muzikus.cz na

facebook twitter
Muzikus.cz homepage

klávesyRoman Dragoun - nepřehlédnutelná osobnost české rockové hudby

05.06. | Autor: Milan Kopecký | sekce: pro muzikanty - články

Roman Dragoun - nepřehlédnutelná osobnost české rockové hudby


Roman Dragoun (64), nepřehlédnutelná osobnost české rockové hudby. Znamenitý klávesista, skladatel a zpěvák nebývalého rozsahu. To všechno je Roman Dragoun, který se do povědomí hudební i nehudební veřejnosti zapsal jako člen skupin Progres, Futurum atd. Jeho životní písní je skladba Zdroj, kterou hraje na všech svých koncertech. Publikum na ni čeká.

Narodil se v dubnu 1956 v Písku do rodiny malíře F. R. Dragouna. Místem, které mu dalo vyniknout a prosadit se, bylo Brno. Roman Dragoun má svůj osobitý styl hry a zpěvu. Svými písněmi tu vypráví, tu apeluje, tu se modlí. Souvisí to s jeho vírou, láskou ke zvuku chrámových varhan a také s dětstvím, které je s praktickým vztahem k Bohu spjaté.

Romane, váš otec byl znamenitým malířem. Bezesporu vás jako dítě na konci 50. a na začátku 60. let ovlivnil. Vzpomenete si, kdy jste začal vnímat ten fenomén umění, co člověka samotného povznáší, zároveň ho to živí?
Viděl jsem, že táta i máma jsou doma. Tatínek byl velmi pracovitý, měl v Písku ateliér, kam chodil. Měli jsme doma spoustu knížek s reprodukcemi. Když jsem s ním šel po městě, tak všechny zdravil, říkal jsem si, že je to vážený člověk. Do mých třinácti let jsme neměli televizi a doma poslouchali vážnou muziku. V Praze jsme měli tetu, a tak jsem jako kluk poznal starou Prahu.
Tehdy už jsem hrál na piano, když mě vyhodili z hudebky, něco jsem vymýšlel. Měli jsme známé - Jaroslava Friedla a jeho ženu Zdenu. On byl letec RAF, pak ho zavřeli a jeho ženu taky. Ona seděla s Jiřinou Štěpničkovou, která jezdila do Písku, a s Jirkou (pozn. aut.: hercem) jsme si jako kluci hráli. Friedlovi pak byli v Anglii, měl jsem od nich desku Beatles, singl The Beatles - Hey Jude / Revolution, a tak to všechno začalo, bylo to v roce 1969.

Roman Dragoun - nepřehlédnutelná osobnost české rockové hudby


Jinými slovy jste měl šťastné dětství...
Úžasné dětství. Tatínek jezdil malovat do Rakouska a dost mě rozmazloval, nikdy jsem od něj nedostal facku. To ale doháněla maminka, která byla dost od rány. Byl jsem velký raubíř, někdy oběma nohama v polepšovně. (smích)

„Když člověk zpívá sám, to je obrovská svoboda...“

V jednom rozhovoru jste říkal, že vás maminka nutila přede všemi návštěvami zpívat lidové písně. Už tam se ve vás zrodil jistým způsobem sólista. Tedy i když s kapelou, tak solitér?
Chodil jsem do hudebky do sboru, to se mi ale moc nelíbilo. Nemohl jsem dělat to, co jsem chtěl. Když člověk zpívá sám, to je obrovská svoboda. Samozřejmě jsem exhibicionista, už ve škole jsem dělal třídního šaška, všechny jsem bavil.

Roman Dragoun - nepřehlédnutelná osobnost české rockové hudby


Jak se to stane, že se takový kluk v podstatě sám naučí hrát na piano a na kytaru. Co jste poslouchal?
Poslouchali jsme Radio Luxembourg. Pak jsem začal kamarádit s Honzou Seidlem. Už ve dvanácti letech hrál s bratrem Andym, měli kapelu SEPRS. Bydleli v Písku ve velkém bytě, kde měli postavené bubny, aparaturu a poslouchali tam Zappu, Zeppeliny, Cream. To jsem ještě hrál na kytaru. Co mě ale ovlivnilo, abych začal hrát na varhany, byl Emerson, Lake & Palmer a jejich Musorgského Obrázky z výstavy. Tatínek mi pak koupil varhany Weltmeister.

