Richard Kruspe z Rammstein v rytmu pochodových kytar - rozhovor

Richard Kruspe v rytmu pochodových kytar - rozhovor
Richard Kruspe v rytmu pochodových kytar - rozhovor

Na začátku září jsme dostali příležitost pohovořit s kytaristou Rammstein Richardem Kruspem o jejich připravovaném albu. Bylo to trochu složitější, protože Richard nebyl dvakrát hovorný a odpovídal téměř jednoslabičně. Přesto to bylo povídání docela příjemné. Na rozdíl od temné a skandální image kapely budou její členové pravděpodobně pohodoví chlápci, jako ostatně většina muzikantů.

Jak to teď zvládáte? Děláte celý den interview...?

Ne, začali jsme zhruba před třemi hodinami a tohle je poslední. Spíš neustále zkoušíme a připravujeme se na velká koncertní show.

 

Máte krátce před vydáním další studiové desky. Můžete nám o ní něco říct? Jak se bude jmenovat a kdy vyjde?

Deska vyjde 20. října, alespoň mám ten pocit, ale nejsem si na sto procent jistý (album vyšlo 16. října). Nahrávka ponese jméno Liebe ist für Alle da!, což znamená Láska je pro každého.

 

Co od toho alba můžeme očekávat?

No, bude to nahrávka Rammstein, to za prvé. Opravdová nahrávka Rammstein. Osobně si myslím, že je to jedna z nejtvrdších a nejrychlejších, nejpřímějších desek, jaké jsme kdy nahráli. Samozřejmě je v ní spousta základních principů, na kterých fungují Rammstein. Hodně jsme pracovali na náladě alba. Někteří lidé nám říkají, že tohle album je pro Rammstein totéž, co pro Metallicu bylo „černé“ album.

 

Jak dlouho jste na albu pracovali?

Pracovali jsme na něm dva roky.

 

Vy jste byli dva roky ve studiu?

Nene. Zhruba před dvěma lety jsme se začali setkávat a hovořit o dalším albu. Začali jsme pracovat na předprodukci. A pak jsme zase dělali na předprodukci a zase a znovu a... nakonec jsme šli do studia. (smích)

 

Jak jste pracovali ve studiu? Nahrávali jste společně nebo každý zvlášť?

Bicí jsme nahrávali v Los Angeles v Kalifornii. Na zbytek nahrávání jsme se přesunuli nedaleko San Francisca. Producentem byl jako vždycky Jacob Hellner. Nahrávali jsme každý zvlášť, tohle není typ muziky, který by se dal nahrávat dohromady. Bicí jsme nahráli v jednom studiu, pak jsme natočili kytary, pokračovali basou a nakonec jsme nahráli zpěvy.

 

Proč jste si vybrali právě ta studia, která jste si vybrali? Co měla zvláštního?

Vlastně se nejdříve koukáme na velikost studia. Je nás v kapele šest a navíc kolem sebe máme devět lidí, kteří se o nás starají. Důležité je, abychom se tam cítili příjemně, abychom tam mohli pracovat i žít zároveň. Ty bicí jsme nahrávali v Los Angeles, protože to studio je známé svým dobrým zvukem, ale bylo příliš malé, abychom tam mohli pobývat delší dobu. Proto jsme se přesunuli do San Franciska, kde to šlo.

 

Když jsem procházel obrázky ze studia, na jedné fotce byl obraz Vladimíra Iljiče Lenina. Proč jste ho tam měli?

Ono to nebylo ani studio, byl to hrad, kde jsme jednu chvíli zkoušeli. Ten obraz tam prostě visel.

 

Takže žádný důvod pro to nebyl?

Ne, vážně žádný důvod. I když... možná by se jeden našel. Chtěli jsme mít takový ten velký, mocný, ruský zvuk, proto jsme tam toho Lenina měli. (smích)

 

Tenhle rozhovor je pro časopis pro muzikanty, takže bych se vás měl zeptat na vaše vybavení. Jaké používáte kytary, aparáty a efekty?

Používám Dual Rectifier od Mesa Boogie. Kytaru používám svůj signature model od ESP Richard Z RZK-1. K tomu dva kabinety 4 x 12”. A používám pre-amp od Tech 21.

 

Na koncertech používáte stejné vybavení?

Budou tam nějaké rozdíly, na podiu mám k dispozici osm kytar. Co se týče aparátů a efektů, poslední dobou se snažím používat totéž, co ve studiu.

 

Všiml jsem si, že Oliver má od Sandberu jednostrunnou basu. Používá ji nebo ji má jen ze srandy?

To vážně nevím, ale pořád má něco se Sandbergem.

 

Co si myslíte, že je v hudbě nejdůležitější?

Ufff, těch věcí je strašně moc. Ale jedna z nejdůležitějších je hudbu cítit, být na vlně toho, co děláš. A další důležitá věc je vědět, že písnička má svou vlastní cestu, pracuje vlastním způsobem a vše, co můžeš dělat ty jako muzikant, je dávat do ní svoje nápady a dělat hudbu.

 

Když manažerka předávala Richardovi telefon, zmínila se o časovém limitu pro interview. Richard si z toho dělal legraci a první, co zahlásil do telefonu, bylo: „To je jako ty erotické linky. Máte pětadvacet minut na rozhovor. Užijte si to. Po uplynutí časového limitu musíte zaplatit znovu.“

Psáno pro časopis Muzikus