Rychlostně citlivé klaviatury pro klávesové hudební nástroje

Rychlostně citlivé klaviatury pro klávesové hudebn
Rychlostně citlivé klaviatury pro klávesové hudebn

Srpnové téma jsme se na četné čtenářské žádosti rozhodli věnovat opět klávesákům, ačkoli se domnívám, že právě téma převodu uměleckého výkonu do počítačových dat by mohlo být zajímavé i pro hráče na ostatní nástroje. Pojďme si pro začátek vysvětlit samotný název tématu.

Rychlostně citlivé klaviatury pro klávesové hudebn
Rychlostně citlivé klaviatury pro klávesové hudebn

Samotný pojem "klaviatura", který se snažíme preferovat, je sice podle slovníku cizích slov významově totožný s pojmem "klávesnice" - pouhý malinký rozdílek je v tom, že "klaviatura" se vztahuje pouze k hudbě, kdežto "klávesnice" je vztažena jak k hudbě, tak k jakékoli ovládací sestavě tlačítek (psací stroj, počítač, zámek u dveří ...). Proto není zásadní chybou říkat klávesnice, jsme však přikloněni (i na doporučení Daniela Forró a také Ústavu pro jazyk český) k označení klaviatura.

Rychlostní citlivost (velocity sensitive) je systém, jak změřit rychlost stisku klávesy - neboli čím více do klávesy bušíme, tím rychleji je klávesa stisknuta. První rychlostně citlivé klaviatury pouze počítaly počet impulsů z generátoru, které se nastřádají mezi sepnutími (nebo vypnutími) dvou kontaktů, z nichž první reaguje na začátku stisku a druhý na konci stisku klávesy. Tento princip je v podstatě zachován dodnes. Stěžejním problémem výrobců je tedy dosáhnout co nejpříjemnějšího pocitu ze hry a kontroly nad nástrojem tak, aby co nejvíce připomínal hru na klasický klavír a současně byl nástroj co nejlehčí. A protože ani klaviatura klavíru, tak jak ji známe dnes, není výmysl jednoho člověka, je to dílo mnoha generací vývojářů a hudebníků, nemají to dnešní výrobci elektronických klaviatur vůbec lehké.

Podívejme se tedy na evoluci rychlostně citlivých klaviatur od prvopočátků...

Daniel Andel

 

"Gravicembalo col piano e forte" aneb Pianoforte

Pod tímto názvem uvedl "na trh" roku 1709 florentinský výrobce cembal Bartolomeo Cristofori novinku - cembalo s dynamikou a s možností ovládání dozvuku jednotlivých tónů přímo klávesami. Tento čtyřoktávový pradědeček dnešních klavírů a pian s kladívkovou mechanikou, která se už velice podobá té dnešní, vznikl jako hybrid cembala a clavichordu. Už tehdy ale měl krycí desku ozvučnice ve tvaru křídla. Z několika málo kusů, které tehdy Cristofori vyrobil, se dodnes dochovaly dva. Ten starší z roku 1720 je v Metropolitním muzeu umění v New Yorku a novější z roku 1726 v Lipsku.

První náznak nástroje, ze kterého se mnohem později vyvinulo piano, je ale možné zachytit už v 1. století po Kristu v Iránu. Nástroj se jmenoval dulcimer. Měl množství strun natažených přes ozvučnici a hrálo se na něj dvěma paličkami. Mnohem pozdější předchůdce piana pak bylo cembalo - nástroj z přelomu 14. a 15. století, který pohyb klávesy přenášel na havraní brk a ten drnkal do dvojice strun příslušného tónu. Na rozdíl od svého "malého sourozence" s názvem virginal umožňovalo cembalo ovládat dynamiku. Pro virginal psal hudbu např. Johannes Ockeghem nebo Giovanni Pierluigi da Palestrina. Dynamikou ochuzený virginal dal ale na konci 17. století vzniknout svému nástupci. Nový nástroj - spinet - vznikl opět v Itálii, ale své dokonalosti se dočkal až v Anglii. Snad nejznámějším skladatelem píšícím pro spinet byl Henry Purcell.

V průběhu 18. století obliba piana stoupala jak u skladatelů a posluchačů, tak také u jejich stavitelů a výrobců. Často se uchylovali ke zvláštnostem, jako bylo např. "žirafí piano" - tedy klavír, jehož zadní část - křídlo - je postavena vzhůru (Německo kolem r. 1800), "obdélníkové piano" tvarem připomínajícím cimbál (kolem r. 1900) nebo šestimanuálový (klaviaturový) nástroj (kolem r. 1880). Nejvýraznějšími z tehdejších stavitelů byli známý varhanář Gottfried Silbermann z Freibergu, který přenesl roku 1725 Cristoforiho dílnu do Německa, nebo Johan Andreas Stein z Augsburgu - autor rychlejšího a přesnějšího kladívkového mechanismu (roku 1778), známého jako "vídeňská mechanika". Stein se také neúspěšně pokusil prosadit jako součást piana nožní basový pedál, tehdy již používaný při varhanní hře. Roku 1760 odešlo dvanáct pianových mistrů stavitelů z oblasti středního Německa do Londýna, kde u firmy John Broadwood & others založili tzv. Anglickou školu. Z jejich dílny vyšly úpravy pián instalací pedálů dynamiky a dozvuku a především adaptace původního Cristoforiho kladívkového mechanismu. Zakladatelem "Francouzské školy" byl kolem roku 1790 Sébastien Érard, spoluautor u kvalitních nástrojů dnes nejpoužívanější velice přesné kladívkové mechaniky z roku 1823, známé jako "anglická mechanika". Na jejím vývoji se nepřímo podílel nejen s firmou Johna Broadwooda, ale také se samotným Cristoforim, jehož princip úderu kladívka zůstal zachován. Řada dalších německých, amerických a rakouských výrobců pian se zasloužila o další vylepšení a drobné i zásadní úpravy až k provedení, na která jsme zvyklí dnes. Karl Bechstein, Baldwin, Mason & Hamlin, Steinway, Bösendorfer a mnoho a mnoho dalších...

V roce 1929 (!) zkonstruoval německý laureát Nobelovy ceny profesor Nernst ve spolupráci s firmami Bechstein a Siemens první klavír s magnetoelektrickým snímáním. Model nazval Neo-Bechstein a jeden z dochovaných nástrojů je vystaven v Deutsches Museum v Mnichově. Lloyd Loar, šéf-inženýr firmy Gibson Guitar's na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století zkonstruoval již ryze elektronický Clavier a založil si na něm "živnost" s názvem Vivi-Tone Clavier, která však neměla dlouhého trvání.

