Stará lisovna v údolí aneb Jak se dneska dělá deska - návštěva slavné lisovny gramodesek

Stará lisovna v údolí aneb Jak se dneska dělá deska - návštěva slavné lisovny gramodesek
Stará lisovna v údolí aneb Jak se dneska dělá deska - návštěva slavné lisovny gramodesek

Když se od smíchovského Anděla vydáte po Plzeňské na západ či jihozápad pořád za nosem, vyhnete se dálnicím i velkokrámům, dostanete se po nějakých dvaceti kilometrech do malebného lesnatého údolí na hranici chráněného Českého krasu. Na levém úbočí místní jednokolejka, na opačném dálnice. I když počasí bylo vlídné, jak mobilní operátor po podpisu smlouvy, i sychravý podzim mívá svá kouzla. A pokud sjedete lesem táhlou serpentinou, dostanete se do městečka Loděnice. Největší místní firmou je tu lisovna gramodesek, CD a DVD, dříve Gramofonové závody, n. p., dnes GZ Media, a.s.

Jak nadepsáno, gramofonové desky se tam dělaly už drahně let před plyšákem. Na rozdíl od Tesly Litovel, která k nim dělala gramofony, a kde dnešní kutění nástupců má do velkovýroby daleko, loděnická lisovna včasným přechodem na digitální média přežila dodnes a zdá se, že se jim daří i s výrobou CD a DVD. U tovární produkce snad všech věcí, kde je aspoň trochu techniky, obvykle platí, že nová technologie pohřbí stará výrobní zařízení. Podobně tomu bylo i zde při útlumu gramofonové produkce v 90. letech minulého tisíciletí. Ovšem tím, že tento útlum vlivem technologického zaostávání reálného socialismu přišel do Československa později, v té době už možná místní měli i tržní náznaky, že by mohla nastat renesance gramofonového záznamu. Lisy proto nešly do šrotu, ale do zadního skladu. A tak se stalo nevídané - po letech zezadu znova vytáhli staré mašiny, oprášili je a opravili a znova lisují gramofonové desky jako zamlada.

 

Oproti výrobcům médií na západ odtud, kde staré mašiny likvidovali už dřív a navíc kompletně, mají teď výhodu jediné fungující lisovny gramodesek široko daleko, jíž rádi využívají. Stalo se tedy, že loděnická lisovna je dnes asi největším výrobcem gramodesek na světě. Proto bude předmětem této průmyslové špionáže jenom výroba vinylů, přestože v Loděnici jedou vesele dál CD i DVD a zhruba další polovina firemní produkce jde úplně mimo tuto oblast. Digitálu se tedy můžeme věnovat jindy, pokud nás k němu domácí pustí.

Řezání předlohy metodou DMM - kontrola signálu před akcí
Řezání předlohy metodou DMM - kontrola signálu před akcí

A co je to ten gramofóón?

Pro ty z vás, co jsou blýskavými CDčky už odkojeni, nebude možná na škodu gramofonový záznam vůbec trochu popsat. Delší a souvislejší povídání o gramofonech najdete kromě jiných taky v muzikusím čísle 7/1998 na straně 68. První fonograf páně T. A. Edisona, z něhož gramofonový záznam konstrukčně vychází, byl sestrojen, pokud mi paměť sahá, 10. srpna 1877, patentován byl 19. února 1878. S vylepšeními v podobě gramofonové desky přišel do Ameriky se přestěhovavší Němec Emile Berliner v roce 1887. Šelakové desky se už daly hromadně lisovat. Mimochodem šelak je výměškem červce lakového z Thajska, jímž tento hmyz chrání svoje larvy. K němu se domíchával mletý šutr, bavlněná vlákna a uhelné saze. Brrrr. Berliner taky změnil záznam z hloubkového na stranový - zatímco čtecí jehla fonografů se mrskala nahoru a dolů, záznamová drážka se na desce vlnila. Přesto byly původní desky těžké, křehké a hrály krátce a blbě. Snímací hroty měly kovové.

Vyřezaná předlohy jedné strany desky metodou DMM
Vyřezaná předlohy jedné strany desky metodou DMM

V 50. letech se s příchodem umělých hmot začaly dělat gramodesky z PVC, což jest polymerovaný vinylchlorid CH2CHCl. Snímacím hrotem zpočátku byl, a u levnějších strojů dosud je, safírový kruhový vrchlík s tlakem na desku okolo 0,05 až 0,1 newtonů (asi 5 až 10 gramů) umístěný v piezoelektrickém či krystalovém snímači, u kvalitnějších přístrojů je snímací vrchlík diamantový eliptický - v drážce běhá postaven na šířku - s tlakem hrotu na desku okolo 0,005 až 0,02 newtonů (zhruba 0,5 až 2 gramy). Méně tedy desku „přeorává“ a obojí - deska i hrot -, déle vydrží. Snímací mechanismus je magnetodynamický, edy opačný zmagnetovaný konec chvějky (té tyčinky se snímacím hrotem) se mrská v jádře dvou snímacích cívek. Elipticky broušený hrot brání taky tak řečenému tříbodovému kontaktu hrotu s drážkou - správný je jen ve dvou bodech, kdy v nějaké ostré zatáčce hrot „neví“, z které do které, a záznam tím zkresluje.

