přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraRichie Kotzen - exkluzivní rozhovor pro časopis Muzikus

19.1.2009 | Autor: Petr Henych | sekce: pro muzikanty - články

Richie Kotzen - exkluzivní rozhovor pro časopis Muzikus

Richie Kotzen - exkluzivní rozhovor pro časopis Muzikus


Tuto větu jsem slyšel z úst svého oblíbence poté, co jsem se ho zeptal, v čem to je, že se nemůžu zbavit toho, že prostě dělám chyby při hře. On mi řekl: "Moc přemýšlíš, nepřemýšlej, spoj hlavu a vůbec celý tělo s kytarou a hraj. A navíc, chyby jsou dobrý, přijď se podívat na mě, kolik během koncertu udělám chyb. Jsou inspirativní!"

Richie Kotzen se narodil v roce 1970 v Pensylvánii a od šesti let nedělal nic jiného, než hrál na kytaru a piano. Samozřejmě chodil do školy, ale veškerý svůj volný čas věnoval cvičení, a to hlavně jamování s nahrávkami pouštěnými v rozhlasových stanicích. Mimořádně talentovaný kluk pak za pomoci vyhlášeného vyhledavače kytarových talentů Mika Warneyho vydal své debutové album a první videoškolu ve svých osmnácti letech. Postupem času prošel mnoha styly a spoluprací s mnoha muzikanty (Poison, Mr. Big, Stanley Clark, Greg Howe...), začal se více věnovat zpěvu a skládání rockových písní. Dnes má již silnou fanouškovskou základnu po celém světě a je bezpochyby kytarovým velikánem, i když už nyní nehraje takové divočiny, jako předvádí na společných CD s Gregem Howem. Je už trochu jinde a je rád, že to tak je. U příležitosti jeho pražského koncertu 18. 3. v Retro Music Hall v rámci turné k nedávno vydanému CD Go Faster, jsem měl možnost si před ním nejen zahrát, ale také ho řádně vyzpovídat.

Dlouhá léta jsi byl vídán zásadně s kytarou Fender Telecaster. Poslední dobou však hraješ na svůj signovaný model Stratocastera RK STR 145. Proč jsi přesedlal na stratocastera?
V roce 1995 mě firma Fender oslovila, že by udělala mnou signovaný nástroj, a chtěli vyrobit hned dva modely; jak telecaster, tak stratocaster. Poté jsem je různě střídal jak na nahrávkách, tak při živém hraní, víceméně podle nálady. V období Poison to bylo tele, pak v období Mother Head`s Family Reunion to byl strat. S Mr. Big to bylo napůl a pak dlouho už jen tele RK 145. Ke stratu jsem se vrátil asi před čtyřmi roky a Fender obnovil výrobu těchto modelů. Tentokrát v bílé barvě a custom snímači DiMarzio pod značkou STR 145 RK. První měl označení STR 135 RK. Oba typy kytar mají naprosto stejný krk, který přesně sedí mé ruce, a tak je střídám více méně podle nálady. Teď mám momentálně "strato" období.

Ten proklatě tlustý krk na tvých telecasterech byl tvůj požadavek, proč až taková tloušťka?
Poté, co mi Fender věnoval jeden model z custom shopu, začali jsme spolupracovat na úpravách dle mých návrhů. Krk je o něco tlustší, než byl na onom modelu, a přidal jsem k tomu nějaké "comfort cuts" (vybrání dřeva na těle v místě dotýkajícím se břicha a zkosení těla v místě dotyku pravé ruky), tak abych měl větší pohodlí při hře. V podstatě to, co je na každém běžném stratocasteru, má i můj model telecasteru.

Takže ten krk je prostě přesně pro tvé ruce...
Velikost krku je striktně osobní volba, kytara vám musí padnout dobře do ruky, a pokud jsem měl možnost toto si ohlídat, udělal jsem to. Prostě když ji vezmu do ruky, musím se cítit dobře a pohodlně, protože to je moje kytara. Mám poměrně velké ruce a tloušťka krku má zásadní vliv na celkový sustain kytary, takže proč bych nevolil raději tlustší krk?

Jakou značku a jakou sílu strun používáš?
Od svých osmnácti hraji na d`Addario .011-.049, nic speciálního.

