přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukREMAK agency, REMAK audio - jezdící zvukaři

17.12.2016 | Autor: Mojmír Mohapl | sekce: pro muzikanty - články

REMAK agency, REMAK audio - jezdící zvukaři


Že „Ostráva je kraj razovýty“, je obecně známo i bez sloganu písničkářského klasika. Naposled jsem tam loni v zimě naháněl šéfa firmy High Light Touring, Ing. Martina Dudu (viz Muzikus č. 3/2015). Mimochodem, byl to zástupce zatím největší společnosti, kterou se mi podařilo v rámci tohoto občasného seriálu posadit k rozhovoru, a navíc mi i bez problémů a zdržování tehdy taky autorizoval text, čili potvrdil přepsání vyřčeného do písmenek pro vás tady ku čtení. Jak jsem seznal jinde a později, není tohle všude pravidlem a bez problémů, ale v Ostravě se holt s věcmi nepářou.

Takže tentokrát jsem se do Ostravy rád vrátil. Že jmenovaní nejsou v tomto koutu světa jediní, asi není potřeba dokazovat. Odchytil jsem proto ku kafi dvě další ostravské ozvučovací firmy, obě sice menší, ale rovněž čile fungující v tomto oboru. A z hovoru obou zpovídaných pánů, zdejšího i příštího, jsem nabyl dojmu, že nemají potřebu si navzájem mydlit schody a vycházejí tam spolu spíše přátelsky a kolegiálně. Potlačme dojetí, samozřejmě nemohu vědět, jestli je to tak pořád, jestli taky na place či v zákulisí, a nevím všecko, ale třeba oproti brněnské či pražské scéně jsem měl mnohem silnější pocit, že tam lidi z jedné branže vlečou jeden špagát, a to všeci na té správné straně.

A tož férovku za férovku - jako s prvním v tomto pořadí jsem se v půlce března sešel s panem Liborem Kozubem, šéfem firmy Remak agency, Remak audio. Papírově i skutečně sice sídlí v Ludgeřovicích, ale to je vlastně skoro v Ostravě. Firemní IČO dohledáte dřív v živnostenském rejstříku než v tom obchodním a z jejich stránek jsem taky opsal, že agentura má pět stálých zaměstnanců a celý pytel externistů. Ale radši než internetové stránky poslouchám živé lidi, takže hnedle po objednání jednoho presa s mlíkem v kavárničce vedle staré ostravské radnice jsem rád předal slovo panu šéfovi.

Zkuste odkrýt kousek vaší osobní paleontologie. Jak jste se ke zvukaření dostal?
Libor Kozub: Začal jsem ještě za totáče jako DJ. Udělal jsem si přehrávky na KKS (čili Krajském kulturním středisku - tehdejší socialistické to organizaci pro organizaci kultury a současně její cenzuru - poznámky a vysvětlivky autorské, tedy moje, jsou jako obvykle v závorce). Už tenkrát se vyráběly různý aparatury. Pak když byla možnost, pořídil jsem si první aparát Zeck. S ním jsem vydržel celkem dlouho. Hrával jsem různě s kapelama, takové to vyplňování mezer, když byly různý karnevaly a podobně. To tak fungovalo někdy do roku 1986, pak klasicky vojna a v roce 1991 jsem si založil živnost a provozoval DJing, ale spíš formou pronájmu aparatur, pak se to různě větvilo...

Takže s gramofonama ještě kroutíte, nebo to už přenecháváte jiným?
Ne, to už je dávno pryč. S DJingem jsem skončil ve svých třiceti. V roce 2000 jsme začali s ozvučováním módních přehlídek, k tomu přišlo ozvučování kapel a éra obchodních center. Napřed jsme si dopůjčovali, pak jsme začali kupovat svý věci a od roku 2005 děláme naplno komplet ozvučování a osvětlování. Koupila se první střecha, první značkový bedny a tak dále. Koupili jsme tehdy starý EAW KF750. Pak jsme pořídili první line-array, koupili jsme od Milana Hrůzy RCF TTL-33. Pak se to prodalo a koupili jsme L’Acoustics a jedeme na té vlně. Pořád je toho málo a pořád se něco kupuje. Takže je to taková ta nekonečná studna, že do toho neustále házíte a házíte a nemá to konce. A i kdyby z toho chtěl člověk nějakým způsobem vystoupit, tak nemůže, protože má do toho naházených tolik peněz. Takže já si víceméně ani nedovedu představit, že bych dělal něco jinýho.

Vy jste vystudoval elektrotechniku?
Elektrotechniku.

