Richard Müller - pohled do kuchyně

Richard Müller
Richard Müller

Od chvíle, kdy prosákla na veřejnost informace, že na novém albu Richarda Müllera budou hrát Omar Hakim, Hiram Bullock, Will Lee a Anthony Jackson, bylo o rozruch kolem "Čtyřiačtyřicítky" postaráno. Ani my jsme si nenechali ujít možnost popovídat si se zpěvákem o vzniku tohoto velkými jmény se pyšnícího díla.

Je známo, že materiál na vaše předchozí album Monogamný vzťah jste napsal za hodně krátké období, jednoduše jste ho vychrlil ze sebe. Jak to bylo tentokrát?

Ono se to nijak zásadně neliší. Toto je takový můj pracovní postup, který funguje už velmi dlouho, jen v případě minulého alba jsem o tom poprvé mluvil. Nikdy předtím jsem o tom mluvit nechtěl, protože jakmile si člověk přečte, že něco vzniklo za dvě noci, apriori musí být přesvědčený, že je to špatné. Tentokrát to bylo znovu nárazové, ale na několik etap. Nejprve vznikly texty - to je u mě vždy první krok k albu. Téměř všechnu hudbu jsem si k tomu složil sám, jedna písnička má hudební autorství Ivy Bittové, jedna písnička je od Gaba Dušíka - to je velmi zajímavý slovenský muzikant a zpěvák maďarského původu, bývalý rocker, kterého asi v Čechách nezná opravdu nikdo. Jednu písničku napsal Henrich Leško, producent alba. Ta se jmenuje Sníh, je to duet s Ivou Bittovou. V jedné jsme se s Henrichem o autorství podělili.

 

Slyšel jsem, že jste původně měli natáčet na Kubě. Jak se přihodilo, že jste nakonec opět točili v New Yorku?

Plán natáčet na Kubě vznikl následkem velmi milého setkání s Ibrahimem Ferrerem po jeho pražském koncertě, v jehož průběhu jsem do mobilu napsal text našeho společného duetu. Po koncertě jsem mu nechal ten text přeložit. Pan Ferrer řekl - proč ne, jestli budeme točit na Kubě, abychom se ozvali. Nikdo z nás nevěděl, že za dva měsíce bude hrát v Bratislavě. Tou dobou byla k tomu textu už hotová i hudba. Znovu jsme se setkali, odprezentovali jsme mu písničku, dostal překlad textu, také všechna moje cédečka, abychom jim naznačili, že už jsem něco v životě vydal. Dali nám kontakt na osobní manažery, opětovný příslib - a tím veškerá komunikace skončila, nikdo už na to nezareagoval. Tehdy jsem si uvědomil, že to už přestává být realita. Moje touha podívat se na Kubu ještě před odchodem commandatoreho stále funguje, ale v případě nahrávání této desky se to ukázalo jako zbytečné. Zůstali jsme v úplném vzduchoprázdnu. Tehdy jsem navrhl, abychom nahrávali opět v New Yorku a zkusili vyměnit sestavu z Monogamného vzťahu - chtěl jsem si nechat jen bubeníka. Zjistilo se ale, že bubeník je v té době s někým na světovém turné. Rozhodli jsme se tedy jít principem "shora dolů" - zkusit nejprve ty nejlepší, kteří tam jsou. První byl Omar Hakim - ukázalo se, že může a chce - a my zase můžeme zaplatit. To byl takový hnací motor, aby se pokračovalo dál - jeden člověk byl už zabezpečený. Během dvou měsíců mailování se vytvořila instrumentální sestava.