To je docela náročné na ruce. Měl jsi někdy problémy se šlachami?
Ne, nikdy. Jen úplně v začátcích, když jsem byl malý, měl jsem určité problémy. Ale spravilo se to odpočinkem a změnou, například jak jsem držel kytaru, úhlem ruky... Tyhle problémy vždy vychází z toho, že děláte něco špatně.

Tvoje nahrávky mívají většinou dost bohaté aranžmá, množství vokálů, efektů, piano, hammondky, atd. Ale živě hraješ jen v triu a zpíváš sám. Zastáváš ten názor, že live je něco jiného než studiová verze a není třeba, aby to znělo stejně jako na CD?
Jednoznačně. Hudba by měla být tvořena živě. I studiová nahrávka by měla být živým záznamem kapely ve studiu. Ale je to prostě jen záznam v daném čase a momentálním rozpoložení. A pokud písničce sluší bohaté aranžmá, proč je neudělat. Dobrá píseň funguje jak s bohatým aranžmá, tak například i jen s pianem nebo akustickou kytarou. Pro mě je hudba hlavně živé hraní, protože každý koncert a každá píseň je pokaždé nový a originální moment a nová zkušenost. Nemám důvod snažit se na pódiu vytvářet kopii záznamu ze studia. Přestože akordy jsou stejné, melodie taky, je každý koncert originálem. A kdyby někdo chtěl slyšet naživo naprosto stejný projev jako z CD, nemuseli bychom nikam jezdit. Stačilo by vložit CD do přehrávače a na velké aparatuře ho přehrát. O tom to přece není.

Proč nepoužíváš alespoň nějaké efekty, které máš na nahrávkách (wah-wah, rotowibe, tremolo...)?
Hodně to závisí na tom, jakým způsobem pojmu turné. V podstatě žádné speciální efekty nepotřebuji. Jsou totiž až tou poslední věcí, o kterou se starám. Jsou to další věcia v řetězci, které se můžou porouchat. Trávím dost času na turné, kdy se něco může ztratit nebo poškodit, a moje hudba ani speciální efekty nevyžaduje. Vystačím si s jedním zesilovačem a dvoudvanáctkovou bednou. V období Poison jsem měl docela dost efektů, měl jsem dokonce dvě aparatury. Jednu na čistý zvuk a jednu na zkreslený. Byly to stejné zesilovače, jen jinak nastavené. Byl to opravdu skvělý setup, ale byly moc velké a těžké :-) Dnes jsou pro mě tyto věci absolutně nepodstatné, k vyjádření své hudby mám vše, co potřebuji. Musím myslet také na to, že na turné mám k dispozici málo prostoru. Do letadla toho moc nacpat nemohu. Takže se řídím tím, abych cestoval co "nejlehčí". Dalším důvodem je také to, že hraji svoji muziku. Mohu si v podstatě hrát, co chci a jak chci, a to je na tom to krásné. Všechno si mohu přizpůsobit sám sobě, nikomu jinému.

Vždy se mi líbily tvoje instrumentální skladby. Kdybys dostal nabídku třeba účastnit se dalšího turné G3 s Joem Satrianim a Steve Vaiem, přijal bys?
Pravděpodobně bych neodmítnul, protože jsou to skvělí lidé a to, co dělají, je opravdu "cool". Ale není to to, co dělám a chci dělat já. Mám za sebou asi sedmnáct cédéček, a z toho asi tři instrumentální. V mém srdci je na prvním místě hraní a zpívání vlastních písní. Ale kdybych byl osloven, abych se zúčastnil projektu G3, neřekl bych ne. Jsem však absolutně spokojený v pozici, kterou mám nyní. Zpěv a kytara, to je mé srdce.

Greg Howe dnes dělá diametrálně odlišnou muziku od tvé, ale vaše společná CD Tilt a Project znějí tak, jako byste byli na jedné vlně.
No víš, Greg je člověk, kterého znám od mala. Je o pár let starší a vyrůstali jsme blízko sebe v Readingu v Pensylvánii. Když jsem byl o dost mladší, tak on už hrál v klubech a až potom jsem do klubů vyrazil já. V podstatě jsem šel v jeho stopách. Takže jsme dlouholetí kamarádi. Byl to nápad Mike Varneyho nahrát společné album. Myslel si, že jeden druhého doplňujeme, což si myslím i já. Bylo to zábavné natáčení, po kterém jsem byl v takové euforii, že jsem se rozhodl nahrát vlastní instrumentální album. To jsem udělal s Gregem Bissonetem a na pár skladbách se podílel i super basista Jeff Berlin. Natáčení tohoto alba pro mě bylo také zajímavé, ale teď to je něco, co nechci znovu dělat. Je to přeci jen třináct let zpátky a momentálně se chci věnovat svojí vlastní muzice a ne se vracet k něčemu, co jsem udělal před lety.