Jeho Clavier však byl později úspěšně inovován firmou Selmer (Pianotron - 1938) a především firmou Hohner, která na základech Clavieru postavila celou řadu modelů svého Pianetu (modely L, C a N - 1962) s elektrostatickým snímáním, M (1970) a T (s elektromagnetickým snímáním), Cembaletu (modely I a II vibrato - 1961) a především Clavinetu, jehož autor Ernst Zacharias v průběhu let 1965 - 1980 představil v sedmi modifikacích (modely I, II, L, C, D6, E7, Pianet Duo).

V té době už však působila na trhu elektro-kláves jiná firma. Americká Fender - Rhodes. V padesátých letech ji založil učitel hudby, textař a technik Harold Rhodes (1910 - 2000). Ve třiceti letech si postavil tříoktávový nástroj Pre-Piano pro výuku svých žáků. První firemní model z roku 1959 se však jmenoval Piano Bass a měl 2 1/2 oktávy a pozdější 3 až 4oktávová Celeste. Suitcase Piano z roku 1965 (73 kláves) a z roku 1971 (88 kláves) už mělo integrovaný zesilovač a repro. (Anoncovaná verze 61klávesová nebyla nikdy vyrobena). Pozdější verze Stage Piano Mk I (1971), Mk II (1979 - 54, 73 a 88 kláves), Mk III EK-10 (1982 - kombinace s elektronickými oscilátory a filtry) a poslední model Mk V (1984 - tři vzorky s MIDI výstupem).

Model Mk IV byl navržen jako zcela nový model, ale nikdy nespatřil světlo světa. V té době však přišla na trh firma ARP s modelem Electronic Piano, které bylo nabízené pod značkou Rhodes. V roce 2001, pár měsíců po smrti Herolda Rhodese přišla firma Major Key na trh s 54klávesovým modelem Stage Piano a ohlášeným modelem Concert Grand s 88 klávesami.

Další výraznou firmou v oblasti elektrických pian je Wurlitzer (1954 - 1982 USA/NSR) se svým modelem EP-200 konstruktéra Ben Miessnera. Charakteristický zvuk (The Logical Song, I Am The Walrus) byl dán elektrostatickým snímáním strun rozechvívaných klasickou kladívkovou mechanikou. Všechny modely (kromě bateriového EP-200B) měly vestavěný zesilovač, repro a 64 kláves. Kromě EP-200A (pouze černé) měly modely nejrůznější barevná provedení. Wurlitzer nabízel také neelektrická piana (Baby Butterfly Grand) a to již od roku 1920.

I další firmy měly svůj podíl na vývoji hudební pianové technologie. Weltmeister (NDR) se svými kopiemi Hohner Cembalet a podivuhodným dvoumanuálovým hybridem Matador s jednou varhanní a druhou pianovou klaviaturou, japonská firma Maestro se svou elektrofonickou variantou "žirafího piana" Maestro (1973) a s mechanikou jako vystřiženou od Wurlitzera, americká Baldwin ElectroPiano a jejich školní nástroje ElectroPiano, ElectroPro a ElectricGrand, Baldwin Combo Harpsichord s modelem Combo Harpsichord, použitým v "Because" z Abbey Road a Beach Boys, Lawrence od Lawrence (USA) z roku 1965 - 73 kláves a obdobná LeSage od LeSage (Kanada) z roku 1966 - také 73 kláves.

V pozdějších letech (1977 - 1985) pak přišla Yamaha se svými CP-60, 70 a 80, samozřejmě již s variantami s MIDI (-M) a americká firma Helpinstill s elektrizovanými modely klasického výrobce Kimball Roadmaster 64, Roadmaster 88 a Portable Grand. Začátkem osmdesátých let použila firma Kawai piezoelektrické snímání chvění strun svých klasických akustických modelů.

S nástupem MIDI technologie se dělí problematika mechaniky a zvuku. Nastupují MIDI master keyboard. Jako jedna z prvních se objevila firma Cheetah (např. MS7P) a německá firma "elektronického" nadšence Dietera Döpfera - Döpfer (1990 - LMK3 a 1992 - LMK 1+, 2+, 4+ s možností řízení dynamické křivky úhozu).

Marek Blabla

 

Rychlostně citlivé klaviatury pro klávesové hudebn
Rychlostně citlivé klaviatury pro klávesové hudebn

Vlastnosti klavírových a pianinových mechanismů a klaviatur

Fungování dnešní klavírové a pianinové mechaniky je výsledkem mnohaletého, dokonce několikasetletého vývoje a vylepšování komponentů těchto složitých mechanismů. V následujících řádcích se pokusím co nejjednodušeji popsat chod a princip těchto mechanik a v podstatě i to, co se výrobci digitálních a jiných nástrojů a klaviatur snaží napodobit.

Při posuzování mechanických vlastností nástrojů se hovoří o hře těžké, únavné, necitlivé, o hře nejisté se špatnou, někdy pomalou repeticí, nebo zase naopak o hře lehké, příjemné, určité, o dobré a citlivé repetici mechanismů, o dobré reakci při odstupňování úderů, o hře elegantní, precizní atd.

Pro hru je rozhodující jak použitý typ mechanismu, tak také konstrukce kláves a klaviaturového rámu. Klaviatura je soubor pák - kláves - umožňujících citlivé přenášení tlaků a úhozů prstů na mechaniku. Mezinárodní norma rozměrů kláves a klaviatur se ustálila na rozměr 1184 mm u sedmioktávových klaviatur a u klaviatur s tónovým rozsahem sedm a čtvrt oktávy na 1231 mm. Šířka bílých (celotónových) kláves je 23 až 24 mm a délka přední širší části je 50 mm. U černých (půltónových) kláves je délka 95 mm při výšce předního konce 12,5 až 13 mm a výšce zadního konce 9,5 mm.

Mechanika je soustava součástí, přenášejících pohyby kláves na kladívka. V současnosti se používají dva základní typy mechanik. A to Herzova-Érardova dvojrepetiční klavírová mechanika a mechanika pianinová, která se dále dělí na mechaniky pilotové a abstraktové.

