muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraSedm století kytary (I)

20.11.2002 | Autor: Luboš Malý | sekce: pro muzikanty - články
Pro první zmínky se musíme vypravit až do 13.-14. století. Nemáme přesnou evidenci, ale podobné nástroje nalézáme na obrazech a v církevních knihách. Ve Španelsku, které je považováno za její původ, byly známy dva druhy kytary- guitarra moresca (maurská), více podobná loutně svým klenutým tělem, a guitarra latina, konstrukcí připomínající dnešní klasickou kytaru. Tyto nástroje byly většinou lidové a měly čtyři, později šest střevových strun. Svým tvarem se příliš nelišily od nástrojů violových, tedy smyčcových, ale byly používány jako drnkací. K tomu sloužilo "trsátko"- většinou z brku ptačího pera. Pražce byly jako u louten ze střevových strun, převázané kolem hmatníku. To přinášelo problémy s laděním a každý hráč si hru přizpůsoboval na své ucho. Temperované ladění ještě nebylo známo, a proto se pražce posunovaly o malý kousek dle požadované tóniny, zvláště při hře akordické. Ve Španelsku se také asi v 16. století objevil nástroj, zvaný vihuela (čti- vívela), což byla aristokratická forma kytary. Měla šest zdvojených strun a většina z nich byla nádherně zdobena drahými materiály jako slonovinou, ebenem a přírodní perletí. Na její stavbu se také používalo nejkvalitnějšího dřeva. Jak se vlastně na takový nástroj hrálo? Obvykle měla kytara i vihuela deset pražců a způsob hry se příliš nelišil od hry na dnešní klasickou kytaru. Roku 1535 vydal ve Španelsku Luis Milan, skladatel a virtuóz na vihuelu, první sbírku skladeb El Maestro. Z popisu nástroje v knize lze také vysledovat její ladění - podobné loutnovému, s intervaly mezi strunami 4-4-3-4-4 (tedy srovnáno s dnešní kytarou - struna g přeladěná na fis). Pohybujeme se v době renesance, kdy byla hudba pro loutnu i kytaru zapisována výhradně v tabulaturách, vynálezu, který vůbec není dnešní, jak by se mohlo zdát mnohým kytaristům neovládajícím noty, a jenž se udržel až do 18. století. Bylo to praktické, protože při spoustě tehdejších ladění značky přesně udávaly, kde se má provést jaký hmat.
Za dokonalý přednes se považovala hra pravou rukou bez nehtů. Známy byly tři způsoby - samotným ukazovákem, ukazovákem a prostředníkem pouze na basových strunách a totéž přes všechny struny. Repertoár tvořily tehdejší módní formy - fantazie, folia, pavana, villancio, romance a diferencias (variace). V letech 1535-1576 bylo publikováno ve Španelsku sedm sbírek na nejlepším papíře a překrásně zdobené malbami a rytinami. Obsahovaly praktické pokyny a asi 700 skladeb od nejlepších profesionálních hudebníků -skladatelů. Pochopitelně si je mohli dovolit pouze žáci z nejlepších šlechtických rodin. To kontrastovalo s neznalostí a omezeností lidových vrstev, kde se uplatňovaly vlivy flamenca, jednodušší způsob hry a taneční formy, které španelští skladatelé zcela ignorovali. Je to zajímavý faktor, protože celá Evropa pěstovala tance a třeba loutnový repertoár byl tím veskrze determinován. Kromě již zmíněného Milana patřili ve Španelsku mezi nejznámější - Esteban Daza, Miguel de Fuenllana, Cristóbal de Morales, Josquin des Prez, Alonzo Mudarra, Enriquez de Valderábano, Diego Pisador a hudební teoretik Juan Bermudo.
Čtyřstrunná kytara měla svůj rozkvět zejména v Itálii a potom ve Francii kolem roku 1550, kde bylo během pěti let publikováno devět sbírek. Nejpopulárnější byly chansony, ale také tance-allemanda, galliarda, branle, rondo. Skladby nebyly tak ambiciózní jako u španelských vihuelistů a více odpovídaly dobovému vkusu. Ladění kytary bylo v intervalech 5-v3-4 a pozdější 4-v3-4. Často se také přepisoval repertoár loutnový nebo zjednodušený klávesový, který byl velmi populární zejména v Anglii a Holandsku. Byly také vydávány zpěvníky i s texty, nápěvem a doprovodem. Obliba čtyřstrunné kytary byla velká. Byl to malý, decentní nástroj, na kterém se dala dobře a jednoduchým způsobem obsáhnout harmonie, snadný na hraní a mnohem více použitelný pro amatéry než loutna nebo vihuela. Její popularita však byla dosti krátká a ustoupila kytaře pětistrunné, zvané také barokní.
O té se dozvíme mnohem více v příštím díle.


Psáno pro: časopis Muzikus 2002/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Sedm-stoleti-kytary-I~20~listopad~2002/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.