muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

bicíRoman Lomtadze - Z velkých pódií na dno a zpět

05.07. | Autor: Václav Zima | sekce: pro muzikanty - články

Roman Lomtadze - Z velkých pódií na dno a zpět


Romana znám již řadu let, poprvé jsem ho zaregistroval jako nového bubeníka King Size. Hned se začalo v bubenických kuloárech hovořit o velkém talentu. Jeho cesta k bubnům však byla docela složitá.

Roman Lomtadze - Z velkých pódií na dno a zpět


Jak sám říká: „Moje první setkání s bubny proběhlo v mých šesti letech ještě v Gruzii, kde jsem se narodil. Táta mě tehdy vzal do cirkusu, seděli jsme na místě, odkud jsem mohl dobře vidět na kapelu a bubeníka. Vůbec mě nezajímalo, co se děje v manéži, ale stále mé oči přitahoval bubeník. Měl červené Amatky, jediná značka bubnů, kterou tenkrát v Gruzii bylo možné sehnat. Pamatuji si úplně přesně na ten pocit. Od té doby vždy, když jsem slyšel nějakou hudbu, tak jsem si představoval hru na bicí. Bylo to takové to cvičení bez nástroje. Provázelo mne to řadu let,
protože bubny jsem neměl. Byla to taková imaginace, když jsem slyšel nějaký ruský pop v rádiu. V Sovětském svazu v té době samozřejmě člověk těžko narazil na něco jiného. A přesně jsem si spojoval to, co jsem viděl u toho bubeníka v cirkusu, s tím, co jsem slyšel v rádiu. Hrál jsem tehdy na housle a možnost hrát na bicí vůbec nebyla. Být bubeník nebo muzikant v té době v Gruzii, k tomu ještě začala občanská válka, bylo absolutně nepředstavitelné. Šlo spíše o přežití. Neuvažoval jsem o tom být muzikantem.“

Jak ses dostal do České republiky?
Díky tátovi, pocházím z hudební rodiny houslistů. Táta odjel do Čech prodat housle, abychom měli na živobytí v Gruzii a zde mu někdo poradil, že se dá hrát za peníze na Karlově mostě. Šel tam spíše jen tak si zahrát, než housle prodá. Nakonec se mu podařilo vydělat slušné peníze a zjistil, že se dá živit hudbou i jinde než v Gruzii. Housle neprodal a hrál několik týdnů na Karlově mostě. Tam si ho všiml majitel jedné pražské restaurace, který ho pozval, aby hrál u něj v restauraci. V ní se setkal s lidmi z divadla v Liberci, kteří poznali, že se jedná o kvalitního houslistu, a dostal nabídku na angažmá. V Gruzii hrál totiž ve filharmonii a v opeře. V tu chvíli už bylo jasné, že má pro nás zázemí, a přijeli jsme s mamkou za ním do Liberce. Bylo mi dvanáct let. Pamatuji si na rozhovor o mé budoucnosti, který jsme vedli cestou. Rodiče mi říkali, česky neumíš, co kdybychom vzali tvůj zájem o hudbu vážně? Vybereme nějaký nástroj a tomu se budeš věnovat. Vyhrála horna, protože hornistů je málo. Vystuduješ konzervatoř a budeš mít práci, i když budeš průměrný. Byl to takový kalkul a sázka na jistotu. I když mě v té době bavila archeologie a částečně fyzika, názor rodičů mi přišel rozumný právě kvůli jazykové bariéře.

Takhle jsi to vnímal už ve svých dvanácti letech?
Ano, jako když dostaneš vysněnou hračku. S příchodem do Liberce se vše změnilo. V Gruzii byla válka, seděli jsme doma v bundách, nebyla elektřina, nic... ... a najednou bych mohl být hudebník. Jenže člověk něco dostane a chce více. Začal jsem hrát na hornu, ale také jsem pokukoval po dalších nástrojích. V hlavě se mi rodila myšlenka: Co kdybych hrál s nějakou kapelou, a ne v orchestru? Nejdříve jsem začal tedy s baskytarou. Ale můj táta chtěl, abych vystudoval Pražskou konzervatoř, vážnou hudbu, a baskytara se tam neučila. V té době jsem už basu bral vážně, hrál jsem i s kapelami v Liberci. No a táta jednou říká, že uděláme takový kompromis: „Bubny tě vždy bavily, co zkusit studium na bicí... Můžeš pak dělat klasiku i to, co chceš.“ Ustoupil jsem a jsem teď rád.
Velkou roli v tomto nápadu měl pan učitel Jiří Fridrich ze ZUŠ v Liberci, který vlastně mého tátu na tuto myšlenku navedl. Velice si vážím jeho přístupu, protože mě zanedlouho poslal za profesorem Milanem Adamcem, aby se na mě podíval a poradil mi, jak dál. Řekl mi: „Já ti dám základ, ale bylo by dobré, aby se na tebe podíval i někdo jiný.“ Podle mě tohle je jedna z vlastností dobrého učitele.

Roman Lomtadze - Z velkých pódií na dno a zpět


Máš pravdu, začátkem 90. let vůbec nebyly informace jak cvičit. Jediná možnost byla Praha. Měl jsem to podobně. A jak to bylo dál?
Profesor Adamec mě kompletně připravil na zkoušky. Nebylo moc času, takže jsem mu důvěřoval a věděl jsem, že pokud zvládnu vše, co požaduje, zkoušky udělám. Byly to talentové zkoušky. Zahrál jsem dobře bubínek i na piano, na které mě učila teta od šesti let. V tom nebyl problém. Horší to bylo s melodickými nástroji. K těm jsem neměl přístup. Ale piano mi asi hodně pomohlo. Přijímací zkoušky jsem úspěšně absolvoval a nastoupil jsem do třídy k profesoru Václavu Mazáčkovi, který byl specialista na tympány. Moje cesta však směřovala jinam a snažil jsem se dostat k profesorovi Miloši Veselému.

