Radek Tomášek - Život je krátkej na jedny bubny

Tenhle rozhovor se nerodil lehce. Tedy on se rodil lehce, ale... Když děláte nějaký rozhovor u piva, je lepší ho potom poslat k autorizaci. No a tady se věci zadrhly. Mezitím skončily fotbalová a hokejová liga, proběhlo hokejové mistrovství světa a den před posledním zápasem NHL jsem se konečně dočkal e-mailu s autorizovaným textem. Ne že by se mezitím nic nedělo. Ráďa mi dvakrát referoval, že si koupil nové bicí. Takže jste vlastně o nic nepřišli. A vzhledem k tomu, že je Ráďa střídá zhruba po roce až dvou, je pravděpodobné, že v době, kdy tento rozhovor budete číst, bude na některou ze sad hrát i na koncertech.

V Support Lesbiens jste v posledních dvou letech změnili sestavu. Máte nového basistu, a především nového zpěváka. Proč ty změny a jak se to projevilo?

Co se týče basisty, tak to jsme dlouho jezdívali s Vaškem Vávrou. To byl takový stálý host. My jsme tehdy nechtěli do kapely nikoho dalšího přijímat. Tehdy se tvořila nová sestava po tom známém rozkolu a nechtěli jsme do toho brát ještě dalšího člověka. Vašek s námi jezdil jako kamarád a stálý host. Pak přišel s tím, že odchází do kapely Anny K. Do té doby za něj občas zaskakoval Marek Leždík, který nám všem hned od začátku vyhovoval po všech stránkách, protože to je pohodový a bezproblémový chlapík a výborný basák. Dobře se nám spolu hrálo a sedli jsme si.

Potom odešel Czenda a nejdřív jsme zvažovali, jestli vůbec budeme pokračovat. Říkali jsme si, že další zpěvák už bude pro kapelu smrtelná rána. Byli jsme k dalšímu pokračování hodně skeptičtí, ale najednou se zjevil Dušan. Tak nás to nakoplo, že jsme se rozhodli pokračovat a vzít nastálo do kapely i Marka. Zjistili jsme, že tahle sestava funguje skvěle lidsky i hudebně a že to na tom chceme postavit. Když vidím tu euforii v publiku na koncertech, tak se zdá, že to byl dobrý tah.

S novým zpěvákem jste ale dost změnili styl. Zdá se mi, že jste hodně vyměkli.

Nová deska je hodně popová, to je pravda. Nebylo to ale cíleně, spíš to vyplynulo ze situace. Dušanovi hodně sedí popové písničky. Je to člověk, který neposlouchá úplně rockovou muziku, ale spíš pop nebo r ‘n’ b. Když jsme pak spolu začali skládat muziku, tak to z nás víc lezlo. Snažili jsme se dělat věci, které by mu sedly a bavily ho.

Předchozí éra s Czendou byla tvrdší i díky tomu, že Czenda chtěl křepčit a asi měl v sobě v tu dobu víc agrese. Ale paradoxně třeba já, i když jsem na rockové muzice vyrůstal a mám ji rád, tak čím jsem starší, tak mě pop baví čím dál víc.

Měkneš?

No asi jo. (smích) I když zrovna nedávno jsem měl takové nutkání zahrát si zase něco tvrdého. Když jsme zkoušeli s Dušanem věci, které nazpíval Czenda, tak bylo vidět, že mu všechny nesednou tolik jako třeba věci, které se dělaly ještě s Kryštofem. Ty mu sedly hned, ale ty od Czendy tolik ne. Ani ne tak hlasově, jako spíš podáním. Dušan prostě není rockový zpěvák a my jsme ho nechtěli nutit do něčeho, co mu nesedí. Stejně jako měl třeba Czenda problém s těmi popovějšími věcmi. Muzika musí být věrohodná. Hrát si na rockovou kapelu, když zpěvák rocker není, mi přijde spíš jako hendikep.

Nakonec jsme si řekli, proč ne? Všichni máme rádi muziku, melodie, harmonie. A řekli jsme si, že si uděláme hezkou desku. Nebylo to nic cíleného, že bychom udělali desku, která by se víc prodávala nebo byla víc pro rádia. Prostě to s tím Dušanem tak přišlo, že jsme dostali chuť na jiný typ písniček.

Neměli s tím problém třeba fanoušci, že jste změnili styl, nebo že se snad prodáváte?