Když jsme přijeli, měl jsem obavu, že to bude takový chladný, profesionální přístup. Přijdou, ani se pořádně nesetkáme, jen si odvedou svoji práci. A ani tím jsem si nebyl jistý - zda pro nějakého Mr. Nobody budou hrát tak jak pro ty "velké". Ta obava se rychle vytratila, v průběhu několika minut jsme si vytvořili lidský, příjemný vztah. Seděli jsme spolu, jedli spolu, povídali si o věcech. Jejich výkony byly pro mě osobně víc než dostačující, mám husí kůži pokaždé, když je poslouchám. Byly naprosto přístupní jakýmkoli korekturám, připomínkám. Byli se skladbou propojení, ptali se na obsah textů. Bylo vidět, že tam platí pravidla, se kterými se nedá hýbat. Když jim někdo poví, že tohle je "artist" a tamto producent, prostě to tak je. Když Omar Hakim hrál skladbu, která nebyla jednoznačná, díval se do režie na Henricha Lešku: "OK? OK? Now one more?" Byl to zážitek úžasného rozměru.

 

Předpokládám, že výhodou takových muzikantských es je i to, že pracují rychle...

Samozřejmě, ale jsou situace, kdy se hledá, tehdy se pracovat rychle nedá. Dá se i rychle hledat, ale bylo několik míst, kdy se opravdu nevědělo, kam se jde - to jsou možná nejvíce vzrušující okamžiky nahrávání. Ale protože jsou to muzikanti největšího kalibru, v případě tří čtvrtin skladeb věděli hned, jaký charakter má písnička dostat.

 

Měli jste před vlastním nahráváním nějaké demonahrávky?

Ano, normálně jsem zahrál na kytaru písničky a poslali jsme je tam. Ty byly ale hlavně pro Mika Caffreyho, který koordinoval některé věci - především přesný nahrávací plán, co se kdy bude dělat. Hudebníci nakonec nahrávali jen s pomocným klavírem, klikem a pomocným zpěvem. Takže si poslechli 14 věcí, které sice chvílemi měly jiný charakter, ale vzhledem k tomu, že slyšeli čtrnáckrát jen klavír a zpěv... Měl jsem s tím svým způsobem problém. Obavu jsem měl ještě jednu - jsou tam dva tři vyložené bigbíty - ne nějaká Sepultura, ale tvrdé skladby. Nevím proč jsem měl dojem, že Omar Hakim není bubeník, který zahraje tvrdé věci. Rád bych se v životě ještě někdy takto mýlil. Jsou to univerzální lidé. Hiram Bullock je muzikant, který nahrává, na pravém stehně má položenou misku s čínou, co mu právě donesli, povídá si se zvukařem a hraje. Myslím, že u nás máme zbytečně pocit, že máme jen slabé, průměrné muzikanty. To je nesmysl, máme také dobré a velké hudebníky - kdyby byli konfrontováni s tím, jak to dělají ti největší, přišli by na to, že jejich cesta je možná správná.

 

V čem jsou rozdílní Anthony Jackson a Will Lee?

Údajně jsou to největší studioví konkurenti v New Yorku. Říkal jsem si konkurence? To snad ne... Ale když přišel Will Lee do studia s šesti basami, ihned se ptal: "Už tu byl Anthony?" A když přišel druhý den Anthony a ptal se: "Will Lee tu už byl?" - pochopil jsem, že na tom něco bude. Nedá se to moc porovnávat. Will je členem kapely v Late Night Show Davida Lettermana - víme, že tam stačí, aby zahráli mezihru nebo jingle - a sedneme si z toho na zadek. Každopádně je to neskutečný joker, když přišel, začal vtipkovat od prvního okamžiku. Ale jakmile se začne pracovat, je to taková soustředěnost, jako by přistávalo letadlo. Anthony Jackson přišel, posadil se do režie, položil si basu na břicho a poslouchal. Poprvé nic neříkal, podruhé také nic, potřetí začal opravdu jemně hladit struny a počtvrté to nahrál - s tím, že je to abnormální perfekcionista. Zastavoval na místech, kdy nikdo nechtěl, aby zastavoval. Opravoval věci, u kterých nikdo nechápal, proč je opravuje. Celou dobu byl z něho cítit velký odstup, taková aura respektu. Byli opravdu diametrálně odlišní.

 

Chápu to správně, že hudebníci se ve studiu nesetkali?

Nesetkali. Tomuhle postupu myslím říkají "session recording". Ten druhý, tedy s celou kapelou, je mnohem dražší. A ani nevím, jestli by to stálo za to, aby se tam tihle giganti sešli a začali bychom "rozjamovávat" skladbu. Krásné bylo, jak se vzájemně nechávali pozdravovat, tedy kromě dvou basistů.

