přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraSteve Adelson - Je mi šedesát, ale mým játrům je stopadesát

25.10.2016 | Autor: Karel Růžička | sekce: pro muzikanty - články

Steve Adelson - Je mi šedesát, ale mým játrům je stopadesát


Standa Barek určitě neumí vis svismo, toč vzad se závěsem v pravém podkolení, ale co umí skutečně náramně, je předvést zcela jinou „sestavu“ v organizování svého festivalů Kytara napříč žánry. A to v takových veletočích, že často nestačíme zírat. Tentokrát se mu podařilo přivézt hvězdu první kategorie ve hře na Chapman stick.

Každý zná Tonyho Levina, charismatického plešouna z King Crimson a basáka s kolíky na rukou od Petera Gabriela. Bezesporu skvělá figura. Co do virtuosity hry Steva Adelsona na Chapman stick má ale Levin, při vší úctě, skutečně na míle daleko.

A protože má Standa Barek často víc štěstí než rozumu, tak se navíc strefil se Stevovým koncertem přesně na den, kdy jeho plešatý dvojník Tony Levin hrál o několik bloků dál. No a aby si to všichni dostatečně užili, tak po koncertu se za Tonym jelo a proběhlo příjemné setkání dvou nejdůležitějších hráčů na Chapman stick této planety.

Takže Steve, jsi z New Yorku. Narodil ses tam, nebo ses sem odněkud přistěhoval?
Narodil jsem se v New Yorku a stále v New Yorku žiji.

Steve Adelson - Je mi šedesát, ale mým játrům je stopadesát


Domnívám se, že jsi asi začínal na kytaru.
Ano, v roce 1968, když mi bylo devatenáctlet. To víš, Woodstocková generace, takže bylo zcela přirozené hrát na kytaru. Beatles..., a vlastně to všechno kolem Woodstocku. Tehdy se mi konečně podařilo najít učitele, jmenoval se Charles Didier.

Francouz?
Francouzské jméno, ale žil v Brooklinu v New Yorku. Absolutně nic jsem o jazzu nevěděl, ale on mě začal učit. Poslouchal jsem třeba Allman Brothers, ale on mne přesto začal učit. Neměl jsem nejmenší tušení, o co jde. Ale pomalu jsem se do toho dostal, začal jsem poslouchat Wese Montgomeryho a Djanga Reinhardta a říkal jsem si, že pokud se mi podaří hrát takovouhle muziku v kombinaci s tím, co hráli Allman Brothers, tak třeba budu jedním z nejlepších chlapců na světě. (smích) Tak jsem krůček po krůčku postupoval v poslouchání jazzu, ale v srdci jsem měl stále Beatles a Led Zeppelin.

Steve Adelson - Je mi šedesát, ale mým játrům je stopadesát


A doma? Nějaká hudební podpora, povzbuzení, anebo kytarový pokus o únik z domu?
No to si poslechni. Šel jsem na střední, kde jsem se věnoval čtyři roky chemii. Pak dva a půl roku na vysoké, ale tam jsem si uvědomil, že jsem hippie a nedokážu pracovat pro nějakou velkou chemickou společnost, tak jsem se na to vybodl a stal se muzikantem. A doteď jsem toho ani na vteřinu nezalitoval.

Vyrůstal jsi v zajímavé době... Woodstok a všechno tohle kolem. Byl jsi na Woodstoku?
No samozřejmě, že jsem tam byl!

Povídej!
Abych ti řekl pravdu, moc mě to nevzalo. Všude bláto, žádné záchody, davy lidí, k tomu jsem měl špatný místo. Prostě kombinace všeho. Moc jsem se tam necítil. Samozřejmě jsem byl šťastnej, že tam jsem. To určitě byla dobrá zkušenost a dobrá historka k povídání, ale určitě jsem neprožíval něco podobnýho, co lidé později viděli už jako filmové zpracování. Skutečně to tam nebylo tak pohádkově příjemné.

Pojďme k Chapman sticku. Z tvojí strany to byla víceméně asi spíše kuriozita než cokoli jiného, ne?
V roce 1983 pan Chapman přišel do New Yorku, kde si otevřel v jednom hudebním obchodu svůj stánek. Před tím jsem taky slyšel Michaela Hedgese a Stanleyho Jordana. Tak jsem stick vyzkoušel a bylo mi jasné, že ho musím mít pro to, co jsem chtěl hrát. Tak jsem si ho koupil v Sam Ash (obří řetězec s hudebními nástroji a příslušenstvím, pozn. aut.), tam měli jeden jediný kus. A zbytek příběhu už je pouze minulost. Víc a víc jsem hrál na Chapman stick a míň a míň na kytaru.