Nemyslím si. Je to tedy můj subjektivní názor, ale z desky necítím podbízivost. Necítím z toho, že bychom chtěli útočit na žebříčky rádiových hitparád. Není to žádný kalkul. Možná to někoho mohlo naštvat, ale v mé sociální bublině jsem nikoho takového nezaznamenal. Lidé si toho všimli, ale že by s tím měl někdo problém, to jsem si nevšiml.

Ale takhle jsme to prostě teď udělali. Pro nás je důležité, aby to bavilo na prvním místě nás. Když to pak baví ostatní, je to super, ale nechceme se zase nikomu přizpůsobovat.

Na druhou stranu mám pocit, že od té doby, co jste tam nastoupili vy jako nová sestava tak sice pomalu, ale permanentně rostete.

Já z toho mám stejný pocit. Mám pocit, že ta kapela má před sebou ještě docela zajímavou budoucnost. (smích) Cítím, že jdeme pořád nahoru, takže pokud se nerozpadneme... (smích) Je to neuvěřitelné, protože jsme dvakrát přežili klinickou smrt. V kapele je super nálada a daří se.

Všiml jsem si, že zatímco na první desku jsi složil spoustu materiálu, tak na tuhle poslední už jsi složil jen tři písničky a z toho jedna byla bonus v češtině.

Jasně, takže vlastně jen dvě. (smích) Já jsem se za poslední roky spíš zakoukal do hudební produkce. Tuhle desku jsme si dělali celou sami, takže jsem se trochu ujal funkce producenta a hrozně mě to bavilo. Aranžoval jsem písničky od kluků a dával tomu nějakou tvář. Cítil jsem, že kluci nosí hezké věci. Hynek se třeba opět hodně rozjel coby skladatel. Kluci většinou udělali dema, jako třeba kytara s něčím, a já tu písničky pak ošatil.

Já jsem vlastně na tu desku složil dvě nejměkčí věci, co jsem kdy napsal. Jsou to fakt hrozný romanťárny, ale mám z nich upřímně obrovskou radost. Hodně tomu ale dodal Dušan skvělým textem a úžasným frázováním.

Jakým způsobem vlastně v kapele skládáte? Jaký je postup? Skládáte dohromady, nebo každý zvlášť?

Jsou vlastně dva způsoby. Ten první, to bylo hlavně ze začátku, že někdo vymyslel podvozek. Čímž myslím harmonickou strukturu bez melodie, a zpěvák si do toho udělal svoji melodii a svůj text. Což se občas děje i teď, že někdo udělá podvozek a Dušan si to dopracuje.

Nebo se přinese celá písnička. Většinou neskládáme dohromady. Každý z nás má trochu jiný styl a dělá si to podle sebe. A pak se společně dohodneme, co se nám líbí, a co ne, co má smysl dodělat. Občas, když si u nějaké věci nejsme jistí, tak se do toho zapojí víc lidí. Ale většinou jsou to solitérní songy. Ale na nové desce bychom chtěli pracovat víc společně.

Dozvěděl jsem se, že děláš hudbu k reklamám. Na co všechno jsi ji už dělal?

Už jsem toho dělal docela hodně, tak si asi všechno nevybavím. Co se mi povedlo, a to znají všichni Brňáci, udělal jsem muziku do super reklamy na Starobrno. Dělal jsem nějakou Škodovku. Naposledy jsem dělal Mana drink, Inviu, Letgo, atd.

Jak tahle práce probíhá? Jak konkrétní bývá zadání? Třeba že za tebou přijde klient a řekne, že chce rock ‘n’ roll à la padesátá léta?

Může to být i takhle. Pro mě je samozřejmě nejlepší, když onen klient ví, co chce. Většinou je to tak, že režisér má nějakou vizi. Má nějakou písničku, která by se mu k tomu líbila. Buď chce něco vyloženě podobného, nebo jen vystihnout atmosféru, nebo rytmus... Někdy dostanu velkou svobodu, někdy se musím hodně držet v nastavených mantinelech. Někdy je to čistě řemeslo, že se člověk musí hodně přizpůsobit, a někdy je to hodně svobodné, že to člověka i baví.

Jak moc ti to potom vrací? Že jim třeba dodáš muziku, za kterou si stojíš, a oni ti to vrátí, že se jim to nelíbí.