A jaká byla léta studií u profesora Veselého?
V dnešní době není problém dostat se k dobrým notovým materiálům. Hodně lidí je dokáže dokáže napsat. Ale dobrý učitel, tak jak s tebou mluví, jak tě motivuje, do tebe ještě nacpe energii. Běžné bylo, že u jiných učitelů žák odehrál a po hodině odešel. U profesora Veselého chodili žáci dříve a zůstávali i dlouho, sledovali se navzájem. A hlavně chtěli hodně cvičit, nikdo je nenutil. Hodiny měly velký drive, tam to prostě žilo. A i když se to řada učitelů snažila nějak kopírovat, tak to nešlo, bylo to prostě v něm a v jeho způsobu komunikace, přístupu k nám.
Hodně jsem cvičil, a když jsem se dostal k profesoru Veselému, tak ještě více. Chtěl jsem vždy přijít a vše perfektně umět. Když jsem přišel na hodinu, on se vždy zeptal: „Dělal jsi něco?“ Má odpověď byla, že ano, ale třeba jsem i něco nestihl a on na to: „Nic jsi nedělal!“ Samozřejmě to řekl pro něj typickým způsobem a usmál se. A to byla jedna z věcí, která mě motivovala pracovat více, jeho styl komunikace.

A jak to bylo s hraním? Osobně jsem tě zaregistroval poprvé s kapelou King Size.
Měl jsem už nějaké kapely v Liberci. Ale King Size už byla taková ta parta, kdy jsem si říkal: Jedu v dodávce někam hrát s kapelou, to už něco znamená. Bylo to ve druhém ročníku na konzervatoři, opravdu brzo. Moc jsem toho ještě neuměl.
Bydlel jsem na intru ve čtvrtém patře a k telefonu se chodilo do přízemí. Občas mi volali rodiče, což se vyhlašovalo místním rozhlasem. Jednou takhle slyším: „Lomtadze má telefon.“ Tak běžím dolů s tím, že to jsou rodiče, a byl to Milan Steigerwald z King Size a zeptal se mě, jestli s nimi nechci hrát. Neřekl mi však, že se jedná o konkurz. Když jsem tam přišel, bylo tam dalších asi dvacet lidí. Nakonec to dopadlo a byla to první kapela, která mi dala šanci. Tehdy ještě ne jako dobrému a vyhranému bubeníkovi. Velice si toho vážím. Pamatuji se na baskytaristu Richarda Scheuflera, který se se mnou musel na začátku hodně trápit. Byl jsem nevyhraný a nezkušený, kolísalo mi tempo... Ale s tou kapelou jsem začal růst. Chci říci, že každý potřebuje trochu pomoct otevřít dveře. Když hodně pracuješ, tak tohle je přesně ten moment, kdy ta práce začíná přinášet své ovoce a dveře se otevřou právě díky té práci. Ale není to vždy pravidlem. Cvičíš a pracuješ, je to cesta i zábava. Začalo se o mě vědět a začal jsem hrát s Milošem Dodo Doležalem, s Ivanem Myslikovjanem a dalšími partami. Začal jsem také hrát na konga v kapele s latinskou muzikou.

Jak ses vlastně dostal k perkusím? Osobně se mi líbilo tvé spojení soupravy a perkusí v Čechomoru. Vím, že tuto kombinaci používáš i ve svých vlastních projektech.
Odehrál jsem jedno hraní na bubny s partou Pragason, kde zpíval Jorge z Kuby. Chtěli tehdy tu kapelu rozjet, ale potřebovali perkusistu, tak jsem jim řekl, že na to sice neumím, ale zkusím to. Jen jsem se zeptal, jak na to mám hrát, a odpověď byla: „Co jsi hrál na bubny, hraj rukama, je to ještě jednodušší.“ Půjčil jsem si konga, začal poslouchat kubánskou hudbu, učil se a čerpal zkušenosti. Obcházel jsem místní perkusisty a vyptával se jich, třeba Camila Callera nebo Miloše Vacíka. Miloš mi tehdy dal skvělou radu, jak zahrát úder slapem: „Prostě to zkoušej, až ti to zazní, bude to tvůj slap.“ Byla to skvělá rada. Bál jsem se, že to dělám blbě, že se mi budou perkusisti smát. On mi ale skvěle poradil. To vše bylo ještě na konzervatoři. Pamatuji si, že s hrou na bubny a k tomu s perkusemi se mi kalendář zaplnil tak, že jsem měl i čtyřicet koncertů za měsíc.

Ano, to je pravda, tím si byl, Romane, legendární. To si dobře pamatuji.
Byly to běžně dvojáky. Jednou mi koukal do kalendáře manažer Kamila Střihavky, se kterým jsem už tehdy hrál a říká: „... no, ty umřeš.“s To už bylo samozřejmě o pár let později. Chtěl jsem hrát s Kamilem Střihavkou, a k tomu si udržet všechny další kšefty. Znáš to pořekadlo... Přiholívá, přiholívá, holí! Chtěl jsem se živit hudbou a když mi někdo zavolal a já mohl, tak jsem to prostě vzal. Jasně, říkalo se, ty jen holíš, a oba víme dobře, co tím bylo myšleno. Ale bral jsem to tak, že „to mám říci ne, když vím, že mám volno? Mám se dívat na televizi nebo si jít zahrát s kapelou?“. Bral jsem to jako svoji práci a holt jsem pracoval každý den. Bavilo mě to a mohl jsem spát do dvanácti. Takhle jsem si to srovnal v hlavě. A s Čechomorem jsem tohle vše opustil. Byl to úplně jiný svět, jiné soustředění, všechno jinak.