 

Ještě se dělaly snímací vložky s pohyblivou cívkou, které byly dražší, protože byly složitější pro výrobu, vyžadovaly svůj citlivější korekční předzesilovač s charakteristikou RIAA, ale příliš výrazné zlepšení nepřinášely. Podobně dopadly kdysi nadějné tangenciální přenosky, které nebyly umístěny na otočném kloubu, ale nad deskou se sunuly pomocí servomechanismu. Pokusy s laserovým snímáním gramodesek vyšly úplně do ztracena.

 

Šířka drážky se zúžila z původních 0,15 mm u šelakových desek, zvaných někdy nepřesně břidlicovky, na 50 mm u monofonního mikrozáznamu a standardně 40 mm u stereofonní drážky vinylové desky, jež je ale ještě optimalizovaná podle druhu a síly zaznamenávaného signálu. Současně s tím se snížila rychlost otáčení ze 78 otáček za minutu na 33,33 nebo 45,11.

 

Stereofonní drážka se od monofonní liší tím, že každý z kanálů je zaznamenán na jednu její stranu, jež jsou skloněny o 45 ° oproti rovině desky. Záznam levého kanálu v drážce je na vnitřní straně desky, pravého naproti. Mechanickým rozkladem pohybů pak dojdeme k tomu, že souhlasný, monofonní signál je čistě stranový a rozdílový signál mezi kanály je čistě hloubkový.

Vyřezaná předloha DMM
Vyřezaná předloha DMM

Před vyřezáním předlohy se v signálu, dnes už digitálně, upraví případné výstřednosti zvukových techniků, které by gramofonový záznam neskousl. Další a normalizovanou korekcí je frekvenční křivka RIAA. Podíváme-li se na její průběh, tak na dvou frekvenčních bodech lehce utlumí basy, aby po sejmutí signálu byly opět zrcadlovým způsobem zesíleny a signál byl na výstupu lineární, tedy stejný jako předtím.

 

Levnější a šmejdovější krystalová snímací vložka se s tím vyrovnává tak nějak sama a její výstup není potřeba frekvenčně korigovat. Zato magnetodynamická snímací vložka je lineární a vyžaduje proto zvláštní korekční RIAA předzesilovač, jehož frekvenční charakteristika je zrcadlovým obrazem této korekční křivky.

 

Náhon talíře u starých strojů byl přes mezikolo na vnitřní obvod „sub-talíře“. Zvládal tehdy žádané čtyři rychlosti (78, 45, 33 a 16 otáček za minutu), ale hodně přenášel brum motorku na talíř. Dnes se používají náhony dvourychlostní - jen 45 a 33 otáček za minutu. U levnějších přístrojů jsou řemínkové, kdy pružnost gumového řemínku hodně z brumu motorku pochytá, dražší přístroje pak mají přímý náhon, kdy je pomaloběžný motor přímo pod talířem a elektronikou, obvykle s fázovým závěsem, se řídí jeho rychlost. Dalším letmým znakem kvality při prvotním seznamování se s přístrojem je hmotnost jeho talíře; je to s ní opačně  než u přenosky - čím těžší, tím bývá přístroj stabilnější.

Různá výtvarná provedení gramodesek, tyto slouží pak jako výzdoba stěn dílny
Různá výtvarná provedení gramodesek, tyto slouží pak jako výzdoba stěn dílny

Cestou k lisu

Leč dosti o gramofonech, pojďme lisovat desky. Otec, matka, matrice, matice, raznice - do palice, taky v tom máte pořád guláš? Hned na začátku otevřev ústa jsem dostal poučení, že výchozí předlohy se neryjí, ale řežou. Ryje se zahrádka nebo do partnera. Řežou se dvojím způsobem: Starší metoda řeže předlohu vyhřívaným nožem s vrcholovým úhlem 90 ° do speciálního laku. Z něj se galvanickým postříbřením, potom niklováním vyrobí otec. U něj jsou drážky naruby. Z něj se opět galvanicky otiskne matka, ta má drážky jako na desce, a z ní se vyrobí lisovací matrice, jež má drážky zase naruby a z níž se pak na lisech lisují gramodesky.