Jak vůbec probíhalo natáčení těchto unikátních CD?

Richie Kotzen - exkluzivní rozhovor pro časopis Muzikus

Richie Kotzen - exkluzivní rozhovor pro časopis Muzikus


Probíhalo zajímavě, protože já žiji v Kalifornii a Greg v Pensylvánii, takže jsme každý nahrál skladby, které jsme napsali, se svým týmem a vytvořili ve skladbách prostor pro toho druhého. Pak jsme si nahrávky poslali, každý si na nich udělal to svoje a poslali je zpátky a věci dodělali finálně včetně mixu. Přesto, že jsme dobří přátelé a viděli jsme se v životě milionkrát, během tohoto nahrávání jsme se ve studiu nepotkali.

Co si myslíš, že je na hudbě nejpodstatnější, jaký by měl být přístup k ní?
Hudbu musíš dělat vždy na sto procent tak, jak ji cítíš. Vždy, když se učíš jakékoli řemeslo, tak existují postupy, které se musíš naučit. Když chceš být malířem, musíš vědět, jak se který štětec chová, co udělají barvy, když se smíchají dohromady. A stejné je to s hudbou. Musíš se naučit hrát na hudební nástroj, musíš se naučit noty, jak spolu souvisí, co z takového vztahu mezi nimi vznikne a jak spolu znějí. Někomu to trvá pár let, někomu celý život. Záleží na tom, jak moc se na to soustředíš. Tohle všechno se musíš naučit, ale hned jak to budeš umět, tak na to v podstatě musíš zapomenout a musíš se snažit najít sebe sama. Víš, když hraji nebo zpívám, tak nepřemýšlím o technice. Slyším něco ve své hlavě, a tak to zahraji, nebo když hraji, tak něco slyším a na to reaguji - někdo něco zahraje a já na to odpovím. Prostě se to děje, ta muzika je tady teď, jde to z tebe, není to něco, co bys vymyslel dopředu. Prostě si nemůžeš naplánovat, jak co zahraješ, tak to nefunguje. Někdo může žasnout nad tím, jak rychle něco dokážeš zahrát, ale ten opravdový smysl vidím v kreativitě. Je to spojení, které musíš najít, a je jedno, jak ho najdeš, to je u každého jiné.

Většinu svých CD sis produkoval sám. Když se ohlédneš zpátky, jsi spokojen, nebo bys něco udělal jinak?
V ideálním případě, když natočím CD, tak v momentě, kdy se rozhodnu, že je hotové, tak jsem z něho stoprocentně nadšený. Nedívám se zpátky, protože to není důležité. Je to něco, co se událo v minulosti, a je to v podstatě momentka, jaký jsem v té době byl. Když poslouchám něco, co jsem udělal před patnácti lety, je to dobrá šance vidět, kam jsem se posunul. Je logické, že už necítím to pravé spojení s tím, co jsem v té době dělal. Jsou samozřejmě i věci, které když si poslechnu teď, tak mi ještě pořád něco říkají a jsou pro mě inspirací i teď. A tak je pořád hraji na koncertech. A hraji je rád. Mají pro mě pořád velkou hodnotu. A tak se mnou zůstávají.

Teď, jestli mohu, něco ze soukromého života. Máš desetiletou dceru, která zpívá nějaké vokály na tvém posledním CD. Vedeš ji k hudbě?
Ne, ona si jen zavtipkovala a řekla: "Abys udělal opravdu dobré CD, tak mě tam musíš mít." A já řekl OK, vytvořil jsem pro ni pár vokálních partů a bylo to. Ona je velmi spontánní a přirozená. Myslím si, že má k muzice sklony, ale nijak zvlášť se na ni nesoustředí. Tedy aspoň ne tak, jako já v jejím věku. Byl jsem do kytary blázen na sto procent. O nic jiného jsem se nestaral. Ona umí zahrát pár věcí na piano, píše svoje vlastní písničky, občas něco nahrajeme jen tak pro radost. Ale do ničeho ji netlačím. Momentálně ji zajímá bruslení. Možná se někdy bude o muziku vážněji zajímat, a nebo taky ne. Ale je hudební fanynka. Miluje rock, teda spíš starší rock. Teď jsou její nejoblíbenější kapelou The Who. Je posedlá Keithem Moonem. Absolutně nechápu proč.