Takže Čechomor byla první špičková kapela?
Vlastně ano. Hrál jsem na perkuse s Laurou i Gaiou Mesiah, kteří tenkrát hráli různě po klubech. Také se Střihavkou a dalšími partami. S Čechomorem vše skončilo, dva roky po konzervatoři. Když jsem ji dodělal, říkal jsem si, hraju všude, ale vlastně nikde. Čechomor mi umožnil použít a ještě zdokonalit všechny zkušenosti, čehož si velmi vážím. Od rocku jemnějšímu hraní, perkusím, dvojšlapce, etnou atd.
Dobře si pamatuji naše rozhovory, kdy jsem hrál s Walk Choce Ice a ty jsi mi říkal, jak bys měl rád taky tu svoji kapelu, kam bys patřil a pracoval s ní. Takové to dítě. Měl jsem to vždy právě naopak, jednu partu, ve které jsme intenzivně pracovali. Ať už to byly -123 min, Walk Choce Ice, dlouhou řadu let Blue Effect a teď právě Vanua2. Ale zase na druhou stranu jsem ti záviděl to široké hudební rozpětí. Muselo to být velmi inspirující. Pak přišel Čechomor, zase jsme se potkali a ty jsi mi říkal: „Teď už to mám jako ty, mám tu svoji kapelu.“ Vraťme se ale přece jen zpět. Jak začala spolupráce s Kamilem Střihavkou? To bylo přece jen jedno ze zásadních angažmá tvého působení v Česku.
Moc rád jsem se chodil dívat na Jesus Christ Superstar. Líbilo se mi, jak to dělali. Jedna z věcí, kterou jsem si přál, bylo právě s Kamilem hrát. Později jsem nahrával perkuse v Sonu pro Davida Krause, kde na piano hrál Štěpán Eliáš, který se pak stál kapelníkem u Střihavky a doporučil mne na konkurz. Byl jsem moc rád za možnost být jeho bubeníkem. Občas s námi hostoval i Michal Pavlíček, což pro mne jako velkého fanouška Pražského výběru byl další splněný sen.

Roman Lomtadze - Z velkých pódií na dno a zpět


Potom tě samozřejmě nemohli přehlédnout fanoušci bubnů a metalu, hlavně v Arakainu. Ale to bylo už v době angažmá u Čechomoru, pokud se pamatuji. Ale to byl jen záskok, že?
Ano, Arakain byl záskok. Ale zanechalo to tak silnou stopu u fanoušků metalu, že se to se mnou neustále táhne. Metalové publikum je specifické a velmi věrné, všude na světě.

Za sebe jsi pak doporučil Doxu (Lukáše Doksanského)?
Vlastně ano. Úplně jsem si ho tam dokázal představit. Vnímal jsem ho vždy hlavně jako rockového bubeníka, i když hrál plno jiných žánrů s různými kapelami. Prostě Doxa musí mít ty dva kopáky, to je jeho parketa. Hrál samozřejmě vše dobře, ale já ho tak bral, že tohle je prostě jeho. Já třeba miluju jazz a rád ho hraju, ale i když ho budu cvičit sebevíce, stejně nebudu nikdy jazzman. A takhle jsem vnímal Doxu... Prostě rocker.

... odchod do Ameriky. Co tě k tomu vlastně vedlo? Pamatuji si z našich rozhovorů, že to byla touha to tam zkusit.
Dnes, zpětně po těch letech, to vidím trochu jinak. V bubnech potřebuji výzvu, makat, jít dál. Když k tomu je slavná kapela a peníze navíc, tak dobrý. Ale když ne, tak raději půdu dál, abych neustrnul na jednom místě. Sice to zní trochu divně od člověka, který dával čtyřicet koncertů za měsíc a „přeholil“ co šlo, ale teď to vnímám jinak. Cítil jsem, že přes to všechno, co a s kým tu hraju, najednou nevím, co mám dál dělat. Projel jsem všechny sály, hrál snad úplně všude. Hrál jsem skoro se všemi známými a dobrými muzikanty. A najednou jsem chtěl do hudební komunity, kde mě nikdo nezná a budu muset prokázat, jestli na to mám, nebo ne To si myslím, že byl v mé hlavě ten motor. Tohle kdybych někomu tehdy řekl, tak by si ťukal na čelo, vzhledem k mé pozici v Česku. Otázky typu proč odjíždím jsem odbýval odpovědí jako: „Chci hrát s Ozzym, a proto tam jedu...“ Ale prapůvod všeho bylo právě posunout se dál a neztratit drive.

Jo, to je vlastně pravda. Při našem setkání, když už jsi v Americe studoval na Musicians Institute, jsi mi tohle říkal. Pamatuji, jak jsme tenkrát rozebírali způsob výuky a další vymoženosti školy, snahu získat kontakty a uchytit se.
Právě, můj první konkurz byl přes MI. Tehdy to byla kapela, která už relativně slušně fungovala na scéně v LA. Říkal jsem si, že to by byl dobrý začátek. Ale konkurz jsem neudělal. Najednou mi došlo, že jsem ztratil touhu i entuziazmus. Nic mne v Česku nenutilo na sobě více pracovat a cvičit a ta vůle ochabla. U konkurzu jsem si říkal, „tak teď přijde Roman a všem ukáže“, ale opak byl pravda. Byl jsem vyděšený. Psychika tam hrála velkou roli. Všichni tam sedí, dívají se, nastaví na tebe kameru a předveď se. A musíš přesvědčit úplně jasně a na celé čáře, protože za tebou je třeba dalších třicet stejně dobrých nebo i lepších.
A takhle to šlo dál. Pak se mi ale povedlo jeden konkurz vyhrát. Řekl jsem si „super, už je to tady. Máš kapelu, která už má management, funguje a jezdí“. Klasika. Byli ale ze San Diega. Řekli mi: „Přestěhuješ se do San Diega a u kámoše ti seženeme práci u McDonalds, to tu děláme všichni.“ Nepochopil jsem to. Nikdy jsem nepracoval, jen jsem hrál. Myslel jsem, že když kapela jezdí a funguje, tak je to Ok, něco vydělá na nájem a aspoň na jídlo. Jenže oni všechny peníze, co vydělali hudbou, dávali zpět do toho, aby mohli takhle jezdit a hrát. A to bylo pro mě hrozně těžké pochopit a přijmout.