 

Druhým způsobem je řezání výchozí předlohy přímo do kovu, jmenuje se direct metal mastering (DMM) - vynález to páně Georga Neumanna z roku 1981, tedy na konci zlaté éry gramodesek. V Loděnici jej postupně zavedli v letech 1985 a 1986. Použitím DMM se ušetří dvojí galvanické „překlápění“ předloh, hromady stříbra a niklu, otec i matka jdou do starobince. Z předlohy vyřezané do mědi se galvanickou cestou rovnou vyrobí lisovací matrice a signál je o to čistější a brilantnější. (Odstaveček o DMM máte taky v čísle 11/2003 tohoto „foliantu“ na straně 53 v článku o firmě Neumann, když slavila  sedmdesát pět let.) Standardem je nyní stereofonní mikrozáznam, břidlicovky se nelisují už dávno a pokusy s kvadrofonním kódováním záznamu se už taky nevedou.

 

Mezi námi děvčaty, ona černá barva vinylových gramofonových desek je spíš dědictvím sazí ve starších deskách šelakových než nezbytností. PVC může mít jakoukoliv barvu a gramodeska taky, včetně jejich kombinací, nebo mohou být i průhledné. V Loděnicích dokážou pod drážky nastrčit i obrázek či fotku. Po stěnách ve výrobě i v lisovně u lisů jsem našel důkazů nespočet. Černé vinylové desky v pohodě zvládá poloautomat, na barevné, všelijak duhově zbarvené či s obrázky pod drážkami je potřeba lisy krmit ručně.

Lisovací matrice - z té se lisují gramodesky
Lisovací matrice - z té se lisují gramodesky

Taky tvar desky nemusí být jedině kruhový, přestože drážky po stáčeném kruhu jít musí. Na desku se musí vejít drážky a celá se musí vejít na talíř gramofonu, její tvar si ale jinak můžete vymyslet - třeba srdíčko, obdélník nebo bramboru.

 

Odhalení v hale

Jářku, jedna deska, ale má dvě strany, čili z každé strany se na bochánek surového PVC použije jedna raznice, obě musí k sobě pasovat a u každé z nich musí být ještě ta správná etiketa. K tomu zadaná barva desky a správné obaly. Z mého pohledu je to celkem dost věcí na zamotání hlavy, pro pracovníky výroby denní rutina.

 

Než deska v příslušné zákazníkem požadované ambaláži opustí závod, uděje se zhruba toto: V galvanovně vyrobí zrcadlově čistou poměďovanou desku, do níž DMM mašinka vyřeže jednu stranu desky signálem, jenž dodal zákazník a technicky jej zkoukli odpovědní pracovníci. S  druhou stranou to samé. Původní  „neumannovské“ řezání DMM během let ještě léty místní upravili, aby rozteč drážek byla optimalizovaná vzhledem k charakteru signálu a na desku se tak vešlo co nejvíc v co nejlepší kvalitě.

Poloautomatická lisovna gramodesek
Poloautomatická lisovna gramodesek

Obě vyřezané předlohy pak jdou zpět do galvanovny, v níž galvanickou cestou vyrobí dvě raznice. Předlohy se v příslušném meziskladu uchovávají sto osmdesát dnů pro případ zákazníkovy dodatečné poptávky, pak se kovy zrecyklují. Z jednoho páru raznic lze vylisovat přibližně pět set gramodesek. Mezitím se v místní tiskárně vytisknou příslušné etikety a obaly desky podle přání zákazníka. Jak už bylo popsáno, běžné černé kulaté desky zvládne karuselový poloautomat, ostatní tvary, barvy, obrazy či variace se lisují na lisech s ruční obsluhou. Od vylisované desky se ještě zatepla u lisu zvenku ořežou „přetoky“ lisovací hmoty. Pak se desky v příslušné hale ručně zabalí a jdou z baráku. Ve dvou  odstavcích to vypadá jednoduše, ale když toho máte udělat okolo deseti milionů ročně, jsou kolem toho manévry a velká organizace, jako u každé velkovýroby.

 

Ovšem nejen výrobou gramofonových desek jest živa firma GZ Media. Vedle výroby digitálních nosičů funguje místní tiskárna i pro komodity hudbě vzdálenější, třeba tam tisknou kartonové obaly pro jednu značkovou skotskou whisky - bohužel bez tekutiny. Takže jim připíjím na další úspěchy tím, co mám po ruce.

 

Rozhovor

Říká se správně ta Loděnice nebo ty Loděnice? A kde se tam kdy dělaly lodě, když se do toho vašeho potůčku sotva vejdou necky?

Ing. Ladislav Kuss, zástupce vedoucího elektroakustiky: Je to ta Loděnice - jedna ona - a podle jedné z pověstí název pochází skutečně od lodí, které zde měli ze dřeva z okolních lesů vyrábět a po potoce pak dopravovat k Berounce. Obec má také proto ve znaku loďku. Více lze najít v místní kronice.