Slaboproud?
Slaboproud. Ale nikdy jsem ho vlastně nedělal. Já jsem vlastně skončil školu jako spojový mechanik, na telefonní ústředny a takový ty věci, Absolvoval jsem asi rok před vojnou. Po vojně jsem to dělal asi půl roku, pak jsem přešel na výpočetní středisko, bylo to řízení fabriky na velkým počítačovým sále. Ale toho DJingu jsem měl tenkrát už tak hodně, že jsem v té práci, dalo by se říci, přespával. Po práci jsem jezdil vlakem na nějakou akci a tak to bylo každý den, V lednu 1990 jsem třeba hrál půl roku v kuse každý den, to bylo šílený. Ale po třech měsících, kdy jsem takhle dřel, jsem si řekl, že už to takhle nejde, protože v práci byla výplata 2150 korun a DJingem jsem tehdy vydělal nějakých 25 tisíc. Takže práci jsem měl akorát na to, že mi to pokrylo pohonné hmoty, a jinak to byla ztráta času.

Ale to jsme odbočili.
Prosadil jsem se víceméně na obchodních centrech, které jsem dělal asi pět let. Dělali jsme všechny velký obchodní centra, od ostravskýho a brněnskýho Avionu přes Europark v Praze po obchodní centrum Haná v Olomouci. A různý eventy kolem toho. Bylo toho hodně, tenkrát to byl takový velký boom, každé centrum se předhánělo v akcích, jak lidi dostat dovnitř. Ale po těch pěti letech jsme už z toho byli trochu unavení. Jednak jsme to dělali i s programem, dělali jsme ty akce na klíč, vedle techniky i kompletní produkci. A po těch letech už je těžko vymýšlet, co tam bude zase novýho. Teď to hlavně obhajovat před různýma marketingovýma asistentkama...

Hádat se o peníze...
... o cenu, bylo to vyčerpávající, dá se říct. Ale zase zaplaťbámbů, protože tehdy jsme se ustavili v tom měřítku, v němž dodnes jedem. Hodně jsme spolupracovali s Martinem Dudou z High Lite Touring, byli jsme jednu dobu jejich pravidelní klienti a hodně věcí jsme si tehdy půjčovali od nich. A časem to dopadlo, jak to Martin říkal na začátku, koupili jsme si svoje pódium a svoje světla a jejich služby jsme přestali používat, protože jsme to všecko zvládli sami.

REMAK agency, REMAK audio - jezdící zvukaři


Neustále se něco přikupovalo, takže se napřed jezdilo s dodávkou, pak s dodávkou s vlekem, pak se dvěma dodávkama s vlekem, člověk se bránil náklaďáku, a pořád to tak nějak šlo. Nicméně pak se koupil náklaďák a člověk si po čase říkal, jak to vlastně mohl dělat bez něho, protože byl naloženej po strop a ještě nám kousek chybělo. Tak se koupil druhej náklaďák a teď řešíme nějakej kamion, protože dvěma náklaďáky se to už odvézt nedá. Leda s dodávkou k tomu a ještě kousek bude chybět. Takže jsme zase v takové té pasti, kam dál, do čeho jít. Protože na tuhletu kulturu si nemůžete najmout dopravce - to prostě nejde. Nejde to časově z jeho strany a finančně z naší strany, protože za ten čas ho nezaplatíte. Půl dne čeká, než ho naložíte, pak jede někam dvě stě kiláků za tu šílenou cenu, kterou si dneska říkají, a pak v neděli, aby vám tam přijel v pět hodin ráno - to prostě nefunguje. Takže máme svoji dopravu, dvě velký auta, a pořád je to málo.

Zvládáte tedy i větší festivaly bez dopůjčování?
Jo. Dělali jsme áčko a béčko Jam Rocku, dělali jsme na Slovensku Terchovský Budzogáň, to je velký heavymetalový festival, v Brně Mariánský léto. Máme tři střechy různých rozměrů od malé devět krát sedm až po šestnáct na třináct metrů, což je velká festivalová střecha. Dneska jsme schopni udělat ze svýho materiálu festival nebo velkej koncert.

Jezdíte do zahraničí?
Jezdíme. Pokud se dá jmenovat i Slovensko, tak jezdíme do zahraničí.

Polsko je tady blízko, to je velkej trh, ne?
Je, ale Poláci jsou hodně specifičtí. Tady v té pohraniční části lidi celkem šetří dost peníze. Dělali jsme jeden velký festival v Polsku, ve městě Żiwiec, ale ještě dneska nám tam visí nějaké peníze, takže... Možná dál od pohraničí, tam asi ano, ale Poláci jsou v tomhle celkem šikovní, takže oni mají ozvučení dost. Vím, že kolegové jednu dobu jezdívali do Polska, ale teď nevím. Polsko je takový neoraný trh, ale moc si tam možná nepouštějí cizí subjekty. Slováci taky nejsou moc rádi, že tam jezdí Češi.