A první kapela na sebe nenechala dlouho čekat...
Bylo mi šestnáct. Měli jsme kapelu Monsters Alias Dinosaurus, plakáty nám dělal tatínek. To jsem ještě hrál na kytaru a hráli jsme Credence, Rolling Stones apod. Až později jsem přesedlal na ty varhany.

„Táta mi z Rakouska přivezl desku Deep Purple Machine Head...“

Byl pro šestnáctiletého Romana Dragouna tím svatým grálem Keith Emerson?
Poslouchal jsem Doors, Black Sabbath, Deep Purple. V Písku jsme chytali ZDF a ARD. Tam byly tzv. beat kluby, kde dávali záznamy z koncertů těch kapel. Táta mi z Rakouska dovezl desku Machine Head, měli jsme starý gramofon, nějak jsem to zapojil - jeden kanál na televizi Ogoňok, druhý hrál z toho rádia, byla to sranda. Později jsem začal poslouchat složitější muziku - Herbieho Hancocka, Chicka Coreu, Zawinula.

Roman Dragoun - nepřehlédnutelná osobnost české rockové hudby


Co tomu říkal váš umělecky nastavený tatínek?
Říkal, že když byl mladý, že si mohl vlasy zavázat pod bradou (smích), podporoval mě. Asi si myslel, že budu malovat, to se nepovedlo, ale zase jeho básně, které jsem zhudebnil, znají statisíce lidí.

Téměř každého mladého hudebníka ovlivní v době puberty dívky, je to logické...
Už v první třídě jsem ukazoval pytlíka spolužačce Merglový, která měla asi sedmnáct kilo (smích). Později, když jsem hrál na kytaru a viděl jsem, co to s těma holkama dělá, tak mě to imponovalo.

„Že tvých vlasů v ní se dotýkám...“

Kdy vznikla vaše první píseň?
To bylo v roce 1978, jmenuje se Že tvých vlasů v ní se dotýkám. Měl jsem ještě nějaké věci, které jsem dal na ty svoje sólové desky. Před lety jsem zjistil, že je nejlepší psát písně, které se dají zahrát jen na klavír, a ty nástroje kolem, to je doplněk.

V roce 1975 jste odešel do Brna, kde vznikla kapela Regenerace a také se zrodila spolupráce s kolegy, se kterými hrajeme dodnes. Mám na mysli Miloše Morávka a ještě předtím Jana Seidla. Jak byste dnes s odstupem 45 let popsal hudbu kapely Regenerace?
Hráli jsme Credence, Grand Funk, Deep Purple a jednu píseň jsme vždycky jamovali. Myslím, že to byla dobrá kapela, protože na nás jezdilo celé Brno. Na základě toho si Zdeněk Kluka, který dával dohromady Progres, vybral mě a Miloše Morávka.

Podržíme-li se vašeho životního seriálu, tak dalším dílem byla právě kapela Progres...
Nastoupil jsem, ještě tam byl Pavel Váně, pak se nějak pohádali a on odešel. Hrál tam také Karel Horký (pozn. aut.: Daniel Forró), kterého by kvůli tomu vyhodili ze školy, tak společně udělali Dialog s vesmírem a pak dělali Třetí knihu džunglí už se mnou. Později chtěli dělat nový pořad, to se nám s Milošem nelíbilo, tak jsme založili Futurum.

