsem tehdy pana Gadda a požádal ho, zda by se nebyl ochotný sejít po koncertě s českými bubeníky. Měl s sebou celou rodinu, spěchal do pokoje a řekl, že se uvidí. Druhý den ráno, se ozvala tour manažerka s tím, že jsem pozván do šatny. Krom příjemného rozhovoru jsem zažil dvouhodinovou zkoušku a následné setkání po koncertě. Nejzajímavější bylo pozorovat Paula Simona. Neustále zkoušel převážně se čtyřmi perkusisty. Michael Brecker, Richard Tee a Steve toho moc nenahráli. Seděli v klidu na pódiu a trpělivě vyčkávali.

 

Eric Clapton

I při vší skromnosti, která je patrná z chování legendy oceněné krom jiného i čestným doktorátem Berklee School of Music za celoživotní přínos hudbě (2005), se Steve Gadd nebál říci, s kým si chce zahrát. Producent Russ Titleman popisuje začátek jeho dlouholetého angažmá u Erica Claptona: „Setkali jsme se ve studiu a Steve mi povídá, jak na něj zapůsobila zpráva o smrti syna Erica Claptona, ať mu vyřídím, že s ním cítí, a kdyby náhodou sháněl bubeníka, tak že si s ním rád zahraje. Okamžitě jsem volal Erica a nadšeně říkám ,Steve Gadd si chce s tebou zahrát.‘ On na to:, A kdo to je?‘ ,Ten hrál se všemi a Paul Simon je jedním z nich.‘, Dobrá, tak mu zavoláme,‘ řekl Eric.“ Teď už o něm Clapton s úctou mluví jako o svém bratrovi. Není divu. Energie, kterou dává do hraní na live DVD Live in Hyde Park (1996) a především One More Car on More Rider (2002), je vzhledem k jeho věku obdivuhodná.

Peter Binder (kytarista) – „Vanilková zmrzlina... On je tak dobrý bubeník jako dobrá zmrzlina.“

 

Stuff, Gadd Gang, In Session a Up Close

Dvě instruktážní videa Up Close (1983) a In Session (1985) pro vydavatelství Hudson Music plně zachycující atmosféru tehdejší doby. Na Up Close jsou ukázky všech slavných „beglajtů“ a praktické rady ke cvičení. Na In Session krom nejoriginálnější ukázky hraní štětkami, předváděné na krabici od studiového pásku za pomoci Gaddova zpěvu, By By Birdland, pak účinkují Eddie Gomez, Will Lee, Jorge Dalto a především pianista Richard Tee.

Ten patřil k největším přátelům hudebním i osobním a společně nahráli desítky alb. Jeho zvuk Fender piana a styl doprovodu patří neodmyslitelně ke kapele Stuff a především k prvnímu sólovému projektu Gadd Gang.

Ondřej Brousek (klávesista) – „Objeví se mi živočišnost kombinovaná s dokonalou profesionalitou a přirozeným lidstvím.“

 

Michel Petrucciani a Anthony Jackson

Spolu s Anthony Jacksonem, který je určitě jeden z těch zmiňovaných basistů, se kterým se mu hrálo, jako by se spolu narodili, hráli v letech 1998–99 s francouzským pianistou Michelem Petruccianim. DVD Trio in Tokyo vysílala i ČT2. Jde o spojení velkých muzikantů. Gadd doprovází s obrovským citem pro každou notu. Od té doby zaznamenávám na nahrávkách jazzovější zvuk než předtím, který slyšíme i dnes. Předčasná smrt Petruccianiho byla důvodem, proč se chystaný koncert neuskutečnil také v Praze.

 

Al Jarreau, David Sanborn a Joe Sample

Jiří Stivín (flétnista) – „Vybaví se mi David Sanborn, protože moje nejoblíbenější deska je jeho první album Takin’ Off, kde hraje na bicí. A samozřejmě super druhá a čtvrtá.“

 

Není náhodou, že Steve Gadd hraje už na tomto prvním albu (1975) saxofonisty Davida Sanborna, ale také na tom posledním (2008), spolupracují spolu po celou dobu. Na posledních albech Davida Sanborna, Joe Sampla, Jamese Taylora a dalších už je patrný Gaddův styl hry „jednadvacátého století“. Vše hraje převážně štětkami, breaků pomálu, ale když se ozvou, jsou to ty správné noty na správném místě. Ostatně tak jak hrál na pražském koncertě s Richardem Bonou. Paličky si vzal jen na jednu skladbu a na posledních jedenáct a půl taktu přídavku. Nicméně stačil jeden akcentovaný úder na kotel v pravý čas a vyprodaný sál vykřikl úžasem. Byl jsem rád, že v tom nejsem sám.

Michal Žáček (saxofonista) – „Wuuaw. Co se mi vybaví? To se mi vybaví nejkrásnější zážitek v mém životě a nejkrásnější bubeník na světě.“

 

V letech 1980–1983 vyprodukoval Jay Graydon tzv „svatou trojici“ alb pro zpěváka Al Jarreau (This Time, Breaking AwayJarreau). Geniálně nazpívaná Coreova skladba Spain je typickým příkladem Gaddovy muzikálnosti. Doporučuji navštívit YouTube, kde je krom mnoho zajímavých záznamů i živá verze Spain z festivalu ve Španělsku v roce 1990. Je to snad nejlepší sólo, které jsem kdy slyšel. I když to vlastně my zapřísáhlí „gaddovci“ říkáme snad o všech sólech.

Roman Holý (klávesista) – „Vybaví se mi šedesát až sto dvacet mých nejoblíbenějších CD, na kterých všude bubnuje. Vybaví se mi nejpříjemnější zvuk bicích a z mého pohledu, nejvíc cool hra, co jsem kdy slyšel na ten nástroj vyloudit, a taky se mi vybaví pokérovanej chlápek, který má za sebou drogovou minulost. To vše dohromady mi z něj vytváří mého nejmilejšího bubeníka.“

 

20. října v Praze, 21. v Ostravě a 22. v Přerově vystoupí Steve Gadd se svým přáteli, varhaníkem Joey deFrancescem, kytaristou Paulem Ballenbackem a saxofonistou Ronnie Cuberem, Slyšel jsem tuto příležitostnou kapelu, stylově navazující na Gadd Gang, živě v roce 2007, a tak vězte, že paličky použije častěji. Věřím, že až ho uvidíte, pochopíte, proč patřím k těm, slovy Richarda Bony, nejvěrnějším přátelům tohoto významného hudebníka.

PS: Michaela Hejnová (dcera) – Mýho bláznivýho tátu...

Psáno pro časopis Muzikus