U dvojrepetiční mechaniky jde o konstrukci, v níž se kladívka při odpadu od strun zachytí na chytači. Po mírném uvolnění stisknuté klávesy dochází k vyproštění kladívka, zaklíněného mezi chytačem. Působením pružinky na vršek mechaniky je kladívko vyneseno ke strunám. Postačí malé povystoupení klávesy směrem nahoru, aby se mohl jazýček opět vrátit do svého původního postavení. Tato mechanika je velice rychlá a přesná. Nebyla dosud nikým překonána, ač se o to pokoušelo mnoho novátorů z řad výrobců klavírů i výrobců klavírových mechanik. Odlišnosti prováděné některými výrobci klavírů i mechanik nejsou podstatné.

Co se týká pianinových mechanik, je výroba pianin v celosvětovém měřítku zaměřena na nízké modely, převážně ne vyšší než 120 cm. Proto se nejvíce používá mechanika pilotová. Pro pianina vysoká nad 120 cm je vhodná mechanika abstraktová. Pianinové mechaniky nejsou sice tak dokonalé jako mechaniky dvojrepetiční, ale vzhledem ke konstrukci pianin nelze tyto dvojrepetiční mechaniky použít.

Chod mechaniky vypadá zjednodušeně takto: při stisku klávesy (tj. 10 mm) se její zadní část začne zvedat (v polovině stisku klávesy se začne zvedat také dusítková část mechaniky, která tlumí struny, aby nepřeznívaly). Pilot, který je v této zadní části klávesy umístěn, začne zvedat spodní část mechaniky, tzv. sedlo. To dále přenáší tento pohyb na jazýček, který posunuje kladívko ke strunám. To se po úderu na struny odrazí zpět, kde je zachyceno chytačem. Aby hráč mohl úder zopakovat, musí uvolnit stisk klávesy, aby se jazýček mohl vrátit do své původní polohy. U pianinových mechanik se musí klávesa pustit téměř úplně, u mechanik dvojrepetičních přibližně do poloviny jejího chodu, jak již bylo uvedeno výše.

Na způsob hry na nástroj mají vliv vlastnosti mechanismu - nestejná hmotnost předních, zadních a koncových částí kláves, nestejná hmotnost kladívek. Tyto nesrovnalosti se vyrovnávají ukládáním olov (olověných vývažků) do zadních až koncových částí kláves. Tímto se tyto nesrovnalosti odstraní a vyrovná se chod celého mechanismu na požadovanou úroveň.

Tento popis mechanismu a jeho funkce je dosti zjednodušený, v praxi je mnohem složitější a náročnější. Má na něj vliv mnoho dalších okolností, jako je délka kláves, vzdálenost kladívek od strun, použitý materiál, regulace, samozřejmě také konstrukce a stav každého jednotlivého nástroje atd.

Dan Vavrla

Klaviatury a jejich vývoj

Křídlo nebo pianino? Pokud jde o kvalitní nástroje - křídlo je pro pianistu vždy nádherným zážitkem, zvláště jedná-li se o vyhlášené světové značky. Pianino je sice jiná kategorie, ale i tak může být hraní příjemné. Osudem pianistů vždy byla a mnohdy dodnes je závislost na nástroji, který je k dispozici. To bylo pravděpodobně jednou z příčin, proč se začalo přemýšlet o možnosti přenosného klavíru. Kdo měl možnost v r. 1999 vidět v Národním muzeu v Praze výstavu 300 let s klavírem, mnohdy nevěřil vlastním očím - od malých nástrojů - průkopníků, které bychom podle dnešní terminologie mohli zařadit do kategorie "transportních modelů až po velká monstra typu "žirafa" - viz obrázek.

Postupem času se tato "stojící" křídla přesouvala do dnešní polohy a vývoj se soustředil na kladívkovou mechaniku - od prvotních přes tzv. vídeňskou až po dnes používanou anglickou. Podrobněji se o těchto typech mechanik dočtete na jiném místě tohoto tématu. Pouze pro zajímavost lze uvést, že podle historických pramenů trvalo téměř 100 let, než se ustálila barva klaviatury tak, jak jsme dnes zvyklí - dříve byly dnešní bílé klávesy černé a naopak.

Dosud se mělo za to, že vynálezce kladívkové mechaniky, Bartolomeo Cristofori z Florencie, přišel se svým nápadem až v roce 1709. Podle posledních historických studií však byl datem vzniku kladívkové mechaniky uznán již rok 1699. Tyto údaje jsou uvedeny v katalogu k výstavě 300 let s klavírem. Podnětem byla neschopnost cembala docílit plynulého zesilovaní nebo zeslabování zvuku, což začalo být kolem r. 1690 považováno za vyložený nedostatek.

Stejný důvod, znásobený touhou mít "své" piano vždy s sebou, stál o cca 250 let později u nástrojů Wurlitzer a o málo později u zrodu slavného nástroje prožívajícího dnes obrovský comeback - elektrického piana Fender Rhodes.

Systém tvorby zvuku elektrickou cestou - zjednodušeně klávesa + elektrický kontakt - byl znám již dlouho před tím z výroby varhan, ale z hlediska klavíru, opomineme-li kvalitu zvuku, byla dynamika, umožňující nekonečné množství přednesových, nebo chcete-li výrazových možností, stále chybějícím prvkem.

 

Vývoj kladívkových mechanik u elektrických nástrojů lze rozdělit do několika etap:

1) Do první etapy novodobých dějin elektrických nástrojů patří elektrické piano Wurlitzer, jehož první modely vznikly již v roce 1955. Jednalo se o nástroj se strunami a klasickou kladívkovou mechanikou. Fender Rhodes (nejznámější modely cca z r. 1970), jehož principem bylo kladívko vymrštěné klávesou do kovové tyčky nahrazující strunu, jejíž zvuk byl elektricky snímán a zesilován. Do této kategorie patří stejně oblíbený nástroj od firmy Hohner a sice celá modelová řada Clavinet a Clavinet Pianet Duo, u kterých byly na rozdíl od "fendera" používány také skutečné struny. Viz náčrtek.

2) Další etapou bylo technické řešení, které použila firma Yamaha cca v r. 1978 např. u modelu CP-30, kde fungovala dynamika na principu měření času. U tohoto technického řešení však nelze hovořit o kladívkové mechanice. Na konci klávesy byl jazýček, který se pohyboval mezi dvěma kontakty. V klidové poloze klávesy se jazýček dotýkal trvale spodního kontaktu a v okamžiku úhozu se odpojil od spodního kontaktu a dotkl se kontaktu horního. Právě čas potřebný k překonání vzdálenosti mezi těmito dvěma kontakty byl měřen, přičemž silný nebo-li rychlý úhoz znamenal kratší čas a tím hlasitěji znějící tón, a výsledkem opaku, tedy slabého tj. pomalého úhozu, byl slabě znějící tón. Z těchto důvodů se také někdy u dynamických klaviatur používá termín rychlostní klaviatura.