 

Pokud se nepletu, prodej gramofonových desek mohl narůst někdy v roce 1990, kdy se rychle vydávaly kapely, co se dřív nesměly. Pak asi nastal postupný útlum a přechod posluchačů na CD. Kdy opět začala vzrůstat poptávka po gramodeskách? Pustíte pro nás nějaká čísla o prodeji?

Jiří Hašek, obchodní ředitel: Ano, těch zmíněných deset milionů desek Gramofonové závody naposledy vyrobily na začátku devadesátých let. Na svědomí to však neměly západní hvězdy (jejich desky se dřív lisovaly všude jinde, jen ne v bývalém východním bloku), ale naše domácí hvězdy, jako třeba Karel Gott, jehož nová deska se vyráběla ve stotisícových nákladech. Potom se trh během dvou let zřítil skoro k nule nástupem digitálního formátu CD. A potom už začal nejdřív nesměle a potom čím dál strměji růst. Letošní nárůst proti minulému roku je 40 % a teď už to skutečně je díky zahraničním hvězdám všech žánrů.

 

Co se ale od osmdesátých let určitě změnilo, je pohled na znečištění odpadních vod. Jak nakládáte s produkty z galvanovny? Nehraje říčka Loděnice někdy barvami více, než by měla?

Ing. Petr Hejna, technický ředitel: GZ nakládá se všemi odpady velmi zodpovědně. Jsme na to certifikováni podle ISO. Pokud Kačák (pozn.: jiný název pro říčku Loděnice) hraje všemi barvami, tak na tom GZ nemá žádný podíl. Dokonce kaly z neutralizací odpadních vod z galvanek prodáváme do Německa na zpětné získávání kovů.

 

Ing. Ladislav Kuss: Poslední barvení vody v místní říčce se konalo kdysi dávno při cvičení civilní obrany, a to tak, že úmyslně - potravinářským barvivem coby simulace ekologické katastrofy, že aby se vědělo, jak rychle a jak moc se obarví i Berounka. Aby se něco takového nestalo doopravdy a také v zájmu zachování trvalého míru s místními rybáři, máme už dávno před rokem 1989 čističku odpadních vod, která slouží i pro část obce.

 

Do jakého stavu upravujete dodaný vstupní signál, aby jej ve zdraví přežila řezací hlava, drážka desky i gramofonová přenoska?

Ing. Ladislav Kuss: Dobře natočený záznam žádné větší úpravy nepotřebuje. Při troše zjednodušení se dá říci, že musíme udělat asi to co ajznboňák, když se má postarat, aby vagón projel pod mostem a vešel se do tunelu - nic nesmí překážet nahoru ani do strany.

 

Co podle vás posluchače láká na analogovém záznamu s kolísáním rychlosti okolo 2 %, systémovým odstupem signálu od šumu 40 až 45 dB, kde už smítko o velikosti 1 mm způsobí na desce slyšitelné lupnutí?

Ing. Ladislav Kuss: Důvodů bude více. Jak pro koho. Někdy je to nostalgie, jindy falešné předsudky a nedůvěra v digitální záznam (že jsou to jen vzorky - tedy tam něco musí chybět) a přesvědčení, že analogový záznam je lepší. Ale objektivně vzato, analogový záznam má svůj charakteristický zvuk jako důsledek omezení daných jeho fyzikálním principem - agresivní či jinak „nerozumné“ zvuky se nedají zapsat do drážky tak, aby byla pro hrot přenosky „sjízdná“. Proto jej mnozí vnímají jako měkčí, teplejší apod. Kolísání rychlosti o 2 % nemá ani ten nejlevnější či nejstarší gramofon. Snad jen odchylka od jmenovité rychlosti může být někdy taková, ale to je spíše porucha. To, že překážka v drážce velká tisícinu milimetru udělá v reprodukci docela slušnou ránu, není nic divného. V poměru k velikosti hrotu je to asi tak, jako když na kole najedete na dlažební kostku.

 

Kdy, tedy ne časově, ale co do technologických změn, se podle vás na trhu stane, že retro-boom gramofonových desek zase skončí? Komerční rozšíření digitálního záznamu 24 bitů/96 kHz se zatím, pokud vím, moc nepovedlo.

Ing. Ladislav Kuss: Odpověď není snadná. Vývoj jde rychle. Když se v roce 1983 objevila cédéčka a snažili jsme se předpovídat, moc jsme se netrefili. Vinylová deska je tady dál, i když jsme ji tehdy pohřbívali. A bude žít do té doby, dokud o ni bude takový zájem, že její výroba bude ekonomicky zajímavá.

Psáno pro časopis Muzikus
Tagy