Jsem zvyklý na to, že odevzdávám verzi 52. (smích) To samozřejmě přeháním, ale někdy to tak je. Kreativci z reklamních agentur mají prstě nějakou vizi, kterou řeší hodně do detailů, které podle mě třeba nejsou tak důležité. Ale rozumím jim a snažím se ji prostě maximálně naplnit

Jednu dobu jsi hodně natáčel pro jiné umělce a kapely. Jak jsi na tom teď?

Teď už to moc nedělám, protože na to nemám moc čas. Čím dál víc se věnuji spíš produkci, takže za mnou chodí kapely, abych jim pomohl posunout jejich muziku dál. A to myslím, že umím snad dobře. No a tady se leckdy dostanu i k tomu, že třeba minimálně ty bubny nahraju sám.

Nejsou potom naštvaní?

Já je na tohle upozorňuji na začátku. Není to jen otázka ega, ale i to, že je potřeba vyšperkovat song do dokonalosti. Vyhodit zbytečnosti, vyzdvihnout nejsilnější momenty a tak dále. Pro mě je na nahrávce groove a zvuk bicích skoro na prvním místě, takže se prostě někdy stane, že si za ty bubny sednu sám. (smích)

Mohl bys zmínit nějakou produkci, kterou jsi dělal?

Nedávno jsem produkoval první singl Opět sami od kapely Post-It, která po letech obnovila činnost. Tu jsem dělal včetně mixu a masteru, což byla vlastně moje mixážní premiéra. V současné době dělám East Clintwood, což je rap-metalová kapela, která mě hodně baví. Teď jsem společně s Hynkem Tomanem produkoval novou Debbiinu písničku Lighthouse... a nový objev na scéně Filipa Chrise.

Prostě se produkci věnuju čím dál víc.

Ty občas hráváš se svým tátou. To byl asi on, kdo tě přivedl k muzice.

To byl opravdu on. Když máš tátu muzikanta, tak se to nedá přehlédnout. Od malička mě fascinovalo, že táta hraje. Ale já to měl tak, že jsem od malička stál u gramofonu se sluchátky a poslouchal jsem desky. Byl jsem úplně posedlý muzikou.

Táta hraje spíš country, folk, americky lidovky... Respektive hrával v Rangers. A potom, když se osamostatnil, tak se z něj stal prostě nejlepší zpěvák ever a já ho obdivuju a je to můj velký vzor.

Ale jeho muzika nebyl úplně můj styl. Táta měl třeba všechny desky Beatles, takže to jsem hodně poslouchal. Ale k tvrdším kapelám, jako k Led Zeppelin, Rolling Stones a dalším, jsem přišel zase z jiných stran.

Vedl tě nějak k muzice?

Určitě vedl. Od šesti let jsem chodil na klavír, což jsem tehdy nesnášel, ale teď jsem za to rád. Já jsem miloval klavír, ale neměl jsem rád dril. A to nikdy a v ničem. Byl jsem problémový žák ve škole, protože mě nebavilo, když mě někdo do něčeho nutil. Nesnášel jsem cvičení na klavír, všechny ty stupnice a etudy. Táta u mě musel sedět a nutit mě. Chodil jsem tehdy do lidové školy umění ve Voršilce, kde měli vysoké nároky. Vydrželi to se mnou devět let a myslím, že jsem ani neudělal absolutorium. Poslední dva roky jsem tam chodil už na skladbu, a ne na klasický klavír, protože už chudáci nevěděli co se mnou. (smích)

Ale dneska skládám hodně na klavír. Jsem rád, že nějaké základy mám. Sice už toho moc nezahraju, a už vůbec ne z not, ale základy mám.

Jak se pak z klavíru staly bicí?

Táta nějak figuroval v divadle E. F. Buriana, teď už nevím jak. Nicméně pak se to divadlo rušilo a z divadla vyhazovali spoustu věcí, včetně hudebních nástrojů. A táta odtamtud přinesl staré Amátky.

Už si nevybavuju, jestli to bylo na můj popud. Pamatuju si, že jsem začínal na krabice. Já jsem hrozně chtěl hrát na bubny. Vzal jsem mámě dvě vařečky, rozložil si na stole krabice a už jsem to mydlil. (smích)

A pak táta přinesl ty staré jazzové Amátky, a bylo to. To mi bylo dvanáct a v tu chvíli mi bylo jasné, že klavír nebude úplně moje budoucnost. Od té chvíle to se mnou prostě v tom klavíru šlo z kopce. Totálně jsem propadl bicím.