Nevýhodou obou těchto principů byla určitá poruchovost. U Fendera praskaly díky silové hře zvukové tyčky a u Yamahy docházelo po určité době ke ztrátě dynamiky, kdy se tón sice ozval, ale pouze slabě. Příčinou bylo rozevření zmíněných dvou kontaktů, mezi kterými se pohyboval jazýček na konci klávesy, čímž byl porušen stálý dotyk jazýčku se spodním kontaktem a tím nemohlo dojít k měření času, jehož výsledkem byla dynamika.

3) V další vývojové etapě se jednak změnil tvar a rozměry kláves, které odpovídají klasickému klavíru, ale především se začaly firmy zabývat podrobněji principem kladívkových mechanik. Pod klávesy jsou umísťována na osu závaží (kladívka). Na klávesách z plastu jsou jakési trny, které v okamžiku stisku zdvihají tato závaží, překonávajíce zároveň jejich váhu. Trny i závaží jsou umístěny pod klávesami v místě stisku. Závaží jsou vlastně olověné hranoly v různých velikostech zalité v umělé hmotě, čímž se dosahuje rozdílného stupně odporu respektive tvrdosti klaviatury. Světovým výrobcem klaviatur s kladívkovou mechanikou je italská firma Fatar, jejíž výrobky používají i firmy Döpfer, Kurzweil nebo Ensoniq. Poruchovost ve smyslu zlomení kladívka (dynamika zůstala, změnil se odpor klávesy) byla způsobena umělou hmotou, která byla tvrdá a křehká, a hranatým tvarem olověného závaží. Při silovém způsobu hraní působily při úhozu v tzv. horní úvrati pohybu kladívka velké setrvační síly násobené hranatým tvarem kladívka. Vzniklá fyzikální síla byla "rozložena" do hran kladívka a v souvislosti s tvrdou a křehkou umělou hmotou bylo "dílo" časem dokonáno.

4) Na základě těchto zkušeností začaly firmy vyrábět nový systém, kde mají kladívka tvar ležatého písmene "S". Kladívko je vylisováno z cca 3 mm ocelového plechu, přičemž závaží pod klávesou je na konci kladívka zalisováno do kulatého vyvrtaného otvoru, nebo tvoří nálitek. U těchto systémů je kladívko zdviháno nikoli v místě úhozu, tj. v 1/3 délky klávesy (jako u mechanik s kladívky, respektive závažími v plastu), ale až ve 2/3 délky klávesy, čímž se mění fyzikální zákonitosti páky.

5) Jiná varianta kladívkové mechaniky vychází z principu klasické anglické mechaniky, kdy je klávesa nejspodnějším prvkem celého mechanického systému, a veškeré dění po jejím stisku se odehrává nad klávesou a nikoli pod klávesou jako u předchozích mechanik. Tento princip používá např. firma Kawai.

6) Ve snaze docílit co nejvěrnější verze kladívkové mechaniky se začaly firmy zabývat technickým detailem, který je však pro pocit pianistů velmi důležitý. Systém všech uvedených kladívkových mechanik se zabýval problémy, které se týkaly tvaru, váhy a umístění kladívek respektive závaží, jež byla při úhozu překonávána, a co nejrychlejším návratem kláves do původní polohy (vratné pružiny nebo protizávaží). Nejpodstatnější součástí funkčnosti kláves kladívkových mechanik však je moment, kdy hráč po stisku klávesy do hloubky cca 4 mm cítí pod prsty odpor, který musí překonat. To je ten obrovský "detail", který pianisté postrádají, hledají a firmy se snaží jej docílit.

Dynamika je u všech těchto kladívkových mechanik řešena pomocí tzv. Dynamic Conductive Rubber Systém - neboli profilované měkké gumy, která je uchycena na tištěném spoji pod klávesami. Pod každou klávesou jsou dva gumové kontakty, které jsou nestejně dlouhé, a dva kontakty na tištěném spoji. Tvarem připomínají gumové kontakty "klobouček", na jehož vnitřní straně je na dvou výstupcích nanesena vodivá černá uhlíková hmota, která je stisknutím klávesy přitlačena ke kontaktům na tištěném spoji. Princip je opět na bázi měření času - na spodní straně klávesy jsou dva hroty, z nichž jeden je kratší (stejně jako gumové kontakty) a tím dojde k postupnému a nikoli současnému sepnutí kontaktů. Toto zpoždění je oním měřeným časem, jehož výsledkem je dynamika.

Lubor Dršata

 

Klaviatury Yamaha

Nástroje nesou typové označení CLP (CVP), tj. elektrické klavíry Clavinova. Zde se již evidentně dbá na to, aby se klaviatura po mechanické stránce co nejvíce přiblížila klasickému "dřevěnému" nástroji. Na obrázku je jedna z konstrukcí, používaná v řadě CLP. Každá klávesa je zde ukotvena samozřejmě jednotlivě, vodítka jsou ale dvojitá a stranový pohyb kláves je ještě navíc vymezen precizními třetími vodítky na kraji šasi. Pod každou klávesou je opět umístěna pružina, vracející klávesu do původní polohy. Mechanický odpor kláves je zde vytvářen převodovým mechanismem kladívek s protizávažími, která velmi věrně imitují mechaniku skutečného klavíru. I zde jsou pod klaviaturou umístěna kontaktní pole (pásy), která v tomto případě fungují pouze jako převodníky. Na obrázku je znázorněn poslední nejrozšířenější typ klaviatury, který firma Yamaha opět používá u řady Clavinova CLP/CVP. Rozdíl oproti předchozí konstrukci je v mechanickém provedení a rozmístění vodítek (jsou opět tři), ale především ve zcela jiné konstrukci protizávaží a celého převodového mechanismu. I v tomto případě jsou pod klávesami pružiny. Toto provedení je v současné době nejrozšířenější.