Některé z tvých skladeb mají výrazný hitový potenciál, myslím, že kdyby byly v repertoáru světových popstars, navždy by se zapsaly do historie. Dostáváš někdy nabídky k napsání takové písně od jiných zpěváků?
V podstatě ne. Mám svou fanouškovskou základnu a nepohybuji se absolutně v tom, čemu se říká střední proud. Jsem ve zcela jedinečné situaci, protože jsem šťastný, když natáčím album a dělám to tak, jak chci já. Nejsem "obětí" nahrávacích společností, nikdo mi neříká, jak mám dělat svoji muziku. Z tohoto pohledu se cítím jako ten, kdo reprezentuje svoje umění v jeho pravé formě. A mám možnost ho přenechávat lidem, kteří ho chtějí koupit. A naštěstí pro mě je jich dost, kteří se o mně zajímají. Jsou ochotni jet do Jižní Ameriky, Japonska a tak dál. Ale moje muzika není a nikdy nebyla něco, co tak úplně zapadá do středního proudu. Možná kdybych dělal to, co dělám teď, v 60. nebo 70. letech, byl bych komerčním umělcem, protože to byla éra muzikantů, kteří mě dost inspirovali a měli velký vliv na můj styl. Popravdě řečeno o tom moc nepřemýšlím. Ať už budu mít hit nebo ne, to není zase tak úplně důležité, to není to, co mě žene dopředu. Mojí motivací je spíš moje osobní terapie. Kdybych nenatáčel CD a neprodával je, budu stejně psát písničky. Dělám to proto, že to jsem já. Psaní textů a hudby je můj život. Nic jiného neumím a ani nic jiného nechci dělat.

Cvičíš ještě vůbec na kytaru?
Ne, necvičím. Ano, dřív jsem cvičil, když jsem začínal jako teenager. S postupem času jsem si řekl, že umím dost na to, abych mohl dělat takovou muziku, jakou chci. Prostě dost na to, abych byl se sebou spokojený. Ale to neznamená, že stále neobjevuji nové věci, právě naopak. To je vždy dobré. Ale sedět a cvičit například stupnici G dur, abych ji uměl perfektně a rychle, nemá v muzice zase až takový smysl. Nikdy nenatočím nahrávku, kde bych předvedl, jak rychle zahraji stupnici G dur. To mi nedává žádný smysl.

Vlastníš ještě nahrávací studio Headroom? Živí tě ono nebo prodej tvých CD a koncerty?
Zaplať pánbůh, vždycky jsem se uživil svojí muzikou. Svoje nahrávací studio jsem prodal před pár lety. Bylo to vlastně více obchod s realitami než muzika. V té době byl v Los Angeles velký zájem o nahrávací studia a já byl zrovna v situaci, kdy jsem si mohl dovolit jedno koupit, a tak jsem to udělal. Upravili jsme ho a po pár letech jsme ho se ziskem prodali. Nebyla to pro mne nutnost být součástí byznysu okolo nahrávacích studií. Protože, jak dnes každý ví, studiový byznys je mrtvý. V podstatě už to ani není byznys.

Můžeme doufat v reunion Mr. Big?
Myslím, že asi ne. Ale jak se říká, kdo ví? Myslím si, že obnovení Mr. Big s Paulem Gilbertem by bylo velmi silné a velmi zajímavé. Stejně tak kdyby měli zájem o obnovení Mr. Big se mnou. Musel bych ale vědět, jak to bude vypadat a hlavně jak to bude znít. Byl jsem toho součástí, byla to pěkná část mého života, a teď je to minulost. Být v kapele je něco jiného. Když dělám svoje vlastní věci, jsem to stoprocentně já. Dělám to, co Richie dělat chce. A to mě absolutně naplňuje. Když jsi v kapele, hraješ nějakou roli. Nejsi v tom jen ty a tvoje nápady, přispíváš k něčemu. Někdo vezme tvůj nápad a předělá ho. Dostaneš tak z toho něco, co bys sám nikdy nedostal. A to jsou ty vklady ostatních lidí. A to má taky velkou hodnotu. Je to naprosto odlišná věc.