Takže idea byla jít studovat na školu, sehnat si kontakty a začít fungovat?
Ano. Takhle jsem si to představoval. Když jsem tam přišel, tak jsem o sobě rozhlásil, že jsem velký fanda System of a Down a že se s nimi chci potkat. Bylo mi jasné, že s nimi nebudu hrát. Ale hrál jsem na perkuse a i to, že v mém hraní byly vždy etnické prvky, že jsem z Gruzie, by mě k nim mohlo nějak přiblížit. No a takhle jsem to stále všude opakoval. Měsíc potom jsem se dozvěděl, že jeden z učitelů, který učí na MI, hraje v kapele, kterou podporuje a sponzoruje bubeník ze Systemů. Budou mít prý koncert v LA a určitě by se tam měli objevit. Opravdu tam byli. Samozřejmě jsem jim nakonec nic neříkal - co bych také řekl? Ale byl tam i management, kamarádi a lidi okolo. Vyprávěl jsem svůj příběh a je to zaujalo, že Gruzie, Čechy..., oni jsou většinou z Arménie. Dozvěděl jsem se, že dosáhnout na nějakou metu a udělat si kontakty, to je minimálně deset let intenzivní práce. Tenkrát jsem se v duchu smál a říkal jsem si, že to za dva roky zvládnu. Měl jsem v sobě stále ten přežitek, že Čech Roman Lomtadze je značka, což tam samozřejmě nikoho vůbec nezajímalo. Ale seznámili mne s osvětlovačem toho klubu, který byl mimo jine i vynikající kytarista. Sháněl bubeníka a založili jsme moji první regulérní kapelu ve Státech. Její jméno bylo Send the Sages. Kytarista byl Arménec, dodnes je mým kamarádem. Zpíval s námi zpěvák ze světoznámé kapely Alien Ant Farm.

A jaký byl příběh téhle kapely?
Vlastně hned na začátku jsme udělali chybu. Vzali jsme zpěváka, který byl dobrý a známý, a mysleli jsme si, že přes něj prorazíme a že nám pomůže dostat se na vrchol. Celé to bylo postavené na tmyšlence „pojďme se proslavit“. Nebylo to vůbec zdravé a zabilo to absolutně energii. Vždy je dobré jít po tom, co máš rád a co chceš, a jedině to funguje. Zpěvák byl skvělý, ale naše první myšlenka byla, že je slavný, a to nebylo dobře. Pak Alien Ant Farm dostali nabídku dělat předkapelu Metallice a on nás stejně opustil.

Roman Lomtadze - Z velkých pódií na dno a zpět


Je pravda, že s Radimem Hladíkem jsme vedli cestou na koncerty Blue Effectu v dodávce řadu debat a i on tvrdil, že nejdůležitější je být sám sebou, protože ti lidé dole pod pódiem to poznají a cítí a to pak funguje nejlépe a dlouhodobě. Být prostě sám sebou. On šel po ryzím muzikantství a radosti z toho a ty věci pak přišly.
To je pravda. Ale když nepřijdou, je to také v pořádku. To jsem se také ve Státech za těch deset let naučil. Protože když to nepřijde, ještě to neznamená, že jsi nešťastný člověk. Třeba příběh kapely Linkin Park nebo Nirvany. Jenom tím chci říci, že když děláme hudbu, tak ať už to přijde, nebo ne, je to v pořádku. Tak to prostě mělo kvůli něčemu být.
Znám příběh kluka, kterému bylo sedm a Princ mu nabídl spolupráci, ale rodiče mu to zatrhli. On jim to hodně vyčítá, protože jiná nabídka už nikdy nepřišla. Ale co když ti rodiče měli pravdu? On by se třeba setkal s drogami, protože tam byly. Co kdyby ho to zničilo a on by tam nebyl šťastný? Nikdy to samozřejmě nezjistíme, ale je dobrý si říct „takhle to je a je to dobrý“, třeba kvůli něčemu, co se možná projeví až za hodně dlouho. Ale důležitý je ten proces. To nás má bavit, a proto to máme dělat. Hrát s kapelou i jen tak nebo pro kamarády a užívat si to. Nebo jen tak cvičit. To je jedno. Ale mít z toho prostě radost. A o to jde nejvíce. Mít z toho radost.

A vnímal jsi nějaké rozdíly mezi možností hrát v Česku a v USA?
Ani ne, až teda na jeden zásadní. Pokud si chceš zahrát v klubu, musíš zaplatit, když jsi neznámá kapela. Koupíš si třeba dvě stovky lístků, které rozdáš kamarádům nebo je sám třeba nějak prodáš, a můžeš hrát. My jsme to v Send the Sages naštěstí díky tomu zpěvákovi nemuseli dělat, ale většinou je to takhle. Ale jinak je to podobné. Kapela musí mít v dnešní době už své fanoušky, aby tzv. podepsala kontrakt s firmou. I když výjimky samozřejmě existují.