Obě tyto popisované konstrukce jsou provedeny velmi robustně, jsou mechanicky velmi odolné a zcela zřejmě se u nich počítá s velkou frekvencí používání. Vzhledem k okruhu uživatelů se zde prakticky žádné mechanické závady nevyskytují a není také nutné provádět pravidelnou údržbu. Dle vyjádření autorizovaných servisů jsou výjezdy techniků k mechanickým opravám klaviatur velmi výjimečné.

Pavel Kramarz

 

Richard Dvořák (Žlutej pes, Ivan Hlas a Martin Kraus)

Jaký cítíš rozdíl mezi klasickým piánem a digitálními nástroji?

Jsem zvyklý na Rolanda, zkrátka protože na něj hraji. Yamahu sice znám taky, ale Rolanda preferuji. Ve srovnání s klavírem. Klavír je tužší a jinak se tam pracuje s dynamikou, což je hodně důležité. U toho klasického dříví je to makačka, ale je prostě lepší. I když je to jen v jemných nuancích a finesách. Na klavír se dřív unavíš než u digitálních nástrojů.

Ani nemůžeš hrát tak rychle.

Ne, to není o rychlosti, prostě je to větší makačka.

Jak moc se blíží, z hlediska pocitu hry, napodobení klaviatury klasického piána u digitálních nástrojů?

Zdokonaluje se to a vyvíjí, ale klavír to nikdy nebude. Nebo možná že bude. Dříve taky jezdili lidé v autech s tvrdým pérováním a dnes jezdí daleko pohodlněji. U těch umělých klaviatur je to o tom, aby se muzikanti nenadřeli, celé to směřuje ke komfortu hry. Ale mám subjektivní pocit, že je to na úkor dynamiky.

Myslíš, že zvukový modul a tedy výsledný zvuk, který za klaviaturou následuje, tě může ovlivnit v hodnocení klaviatury?

Samozřejmě, když je dobrá klaviatura a špatný zvuk, tak tě nebaví hrát, neinspiruje tě to. Zase naopak při výborném zvuku se i ta klaviatura stává lepší. Je to asi, jako když si dáš na kytaru nové struny.

Jak si vybíráš nástroj nebo jakým způsobem zkoušíš nástroj? Respektive co bys poradil čtenářům při výběru nástroje?

Rozhodně je důležité si uvědomit, co chci na ten nástroj hrát, a na tom to zkoušet. Budu-li chtít hrát Bacha, tak si ho musím zkusit zahrát. Když se mi budou vracet klávesy rychleji než u klavíru, tak musím hledat dál a najít klaviaturu, která mi bude vyhovovat. Zvuky se asi dají dohnat dokoupením dalších modulů, ale při výběru je nejdůležitější klaviatura.

Je pro tebe důležité, aby klaviatura měla přesné rozměry a chování jako u klasického klavíru?

Určitě to musí být stejné. I třeba zpoždění, když se ti klávesa vrací nahoru, aby to bylo co nejvíce podobné originálu. Klávesa na klavíru, když se vrací, tak se ještě chvěje nebo doskakuje. Zahrát třeba rychlé stacato, tak v momentě, kdy se klávesa vrátí, tak ještě trochu kmitá a ty jí znovu naťukneš a hraješ najednou dvakrát rychleji. Hodně důležitá je i váha klaviatury. Moje zkušenosti jsou takové, že když je těžší, tak se mi na ni hraje lépe. Klávesy jsou vyvažovány těžšími závažími.

Jaká je podle tebe v současné době kvalita simulace klavírní mechaniky?

Je to na devadesát procent. Už je to na hodně vysoké úrovni.

Co si myslíš o trendu, jakým se to bude ubírat?

Záleží na tom, na jaký nástroj se učíš hrát. Pokud začínáš na klasický klavír, tak na něj budeš zvyklý a i u těch digitálních klavírů to budeš vyžadovat. Něco jiného je, když se už od malička budeš učit na tenhle typ nástrojů a pak si sedneš ke klasickému klavíru.

Narazil jsi v poslední době na nějaký digitální klavír, který tě oslovil, a chtěl bys si ho pořídit nebo už takový nástroj máš?

Mám to tak, že si na to zahraji a koupím si to. V současné době mám Rolanda RD-600 a jsem s ním spokojený a vyhovuje mi. Když Roland udělá něco lepšího, tak tohle prodám a pořídím si ten nový. Ale dnes je to tak, že kvalita je velmi vyrovnaná a záleží na vkusu, někdo zase může mít rád Yamahu, ale je v tom velmi malý rozdíl. Od jisté kvalitativní úrovně se dá hrát na všechny značky.

Jak je to s kvalitou a spolehlivostí?

Jsem razantní hráč, když na to přijde, tak do toho docela buším. A tak se stane, že sem tam se nějaká klávesa zlomí. A tak si musím objednat klávesy a sám si je vyměním. Když ale jde o nějaké složitější závady, tak si to nechám opravit.

Jak často se ti to stane, že zlomíš klávesu?

Je to tak jednou dvakrát do roka, že musím nějakou klávesu vyměnit. Za dva roky se musí vyměnit tlumící filcy, protože se procvakají.

Kolik máš nástrojů?

Dva.

Kvůli zvuku, nebo do zálohy?

Do zálohy. Mám ještě takový cestovní nástroj, když jezdíme třeba v triu. Je to Roland FP-3, tuším. Vidíš, ani si to nepamatuji. Říkám tomu cestovní model. Je lehčí, a tak ten rozdíl tam v kvalitě je.

Takže co je lehčí, to nehraje?

Ne to zase ne, ale vliv to na to podle mé zkušenosti má. Je tam i rozdíl padesát tisíc v ceně.

 

Petr Malásek (František Kop Quartet a doprovodná skupina Hany Hegerové)

Jak vnímáš rozdíl mezi klasickým klavírem a moderními digitálními klavíry?

Určitě ten rozdíl vnímám, ale ani ne v záporném či rozporuplném slova smyslu. Tím, že jsem vystudovaný pianista a hodně jsem na klavír hrál a koncertoval, tak mě vždy bavila ta rozdílnost. Tu jsem si sednul k Steinwayi, tu k Petrofu... A byly to nástroje nestejných kvalit a různých délek. Vždycky jsem se s tím musel nějak poprat a vydolovat z toho ten tón. A když zahraji na elektronický nástroj, tak je to více či méně stejné. Dnes je již kvalita klaviatur velmi vyrovnaná a odpadá tam ta bitva s tím nástrojem a člověk je ochuzen o tohle hudební dobrodružství.