To musíte napřed třikrát říct, že jste z Moravy, ne?
Tam je to jinak, jednak oni vědí, že trošičku zaostávali. Je tam pár firem, které jsou dobré a které mají špičkové vybavení, ale přece jenom, co slýcháváme, tak tam jsou z českého servisu nadšení, že ten slovenský není tak perfekcionistický. Co u nás bereme jako automatiku, tak u nich je to nadstandard. Co jsme tam byli na akcích a úspěšně jsme je udělali, tak všichni byli maximálně spokojeni a divili se, že to takhle v Čechách funguje.

Pojďme zpět k technice, tak PA máte Francouze...
Jasně. Hnědý bedny.

... no, a co dál?

Používáme analogový i digitální mixpulty. Kdysi jsme koupili první digitál, to byl Allen & Heath. První nadšení u něj bylo, ale pomaličku vyšumělo, když jsme měli možnost jej srovnat s něčím jiným, tak tam byl strašně velký rozdíl, a přitom cenově už to nebyla až taková darda. Pak jsme pořídili DiGiCo, a jak jsem si tenkrát myslel, že ten rozdíl nemůže být tak markantní, tak jsme před ním doslova sedli na prdel, jak to umí zahrát.

A je tedy DiGiCo podle vás už lepší než analog?
To je těžko říct. Dobrý analog je samozřejmě k nezaplacení. Chtěli jsme se zbavit Soundcraftu MH3, který jsme si pořizovali na začátku v roce 2005. Ten pult už se dávno zaplatil, protože jsme ho pronajímali i pro jiné firmy, většinou jako monitorový pult. Musím říct, že hraje výborně, nedám na něj dopustit. Ale jak se spousta firem najednou zbavovala analogů, tak se nedal prodat za nějaký normální peníze. Tak jsme si ho nechali, prodávat ho za nějakou stupidní cenu nemá smysl. Zhruba čtyřikrát za rok někam vyjede, opráší se a spousta lidí si ráda na něm zahraje. Takže je to taková věčná otázka, jestli digitál nebo analog.

DiGiCo pro mě taky byla dost investice, ale hraje, takže ty peníze tam v té technologii jsou vidět. Dneska u nich dělají upgrade, pořád navyšujou výpočetní výkon pultu, takže si myslím, že to byla dobrá investice.

Analog používáme, když chceme mít klik přímo před očima, třeba na symfoňáky nebo podobný náročný věci. Kde jsou problémy s vazbou a podobně. Používáme je i jako monitorové pulty na festivalech. Tam je někdy používáme i na předek, ale není to priorita.

Lépe se nám jede s digitálem, kterej je menší, lehčí, zabere méně místa a nemáte problém s párákem, takže těch výhod je více než u toho analogu. U analogu jenom to víko, aby ho někdo otevřel, na to máte čtyři chlapy, a aby ho někdo celej zvedl, tak to samý. A taky se s ním nedostanete všude. Kde je stísněnej prostor, tak s ním máte problém.

REMAK agency, REMAK audio - jezdící zvukaři


Digitálně taháte signál místo páráku koaxiálem?
Po Cat5e, malé UTP, dalo by se říct. (To znamená strukturovaná kabeláž typu CAT5, tedy zhruba ten samý kabel, kterým máte připojen počítač s internetu, když doma nemáte WiFi, jenomže delší a asi i festovnější.) Řešili jsme, že by to nebylo špatný, vést signál nějakým způsobem bezdrátově, ale dneska je toho v éteru tolik, ty frekvence jsou obsazený čím dál více, že je pomalu přepych mít i bezdrátovej mikrofon. Já to vidím před koncertem, když si naladíme bezdráty a během koncertu koukám, že mi tam do toho něco běhá a že to musíme přeladit, abych se vůbec chytil.