Je naprosto zřejmé, že hrát na Chapman stick je hodně rozdílné ve srovnání s technikou hry na kytarou. Prstoklad, technika a synchronizace levé a pravé ruky. U CHS se používá tapping. Používal jsi už tapping na kytaře, anebo to bylo něco úplně nového?
Podívej, já hrál standardní kytarové věci, pak samozřejmě rock a jazz, a pak jsem slyšel Hedgese a Jordana, a tak jsem zkusil tapping na kytaře. Bylo mi jasné, že dobří kytarysté neustálé zkoušejí na kytaře nové věci. Nové akordy, postupy, stupnice a samozřejmě nové techniky. Tak jsem to zkusil. Nejprve na kytaře, pak se mi dostal do ruky CHS a tak si říkám: Dohmat je senzační, na tuhle techniku ideální. Musím si jeden pořídit.

Steve Adelson - Je mi šedesát, ale mým játrům je stopadesát


dobrodružství pořídit si něco takového. Nikdo o tom moc nevěděl, žádná instruktážní videa, školy...
Ani ve snu mne nenapadlo, že bych se někdy vzdal kytary. Tohle jsem vzal jako zajímavou zvlášnůstku, kterou se budu bavit vedle kytary. Zjistil jsem ale, že je to naprosto návyková záležitost, a jen jsem cvičil a cvičil a hledal. A hele, teď to nejbáječnější na celé věci: Protože CHS nemá de facto žádnou historii, všechno je na tobě. A pokud jsi náturou dobrodruh, o to lépe. Hraješ na kytaru. Máš Jimmyho Hendrixe, Satrianiho, Segoviu a po Michaelu Hedgesovi a Stanleym Jordanovi těžko najdeš něco nového. CHS to je jako: Hele, tady je čisté plátno. Tvoř!

Někde v rozhovoru s tebou jsem se dočetl, že si připadáš jako Kryštof Kolumbus?
Ano, v objevování neznámého. Mám vydanou školu a instruktážní video na CHS. A tak jsem se vlastně stal součástí historie tohoto nového nástroje. Takže je tu něco pro další generaci k pokračování.

Odhaduje se, že je na celém světě kolem pěti tisíc hráčů na CHS a z toho usuzuji, že nebude nijak velké číslo těch, kdo na něj hrají profesionálně. Není to zajímavá náhodička, že tady právě dnes večer vystupují na CHS dva profesionální hráči de facto pár desítek minut od sebe?
A se stejným typem účesu! (smích)

Jak ty sám vnímáš CHS? Více jako sólový instrument, anebo jako ekvivalent jakéhokoli jiného nástroje ve skupině?
První i druhé je správně. Používám CHS stejně sólově i jako i další instrument v kapele. Došel jsem i do bodu, kdy jsem hrál pouze s klavírem a neznělo to nijak avantgardně, zvláště když jsem hrál kytarovou linku jako basový part. Znělo to zcela přirozeně. Které složení mám ale nejradši, je vibrafon, bicí a perkuse, někdy piano - taky samozřejmě záleží na financích (smích), ale nejradši asi hraju v triu. To beru jako perfektní volbu.