Je pravda, že tady u nás v Česku vznikají projekty, o kterých vlastně neslyšíš, a přitom mají třeba miliony zhlédnutí. Je to ale částečně dáno i generačním rozdílem, že se k tobě vůbec ten projekt nedostane, protože jsi v jiné sociální skupině. Ale tohle funguje hodně i u nás. Samozřejmě pokud to má kapela odježděné, jak se říká odspodu, výsledek její práce je časově mnohem trvalejší, protože jí fanoušci většinou zůstávají věrní, než když kapela funguje pouze prostřednictvím produktů sociálních sítí, kde je každou chvíli odsune do pozadí další produkt. Jak dlouho jsi studoval na MI a co to přineslo dál?
Jel jsem tam jen na čtyřměsíční kurz. Říkal jsem si, že za čtyři měsíce se díky kontaktům povede nějaká klubovka nebo tak. Roční studium je opravdu drahé a mně nešlo o to hrát rychleji na bubny. Jel jsem tam kvůli kontaktům a s kapelou Send the Sages to začalo třetí měsíc mého studia. Takže vlastně docela za krátko.
Ale každopádně to nemělo žádný větší efekt. Kurz MI skončil za čtyři měsíce a první tři roky v USA jsem hrál různě s kapelami, ale neživil jsem se hrou na bubny, tak jak jsem byl doposud zvyklý. Musel jsem normálně pracovat, abych se uživil, protože veškeré úspory brzo došly, dokonce jsem se i zadlužil. Necvičil jsem, na to nebyl čas, pouze zkoušky s kapelami. A třeba když jsem rozvážel pizzu a dojel s ní do nahrávacího studia a tam jsem viděl, jak bubeník staví bubny, tak to hodně bolelo. Do toho všeho jsem ale každé pondělí chodil na jamy do hudebního klubu The Baked Potato. Pro hudebníka je důležité nejen cvičit, ale i dávat o sobě vědět. Hrál se tam fussion, funk, jazz, prostě všechno. Chodili tam i známí muzikanti, z Tool, z Van Halen i jiní. Bylo možné tam potkat kohokoli, bylo to vyhlášené. Fungovalo to tam jako řízený jam. To znamená, že je pořadí a podle něj hraješ. Plno kluků tam jde samozřejmě hned hrát a chtějí se zviditelnit. Já tam začal chodit na pivo a večeře a jen tak to sledoval. Bavilo mě tam chodit. Poznával jsem lidi. A po čase mi organizátor říká: „Jsi bubeník, proč nejdeš hrát?“ To má samozřejmě úplně jiný náboj, než když bych tam hned od začátku stál ve frontě s paličkami. Nechtěl jsem vypadat, že tlačím na pilu, a povedlo se to. No, a tak jsem tam postupně začal hrát a hrál jsem tam takhle pořád. Každé pondělí. Konečně jsem se mohl prezentovat a říkal jsem si „super, třeba dostanu kšeft“. Jenže to trvalo více jak rok. Jednou mi ten organizátor říká, že tam chodím už přes rok a nic. Jiní tady vydrží maximálně čtyři měsíce a přestanou chodit, když se tu neprosadí. ‚Hele ty si zasloužíš kšeft.‘ Bylo to jako by mě Amerika zkoušela, co vydržím. Věděli, že makám, jak můžu, a moc se snažím, abych mohl hrát. Rozhlásil, že je tu bubeník, co to myslí vážně, a doporučili mě na konkurz. Jednalo se o firmu, která zajišťovala různé akce, párty, svatby, oslavy, iránský pop, různé turné... Prostě něco takového, jako u nás dělají plesové kapely. Šel jsem na ten konkurz a úplně jsem vyhořel. Byl jsem ze všeho vyčerpaný, že to v Americe nejde, byl jsem na tom psychicky špatně. Vzal jsem paličky a nedal jsem ani nejjednodušší rytmus nebo break. Prostě nic. Už jsem odcházel, že je to ztraceno a že se vracím domů, protože jsem se tu vlastně ničil. Přijel jsem se do Ameriky rozvíjet, ne se ničit. Při odchodu se mě zeptali, jestli neumím ještě něco. A stály tam conga. Zahrál jsem na ně a vzali mě. „Jste vlastně perkusista, nejste bubeník, proč jste nám to neřekl? Proč jste se hlásil na bubny?“ Držel jsem samozřejmě, jak se říká, hubu a vymluvil se na to, že jsem chtěl zkusit oba nástroje. Nastoupil jsem a rok hrál na perkuse, na bubny tedy vybrali někoho jiného. Asi po roce při zvukovce mi kapelník řekl, ať nazvučím bubny. Už jsem byl klidný, měl jsem stálé angažmá, a jak jsem zvučil, tak jsem, jak se říká, toho bubeníka přebubnoval. Od té doby jsem hrál na bubny. Bylo mi líto toho kluka, že ho vyhodili, ale jen do menší kapely té agentury, tak to bylo vlastně v pohodě. Snad za to nepůjdu do pekla. Nástupem do té agentury jsem se začal živit už zcela hudbou a po tom roce, co jsem přesedlal za bubny, jsem měl zase dvojnásobek hraní než jiní. Protože měli pod sebou víc kapel různých žánru a hrál jsem někde na bubny a někde perkuse, a tak dokola. Podobně jako kdysi v Čechách. Byl jsem za to rád, ale řekl jsem si, že tohle samozřejmě úplně nechci, že to dám tak rok možná dva. Byla to pro mě hudebně absolutně nezajímavá záležitost. Nakonec jsem to dělal osm let. Za vydělané peníze jsem si mohl pronajmout malý baráček, kde jsem si zařídil nahrávací studio.

Roman Lomtadze - Z velkých pódií na dno a zpět


Zajištěný jsi tedy byl. A co v té době kapely a hudba, co by tě bavila?
Mezitím jsem dělal různé konkurzy i do hodně slavných kapel. Ale nebyl jsem na ně připraven. Vše musí zaklapnout, lidsky, hudebně, se vším okolo. Dělal jsem třeba konkurz do kapely Filter. Koukl jsem se asi na jejich starší videa, rozpustil si vlasy a šel hrát. Odpověď byla, že hledají někoho s krátkými vlasy a kšiltovkou. Tam se jede v tomhle, že hraješ dobře, je samozřejmostí. Dělal jsem třeba online konkurz k Marylin Mansonovi. Kamarád mi domluvil, že jsem se na konkurz vůbec dostal. Musíš mít reference a k takovým konkurzům se jen tak bez doporučení neodstaneš. Údajně jsem byl mezi čtyřmi posledními. Poslal jsem mu videa s Arakainem, kde jsem měl pro změnu krátké vlasy a taky jsem byl z Evropy. Byl jsem prostě jiný typ, než hledali. Takové detaily tam někdy hrají velkou roli. Limp Bizkit sháněli záskok. Byl jsem taky mezi posledními. Už jsem seděl na obědě, kde probíhal rozhovor. Já byl hodně nervózní, protože jsem to samozřejmě moc chtěl, ale bál jsem se. Poznali, že pak třeba vylezu na pódium a budu se bát. A takhle se to opakovalo stále dokola. Záleželo hodně na image a na osobnosti. Mohl jsi říct: „Když mne vezmete, dám se tetovat nebo se ostříhám, přizpůsobím se vám.“ To ale nechtěli, chtěli typ člověka, aby byl přirozený. Ve Scars to všechno klaplo. Měl jsem dlouhé vlasy, neměl jsem tetování a i ty další věci zafungovaly. Zapadl jsem tam takový, jaký jsem byl. Celé moje působení v Americe před nástupem do Scars on Broadway trvalo deset let.

