Moderní klasická kytara - část druhá
Význačný národní španělský skladatel Manuel de Falla měl velký obdiv ke kytaře a kytarové hudbě. Strávil mnoho hodin ve společnosti kytaristy a skladatele Dona Angela Barriose v Granadě, kde čerpal inspiraci pro svou tvorbu. Ale opravdu největší postavou ve světě klasické kytary se stal Andrés Segovia. Narodil se 21. 2. 1893 v malém městě Linares v Andaluzii. Hudební kariéru začal na piano, ale vzdal se jej i ostatních nástrojů ve prospěch kytary. Svůj první veřejný koncert provedl v šestnácti letech v Granadě a Seville. V roce 1918 odjel na turné do Střední a Jižní Ameriky a o šest let později hrál v Pařížské Konzervatoři. Pustil se také do vlastních úprav staré hudby a se "svou" Chaconnou z Bachovy sonáty d moll pro sólové housle způsobil pravé zděšení jejím uvedením na programu. "Svatá Chaconna", znesvěcená rukou kytaristy! Před začátkem koncertu španělské paničky, uvyklé býčím zápasům, vzrušeně šermovaly rukama a dívaly se přes roztažené prsty. Houslofilové se přišli podívat na "vraha" a ukřižovatele. Ale Segovia slavil obrovský triumf. V roce 1925 odcestoval do Sovětského svazu a za tři roky nato uvedl svůj recitál v New Yorku. Od té doby mnohokrát procestoval celý svět. Jako profesor působil v Santiago de Compostela, na hudební akademii Chigiana v Sieně a Kalifornské univerzitě v Berkeley. Natočil také mnoho desek. Kromě úžasné hráčské dovednosti byl rovněž vynikající osobností a svou vahou prosadil kytaru do světa "velké hudby". Ovlivnil celé generace kytaristů. Jeho přítel Narciso Yepes (nar. 1927) je dalším hráčem s vynikající technikou. Mezinárodní uznání si získal již ve dvaceti letech. V Anglii se objevují dva skvělí kytaristé - Julian Bream (nar. 1933), který se díky svému otci, kytaristovi v malé jazzové kapele, seznámil nejprve s tímto žánrem. Poslouchal rádio a zamiloval si Django Reinhardta, Charlie Christiana a Bennyho Goodmana. Na universitě studoval piano, cello a skladbu. Svůj první koncert na kytaru provedl v roce 1951 v londýnské Wigmore Hall. Specializoval se na loutnovou hudbu a později na moderní skladatele. Jeho hra vyniká technickou brilancí a emocionálním nábojem. Australan John Williams se začal učit také nejprve od svého otce, zakladatele Centra španělské kytary v Londýně. Od roku 1952 studoval u Segovii na Královské hudební akademii a přibral i piano a hudební teorii. Debutoval ve Wigmore Hall v roce 1958. Segovia jej nazval "Princem kytary" a rozpětí jeho repertoáru sahá od hudby loutnové až po jazzové experimenty s Barney Kesselem. Také zkouší hrát na elektrickou kytaru a popularizuje mnoho klasických skladeb v moderních úpravách. Z dalších kytaristů lze uvést jména Tim Walker, Kubánec Leo Brower, Alexandre Lagoya, Ida Presti a mnoho dalších současných umělců. U nás nelze opomenout Štěpána Urbana - kytaristu a pedagoga, Vladimíra Mikulku, Štěpána Raka, Vladislava Bláhu, Pavla Steidla, Milana Zelenku. Jako skladatel pro kytaru proslul mezinárodně i Milan Tesař. Klasická kytara se dostala po dlouhém vývoji tak trochu do slepé uličky, a proto je jistě opodstatněná její fúze s dalšími styly - jazz, rock, blues i pop. Zajímavým důkazem je skutečnost, že nejlepší klasičtí kytaristé hledají inspiraci právě v uvedených žánrech a naopak mnoho umělců "lehčí" hudby je vzděláno i ve hře na kytaru klasickou. Přece je to jen pro každého kytaristu ten největší fundament. Pro profesionální kytaristy přichází nyní ale závažný problém - dynamika nástroje, schopná prosadit se ve velkých koncertních sálech při zachování kvality tónu. Vychází se tradičně z modelů Torresových a některé změny nastaly ve spodním žebrování ozvučné desky Stavitelé ve Španělsku mají tendenci tvořit velké, znělé nástroje, ale v ostatních evropských zemích převažuje vztah k čistému, romanticky medovému zvuku. Podnikají se tedy odlišné postupy v konstrukci a nástroje se dostávají čím dál více do rukou vědců a jejich měřicích přístrojů. Ale nejdůležitější změnu přineslo použití jiných materiálů v ostrunění. Namísto střev nastupuje totiž nylon. Střevové struny i přes svou skvělou vlastnost pevnosti a brilantního tónu oplývají velkou nestálostí udržet ladění a brzy se opotřebují o pražce. Prvního komerčního využití nylonových strun se zhostil po druhé světové válce americký výrobce Albert Augustine. Ačkoli jsou nylonky slabší, mají lepší a kompaktnější strukturu, pravidelný průřez a tím i stabilnější ladění. A jsou mnohem levnější. Umožňují také výrobu různé tenkosti. Dvacáté století přineslo i díky technickému rozvoji schopnost vyrábět kytary sériově v mnoha počtech a v zemích, kde nikdy nebyla tradice stavby (např. v Asii). Některé tovární nástroje jsou však přesto velmi dobré a leckdy snesou i srovnání s kdekterým "mistrem". Z nejznámějších manufaktur můžeme jmenovat např. japonské Masaru Kohno, Yamahu, samozřejmě španělský Ramírez a Rodriguez a u nás, v Česku milém, nezapomeňme také na řadu vynikajících stavitelů a jejich dílny. Schneider, Metal, Kubla, Rohožka a z novějších třeba Kostka nebo Lebeda. Kromě toho samozřejmě klasické kytary produkují i všichni nejdůležitější světoví výrobci. Ve výzkumu akustických možností se šlo dnes již hodně daleko a začaly se používat i moderní materiály a různé kombinace. Průkopníkem se stal Američan Charles Kaman (kytary Ovation), ale také Australan Greg Smallman se svým zvláštním způsobem žebrování, tvořeném z mřížky z uhlíkových vláken a dřeva. Jeho kytary mají fantastickou dynamiku. No, ještě uvidíme, co nám výrobci naservírují v jednadvacátem století.
