Rockfest Chicago - sedmý ročník československého festivalu

Rockfest Chicago - sedmý ročník Československého festivalu
Rockfest Chicago - sedmý ročník Československého festivalu

Letos na konci srpna se v Yorkville u Chicaga uskutečnil další, v pořadí již sedmý ročník Československého Rockfestu, který tentokrát krajanům nabídl slovenské kapely Arzén, Tublatanka, Horkýže Slíže a české skupiny Jackie, Blue Effect a Divokej Bill. Stejně jako loni jsem se podíval na zoubek americké aparatuře, ale hlavně jsem se poptával našich muzikantů, v čem spoléhali na Američany, co si přivezli svého a jak s tím vším byli spokojení.

Rockfest je akce pro tři až pět tisíc diváků a koná se v kempu na pódiu stavěném speciálně pro tento festival. Tomu odpovídá i PA systém o výkonu 40 kW s hlavním mixem Yamaha PM 4000 se čtyřiceti kanály, osmi auxy a čtyřpásmovým parametrickým ekvalizérem s horní propustí (High Pass Filter) na každém z nich. Efektů je spousta, například 2 x 30pásmový Dual Channel Graphic Equaliser GQ 600 firmy XTA Electronics, Speaker Management Systém DP226 stejného výrobce, Compressor/Limiter/Gate dbx 1066, 1046 a totéž Drawmer DL 441 a DS 404, Ultra-Harmonizer Eventide H3000B a dozvuková zařízení TC Electronic D•Two, M•One a dvě nejpoužívanější Yamahy SPX 990. Napájení hlavního zvukařského pracoviště hlídá Yamaha Power Supply PW 4000 a Switching Unit SU 4000.

Analogová verze hlavního pultu byla zvolena na výslovné přání hlavního zvukaře. Nemá sice tolik možností, ale nejdůležitější je, aby člověk pracoval na zařízení, které dobře zná a aby okamžitě věděl, kam sáhnout – stejně jako u kytary je to především v rukách a v hlavě. Američtí zvukaři u pódiového pultu dali přednost digitálu Yamaha M7CL, také se čtyřiceti kanály. Baterie zesilovačů PLX 1602 a PLX 3402 firmy QSC Audio napájí 2 x 7 boxů EAW KF 730 se subbasy jako hlavními reproduktory pro diváky, dále pódiové boxy EAW KF 650e a osm monitorů EAW SM 200iH. Zpěv snímají mikrofony Shure Beta 58A.

 

Kytary

Pro kytaristy byly připraveny dvě kytary typu les paul, jeden stratocaster a dva Marshally JCM–900. Maťo Ďurinda z Tublatanky přesto nenechal nic náhodě a přivezl si nejen svoji kytaru, ale i bezdrátové připojení a Line 6 POD s připravenými zvuky a dálkovým ovládáním.

Úplně opačný přístup zvolil novopečený obyvatel české popové síně slávy, legendární kytarista skupiny Blue Effect, Radim Hladík:

 

Jaký je to pocit přijít k cizímu nástroji a cizímu aparátu?

Je to příšerný, ani nevím, k čemu bych to přirovnal. Je to dobrodružství, nevíš, co tě potká v další chvíli...

 

A nebylo by lepší vzít svou kytaru a svoje krabičky?

Když já jsem se bál, mám docela cennou kytaru. A ani jsem to nechtěl stěhovat.

 

Jaká byla místní kytara?

Byla dobrá, ale nebyl nataženej krk a byla seřízená pro někoho jinýho. Nechtěl jsem to rozvrtat, tak jsem moc neseřizoval, ale byl to dobrej nástroj.

 

A efekty?

Nepoužíval jsem nic, nejlepší krabička je kvalitní kabel. Neměl jsem ani ladičku, všechno bylo na ucho.

 

Basa

Na basisty čekal Fender Precision, hlava Ampeq SVT 4 PRO a box SVT 810E. O tom, jak se hrálo, mi vyprávěl Ďuro Topor z Tublatanky:

 

Přivezl sis svoje věci, nebo jsi spoléhal na to, co ti tady půjčí?

Přivezl jsem si jen dvě šlapky a byl jsem dohodnutý s kamarádem Eddiem z New Yorku, že mi sem pošle nějaké baskytary, takže jsem tu měl Musicmana, Stingraye a vintage Fendera Precision z roku 1975.

 

Jaké používáš krabičky?

Krabiček používám víc, ale tady mám jen digital delay a jeden synth simulátor od DigiTechu, nerad s sebou tahám moc věcí.

 

Kompresor nepoužíváš?