Jak si tohle zlomové období, kdy jsi nastoupil do této kapely, pamatuješ?
Do USA jsem přijel v roce 2007 a přesně si pamatuji den v roce 2017, kdy jsem seděl na zahrádce svého domku a říkal jsem si: „Jsem tu deset let, tak jak mi říkali tenkrát na začátku, ale vlastně se nedostavil žádný větší úspěch.“ Já to tehdy, když jsem do Států přijel, nechtěl vůbec přijmout. Ano, fungoval jsem, přežil jsem, živil jsem se hudbou, ale nepřišli takoví ti King Size jako tenkrát doma. Sice se mi podařilo nahrát jeden projekt s Victorem Wootnem, ale nebylo to nic stálého. Seděl jsem na zahrádce a říkal si, že nastal čas se vrátit do Česka. Vzpomínal jsem na to, jak mi doma říkali, když jsem začínal, jak budu hrát v orchestru v divadle, učit v hudebce, bude to moje budoucnost, a já na to, že se zbláznili. Tenkrát jsem chtěl být ten Roman Lomtadze, který si za něčím šel a pak to dokázal a stal se tím bubeníkem s respektem. Ale tady na té zahrádce jsem si říkal, že by vlastně bylo skvělé, být doma v Liberci mezi kamarády, učit a předávat nabyté zkušenosti dál. To je přece to nejhezčí. Každému se nemusí prostě povést jezdit velká turné. A přišlo mi to jako dobrý nápad, s tou myšlenkou jsem byl moc spokojený. Rozhodl jsem se, že pojedu zpět, ale nechci vstupovat podruhé do stejné řeky v Praze. Pojedu do Liberce, kde se zkusím přihlásit jako učitel do hudebky. A nebylo to žádné chvilkové rozhodnutí.
Druhý den jsem se vzbudil a začal jsem se na návrat těšit. Začal jsem dělat rozpis, co prodám, co pošlu lodí, a balil jsem. No a do toho mi zavolali na konkurz do Scars. A mě už se nechtělo, už jsem chtěl mít pokoj. Ale byl bych hlupák, abych aspoň nevyužil příležitost se s tím člověkem setkat, když jsem před deseti lety rozhlašoval, jak se chci potkat se System of Down. Šel jsem tam, že si jen tak zahraju. A vlastně jsem ani nevěděl, že se jedná o konkurz, protože jsem si měl přijít jen zajamovat a prostě si zahrát s Daronem Malakainem od Systémů.
Zahráli jsme si a pak mi říká, že co dělám zítra. To už mi bylo trochu divné. Druhý den jsme taky jamovali. No a pak ještě třetí den. Po třetím dnu zahrál skladbu, kterou jsem nikdy neslyšel. Hrál jsem jako vždy, když přišlo místo pro break, tak mi tam ty ruce prostě nešly. Prohrál jsem to celé jen doprovodem a i bez činelů. Prostě mi to tam vůbec nenaskočilo, nešlo to, hlava mě vůbec nepustila něco udělat. Jen na začátku činel a pak mi ukázal konec a činel na konci. Říkal jsem si: „Sakra, to jsem neodhadl, cítil jsem to asi blbě. Byl jsem samozřejmě i nervózní. A on mi pak řekl, že tu skladbu napsal tak, že tam nemá být ani jeden break. Jsi jediný bubeník, který ji tak zahrál. Nevím proč se mi to stalo, ale zrovna v tu chvíli mi to tak přišlo a já hrál jen rytmus. Pak přišla otázka, jestli znám jeho projekt Scars on Brodway. Odpověděl jsem, že i pozpátku. Pro mě byl jeho projekt srdcovka. Jasně, když uděláš konkurz do jakékoliv slavné kapely, pak se vše naučíš a hraješ, ale tady to bylo jinak. Velmi dobře jsem muziku znal, poslouchal jsem ji a měl ji opravdu rád. Nebyl to ten model, že se chceš prosadit přes někoho slavného. Začali jsme hrát další skladby a Daron zjistil, že je znám. Povídá, že chce kapelu obnovit a jestli s ním nechci spolupracovat. „Samozřejmě, chci.“ Vždy jsem si představoval moment, kdy se něco takového povede a budu skákat do stropu, ale nic nepřišlo. Měl jsem totálně rozhozenou hlavu, ale byl jsem samozřejmě moc rád. V roce 2008, když vznikli, jsem byl na jejich úplně prvním koncertu a tenkrát jsem si říkal: „Tohle bych chtěl dělat.“ Celých deset let jsem měl v autě asi tři cédéčka a Scars, které jsem si koupil na tom prvním koncertu, byli mezi nimi.
Tři dny po konkurzu, o kterém jsem vlastně netušil, že to byl konkurz a vše se to potvrdilo, jsem byl v takovém zvláštním klidu. Měl jsem ten den hraní v San Diegu, což jsou dvě hodiny autem z LA, kde jsem bydlel. Pustil jsem si cestou to CD, abych si to užil, jen tak, co to se mnou udělá, když už to teda budu hrát. Při poslechu jsem musel okamžitě sjet z dálnice a úplně jsem se zhroutil. Udělalo se mi zle a fakt jsem se bál, jestli vůbec dojedu do cíle. Úplně jsem zkolaboval. A nebyla v tom radost, že jsem to dokázal. Spíše se mi promítlo těch deset let, opravdu mnohdy velmi těžkých let. A ještě jsem si říkal, jaký je v tom vlastně rozdíl proti třeba King Size. Jedeš dodávkou nebo tourbusem na koncert, jdeš si zahrát pro lidi nebo kámoše, rozdat radost, vlastně je to úplně ve finále stejné. Lidi, co chodí na koncerty, mají svůj život a své problémy. Můj úkol je jím jejich život zpestřit, a tím to končí. Moje úloha není až tak důležitá, jak jsem si dřív myslel. Tohle je ten největší rozdíl mezi mým působením v Česku a Americe. Tady jsem si myslel, že to je to důležité a taky to jediné. Přesně to scvaklo, všechno jsem pustil a vlastně vzdal, hlava se uklidnila. Je dobré hodně pracovata makat, ale netlačit na to, že úspěch musí být za každou cenu, cesta musí být cíl.