Steve Adelson - Je mi šedesát, ale mým játrům je stopadesát


Můžeš, prosím tě, alespoň trochu, pokud je to možné, přiblížit techniku hry? Někde jsi říkal, že na hmatník pohlížíš při hře jako na klaviaturu u piana.
Když se snažím jednoduše popsat lidem techniku hry, popisuji ji ve vztahu k pianu. Na pianu, pokud uhodíš do klapky, ta přes mechanismus udeří kladívkem do struny. U tohoto nástoje vlastně místo kladívka uhodíte prstem do struny, kterou tím úderem rozechvějete. Co je ale opravdová frajeřina, je ladění u CHS. Lidé vidí techniku hry, ale neuvědomijí si genialitu ladění tohoto nástroje. Jak vidíš, basové struny jsou uprostřed krku a postupně se zvyšují do stran krku. Takze melodická strana krku jde v kvartách nahoru a basová strana jde v kvintach dolů. Takže když dolů zahraješ kvartu z céčka, tak budeš mít géčko. Když pak zahraješ kvartu nahoru z céčka, máš zase géčko. Takže nejde jen o samotnou tappingovou techniku rukou, ale i o to, jak je celý nástroj laděn a koncipován. Nebo další geniální věc. Kdo zná kytaru, tak ví, jak se pohybovat na krku díky polohovým značkám, které jsou po dvou pražcích - třetí, pátý, sedmý pražec atd. U CHS je na krku vyznačen každý pátý pražec, což dává smysl, protože struny jsou laděny v intervalech pěti pražců, takže hraješ-li třeba tón na téhle značce a pak zahraješ tón na další struně a další značce, tak máš ten samý tón, jen vyšší nebo nižší. Prostě tenhle chlap byl génius.

Myslíš pana Chapmana? Ten snad ještě žije, ne?
Samozřejmě, aha, promiň. Chapman je stále génius. (smích)

Je úžasné, že hudba je univerzální neverbální komunikační prostředek a nezáleží až tak na technických výjimkách různých nástrojů. Hudba zůstává hudbou. Takže první CHS sis pořídil 1984 v Sam Ash v NYC.
Jo. Majitel byl Paul Ash a byl to velkej kytarovej fanda. Tenkrát stál Stick dardu, devět set dolarů. Ty jsem samosebou neměl, ale on byl můj velkej kytarovej fanoušek. Otevřel kasu, dal do ní devět stovek a povídá mi: „Dlužíš mi devět kil, kámo, ale chci, abys na to hrál.“ Tak jsem na to hrál asi měsíc, pak jsem prodal svoji sbírku mincí, abych mu to mohl vrátit. To víš, jako mladej muzikant jsem toho moc nevydělával, ale on byl tak fantastickej, že mi de facto ty prachy takhle půjčil a umožnil mi na Stick hrát. Samozřejmě mi musel důvěřovat, že nezmizím, ale po měsíci jsem ho vyplatil a díky němu se můj život načisto změnil. Jinak bych tady prostě s tebou dnes neseděl.

Změnil se nějak CHS během těch let od prvních nástrojů?
V polovině osmdesátých let byl nástroj bez stavitelného krku, byl vyroben z železného dřeva (ironwood - odrůda cizokrajných dřev Olneya tesota s extrémě vysokou tvrdostí, pozn. red.). Nyní má dvanáct strun, stavitelný krk, novou elektroniku, stavitelnou kobylku. Během let vznikla spousta vylepšení.

A k nástroji samotnému. Jsou to kytaráři, kteří se do toho pustí ze zvědavosti?
Kdepak, CHS dělá exkluzivně Chapman sám. Ve své garáži.

Má nějaký vliv druh dřeva na výsledný zvuk nástroje, anebo jde především o elektroniku?
Elektronika je zásadní, materiál je hlavně kosmetická záležitost. Chapman to zkoušel během let z různých materiálů. Polykarbonát a různé další expermenty. Teď v poslední době udělal několik kousků z hliníku. Udělal několik i z polymethylakrylátu, vlastně z plexiskla. Prostě pořád zkouší něco nového.

Celá struktura těla musí být velmi odolná, tah strun musí být obrovský vzhledem k jejich počtu a jejich délce.
Jo, proto ten plexisklový se prostě zbortil.

Steve Adelson - Je mi šedesát, ale mým játrům je stopadesát


Jak jsem se tě ptal v hospodě, existuje také třeba semiakustická verze CHS?
Existuje a víš, jak se jmenuje? AcouStick.

Taky od pana Chapmana?
Ten udělal krk a někdo jiný udělal tělo.

A kdo má na starosti snímače a elektroniku?
Zapomněl jsem jeho první jméno, ale jeho příjmení je Villen. Je z Ruska. Jsou tu tři snímače, ten hlavní je od Villena.

A ladění?
Používám standardní ladění. Někteří hráči si ladění trošku mění.

Takže nejhlubší, nejsilnější struna je?
Cis.

A struny? Dělá je někdo komerčně, nebo se používají z různých nástrojů?Komerčně je vyrábí D’Addario.

A cena?
Kolem padesáti dolarů. Ale struny měním tak každé tři měsíce. Spíš střídám CHS.

