muzikus.cz na

facebook twitter
Muzikus.cz homepage

žádnýPříběh jedné desky - Precedens – Doba ledová (1987)

13.02. | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Příběh jedné desky - Precedens – Doba ledová (1987)


„Dodnes se mi stává, že za mnou někdo přijde a říká: „Doba ledová? Precedens? Na tom jsem vyrůstal. To je moc hezká věta a vždycky mě potěší. A opravdu, ne že bych ji slyšel jednou, ne že bych ji slyšel desetkrát, ale mockrát,“ říká Martin Němec, skladatel, klávesista, textař a ústřední duch kapely Precedens o albu, které v roce 1987 vtrhlo na československou hudební scénu jako zjevení. Jako symbol nové a dobově dokonale stylové muziky. „Asi to bylo v tu dobu něco dost neobvyklého, takhle nějak bych to mohl charakterizovat. Ani jsme netušili, že otevíráme takovou trochu Pandořinu skříňku.“
Tuzemská hudební scéna byla v posledních letech osmé dekády skutečně v pohybu. Po násilném útlumu odstartovaném v roce 1983 slabomyslným, nicméně bohužel velmi účinným článkem Nová vlna se starým obsahem se nekonformní kapely včetně Precedens stále jasněji vynořovaly v popředí zájmu vnímavého publika, kterému byla oficiálně šířena kultura upřímně ukradená. A tak se čím dál častěji stává, že originální a osobité formace stojící doposud zdánlivě na okraji či jednou nohou v undergroundu, plní stále větší a větší sály, objevují se na nesměle se rodících festivalech, a dokonce ztékají valy doposud nedobytných studií a gramofonových firem. Albově debutují Laura a její tygři, Stromboli, Nerez, Ivan Hlas se svým Nahlasem a v roce 1987 přichází na pulty prodejen i Doba ledová. Deska, která vzbudí ohromný zájem už v době svého vydání a zůstane natrvalo jedním ze zásadních a svým způsobem i kultovních milníků tuzemské hudební produkce.
„Pravda je, že zpětně svoji tvorbu téměř bez výjimky neposlouchám,“ přiznává Martin Němec. „Mám ale blízkého kamaráda, který mě občas u sebe v kanceláři, které říká galerie, protože v ní visí šest mých obrazů, opije (to nedá takovou práci) a následně donutí (to už je těžší) poslouchat mou vlastní hudbu, protože ji má rád. Pokud jsem alespoň trochu ostražitý, tak to po třech skladbách odpískám. Někdy ovšem podlehnu a vydržím to - člověk je přece jen tvor od přírody lehce ješitný. A jednou z desek, kterou vydržím téměř bez újmy, je právě Doba ledová. Jak se říká s trochou erotické nadsázky - poprvé je to vždycky nejhezčí. Vzpomínky na debutové album jsou zvláštní a silné, to se nedá svítit.“

Příběh jedné desky - Precedens – Doba ledová (1987)


Nic tedy nebrání tomu, vrátit se o více než tři dekády nazpět a připomenout si zrod tohoto výrazného hudebního počinu. A hned na počátku zjistíme, že s Dobou ledovou to bylo trochu komplikovanější, než je obecně známo. Doba ledová totiž existovala už rok před Dobou ledovou, která vyšla oficiálně u Pantonu jako naše první deska. Byla to původně vlastně samizdatová kazeta, kterou distribuoval Mikoláš Chadima. Jmenovala se stejně a jediné, co měla s tou naší první deskou společného, byla titulní skladba. Jinak na ní byl úplně jiný repertoár z doby, kdy jsem spolupracoval s Lumírem Tučkem z dadaistického sdružení RS Vpřed (divadlo Sklep). Byly to takové pitoreskní věci, které jsme dělali v přelomové době po odchodu Jana Sahary Hedla. Uvažoval jsem tehdy, co s načatým večerem, říkal jsem si: „Máme tady skvělou Báru Basikovou, doposud jako sboristku a je třeba pro ni mít repertoár.‘ A tak jsem se spojil s Lumírem. Já psal novovlnné písničky a on takové ,ulítlé‘ ironické texty, kapela se nastylizovala i vizuálně do svým způsobem kabaretní podoby, maloval jsem koncertní pozadí ve stylu comics, Bára měla na sobě boa, basák Petr Kohut uniformu carského důstojníka, já kabát stylu Duran Duran, prostě nová vlna se starým obsahem. Kupodivu se zjistilo, že to lidi baví a zajímá. Tehdy vyšla ta první Doba ledová na kazetě, kterou znají jen zasvěcení. Byla tam ale už i jedna skladba, která začala přesahovat tu groteskní podobu - zhudebnil jsem báseň Heinricha Heineho Už se za zlým jejím stínem, která pak vyšla jako oficiální singl. Potom přišla neodolatelná‘ nabídka od Supraphonu, že bychom mohli vydat album našich písní, ale že nám k nim někdo napíše texty. Myslím, že Václav Hons, který byl takovými věcmi proslavený (režimní básník velmi nevalné úrovně pozn. aut.). Poslali jsme je s Bárou do háje (vlastně ještě dál).“

Příběh jedné desky - Precedens – Doba ledová (1987)