Tohle mě teda doslova dostalo. To je strašně silné. Asi velmi těžko si kdokoli dokáže představit všechny ty pocity a ten stav, co jsi prožíval. Je moc hezké slyšet, jak o tom všem hovoříš. Každý z nás v umělecké branži se určitě potýká s problémy různého druhu a dokáže se s tebou do jisté míry ztotožnit, ale stejně, když tě tak poslouchám a uvědomím si, že jsi tomu dal deset let, po tom, co vše jsi tu v Česku v bubenické branži představoval, tak je to pro mě osobně opravdu velmi silné a emotivní. Jak jsi řešil povolení k pobytu?
Řešil jsem to nejdříve studentským vízem, to bylo na dobu studia na MI, potom jsem rok studoval ještě angličtinu, pak turistické vízum a různě jsem to lepil. Nikdy jsem ale neporušil americké zákony o pobytu a to je důležité. Když mne vzali do už zmíněné hudební agentury, dostal jsem tzv. umělecké pracovní vízum. Teď už mám zelenou kartu. Když jsem začal hrát ve Scars, stačil jeden papír, a bylo během čtyř dnů vyřešeno.

Roman Lomtadze - Z velkých pódií na dno a zpět


Jak s kapelou prakticky fungujete?
Je jasné, že tohle je Daronova druhá kapela a ten člověk už nemá potřebu se někam honit. Vlastně už vše viděl, projel všechny největší arény na světě, největší festivaly, vše. Je od devatenácti let na turné. Nicméně zkoušíme asi dvakrát týdně, před koncerty i víc. Zkoušíme u něj doma v místnosti o velikostí menši garáže. On je skvělý lídr a má jasnou představu, jak má skladba znít. Ta kapela mi otevřela dveře, tak jako mi tady v ČR otevřelo dveře hraní s King Size. Díky tomu jsem se dostal ke spolupráci s různými dalšími zajímavými lidmi. Jedu normálně vlastně zase kšefty, jak se říká, ale mnohem zajímavější. Ozve se třeba kytarista od Alice Coopera a už o mě ví. Nebo zpěvák od Slashe atd. Se Scars jsme odjeli americké turné a pár festivalů. Poprvé jsem hrál před čtyřiceti tisíci lidmi. Je to vlastně zvláštní, ty lidi ani nevidíš. Menší kluby mám někdy i radši, ale to číslo zní dobře. Jsem zkrátka bubeníkem pro více kapel, to je můj příběh. Vždy jsem chtěl mít tu jednu, ale má cesta je asi jiná.

Takže je pro tebe tím pádem nutností stále hrát a brát různé nabídky, aby ses uživil?
Ano. Takhle to funguje, ale díky Scars je to úplně něco jiného. Dříve jsem se nabízel a psal e-maily různým manažerům, aby mi pomohli se někam dostat. Ale při první šňůře na druhém koncertu Scars se stalo, že mě sám oslovil člověk, který zastupuje muzikanty ze známých kapel. Teď mám svého osobního manažera a ten mě zastupuje. Ale to neznamenalo, že jsem pustil ostatní projekty, právě naopak, hraju teď víc a mnohem zajímavější hudbu. Například teď jsem dotočil desku s Octavision, kde na basu hraje Billy Sheehan a Victor Wooten.

Cvičíš ještě, stále se rozvíjíš, nebo se jen udržuješ?
Po nástupu do Scars jsem zjistil, že musím pravidelně cvičit. Když hraješ s takovouhle kapelou, má to úplně jiný náboj než kšefty po svatbách nebo pop hudba, kde hraješ noty a nějak to dáš. Ale když jsi s opravdovou kapelou, diváci na tebe koukají, musíš vydat úplně jinou energii. Takže se snažím cvičit každý den. První dvě hodiny cvičím techniku, třeba akcenty od profesora Veselého, a potom tak dvě hodiny hraju s nahrávkami. Většinou funk. Jsem teda rockový hráč, ale v tom funku cítím podstatu rytmu a groovu v hudbě. Můj názor je, že když se snažíš funk dělat co nejlépe a pak ho přeneseš do tvrdšího stylu, tak to jen pomáhá. Vždy mě bavili v tvrdé muzice bubeníci s hudebním přesahem. Třeba Suicidal Tendencies nebo Infectious Grooves, Living Colour... Baví mě poslouchat vše, ale když jde o bubnování, tak vyhledávám tyto typy hráčů.

A co fyzička a záda?
Cvičím hlavně záda. Hodně totiž kromě bubnování sedím u počítače. Dělám na něm hudbu a záda dostávají zabrat po šesti hodinách sezení každý den. Posilovnu či jiné aktivity neprovozuji.

Máš ještě nějaké sny, toužíš ještě po něčem?
Rád bych rozšířil svůj vlastní projekt, aby fungoval, a rád bych hrál více i v dalších kapelách. Ale už to není takový ten typ snu, že bych po tom šílel. To už se teď změnilo. Jde o spokojenost. Už to není tak zásadní, jako když jsem přijel do Ameriky.

A kde vznikla ta touha udělat vlastní projekt Xodady? Bylo to z donucení, v jaké jsi byl tehdy situaci?
Ano, možná trochu i bylo. Bylo to v období, když jsem hrál pro zmíněnou agenturu a chyběla mi kreativita. Vlastně to byla dost troufalost. Nevěděl jsem, co dělám, ale vzniklo i pár dobrých věcí a hodně jsem se naučil o produkci a skládáni hudby. Proces tvorby mě nesmírně bavil. Naučil jsem se na kytaru, vyhrál se na piano, začal jsem i zpívat. Nejdříve jsem myslel, že seženu zpěváka, ale pak jsem zpíval sám. Těžko někoho seženeš zadarmo, pokud to není kamarád, se kterým ten projekt vyloženě založíš.