Tady jsem ho neměl, protože jednak tu byl ten Ampeg, který už v sobě limitér má, a stejně tyhle věci moc nepoužívám.

 

Bicí

Bicí byly červené DW Maple Satin Oil se zlatou mechanikou a blánami Remo Pinstripe, pouze na kopáku (22 x 18??“) byla blána Remo Weatherking Powerstroke a zepředu EVANS eq3 Resonant. Rozměry tomů byly 10 x 8??“, 12 x 9??“, 14 x 11?“ a 16 x 13??“ a virbl 14 x 5??“. Činelů byl velký výběr od Zildjianu a Sabianu.

Bubeníci měli docela štěstí, že jako jedna z prvních hrála skupina Blue Effect. Díky tomu jim bicí naladil ještě před začátkem festivalu muzikant s velkou praxí, bubeník Václav Zima:

 

Měl jsi nějaké speciální požadavky na bicí?

Na požadavky jsem rezignoval. Jsem zhejčkanej, na všechny festivaly si tahám svoje bubny, ale tady jsem byl dohodnutej s Markem Žežulkou (Divokej Bill), že vezme šlapku, kterou máme stejnou, a sám jsem si přivezl jenom paličky, naštěstí rozměry bubnů byly stejný, jako používám já.

 

V jakém stavu byly místní bicí před začátkem?

Byly tam natažený nový blány, ale jenom natažený, takže jsem je ladil a stavěl do nějaký přirozený polohy, protože mi to nedalo. Bicí jsou to kvalitní, ale trochu jetý. S touhle zlatou mechanikou je problém, že se musí pořád ošetřovat. Stejně jako dechy, zanášejí se a pořád se musí leštit. Když se s tím občas někde bouchne a neošetří se to, rezaví. Ale celkově jsem byl spokojenej, tyhle bubny jsou fakt top. Já bych na to natáhl jiný blány, pinstripy jsou hodně do basů, dost mlaskavý a mají krátkej zvuk. Zvukaři to vyhovuje, ale jsou to spíš blány na heavy metal.

 

A zvuk na pódiu?

Byl jsem velmi spokojenej, v Čechách používám in ear monitoring, u sebe mám mixpult, celou kapelu si míchám a pak to ode mě přes výhybky teprve bere zvukař, takže jsem zvyklej na velký pohodlí. Tady byl klasickej PA monitoring, ale fakt super zvuk, snad poprvé v životě jsem slyšel ghost notes na malej bubínek, tady to z toho krásně lezlo.

 

Je pro tebe rozdíl hrát v Čechách, nebo tady?

Rozdíl to není, akorát jsem neměl svoje bubny. Ale jinak to tady vypadá, jako kdybychom odletěli z Prahy letadlem, deset hodin lítali a přistáli zpátky v Čechách. K obědu jsem měl řízek s bramborovým salátem a k večeři svíčkovou, tak co?

 

Kdo za to může?

Vypadá to, že přes všechny smolné chvilky ani letos k nějakému zásadnímu průšvihu nedošlo, nestalo se, že by někdo nedostal objednaný nástroj nebo by se něco nepodařilo zprovoznit. Jak se to dá zařídit, ví hlavní zvukař festivalu Bóďa Coufal:

 

Co obnáší připravit Rockfest jako hlavní zvukař?

Především to znamená zjistit si technické podmínky všech kapel, obvolat je, sehnat si jejich ridery a z toho sestavit nějaký univerzální model aparatury, který pak oni schválí. Takže to zpracuji, udělám svůj základní rider, všem to zase pošlu a oni mi řeknou, co ještě je potřeba změnit.

Zbytek už je na mně, odhadnout, jak velký je potřeba pult, kolik monitorových cest a tak dále. Sestavím to, pošlu mailem Martymu (majiteli firmy dodávající aparaturu) do Chicaga a on už sem všechno přiveze a postaví. Funguje naprosto spolehlivě, půjčovali jsme si nejrůznější nesmysly a všechno víceméně klaplo. Tihle kluci vědí, co dělají, takže stačí přijet první den festivalu a stoupnout si za pult.

 

Kolik taková věc v Americe stojí?

Pořídit střední aparaturu na festival pro čtyři tisíce lidí včetně pódia a lidí, kteří běhají kolem, přijde asi na dvanáct až čtrnáct tisíc dolarů.

 

A na konec

Je dobře, že naše kapely mají možnost posbírat nějaké ty zkušenosti za mořem a je dobře, když Češi, kteří jsou v USA často načerno, a tím pádem bez možnosti podívat se domů, mohou slyšet živě muziku, jež se hraje u nás. Snad pánbůh dá a podaří se uspořádat i příští ročník. ?

Psáno pro časopis Muzikus