Mohl by jsi konkrétněji popsat rozdíly?

Hodně mě zajímá reakce tónu na úhoz a je to pro mě nejpodstatnější. Pořád se zabývám hudbou a potřebuji, abych slyšel to, co si představuji. A v tom bývá u digitálních nástrojů problém. Klasické piano jinak reaguje a můžeš tam ten tón tvořit. U elektroniky záleží hlavně na její kvalitě a nadupanosti, aby se tento pocit dostavil. Záleží, jaká je škála samplů, záleží na jejich kvalitě. Musí tam být barevná škála tónů od úplných pianissim po totální forte. Musí to být tak nasimulované, aby to reagovalo přesně na to, co chci zahrát. Když to chybí, tak se ten nástroj chová jako mrtvý.

Na co se zaměřuješ při výběru nástroje?

Jak už jsem řekl, preferuji můj pocit, jestli opravdu slyším to, co chci zahrát, nebo to, co jsem zvyklý slyšet z piána. Tohle je úplně prvotní záležitost. Druhotná už je tuhost klaviatury, zdvih kláves, rozměry, tvar..., s tím vším jsem schopen se vyrovnat. I když se hraje hůř, tak na vše si můžeš zvyknout.

Setkal jsi se s klaviaturou, která měla nestandardní rozměry?

V jednom studiu měli nástroj s užšími klávesami, na který se dalo při troše soustředění hrát, ale nic náročného nebo virtuózního. V prstech jsou mnohaleté návyky, naučené stereotypy... I piána nebývají stejná. Petrof, nevím jak je to dnes, míval nepatrně širší klávesy. Ale to byly velmi malé rozdíly, na to se dalo zvyknout, ale jak jsou ty rozdíly větší, tak už to nejde.

Jaký vztah máš k pianu Fender Rhodes?

Vůbec bych ho nesrovnával s klavírem. Je to nástroj sám o sobě a asi to tak vždy bylo myšlené, že to nikdy nebyla náhražka piána. Mám ho hrozně rád, ale nemám svůj vlastní. Půjčuji si ho od svého bratra. A mám ho rád pro určitou atmosféru. On dá pocit zvuku nejen mně jako hráči, ale i mým spoluhráčům. Ten zvuk je tak typický, že ti okamžitě evokuje muziku, jakou máš třeba rád. A to je dobré...

Které z moderních nástrojů používáš?

Tím, že preferuji dřevěné piano a většinou na něj hraji, a jenom ve výjimečných případech, když hraji s klukama jazz, a to piano tam není, tak se musím poohlédnout po nástroji, který je především transportabilní. Bydlím v pátém patře bez výtahu, a tohle stěhovat je prostě příšerné. Dlouho jsem měl Kurzweil K1000, který měl vyváženou klaviaturu, dnes ho používám jako master keyboard, byl lehoučký a ten pianový zvuk byl relativně dobrý. A teď asi půl roku mám Yamahu P-120, která je svým způsobem převratná ve vývoji klaviatury. Hraje se na ni výborně a zvuk je skvělý. Hodně jsem hrál na Clavinovy, hrál jsem na piána Kawai, ale musím říci, že ta Yamaha se mi jeví pro moje potřeby nejlepší. Tam ten, řekněme - pianový pocit - je pro mne nejvěrnější.

Měřítkem pro hodnocení klaviatury je i repetiční rychlé hraní?

Je otázka, kolikrát za život hraješ rychlý repetovaný tóny. Jsou na to speciální cvičení, která jsem hrával ještě někdy na škole. Ale od té doby jsem se s tím nijak moc nesetkal, alespoň v té míře, že bych to potřeboval. Ani dřevěný piána nereagují..., je to těžký, než přijdeš na to, jak to zahrát. Abych pravdu řekl, tak to je to poslední, co mne na tom zajímá. Nestalo se mi v praxi, že bych to nějak využíval.

Jakým směrem půjde další vývoj?

Pokud vznikne klaviatura s jinými vlastnostmi než napodobením klasické klavírní mechaniky, tak asi budou existovat oba systémy zcela rovnocenné. Klavírní mechanika, to je staletími prověřená koncepce, prošla si velký vývoj a takhle se to ustálilo. Stejně jako housle, jako spousta jiných nástrojů... A takhle se to ustálilo, protože to je asi nejlepší. Jinak by lidé něco dále vylepšovali a vyvíjelo by se to dál.

Máš sen, že by sis pořídil nějaký nástroj?

Kdyby se mi naskytla možnost koupit si fendera, ale v dobrém stavu. Ono tady běhá docela hodně Mark II a tak, ale nejsou moc v pořádku. Jeden si pamatuji, byl ve FISYU. Takový ten největší model s bednou pod sebou. A to byl tak úžasný zvuk... Ale musel bych mít kam to dát a nemusel to nosit z toho pátého patra. To je investice, která se nedá měřit penězi, k takovému nástroji máš vztah...

 

Zdeněk Zdeněk (Naima a jazzová skupina Vlasty Průchové)

Má smysl simulovat klavír?

Smysl to určitě má. Žijeme v Čechách, kde, jak známo, už téměř neexistují kvalitní piána. Je to smutné, ale v současné době jít hrát na koncert a nemít své piano je skoro sebevražda. Stav nástrojů je prostě neúnosný, takže z tohoto pohledu se mi digitální simulace jeví jako bezpodmínečná nutnost. Ve světě je to spíše otázka osobního vkusu. U nás je to otázka nutnosti.

Máš pocit, že se simulace daří?

Myslím, že ano. Ale je to vždy otázky prostoru, ve kterém zkouška či koncert probíhá. Původní zkušenost, kdy jde o vjem, který "leze přímo z dřevěného nástroje rovnou na člověka" a který je totálně přirozený, se snažíme nahradit něčím umělým a úspěch či neúspěch je vždycky souhrnem mnoha faktorů.

Co se týká kvality simulace?

Na kvalitě simulace se vždy podílí klaviatura, zvukový modul a zdroj zvuku (reproduktor). Někdy klaviatura jako taková dokáže simulovat velice dobře kladívkovou mechaniku. Problém nastane při přenosu tónu do zvukového modulu. Ten často nestačí svojí kapacitou či kvalitou, mnohdy neodpovídá kvalitě klaviatury. Nelze jednoznačně říct, tohle je dobrá klaviatura a tohle dobrý zvukový modul. Vjem vzniká na základě spojení těch dvou (respektive tří) věci dohromady. Zvukový modul je vlastně spolutvůrcem celkové kvality klaviatury. Někdy má člověk výborný pocit z nástroje, kde si říkáš, že to vůbec cenově neodpovídá, a ono to přesto funguje a je to dobré.