Takže ten projekt, se kterým jsi teď na šňůře, navazuje na Xodady?
To právě ne. Teď to vychází hlavně z bubnů. Zase jsem v sobě objevil toho bubeníka, kterého jsem přes ty peripetie v sobě ztratil a díky Daronovi jsem ho v sobě zase našel. Klidně budu zpívat a různě blbnout, ale za velkou sadou a půjde hlavně o bubeníka a bubnování.

A co tvé vzory a inspirace?
Denis Cahmbers mě provází od začátku. Terry Bozzio, když hrál se Zappou, Dave Weckl, to byl v česku kolorit každého bubeníka.

Ano, to mohu směle potvrdit, že v devadesátých letech tady Weckla doslova žral skoro každý bubeník.
Potom Calhoun, Manu Kache, Mike Bordin z Faith No More. Jsem velkým fanouškem Prince a hodně mám rád jeho bubeníka Michaela Blanda. Phil Collins mi též hodně dal. Z těch mladých je to těžké, všichni dnes hrají skvěle. Obdivuji třeba gospelové bubeníky a rád je sleduji. Pro bubeníka je to velký žrádlo, ale vlastně jsou to běžně nepoužitelné věci, protože to kolikrát ruší hudbu. A všichni to tam teď děsně cpou za každou cenu. Tak mi to přijde. Mám to rád z technicky bubenického hlediska, ale přijde mi to moc. Hraješ v rychlém sledu třeba snare, kopák, hi-hatu, pak nějaký zvuk..., a je to moc „busy“. V gospelu ano, tam to má svůj význam a hudební podstatu. Ale ne všude.

Co si myslíš, že je v bubnování nejdůležitější, když vynecháme takové věci jako přesnost a jasné věci, které jsou samozřejmostí při hře na nástroj?
Absolutně nejdůležitější a nejtěžší je pochopit správně tu skladbu a zahrát ji správně. Dokázat správně vystihnout groove a feeling skladby. Když píseň vyžaduje více bubnování, tak to tam dát, a naopak, neukazovat, že jsem bubeník a teď vám předvedu, co umím. Prostě sloužit.

A co hudební vzdělání, jaký je na to tvůj pohled po mnoha letech v praxi?
Na konzervatoři to bylo skvělé. Máš jasné srovnání, vidíš své spolužáky, co dělají. Navíc jsem měl štěstí, že jsem studoval u profesora Veselého, který byl jako náš táta. Vytvořila se okolo něj komunita kamarádu a konkurentů zároveň. To žene člověka dopředu. A učitel by samozřejmě měl fungovat hlavně jako guru a provázet tě prací s nástrojem.

S tímto musím plně souhlasit. Přesně tohle se snažím říkat svým žákům, kteří jdou na konzervatoř, že to nejdůležitější je být v komunitě se stejně smýšlejícími lidmi se stejným přístupem, udělat si kontakty a hrát. O to jde především. Na závěr by mě zajímal z tvého pohledu tvůj koncertní vrchol, který jsi zažil.
V Česku to byla určitě spolupráce s Michalem Pavlíčkem v pořadu Na Kloboučku. A koncert, to bylo s Čechomorem pod hradem Loket, který se natáčel pro HBO. Ale i koncerty s Arakainem, kde byl moc hezký kontakt s fanoušky. Tam prostě fungovala ta komunita. V Americe to byl poslední koncert se Scars v LA. Byl to závěr turné. Bylo tam pár známých, pro které jsem hlavně podvědomě hrál, a asi dva a půl tisíce diváků. Na kraji pódia stál zpěvák ze Smashing Pumpkins. To byl hezký zážitek. Už jsme byli v závěru turné vyhraní a mám to zafixované jako hodně dobrý koncert. Ale největší euforii z hraní byl můj první koncert v životě, s mojí první kapelou vůbec, Lazy Creeping v Liberci. Bylo mi asi třináct.

asi box
Závěrem
Kdysi jsem pro Muzikus řekl, že ti, co cvičí hodně, se někam dostanou, a ti co necvičí tolik, tak se nikam nedostanou. V té době jsem tomu prostě věřil a byl jsem o tom přesvědčen. Může to být částečně pravda, ale teď to vidím jinak. Samozřejmě jsem tehdy v tomto případě myslel na sebe, a to je vlastně to nejhorší, co jsem mohl říci. Nemáš být pyšný na úspěch nebo na to, že cvičíš dýl. Nejde poměřovat úroveň člověka podle cvičení nebo úspěchu. Když hraješ na nástroj a baví tě to, už to je úspěch. Tím chci jen říci, že to nejdůležitější je z toho mít radost. Když máš od přírody dané ambice tak super, třeba budeš i ve slavné kapele. Když ty ambice necítíš, tak je to také v pořádku a najdeš se třeba v něčem jiném. Je hodně skvělých bubeníků, kteří necvičili tolik jako já, a jsou úžasní. Nejdůležitější je z toho mít radost. Cvičil jsem hodně, protože jsem to tak cítil, a i kdyby mi někdo řekl, že úspěšný nebudu, cvičil bych stejně. Každý má ten příběh jiný. A má chyba byla v tom názoru, že jediná cesta je, že budeš hodně cvičit. Takhle to dělám já, a to je správně. To není pravda. Nejde jen o píli, ale také o to, jaké kdo má štěstí. Štěstí se nemá hledat jen na velkých pódiích, ale v jakýchkoliv životních situacích. Dřív jsem měl pocit důležitosti, že hraju na bubny, měl jsem vyhraněné názory a pohledy na některé věci okolo hudby. To je pro hudebníky největší překážkou. V Americe jsem se té vyhraněnosti zbavil a jsem za to vděčný. Takové té muzikantské arogance. Bez toho se dýchá mnohem líp.


Psáno pro: časopis Muzikus 2020/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Roman-Lomtadze-Z-velkych-podii-na-dno-a-zpet~05~cervenec~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.