Kdy přišel ten zlom, že sis uvědomil, že by ses tím mohl živit? Předpokládám, že sis prošel nějakými středoškolskými kapelami.

To jsem si prošel. Já jsem chodil nejdřív na gympl, ale ten mě nebavil a přešel jsem na Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkově náměstí, protože jsem chtěl být malíř nebo sochař. Tam jsem už hrával s kapelami hodně. A asi rok po maturitě jsme založili Clou.

Ale to asi taky nebylo s vizí, že byste se tím živili.

Ne, vize byla, že budeme strašně slavní. (smích) Vycházeli jsme z hardcoreov= scény a z toho punkového základu jsme chtěli udělat něco barevnějšího. Ale pro ty punkáče! Že ti naši kamarádi ze Sedmičky (klub 007) budou čumět, co tam kdo najednou hraje za popík.

Od prvních zkoušek jsme cítili, že ta kapela má obrovský potenciál. Fungovalo to, sedělo nám to dohromady, byli jsme jiní. Najednou se kolem nás srocovali lidé, všechny to zajímalo, všichni nám s tím chtěli pomáhat. Něco se dělo.

Díky tomu zájmu, který kolem nás byl, jsme zase dostali zpátky velkou energii a chuť to dělat dál. A s tím přišla chuť něco dokázat, že budeme velcí, že chceme Anděla, že chceme hrát koncerty pro hromadu lidí. Ale peníze jsme nějak neřešili. My jsme jenom kalili a balili holky a doufali jsme, že tohle budeme dělat pořád. Peníze potom přišly díky koncertování a to jsme zase neřešili. Pořád jsme měli v kapse nějaké peníze. Vždycky jsme dostali po koncertě od managera bankovky, ani jsme se nepodívali kolik, šli jsme do Rock Café, a když jsem se ráno z Rock Café vracel, tak jsem žádné peníze neměl. (smích)

V Clou jsme se ale nikdy muzikou neživili. Vždycky jsem vedle toho měl i nějaké civilní povolání. Já třeba chvíli dělal pikolíka v hotelu Paříž. To byl nejlepší job mého života. (smích) Pak jsem dělal produkčního u Davida Ondříčka v Lucky Man Films. A nakonec jsem tři roky pracoval jako šéfdramaturg Retro Music Television. A pak se mi narodila dcera a já zjistil, že je nejvyšší čas začít být tím, kým opravdu jsem. A od té doby se živím jen hudbou.

Jaké v současné době používáš bicí? Vím, že ty ty nástroje docela často měníš...

Já jsem blázen. Moje žena mi závidí, že mám takový koníček. (smích) Já bubny opravdu miluju, mám rád ten svět, mám rád ty nástroje. A mám rád změnu. Ty soupravy se hodně liší, můžeš mít klasický styl Ringo Starra, jeden tom, jeden přechod, jeden kotel, nebo můžeš mít nebe z činelů, milion přechodů a třicet kopáků. A můžeš to všechno variovat. Já se tedy vždycky dostanu zpátky k tomu stylu Ringa Starra nebo Charlieho Wattse, což mám nejradši. Nikdy jsem neměl rád, když bicí narušovaly písničku přebubnováním.

Soupravy hodně střídám, protože si říkám, že je život moc krátkej na to, aby měl člověk jen jedny bubny. Mám hodně rád vintage bubny, takže si vždycky seženu nějakou soupravu, tu zrepasuji, pohraju si s nimi, odehraju na ně jednu sezónu a zase je pošlu dál.

Teď jsem prodal jedny z nejlepších bubnů, které jsem kdy měl. Měl jsem Ludwigy z roku 1965, které byly z kombinace javoru a mahagonu, což už se od následujícího roku nedělalo. Unikátní bubny a strašně dobrý zvuk. Ty jsem nedávno prodal Badymu Zbořilovi. Původně jsem je prodat nechtěl, ale on se před nějakou dobou zastavil . Ukázal jsem mu tyhle bubny a on se úplně nadchl. Tehdy jsem mu je ještě neprodal, ale pak jsem objevil jiné bubny, které jsem strašně potřeboval, ale už se mi nevešly domů. (smích) Ony ty Ludwigy také byly menší, s 20” kopákem, takže jsem za nimi vypadal jako cirkusový medvěd na kole. Zavolal jsem Badymu, ať si je teda vezme.