Jaký je tvůj pohled z mechanického hlediska, techniky hry, pocitu?

Je zde problém, který se už myslím podařilo vyřešit, a tím jsou mezní dynamické hranice. V systému MIDI je úhoz klávesy rozlišen 128 dílkovou stupnicí. Super kvalitní klaviatury přenášejí kontrolovatelně dynamiku úhozu i v mezních polohách - znamená to, že i od padesáti níže a od stovky výš. Horší klaviatury reagují kontrolovatelně v rozmezí tak 30 dílků (velocita 64-94). V tomto ohledu mechaniky Yamaha považuji za velmi dobré. Mám pocit, že jsem schopen kontrolovat i krajní meze úhozu.

Mohl bys čtenářům poradit, jakým způsobem vybírat klaviaturu? Jak to děláš a podle čeho vybíráš ty?

V první řadě platí to, o čem jsem mluvil na začátku. Není možné zkoušet klaviaturu, aniž by byl spuštěný zvukový modul. Tuhle chybu dělá většina lidí. Přijdou a začnou hrát bez zvuku a říkají: "Hele, to je dobrá klávesnice". Z mého pohledu to je totální nesmysl. Výsledek nemusí být vůbec odpovídající tomu, jak se člověku ve skutečnosti mechanicky hraje. Někdy se zvuk prostě ozve a ty zjistíš, že's do toho ani praštit nemusel, protože modul zareagoval úplně jinak, než jsi očekával.

Ve druhé řadě je důležité zkusit si mezní dynamiky - zahrát si pianissimo, fortissimo ... V mnohých případech se stává, že zkusíš zahrát co nejtišeji, a ono se nic neozve. Nejsi schopen kontrolovat nízké nebo vysoké dynamické hladiny.

Další, co bych doporučil, je zkusit si klaviaturu (nyní pro změnu bez zapnutého zvukového modulu), jestli moc neklape a zbytečně nehlučí, protože to je faktor, který si člověk ani neuvědomuje. V malých jazzových klubech (například v Aghartě) mi moje stará klaviatura (K 1200) klapala kolikrát víc, než byl slyšet vlastní zvuk nástroje.

Za další: těžko se dá vyzkoušet, kolik klaviatura vydrží. Snad se někde poptat...

A co repetice rychlost a odezva klaviatury?

Při výběru si zkusím svoje technický maxima. Každý má technický vrchol někde jinde a pak je pro někoho třeba Roland výborný a mně třeba připadá trošičku pomalý. Pro někoho je zase lepší Yamaha, ta je taková hodně rychlá, technická.

Může se stát, že vlastní repetiční technika klaviatury je výborná, ale zvukový modul dopočítává zvuk (případ K1200), takže má zpoždění. A není to problém klaviatury, ale zvukového modulu!

Jak se ti například hraje na Fender piano?

Fender je báječný a dokonalý, protože tam je to všechno tak přirozeně mechanicky udělané. Zpětné odpružení kladívka je velice blízké lidské motorice.

Když elektrický piano, tak Fender, to ti podle mne řekne každý klávesák. Všechny krásné nahrávky Chicka Corey ze sedmdesátých let jsou nahrávané na Fenderu. A vlastně veškeré samplovací techniky dneška se pokouší co nejvěrněji starý Fender napodobit.

Na jaký nástroj v současné době hraješ? Máš nějaký sen, nástroj, který si přeješ?

Jsou to spojený nádoby. Jeden sen klávesáka je mít dokonalý nástroj, který by hrál a měl dobrou mechaniku. Jenže to jsou všechno nástroje kolem padesáti kilo (nemluvím o ceně, ale o váze). Dopracoval jsem se v poslední době k Yamaze (Zdeněk se odešel podívat...) P-80. Proč? Protože váží sedmnáct kilo. První poznatek každého klávesáka: když odtaháš všechna piána na plac, tak už nic nezahraješ, takže k čemu ti potom jsou.

A zajímavé na Yamaze P-80 je, že nemá kladívkovou mechaniku. Přitom pocitově je báječná. Dalším plusem je, že při převozu ji lze postavit na výšku, což by sis s kladívkovou mechanikou neměl ani představit. Takže ten sen už vlastně splněný mám.

Jsou samozřejmě piana typu Grand Touch, která stojí kolem dvě stě tisíc a víc, s chutí bych si ho dopřál, ale na něj v současné době nemám.

Jinak ještě používám Kurzweil K2500, který má báječné piano. Je to opravdu jedno z nejlepších pián. Má mechaniku Fatar, která je taky výborná, takže jsem spokojený. Je ale dost těžký, takže ho nerad z již zmíněných důvodů vozím.

 

Daniel Forró (Forrotronics)

Jaký vidíš rozdíl mezi klasickými klavírními mechanikami a mechanikami, které jsou na digitálních nástrojích?

Osobně mám radši klavírní klaviatury s lehčím chodem, takže například křídlo Yamaha mi vyhovuje, protože chodí lehce. Na křídle Steinway jsem se trápil s pianissimy a moc mi to nešlo. Rád hraju na klaviatury simulující klavír, protože mají lehčí chod. Možná je to ale taky tím, že už jsem léta zvyklý na mnohem měkčí klaviatury elektronických nástrojů.

Jaký je tvůj názor na úspěšnost simulace klavírních mechanik?

Klavírní zvuk se docela daří napodobit elektronickou cestou, i když klavír je klavír a nedá se úplně nahradit. Je to především v možnosti odstupňovat dynamiku. I když je na dráze klávesy sto dvacet sedm hodnot, jde ještě o linearitu rychlostní křivky a asi nejvíc záleží na reakci tónového generátoru na data z klaviatury. Tam bych spíš viděl problém - jak jsou udělané samply nebo matematický model. Klaviatury jsou v pořádku, dle mého názoru se jedná o velmi povedenou simulaci.

Mechanický pocit ze hry je už tedy v pořádku...

Ano, alespoň pro mne, problém vidím spíše u té elektroniky. Klavír to nikdy nenahradí, to je jasné. Na něj hrát je samozřejmě větší dřina a rychlá technika se mi daleko lépe provádí na plastikových klaviaturách s lehkým chodem. Taky to ještě může být problém repetice.