Roman Dragoun - nepřehlédnutelná osobnost české rockové hudby


Kdo se na Třetí knize džunglí autorsky podílel? Jak to bylo s autorstvím v kapele, kde byly samé silné osobnosti?
Oni většinu měli hotovou, já donesl akorát dvě tři věci. Jedna z nich, Odvrácená strana měsíce, se stala obrovským hitem. My jsme hráli, lidi seděli, a jakmile jsme spustili tuhle píseň, tak vstali, začali točit bundama a pak si zase sedli. A zase vstali, když jsme to museli přidávat. Bylo mi kolegů trochu líto (smích), ale oni to brali. Pavel Pelc přinesl spoustu hezkých písní, Zdeněk Kluka je spíš na takové Zappoviny, Miloš Morávek je rockovější a Pavel Váně má taky hezké písničky.

„Muzika je tady přece od toho, aby lidi mohli radovat...“

To už jsme v době, kdy je Dragounův hudební styl rozeznatelný od ostatních. Na webu saxofonisty Michala Žáčka se píše: „Žánrově se Dragounova hudba blíží řečišti, ve kterém se pohybují Sting, Stevie Wonder nebo Phil Collins. Prostě melodická hudba s prvky jazzu, funky a rocku, kterou dokreslují duchovně-poetické texty.“ Ke komu se cítíte duševně nejblíž?
Jsem otevřený člověk, dokážu ocenit metalovou kapelu i dechovku, ale kdo mě ovlivnil nejvíc, to byl Stevie Wonder. Fenomenálně zpívá, má nádherné duchovní texty. I když je slepý, tak rozdává lidem slunce. Líbí se i Sting, Collins, Pat Metheny, Kurt Elling, George Benson. Dnes poslouchám převážně jazz. Říkám, mám široký záběr. Muzika je tady od toho, aby se lidi radovali a byl bych ochuzen, kdybych poslouchal jen jeden žánr.

Roman Dragoun - nepřehlédnutelná osobnost české rockové hudby


Stejně důležitou součástí jako hudba je ve vašich písních text. Textařů máte, nebo jste měl, celou řadu. Už zmíněného vašeho tatínka, Soňu Smetanovou, Milana Prince, Vladimíra Čorta. V čem se liší texty od jednotlivých autorů?
V něčem jsou stejní. Milanu Princovi se líbila Soňa Smetanová, a tak se snažil jít v těch krocích, ale zároveň se mu líbily básně mého tatínka. Ale zůstal originálem. Táta psal básně skoro denně. Vždycky jsem jel do Písku a on říká: „Pojď se podívat, něco jsem ti vybral.“ Tak vznikl Kronikář, Tvůj život. Vladimír Čort psal pro Marii Rottrovou, pro spoustu dalších a v televizi jednou řekl, že jeho největším počinem byla Třetí kniha džunglí.

„I ty, i já, i já, i ty, i my, i vy se můžem zdrojem stát ...“

Roman Dragoun je v očích svých fanoušků spjatý s určitými písněmi. Vašim životním songem, modlitbou, je píseň Zdroj. Text napsal tatínek, byla to báseň k 25. narozeninám vaší ženy.
Dělal jsem si demáče, měl jsem kazeťák, walkmana, a když jsem jezdil autobusem do Písku, tak jsem to poslouchal. Báseň má určitou formu, i ty moje skladby nejsou nelogické, a tehdy jsem měl jednu věc, která na ten text přesně sedla. Hrával jsem to na jeden analog, teď to hraju na piano, a hrál jsem to s Pavlíčkem, T4, samozřejmě s Futurum, s His Angels, sám to hraju. A řada lidí, se kterými se setkávám, mi řekla, že jim ta píseň, když jim bylo nejhůř, pomohla, a když je jim dobře, tak si to pustí taky. Tátovi se povedla patetická báseň, působí to na lidi od čtrnácti do devadesáti let. Pro mě to je oslava Boha v jinotaji.