A pak jsem koupil Gretsch Jasper Shells ze začátku 80. let, a to je strašná bomba. To mě hodně baví. Jinak jsem si nechal ještě postavit bicí od Dixon Artisan, Je to firma z Tchaj-wanu a hraje na ně třeba Gregg Bisonette. Dělají strašně pěkné bubny, řemeslně strašně dobře provedené, z tenkostěnného javoru. Nechal jsem si postavit soupravu, kde má každý buben jinou barvu, na zakázku... taková cirkusárna trochu... No ale jak mne uchvátily ty Gretsche, tak jsem si pořídil novou soupravu ze série Brooklyn a koncerty hraju momentálně jen na ně.

Taky jsem nedávno pořídil bubínek Gretsch Solid Steel, který je z tlusté poniklované oceli. Je to pěkně těžký buben, ale totálně nepochopitelný zvuk. No ale hlavní snare používám Sonor D-508x 14 x 8” z 80. let, podle mě nejlepší snare, co jsem kdy hrál. Ten snad neprodám. (smích)

Máš vůbec nějaké stálé bicí?

Ne, já jsem totální fluktuant. Mně už se všichni smějí. Už jsem i přemýšlel, že bych šel za psychiatrem, že jsem blázen. (smích)

Jeden týden třeba hraju tak, že mám stoličku nízko a za těmi bicími nejsem vidět a říkám, že je to nejlepší posez na světě. Druhý týden u bubnů v podstatě stojím a říkám si, jak je možné, že jsem takhle nehrál celý život. A další týden to mám uprostřed. Pořád to měním. Přijde mi nuda mít to pořád stejně. Na jednu stranu chápu, že lidé potřebují mít v životě jistoty, aby se měli na co spolehnout. Já jsem se nikdy na nic nepotřeboval spoléhat. Mám rád, když je to všechno pořád jinak. Užívám si každý týden jinak činely, jinak bubny a jiný virbl, jiné blány.

Mě to strašně baví. Myslím si, že jednou napíšu knížku o bubnech, protože budu znát úplně všechny bubny a činely, které kdy kdo vytvořil. V tomhle jsem asi fakt unikátní. (smích)

Ty bys asi nebyl úplně nejlepší firemní hráč.

Jednou jsem byl firemní hráč Pearl. Hrál jsem v té době na Paiste, tak se to nabízelo. Nechal jsem si dokonce od nich postavit soupravu, ale moc mě to nebavilo. Ty bubny hrály skvěle, ale nějak to nebylo ono.

Já nemám rád standardy, takže si vždycky nechám postavit něco speciálního. Jenže to mi na jednu stranu přinese něco nového, ale v něčem mě to zase omezí. Takže pak hledám zase něco jiného.

Pořád mě to ale táhne k těm vintage nástrojům. Ty bicí prostě znějí jinak. To máš jako se starými kytarami. Jak je to vyhrané, tak to prostě hraje jinak. Nové nástroje jsou fajn a pravděpodobně jsou i lepší. Dnešní technologie jsou úplně někde jinde. Třeba ty staré Ludwigy jsou tak prasácky udělané, že by to dneska ani neprodali. Pořádně na ně ani nepasují blány. Ale ten zvuk, to vyhrané dřevo, které prošlo tisícem koncertů, různými změnami teplot, prostě je to jinde.

Obecně mám rád věci s duší, mám rád, když za tím je nějaký příběh. Samozřejmě, když si koupím nové bubny, tak ten příběh začínám psát já, a když je po roce prodám, tak už jsem součástí příběhu a předám to dalšímu bubeníkovi, který bude zase pár let psát svůj příběh...

Co činely?

Už nějakou dobu hraju výhradně na Zildjian. Sen se splnil před lety a doufám, že se z něj nikdy neprobudím, protože to jsou prostě nejlepší činely na světě. Bez debat.

Co další vybavení?

Paličky používám také Zildjian. Používám 5B nebo Super 5B. Blány Remo, zkouším různé typy, ale nejradši mám Emperor Coated, což jsou pískované blány. Na kopák mám Emperor Power Stroke 3 Clear, někdy coated. Na snare Emperor Coated nebo Emperor X. Rád to střídám, ale ty pískované Emperory jou pro mě jistota, od toho vím, co očekávat. Druhá věc je, že když mám třeba nějaký větší kotel, třeba 18”, tak to potřebuji nějak utlumit. Na takový průměr potřebuji třeba osm gelových tlumítek, ale když tam dám Emperor Power Stroke 4, tak už to samo trochu utlumí.

Web

http://radektomasek.com/