 

Když se nahrávaly instrumentální party, byl jste vždy u toho?

Ne. Byl jsem tam vždycky na začátku, kdy jsme si řekli charakter skladby. Někdy jsem byl také zvědavý, jak práce pokračuje. Ale většinou jsem vyběhl na ulici - i proto jsem byl rád, že jsme nahrávali v New Yorku. Henrich to celé koordinoval, byl tam od nástupu do studia až do ranních hodin. Já jsem tam ani nebyl tak důležitý.

Kdo měl hlavní slovo při aranžích?

To jsme vždycky dělali spolu. S tím malým rozdílem, že u mě je to vždy věc pocitu, u něj je to přetavené i do profesionálních souvislostí. Co já vyjádřím obrazně, to on převede do not, akordů... Málokdy se stalo, že bychom si nerozuměli. Musím říct, že Henrich věnoval tomuhle albu jako producent tolik energie, času a kreativity - nic takového se mi v životě nestalo. Jsem mu za všechno neuvěřitelně vděčný.

 

JAK A NA CO SE NAHRÁVALO

Při nahlížení do kuchyně Richarda Müllera jsme kromě rozhovoru se samotným zpěvákem vyzpovídali po telefonu producenta Henricha Leška. Ptali jsme se, jak nahrávání probíhalo po stránce technické. Zjištění bylo prosté - byla dávána přednost jistotě před experimenty. Vždyť také nahrávací čas v Newyorském studiu Monster Island Mikea Caffreye byl omezený. O to, že se nebude jednat o desku ledajakou, se postarali samotní hudebníci - především bubeník Omar Hakim (Madonna, Sting, Bruce Springsteen, David Bowie...), kytarista Hiram Bullock (Miles Davis, Eric Clapton, Sting...) a baskytaristé Will Lee (CBS Orchestra, Ringo Starr, Steely Dan, Cat Stevens, Barbra Streisand...) a Anthony Jackson (Roberta Flack, Paul Simon, Chick Corea, Steely Dan...). Své party nahrávali ke strohé řídící nahrávce, kterou Müller a Leško zhotovili v Leškově domácím studiu - obsahovala pouze metronom, klavír a řídící zpěv.

 

Nahrávání v Monster Island trvalo deset dní. Primárním záznamovým médiem byl 24stopý magnetický pás - Mike Caffrey dává podobně jako velká část zvukařů přednost přirozené kompresi a hřejivému zvuku, kterého lze dosáhnout jen pomocí silně vybuzeného pásu. Výsledná nahrávka byla později přepsána do Pro Tools pomocí převodníků Radar Nyquist. Pokud byl překročen počet stop, nahrávaly se některé nástroje do Pro Tools přímo. Šestnáct stop bylo vyhrazeno pro bicí soupravu Omara Hakima. Velký buben byl snímán dvěma mikrofony (kromě standardního snímání také tzv. "woofer mic"), mezi ambienty figuroval i tzv. "wall mic", tedy mikrofon téměř se dotýkající zdi. Baskytara byla snímána linkou i mikrofonem z aparátu. U kytar bylo však direct nahrávání tabu, Hiram Bullock využil aparáty, které jsou k dispozici v Monster Island. Podle Henricha Leška se jednalo o Mesa/Boogie Dual Rectifier a blíže neurčenou hlavu Marshall (Monster Island uvádí ve své výbavě Marshall Plexi z roku 1967). Aparáty byly snímány zblízka i ambientně.

 

Zpěvy a ostatní nástroje se nahrávaly do Pro Tools v bratislavském domácím studiu Henricha Leška, který nahrál také klávesové party. Využil k tomu především nejrůznější softwarové pluginy, klavírní zvuky na albu pochází z Yamahy Clavinova. Jediným analogovým klávesovým nástrojem byl Fender Rhodes. Zpěvy byly zaznamenány pomocí mikrofonu AKG C 4000 B.

Psáno pro časopis Muzikus