Nyní hraješ na svůj signovaný model zesilovače anglické výroby značky Cornford, dříve jsi hrál na Marshally, jaký je v nich rozdíl?
Asi před sedmi lety mi Paul Cornford poslal zesilovač na vyzkoušení. Ležel nějaký čas ve studiu a já ho ani nezapojil. A pak jednou jsem ho zkusil a bylo to fakt dobré. Byl to tenkrát model MK50. Pak jsem s ním absolvoval nějaké koncerty v Anglii a Paul se rozhodl, že by rád vytvořil zesilovač ve spolupráci se mnou. A tak mám vlastní model zesilovače RK100. V podstatě je můj zesilovač mojí specifickou součástí. Nerozumím technickým věcem, jak se dají udělat, ale vím, jak chci, aby se zesilovač choval. Je to nejlepší zesilovač, na jaký jsem kdy hrál. Je to naprosto jednoduchý jednokanál s minimem ovládacích prvků a to mám rád. Dovedu zahrát samozřejmě na spoustu jiných a pořád to zní tak, že jsem to já. Zvuk totiž nevychází z aparatury, ale především z vás - jakým stylem na kytaru hrajete a co do čeho na ní hrajete - čili vlastně z vaší hlavy a přeneseně i rukou. A pokud máte ještě podle vašich požadavků vyrobenou kytaru a zesilovač, jde to od té hlavy až k reproduktoru mnohem snadněji. A to se mi na tom líbí. Mám svou perfektní kytaru, která si bezvadně rozumí s mým zesilovačem, a celé si to bezvadně rozumí s Richiem. To je celé.n

Richieho setup na evropském turné 2008
Kytara Fender Stratocaster RK STR 145
Zesilovač Cornford RK 100
Box Cornford 2 x 12''
Kabel Planet Waves
Ladička Boss

Diskografie
Richie Kotzen Richie Kotzen 1989
Richie Kotzen Fever Dream 1990
Richie Kotzen Electric Joy 1991
Poison Native Tongue 1993
Richie Kotzen Mother Head`s Family Reunion 1994
Greg Howe and Richie Kotzen Tilt 1995
Richie Kotzen Inner Galactic Fusion Experience 1995
Richie Kotzen Wave of Emotion 1996
Greg Howe and Richie Kotzen Project 1997
Richie Kotzen Something to Say 1997
Richie Kotzen What is... 1998
Richie Kotzen Break it All Down 1999
Richie Kotzen Bi-Polar Blues 1999
Vertú (Stanley Clark) 1999
Mr. Big Get Over it 1999
Mr. Big Deep Cuts 2000
Mr. Big Actual Size 2001
Richie Kotzen Slow 2001
Mr. Big In Japan 2002
Richie Kotzen Change 2003
Richie Kotzen Acoustic Cuts 2003
Richie Kotzen Get Up 2004
Richie Kotzen The Best of Richie Kotzen 2004
Forty Deuce Nothing to Lose 2005
AI Senshi Z x R (music from the animation series Gundam) 2005
Richie Kotzen Into the Black 2006
Richie Kotzen Collection: The Shrapnel Years 2006
Richie Kotzen Go Faster 2007

Kde se bere ta síla v rukou a prstech, tolik potřebná ve stylu hammer-on pull-off? Richie hraje basketball, že by to bylo v tom? U takového sportu bych se spíše obával nějaké té zlomeniny. Ale jak jsem ho tak stačil poznat, on se nebojí ničeho a v tom je jeho síla!

Nepřebírejte bubeníkům holky, ani bejvalé. Richie to udělal v Poison, a byl z tohoto důvodu odejit z kapely. A že to nebyl jen bezvýznamný flirt, o tom svědčí dnes sice nefunkční manželství, ale hlavně desetileté dcera August.

Psáno pro: časopis Muzikus 2008/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Richie-Kotzen-exkluzivni-rozhovor-pro-casopis-Muzikus~19~leden~2009/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.