Rýmy nejsou pro kočku

V minulé dílně jsem se zmínila o zhudebňování básní psaných volným veršem. Dlužno dodat, že volným veršem jsou nejenom původní básně určené ke čtení, které někdo zhudební, ale vesměs množství písňových textů různých žánrů. Květnový rozhovor na str. 56 v této souvislosti nabízí příležitost se blíže seznámit s autorem, který se na vzniku písní podílí oním opačným postupem, než je u textařů obvyklé - většinou nejprve píše básně a texty, které si až poté berou do parády skladatelé. Přiznávám, že k nadpisu tohoto dílu dílny mě inspiroval titul jedné z jeho básnických sbírek, který zní Rýmy pro kočku a pod psa. A protože vskutku není zbytečné se bavit o rýmu v písňových textech, zprostředkuji pár základních informací.

Každý ví, co je to rým. Tedy zdá se být nad nebe jasnější, že jde o zvukovou shodu koncových hlásek (souhlásek i samohlásek) na konci veršů nebo poloveršů. V českém verši jsou to obvykle od samohlásky poslední rytmicky důrazné slabiky. Rým je uplatňován jednak kvůli rytmu, přesněji řečeno "signalizuje hranici verše", a dále má funkci eufonickou (zvukomalebnou). Ta je umocněna tím, že (podle Poetického slovníku autorů Bruknera a Filipa) v češtině je obvyklou "normou" rým dvouslabičný, v angličtině například stačí jednoslabičný, a je zajímavé, že angličtina má pro slovo láska (love) asi tři rýmy, kdežto čeština nebo italština řádově stovky! Míra možností různých jazykových prostředí tak jistě ovlivňuje další funkci rýmu, a to významovou.

A je pro každého tak snadné odlišit rým od asonance? Kolikrát si nad svým dílkem libujeme, jak se nám to hezky "rýmuje", a ejhle, bližším pohledem zjistíme, že ony jsou to zatím "jen" samé asonance. Nic proti nim, i ony mohou svým účinkem někdy předčit rafinované rýmy, některé básnické školy jim dokonce dávaly přednost. Zcela přirozeně se ovšem vyskytují také v lidové poezii, kde se řada prostých anonymních tvůrců nějakým sofistikovaným přístupem k jazykovému zpracování povětšinou nezabývala. Asonanci známe jako pouhý souzvuk samohlásek na konci veršů bez ohledu na souhlásky:

 

Žalo děvče žalo trávu

u panského suchopáru

(česká lidová)

 

Rýmová shoda se může týkat různého počtu slabik. Rozeznáváme rýmy jednoslabičné (žít - pít), dvojslabičné (bílá - spílá), trojslabičné (ramena - zmámená) anebo čtyřslabičné (Kateřina-- mateřina). Za úplný rým označujeme úplné souznění totožných konců slov (dole - role). Rozhodující pro další rozlišení je ta část slova, od níž se slova spojená rýmem shodují - zda-li shoda začíná samohláskou (nemilá - opila) nebo souhláskou (hlasy - vlasy), které v tomto případě říkáme opěrná.

Z hlediska zvukového se rýmy dělí na bohaté a postačující (kromě rýmu neúplného a "useknutého", které popíšeme příště).

Bohatý rým charakterizuje shoda opěrných souhlásek před přízvučnou samohláskou. Takový hláskový souzvuk významně podporuje jeho eufonickou funkci.

 

Náš listonoš je šedivý

a nikdy se mi nediví

když na něj pohled vrhám

(Jiří Štaidl)

 

A představte si, představte si, co taky měl dnes Suchý & Šlitr k obědu:

 

... kapustu vařenou

jedli jsme ji s Mařenou

Rýmu bez shody oněch opěrných souhlásek se říká postačující, což je tentýž, ke kterému se vztahuje oproti jeho "bohatému" protějšku - v hodnotícím smyslu nevhodný, ale celkem zavedený - termín "chudý".

 

Až kopneš do tý bedny jak se to dělává

do krku mi zvostane jen dírka mrňavá

(Miki Ryvola)

 

Z hlediska významového se rýmy dělí na štěpné a plané.

Štěpný rým (kmenový) je zvuková shoda kmenových částí slov (na rozdíl od planého, kde se rýmují odvozovací přípony) a zahrnuje třeba dvojici slov, která je tak notoricky známá svou banalitou, jako je láska - páska, ale i bezpočet šťavnatých a nezapomenutelných rýmových kombinací, které zdobí českou poezii. Z písňových textů uveďme tuto ukázku:

 

Nebe je modrý a zlatý, ženy krásný a cudný.

Mantily sváteční šaty, oči jako dvě studny.

(Ivo Fischer)

 

Planý neboli gramatický rým je tvořen slovy téhož druhu a gramatického tvaru. Označení "planý" ale v tomto případě rovněž neznamená oslabení hodnoty takového rýmu a nemůžeme říci, že by byl obecně jakýmsi "primitivním druhem rýmu štěpného", jelikož i on má svoje specifické zvukové přednosti. V ukázce navíc podporuje eufonii "přidaná" shoda samohlásky "ú-" na počátku rýmujících se slov známé písničky ze Starců na chmelu.

 

A v jedné zvláště slabé chvíli, za noci silných úkladů,

ti dva se spolu oženili, bez požehnání úřadů.

(Vratislav Blažek)

 

A ještě dodnes zpívaný Adam Michna z Otradovic ve sbírce z roku 1647 (Chtíc, aby spal):

 

Miláčku, spi a zmlkněte andělové,

před Bohem se mnou klekněte, národové!

Lámaný rým je zvuková shoda slabik, vytvořená rozdělením slova na konci verše a převedením jeho zbylé části na začátek verše následujícího. Ukázka je z písničky, kde je řeč o trpaslících a - komický účinek jistý:

 

První má kabát žlutý

druhý má pohled krutý

a stále vyšinutý-

ma kouká očima

(Jiří Suchý)

 

Jak bylo řečeno, všechny druhy rýmů, resp. uváděné termíny, i ty, které přijdou "na přetřes" v příštím dílu, neoznačují kvalitu či hodnotu toho kterého rýmu, jak se obecně soudí, což ostatně vyplývá z použitých textových příkladů. Označení je čistě schematické. Za měsíc u další řady tipů, jak si v písni zarýmovat!

Psáno pro časopis Muzikus