Procházka hudebními styly - Flamenco (4)

Kytarová dílna  IV. - sedm století kytary, procház
Kytarová dílna IV. - sedm století kytary, procház

První známý flamenco kytarista byl Francisco Rodriguéz, zvaný "EL Murciano", který zemřel v roce 1848. Doprovázel andaluzské zpěváky a hrál na malou kytaru. Jeho hra prý byla prodchnuta velkým feelingem a ruský skladatel Michail Ivanovič Glinka s ním strávil mnoho hodin, kdy chtěl do not zaznamenat jeho toques. Dalším úspěšným hráčem byl "El Maestro Patino" (1830 - 1900), jenž proslul legátem levé ruky. Francisco Sánchez z Cádizu (1840 -1910), více známý pod přezdívkou "Paco el Barbero", experimentoval se spojením rychlých falset a dlouhých sólových pasáží. Byl to první "sólový hráč" flamenca a vydělal svojí hrou dost peněz na to, aby si koupil vlastní kavárnu v Seville. Ale opravdovým virtuózem se stal "Paco de Lucena," vl. jménem Francisco Díaz (1855 - 1930), narozený v Córdobě. Vystupoval v Cafe Silverio v Madridu. Jeho způsob hry vynikal především palcovým rasquadem. Věřil, že zpopularizuje flamenco kytaru použitím picada, arpeggiem a klasickým typem tremola - p-a-m-i. Z Lucenových následníků jmenujme Javiera Molinu z Jerezu.

 

Byl zázračným dítětem a přezdívalo se mu "El Brujo de la Guitarra" (Kytarový kouzelník). Jeho role v dějinách je veliká. Spojil starý a nový styl flamenco hry a ovlivnil další velké kytaristy - Ramón Montoya (1880 - 1949), Cikán z Madridu, který se objevil v pěti letech v cirkuse jako jezdec na koni s holým zadkem. Život se mu změnil, když uslyšel hrát na kytaru slepého pouličního muzikanta. Ve čtrnácti již hrál ve flamenco kavárnách. Zavedl mnoho nových prvků - čtyřprstové tremolo p-i-a-m-i, jež se stalo flamenco standardem, a důraznější picado. Byl novátorem také ve formách (sóla, falsety a prvky ze zpěvu). Nahrával své umění na LP desky a stal se skutečným profesionálním kytaristou s mezinárodní koncertní působností. Následují hráči - Perico el del Lunar (1864 - 1964), žák Javiera Moliny, Diego del Gastor (1906 - 73) z Morón de la Frontera a další legenda - Manolo de Huelva (1892 - 1968), jenž se blýskl skvělou technikou pravé ruky (palec a rasquado). Niňo Ricardo (vl. jm. Manuel Serrapi 1909 -72) ze Sevilly patřil mezi největší tvůrce a novátory. Posunul flamenco hru pěkně daleko, vytvořil vlastní styl, kterým ovlivnil obrovské množství kytaristů až do doby, než přišli Paco de Lucia a Paco Peňa, kteří vynesli flamenco do nejvyššího kytarového nebe, definovali vlastní způsob hry a z ní vytavili vlastně fúzi flamenca s hudbou jazzovou, evropskou a hudbou Latinské Ameriky. Nesmíme také zapomenout jmenovat cikána Sabicase (Augustin Castellón) z Pamplony, který vzbudil velikou senzaci vydáním alba Flamenco Puro na konci 50. let. Během občanské války emigroval, žil v Americe a v roce 1967 byl ve Španělsku poctěn Zlatou medailí flamenco kytary. Jako další cikán proslul Manitas de Plata z Francie, který cestoval po všech turné s početnou rodinou a celým příbuzenstvem v autopřívěsech. Dále to byli Španělé Victor Monge "Serranito", Manolo Sanlúcar, Juan Serrano a Juan Martin. Všichni se stali ve své době legendami a jejich význam a přínos pro flamenco je celosvětový.

 

Prvky flamenca

Apagado - tlumení strun buď pravou rukou rychlým úderem dlaní v rytmu nebo v levé ruce malíčkem. Viz př. 14

Sevillanas

Jsou živou a zpěvnou formou andaluzské lidové hudby, velmi stará. Jejich původ se odhaduje asi dvě až tři století před vznikem Seguiriyas ze staré Kastilie. Dnešní Sevillany se zpívají, tančí, ale také hrají sólově na kytaru a jsou v jižním Španělsku velmi populární. Mají silný rytmický náboj. Užívá se jak durových, tak i mollových tónin a existují v hojném počtu variací.

Jejich obvyklá forma: Rytmický úvod/Salida (odchod a zároveň nástup pro melodii)/Copla (melodie 3x). Viz př. 15.

Psáno pro časopis Muzikus