muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraSedm století kytary (IV) - Moderní klasická kytara (1)

17.5.2002 | Autor: Luboš Malý | sekce: pro muzikanty - články
Moderní klasická kytara - část první
Vývoj moderní klasické kytary je jednou z mála možností v historii hudebních nástrojů, který je docela s jistotou zmapován. Počátky lze datovat do období kolem roku 1850. Jsou spojeny se jménem Antonio Torrese, Španěla, nazývaného "Stradivari kytary". Ano, plně si to ocenění zaslouží, protože nejvíce přispěl k vývoji v konstrukci a zvukové kvalitě nástroje. Na rozdíl od houslí nemá kytara dlouhou akustickou trvanlivost, jež by přetrvala staletí. Je to zaviněno vlivem stavby, která postrádá kompaktnost. Klenutá ozvučná deska houslí je mnohem pevnější než rovné víko kytary, náchylné k praskání a také více zatěžované jak počtem strun, tak systémem kobylkového upevnění. Nemáme proto přesný odhad, jak dochované nástroje zněly v době své největší slávy. Optimální životnost zvukové kvality kytary je tak 30-40 let. Jsou známy pouze písemné zmínky o nádherném zvuku a ušlechtilosti Torrésových kytar z pera současníků. Byly prý velmi neobvyklé a vysoko převyšovaly běžný standard.
Torrés se narodil 13. 6. 1817 v La Caňada de San Urbino, předměstí Almerie. Kariéru stavitele začal asi kolem roku 1845, kdy se usadil v Granadě a učil se u José Pernase, jednoho z významných kytarářů. Brzy na jeho kytaru začal hrát známý kytarista Julian Arcas, který ho doporučil Francisco Tárregovi, v té době nejvýznačnějšímu španělskému kytaristovi. Nástroje stavěl až do roku 1869, kdy z finančních důvodů přerušil výrobu a odešel pracovat do čínského obchodu, aby uživil svoji druhou ženu. Ale v roce 1880 opět začíná stavět v místě svého narození, v Almerii, kde se zdržoval až do své smrti roku 1892. Jeho význam je revoluční. Stanovil nové rozměry kytary, větší a širší tělo, tvar a způsob vnitřního žebrování, který se udržel až do dnešních dnů. Je to sedmiramenný vějíř tenkých žeber pod kobylkou. Určil standardní menzuru 65 cm, umožňující snadnou hratelnost, širší a vyšší hmatník a dekoraci zjednodušil na skromné lemování lubů a rozety kolem otvoru. Jeho modely slouží jako naprosto dokonalé předlohy i pro současné stavitele. I když nezanechal téměř žádné žáky, jeho odkaz žil dál a Madrid se stal centrem kytarového stavitelského umění. Madridská škola byla reprezentována třemi vynikajícími staviteli. Vincente Arias (1840-1912), José Ramírez I. (1857-1923) a jeho bratr Manuel Ramírez I. (1866-1942), který vychoval dva legendární žáky - Santose Hernándeze (1873-1942) a Domingo Estesa (1882-1937). José Ramírez I. vyučil svého syna - José II. (1885-1957) a Enrique Garciu (1868-1922), u něhož se připravil na svou dráhu další legendární stavitel - Francisco Simplicio (1874-1932). Následovali José III. a Marcelo Barbero (1904-1955). Kromě Španělů proslul světově Němec Hermann Hauser (1882-1952), jehož nástroje jsou ceněny na nejvyšším stupni žebříčku. Možná i proto, že na ně hrál Andrés Segovia. Jestliže centrem stavitelů byl Madrid, Londýn se stal v první polovině 19. století hlavním střediskem kytarového hraní. Roku 1862 jej navštívil Julian Arcas a pod patronací vévody Wellingtona koncertoval v koncertní síni Apsley House. Dcera královny Viktorie, vévodkyně z Cambridge, uspořádala několik koncertů v Brighton Pavillon. V Londýně také žila famózní kytaristka Catherine Pelzer, později zvaná Madame Sidney Pratten. Ta se stala i učitelkou dvou královských princezen. Ovšem širší zájem o klasickou kytaru vzbudil až Francisco Tárrega 1852-1909) a jeho žáci. Byl to brilantní hráč a skladatel. Cvičil každý den hodinu stupnice, hodinu arpeggia, hodinu trylky a ozdoby, hodinu i více obtížné pasáže a polohy. Z té doby pochází anekdota, že Tárrega cvičí celý den a po večeři, když už jdou všichni spát, si sedne a hraje pro sebe. Uspořádal několik koncertních turné, ale nejšťastněji se prý cítil, když hrál v malém kruhu svých přátel. Tam nalézal nejlepší inspiraci a jeho hra měla úžasný efekt. Jeden z jeho největších obdivovatelů, kytarista, hráč na vihuelu, učitel a muzikolog Emilio Pujol, když se s ním poprvé setkal v roce 1902, prohlásil: "...pro mne, který má předtuchu krásy, ale nikdy nemá představu kouzla v rukou velkého umělce, to bylo naprosto neuvěřitelné zjevení, které mě zotročilo a určilo směr mého osudu po celý zbytek života. Jako další jeho žák proslul Miguel Llobet, narozený roku 1878 v Barceloně. Na počátku 20. století byl velmi úspěšný ve Španělsku, ale nedostatek příležitosti jej zavedl roku 1904 do Paříže. O šest let později odlétá do Argentiny a odtud na velké turné po celé Severní i Jižní Americe a také po Evropě. Andrés Segovia o něm ve vzpomínkách vypráví: ...ze všech Tárregových žáků byl Llobet nejlepší. Mnohem lepší muzikant než ostatní, s lepší technikou - tón neměl tak dobrý, ale plný výrazné sympatie"... a při jiné příležitosti prohlásil: ...navzdory hlubokému obdivu k Tárregovi a jeho mistrovství, estetické cítění Llobetovo bylo jiné. Lišilo se ve způsobu základního nazírání na věci, na dobu a celkové okolnosti. A zatímco Tárrega, milující čistotu klasického kvartetu v jeho soudržnosti a spojené šesti strunami nástroje, Llobet, vábený malebnou rozmanitostí orchestru, jako by chtěl mít kytaru z každé struny".


Psáno pro: časopis Muzikus 2002/04

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Sedm-stoleti-kytary-IV-Moderni-klasicka-kytara-1~17~kveten~2002/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.