Takže dneska je to s bezdtrátem občas o držku. Když navíc přijedou nějací novináři nebo televizáci, kteří mají bezdrát na kameře, nikomu nic neřeknou, zapnou to, a najednou máte tichý projev a jenom se divíte, co tam bzučí. A začínáte se červenat a potit. To se mi jednou stalo v Ostravě v Mošnově na letišti. Tam je největší servisní hangár ve střední Evropě vůbec a nějak se na tom podílela vláda. Na otevírací generálce jsme bezdráty vyzkoušeli, všecko fungovalo, super, a teď to přišlo naostro. Nastoupili tam vedle sebe premiér, ministr průmyslu a tak dále. Přiběhla televize Nova, přiběhla ČT1, všichni měli taky nachystaný bezdráty, teď měli pánové začít mluvit a místo toho to začlo bzučet a střílet a my jsme se těžce potili. Profesně obecně, když přijede kapela, tak řeknou: „Máme in-ear, máme takový a takový bezdráty a jsou to ty a ty frekvence,“, ať se někde nepotkáváme.“ Ale televizáci na generálky zásadně nechodí a berou to jako automatiku, že si zapnou, kde chtějí, co chtějí.

Moje oblíbená: Zavolá vám někdo, že by potřeboval něco nazvučit, neví o tom skoro nic a vy máte v té době čas. Co následuje? Co s ním uděláte? Kam ho pošlete?
V první fázi se ptáme na rozsah, co to má být, jak to má vypadat. Jak je to velkej prostor, kterej se má udělat, a přijde řeč i na cenu a většinou to na té ceně končí, protože vesměs se ti lidé diví, že to může tolik stát. Začíná se osvědčovat, se hned v úvodu tazatele zeptat, kolik je na to peněz, a pak začneme vyzvídat ostatní věci. Protože vy ho vyzpovídáte, strávíte tím patnáct minut, a pak zjistíte, že stejně na to nemá peníze. Lidi mají ještě zažito, že ozvučení stojí tak do pěti tisíc maximálně, ale že tam potřebujete takovou a takovou techniku, to už prostě neřeší.

A spíš komunikujete se soukromými osobami, nebo vám volají spíš produkční agentury?
To je různé. Někdy volají lidé, kteří chtějí něco zvučit, přímo a jindy volají promotéři. Nicméně ta doba, kdy lidé sami volají, už jde pomaličku pryč. Spíš vy obvoláváte jednotlivé promotéry, jednotlivé festivaly a tu práci řešíte nějak na začátku roku a pak se už to nabaluje, pak už to přichází. Ale dnes už té práce tolik není, protože je jednak tvrdý konkurenční boj, jednak taky spousta koníčkářů, kteří se vyrojili, a je spousta kapel, které si to ozvučí samy. V rámci úspor to ozvučí a nasvítí, ale jestli se tím nějak těm pořadatelům zavděčili, nevím. Oni jsou zvyklí na svůj standard, že to svýma dvěma nebo třemi bedýnkami ozvučí, ale když tam přijde nějaký host, tak se pak diví, že má svou rockovou vložku hrát na něčem takovým. Takže když nás někdo vezme jenom se světly a ozvučení je místní nebo od místní kapely, tak se kolikrát divíme, na co ta dotyčná hvězda, která přijede za patřičně tlustý balík, musí zahrát. Je to kolikrát úsměvné.

Děláte tedy víc světla nebo zvuk?
Děláme full-service, tedy světla, zvuk, pódium, střechy, video. Pak početně na druhém místě děláme jenom zvuk a na třetím jenom světla. A na čtvrtém jenom pódia nebo střechy.

Chodíte si oměřovat sály, když máte hrát někde, kde jste ještě nebyl?
Pokud jsme v nějakém sále ještě nebyli, tak ho zaměřujeme. Používáme na to program Soundvision od L’Acoustics, simulační software, na kterém si věci dopředu nachystáte a pak na místě pouze doladíte.

Tleskáte v prázdném sále?
Tleskáme, když přijdeme na obhlídku. Když přijdete do kostela, kde má být nějakej koncert (děláme hodně vánoční nebo adventní koncerty), kdy víte, že tam budou nějací známí umělci, tlesknete a potom napočítáte do sedmi, tak si říkáte, že bude něco špatně a hlavně, že to bude těžká makačka. Protože s tímhletím bojovat - překřičet se to nedá, když budete hrát zvlášť hlasitě, tak ti lidé by z toho nic neměli. A různý kulturáky taky. Když je tam dozvuk takhle velkej, tak je to pak boj. To pak člověk nemá až takovou radost z toho výsledku, protože ten výsledek tam není nikdy stoprocentní.

Zajímavého povídání bylo mnohem víc, ale přidělené stránky jsou u konce a papír nenafoukneš. Přeju firmě Remak, stejně jako ostatním, ať se jim práce daří, protože když ano, tak jsou spokojení i diváci a muzikanti.

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/REMAK-agency-REMAK-audio-jezdici-zvukari~17~prosinec~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.