Dostáváme se k rychlému hraní...

Na klavíru bych měl spíše problém, aby klaviatura stíhala rychlou hru. Na simulacích se mi hraje perfektně. Je to tím, že jsou měkčí. Rychleji se vrací. Takže se dá hrát rychleji, ale zase je potřeba hrát mnohem čistěji, protože na klavíru se tón ozve, až když je klávesa ponořená dost hluboko. U simulací je to výrazněji dříve.

Jakým způsobem bys vybíral takový nástroj?

Především si myslím, že tyto klaviatury se hodí jen pro klavírní zvuky. Nehodí se pro jiné akustické, elektrifikované nebo elektronické zvuky...

Chvíli na nástroj hraji, dejme tomu po pěti minutách si zvyknu na nastavení a tvrdost klaviatury, vyzkouším si repetici (střídavá hra více prsty na jedné klávese), jak reaguje. Je důležitá reakce tónového generátoru na dynamiku. Tohle vše je potřeba vyzkoušet. Pokud lze nastavit rychlostní křivky, je dobré je vyzkoušet, protože špatná reakce může být způsobena nastavením této křivky. Samozřejmě při zkoušení je potřeba používat klavírní zvuky, to rozhodně.

Klasicky školení klavíristé očekávají od digitální náhražky klavíru dokonalou simulaci klavíru, to podle mne není dobré - klavír nahradit nejde...

U moderních nástrojů se simuluje i váha kladívek, kdy klaviatura je rozdělena do čtyřech až šesti zón a navozuje se pocit, že v basech se hraje tížeji a nahoře lehčeji. Váha kladívek je odstupňována. Je to simulované pružinami a závažíčky.

Co si myslíš o trendu vývoje, půjde vývoj klaviatur digitálních nástrojů svým směrem s novými vlastnostmi nebo se bude pohybovat cestou pokusů přiblížit se klavíru?

Podle mého názoru kompromis možný není. Chcete-li klavír, musíte použít klavírní mechaniku, jako to dělá např. Yamaha Grand Touch. Ale u těch odlehčených klaviatur digitálních klavírů, které přesně mechanicky nekopírují klavírní mechaniku, půjde vývoj svou cestou směr k lehčímu a pohodlnějšímu hraní.

Na co se ti nejlépe hraje, který z nástrojů ti vyhovuje?

Dlouho mám Yamahu CP-80, která má normální klavírní mechaniku. Je to elektrifikovaný nástroj a je vybaven zjednodušenou vídeňskou mechanikou. Mám rád jeho zvuk a výborně se mi na něj hraje, rád na něm komponuji. Z modernějších nástrojů se mi líbila klaviatura na Yamaze P -120 a Korgu SP-500.

Měl bys nějaké doporučení klávesákům?

Ideálním řešením je mít digitální klavír s 88 klávesami pro klavírní zvuky, kvalitní plastikovou klaviaturu 76 kláves s kovovými kontakty pro všechny ostatní zvuky, a pokud si mohou dovolit třetí nástroj, pak bych volil digitální varhany simulující pětioktávovou waterfall klaviaturu hammondek.

 

Ota Balage (BSP, šéf orchestrů v muzikálech Jesus Christ Superstar, Evita a Tango)

Jak je rozdíl mezi hrou na klasické piano a na nástroj se simulací piana?

Jasné je, že to není stejné. Jsem takový pianista - úderník, i na škole jsem hrál všechno pomalu a fortissimo, aby se mi dostala do ruky všechna ta technika. Když hraji rychle, tak mám docela silný úder. Proto mně docela vyhovuje klasická pianová klaviatura. Vlastním Yamahu Grand Touch, která má kladívkovou mechaniku, ale můžu na to hrát i varhanní zvuky. A mlátím i do lehkých klaviatur. Viděl jsem jednoho muzikanta, který se vlastně tak nějak ploužil prsty po klávesách. Byl to asi vystudovaný varhaník. Na varhany to takovým nějakým způsobem funguje, ale já hraji dost silně na všechny nástroje.

Naprosto mi proto vyhovuje kladívková mechanika, anebo třeba Yamaha KX-88, kterou považuji za nejlepší plagiát pianové techniky - prostě těžký klaviatury. Když mám hrát stylem, který se používá u hammondek, tak je to na takové klaviatury samozřejmě těžší, všechny glissanda...

Jakým způsobem by sis vybíral nástroj, co na něj zahrál, případně na co by ses zaměřil při zkoušení kláves?

Myslím si, že nejdůležitější je, jak to hraje v pianissimu. Mělo by to hrát i v těch nejtišších pasážích. Jakmile to má atak takového toho "bláta" nebo něčeho měkkého, tak se podle mě na to bude dost špatně hrát - například rock and roll nebo blues. Ovšem když někdo používá sekvencery na takový sekvenční hraní, tak mu je v podstatě jedno, na co to zahraje. Ale jestliže má hrát zemitě, tak by klaviatura měla chodit od pianissima do forte.

Zkoušíš při výběru nějakou techniku hraní, všímáš si, jak rychle se klávesy vracejí?

Když zahraji repetici třemi nebo čtyřmi prsty, tak podle toho, čím to jde zahrát rychleji, je klaviatura dokonalejší. Vyzkoušel bych si i glissando a romantické hraní. Na něm poznáš, jak se ten nástroj chová, jestli se dá hrát srdcem...

Máš pocit, že zvuk může zlepšit tvůj dobrý pocit z hraní a tím i zlepšit pocit z klaviatury?

Když se mi hraje špatně, tak se do toho nemůžu vcítit, mám problém, abych zahrál to, co chci. Ale když se mi dobře hraje a dobře to zní, tak mě to inspiruje. Myslím si, že některé zvuky, které jsou syntetickou napodobeninou piána, se chovají podle toho, jak na ně hraješ, a když máš dobrou klaviaturu, tak se dá vyloudit dobrý zvuk. Možná že si to člověk ani neuvědomuje, že i z piána se dá dostat duše jako z kytary.

Technologie napodobení už je tedy hodně věrná a použitelná?

To určitě.

Jaký vztah máš k Fender piánu, myslíš, že jeho simulace už je dokonalá?

Nejsem si jistý, jestli se ve studiích nahrává na originální nástroje nebo ne. Ale myslím si, že tady to místo mají. Při hře ti dává ten správný pocit.

Psáno pro časopis Muzikus