Co používáš za zesilovač?
Hartke. Občas Mark Bass. Ale teď mám rád zvuk, co leze ze zesilovače Quilter. Je takhle velkej, váží něco kolem osmi kil a zní neskutečně. Objevil jsem ho na NAMM Show před dvěma lety a od té doby ho používám. A hraji přes Roland VG 99. Někdy, když používáš tapping, tak je zvuk poněkud tenký a potřebuješ to trochu nabudit, aby z toho lezlo něco jako zvuk Wese Montgomeryho nebo Jeffa Becka.

Steve Adelson - Je mi šedesát, ale mým játrům je stopadesát


Tady v Čechách jsi poprvé, že?
Jo, ale Praha je krásná. Sice jsem toho neviděl zatím moc, ale to, co jsem viděl, mne uchvátilo. Pražský hrad například. No budu tady celý týden. Pak mám koncert v Táboře a ještě další dvě hraní.

Tři nejoblíbenější CD nebo LP?
Michael Hedges - Aerial Boundaries, cokoli od Wese Montgomeryho. Ačkoli jsem měl od něj téměř kompletní diskografii, jak už jsem ti říkal v restauraci, přišel jsem téměř o všechno před třemi lety, když udeřil na pobřeží hurikán.
Pak samozřejmě Jeff Beck.
Jo, to jsi říkal. A měl jsi čas a šanci něco zachránit?
Nic. Veškerá diskografie byla zničena.

Co nástroje?
Ty jsem díky Bohu zachránil. A většinu zesilovačů. Pár jsem nechal v domě, než jsme utekli. Žena říká: „Dej je rychle na stůl.“ Tak jsem je dal na stůl, ale voda v domě pak byla přes metr padesát, takže smůla. Altlantský oceán se vylil. Jak jsme přicházeli k domu, všechno vypadalo OK, žádnej vítr tehdy moc nebyl, ale voda. No a uvnitř neskutečnej brajgl. Nábytek byl v jiných místnostech a tak podobně. Pak žádná elektrika a spoušť víc než měsíc.

Steve Adelson - Je mi šedesát, ale mým játrům je stopadesát


V restauraci jsi mi vyprávěl svůj největší hudební zážitek. Tvoje žena viděla naživo Beatles, ty sám jsi několikrát viděl Michaela Hedgese, hrál jsi se Stanleym Jordanem, Lesem Paulem, Frankem Vignolou. Ale ten největší zážitek?

Když jsem se potkal naráz na ulici s Lesem Paulem, Patem Martinem, Wesem Montgomerym a Georgem Bensonem. Ale ten opravdu asi největší byl na NAMM Show, kde jsem hrál a naproti se lidem podepisoval George Benson. Přišel ke mě a ptal se: „To jsi hrál ty? Zahrej mi prosím.“ Tak jsem mu hrál, on poslouchal. Za nějaký čas přišel jeho manažer a popoháněl ho, že už musí jít, a on ho odbyl: „Nikam teď nepůjdu, chci si poslechnout tohohle chlápka.“ Podepsal se mi na Stick a řekl mi, že doufá, že si spolu zahrajeme. Jo, a dalšího bych ještě jmenoval. Pata Methenyho. Senzační kytarista a skladatel, aranžér. Dělal jsem s ním třikrát rozhovor a pokaždé jsem měl s sebou Stick. Potřetí mi povídá: „Pořád to s sebou taháš, tak to rozbal!“ Dal jsem mu lekci na Stick a pak jsme spolu hráli. Pro mě to bylo jako hrát s kytarovým bohem.

A někdo, koho jsi nestihl poznat, ale přál by sis to?
Django Reinhardt.

A něco čtenářům Muzikusu a muzikantům?
Nemusíš být bohatý. Bohatý jsi, pokud dokážeš psát a hrát hudbu. Mám známého a ten mi říkal: „Koupil jsem si nedávno nový dům a auto.“ A já na to: „No a já jsem vymyslel nový akord. A jsem, kamaráde, bohatší než ty, poněvadž to je něco, co nelze koupit.“ Vše, co vymyslíš a jde ti to ze srdce a tvoříš to svýma rukama, to tě činí bohatým.

www:
www.emmettchapman.net
steveadelson.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Steve-Adelson-Je-mi-sedesat-ale-mym-jatrum-je-stopadesat~25~rijen~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;
tagy