Píseň vznikla s formací Futurum. Kapela koncertuje dodnes a není zdaleka jediná, se kterou vystupujete. Hrajete s kapelami His Angels, Progres, B-Side Band, hrajete sám a v různých dalších projektech. Jak se přepínáte?
Staré texty si pamatuju všechny, ty nový někdy čtu z papíru. Každá kapela je jiná parta klukovská. S Milošem Morávkem a Honzou Seidlem hrajeme 45 let, máme podobné názory, rádi se něčeho napijeme. (smích)

Jedním z vašich občasných spoluhráčů je kytarista Michal Pavlíček. Hrál jste i ve slavné partě Stromboli. Jak to začalo?
Stromboli začala v roce 1987 a Michal Pavlíček mě bere do různých hudebních projektů. Velice si toho vážím, protože to je opravdu světový kytarista. Hrajeme spolu také v kapele Supergroup.

Na tu spolupráci navázala nabídka Michala, či spíše vánoční dárek, tuším v roce 1995, na roli Ježíše v muzikálu Jesus Christ Superstar. Co vám jako první problesklo hlavou?
Léta jsem se modlil k Bohu, abych ho mohl oslavit. A najednou tahle příležitost. Skončily Stromboli, Futurum a Michal chtěl pomoct a říkal si, co s tím Romanem, tak by mohl zpívat Ježíše. Nechal jsem si narůst vousy a zpíval to asi 120krát.

„Pán Bůh nás má všechny rád a všechno dobře dopadne...“

Roman Dragoun stále koncertuje, posledních asi dvacet let hraje často sám nebo ve značně komorním složení, na pódia se vrací také se svými dávnými kapelami. Kopíruje to současný stav, kdy se obnovují rozpadlé kapely i ve světě. Je to podle vás - s nadsázkou - proto, že nikdo od té doby lepší muziku nevymyslel?
Muzikanti stárnou a publikum stárne taky. A lidi chtějí staré věci a funguje to. Nakonec Rolling Stones taky hrajou převážně ty samé písničky. (smích)

Je vám 64 let, máte za sebou bezmála padesát let hudební kariéry, ale také pět dětí a jedenáct vnoučat. V písničce Šedesát zpíváte: „Šedesát zavání lehce stářím, možná slza zaschne na polštáři.“ Jak se lidsky cítíte?
Nejsem sluníčkář, mám velkou rodinu a mám trochu starost, co se bude dít, když vidím, co se děje v Evropě. Možná jsem si u některých lidí udělal nepřátele, ale tak to je. Tahali mě do různých stran, ale já chci být sám za sebe. Mám své názory, za které se nestydím. A když vidím, co se řítí na Evropu, to není v pořádku. Spousta přátel i já jsme otočili o 180 stupňů v různých názorech, které jsme měli před lety. Co se všechno v naší zemi rozkradlo a premiér je tam jen proto, že ho tam pravice a levice dosadila, a teď jim přerostl přes hlavu a oni z něj mají hrůzu. A také neuznávám inkluzi, protože brzdí schopné žáky.

Jak se cítíte hudebně?
Často hraju sám v kostelích, kaplích, na narozeninách, svatbách. A přijde třeba dvě stě lidí, sednou si a čekají, co jim dám. Když hraju, mám sluchátka, kde to výborně slyším, a to mě inspiruje. Rozdám se a jsem šťastný člověk. Jinak s Milanem Princem děláme další desku, ještě uvidím, kdo všechno tam bude hrát.
Doba je zvláštní, padlo mi asi dvacet koncertů, další ještě budou odpadat, ale musíme to přečkat. Koupím jídlo, zeleninu, uvařím si, člověk má něco našetřeno, ale chápu lidi, co nemají vůbec nic, že to je těžké.
Spousta lidí žije minulostí, druhá parta žije v budoucnosti. Nejdůležitější je žít v přítomnosti, vždyť i muzika, proto je tak silná a emotivní, je přítomnost. Žijme přítomností, mějme se rádi, láska je nejvíc a Pán Bůh nás má všechny rád, ale záleží taky na nás, jestli všechno dobře dopadne.

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Roman-Dragoun-neprehlednutelna-osobnost-ceske-rockove-hudby~05~cerven~2020/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.