Zásadní zvrat do situace vnese Michal Pavlíček. Je osloven, aby vyprodukoval sólové album Báry Basikové, což odmítne s tím, že Bára přece zpívá ve vlastní velmi originální kapele Precedens. „Nikdy Michalovi Pavlíčkovi nezapomenu tu jeho velkorysost. Mezi muzikanty to není úplně běžné. Skutečně za vydání Doby ledové vděčíme vlastně jemu. Vzpomínám si, jak jsme ještě před tím hráli někde na kraji Prahy, myslím na Opatově, jeden z prvních koncertů s Bárou a přišlo na nás přesně pět lidí. A těch pět lidí to byl kompletní Pražský výběr. Seděli v první řadě a po koncertě hned začali na Báru pršet nabídky ke spolupráci. Michal s Bárou natočil nějaký singl, když za ním ale z Pantonu přišli s nabídkou celé desky, tak se zachoval takhle velkoryse.“
V autorské dílně Martina Němce se tedy začíná rodit osobitý a stylově semknutý repertoár, který pak zaplní obě strany LP Doba ledová a definuje hudbu i image Precedens pro další léta.
„Po odchodu Sahary jsem se autorsky hledal, což mi jako skladateli trvalo poměrně krátkou dobu. Nejprve jsem začal dělat věci s Tučkovými texty nebo zhudebňovat básně, ale záhy jsem získal pocit, že bych se rád vyjadřoval i verbálně a nejen hudebně. Vždy jsem měl blízko k literatuře. Už na základce, když ostatní spolužáci hráli fotbal, tak já psal básničky a ilustroval jsem je. Až to jednu chvíli bylo na pováženou, co že to z toho zádumčivého dítěte bude - vlastně to je otázka dodnes! Ve svých deseti letech jsem napsal sbírku básní Praha a věnoval ji své mamince. Nakonec to dopadlo tak, že mi přišlo smysluplné, aby texty byly úzce spjaté s hudbou, tedy z jedné matérie. Zvážněl jsem a prostřednictvím písničky Doba ledová získal i textařské sebevědomí. Pochopil jsem, že to je cesta, která mě zajímá, a že dvouleté období kabaretu bylo příjemné, dobře jsme se pobavili, ale teď se chci vyjádřit k nějakým věcem bez té ironie. Najednou jsem začal písničky tahat z klobouku imaginace jednu za druhou. Poměrně rychle jsem dal dohromady celistvý repertoár.“

Nás nesmírně překvapilo, že deska se začala prodávat ve velkém. To jsme vůbec nečekali. Byli jsme rádi, že máme možnost do drážek otisknout nějaký svůj názor, ale považovali jsme se vždycky za spíše klubový projekt. Ale on se sám od sebe nějak vykloubil!“


Prakticky přes noc se Precedens ocitá v novém světě. Kapela zvyklá na klubové hraní, kapela bez výraznějších nahrávacích zkušeností, a najednou začíná pracovat ve studiu Smetanova divadla na dlouhohrající desce Doba ledová.„Byli jsme překvapeni, že dokážeme pracovat v profesionálním studiu, vždyť jsme vlastně všechno dělali intuitivně, nevěděli jsme o té práci skoro nic. To je někdy velká výhoda, která vám zabrání kalkulovat a opakovat se. Byli jsme překvapeni, že dokážeme aranžovat, pracovat se zvukem, a to vše bez jakýchkoli zkušeností. Producentem Doby ledové byl Vojta Lindaur, tedy žádný hudebník, ale novinář a hudební publicista, který si oblíbil naše koncerty. Po pravdě řečeno, my jsme nevěděli, co to je manažer a producent desky, a on to nevěděl taky, a přece jaksi vše zafungovalo. A pak že štěstí přeje připraveným. Bylo to období ani ne hledání, ale hlavně nalézání. A taky to byla doba entuziasmu, který je někdy důležitější než zkušenosti a profesionalita. Myslím, že Ian Anderson z Jethro Tull kdysi někde řekl, že na hudbě je nejdůležitější zachovat si to prvotní nadšení. To podepisuji!“

Příběh jedné desky - Precedens – Doba ledová (1987)


V době svého vzniku je Doba ledová překvapivá i svým soundem. Elektronickým novoromantickým zvukem, který si v tuzemské muzice teprve nachází své místo. „Fakt je, že určité novum bylo, že jsme tady byli v té době asi jedna z prvních kapel, která začala pracovat s elektronikou. Synťák je pro mě milý kolega, protože nejsem vzdělaný klavírista a baví mě práce se zvukovými plochami - asi to trochu souvisí s mou profesí malíře, ty barvy, atmosféry, emoce. V tom bylo asi určité novátorství, alespoň co se týká naší malé země, toho malého „krasobrusliště“. Přijali jsme tehdy ještě jednoho klávesistu, který v inzerátu psal, že je vlastníkem legendární Yamahy DX7. S určitou nadsázkou musím přiznat, že jsme vlastně do kapely přijali Yamahu DX7 a ten dotyčný u nás dlouho nevydržel. Já měl po prvním období, kdy jsem hrával na varhany Delicia s připojeným kytarovým phaserem a na takový dětský mini synťáček Yamaha CS1 klávesy Rolland JX3P. Zakoupil jsem je tehdy v Tuzexu, a to díky rodičům, protože sám bych na ně nedosáhl ani ve snu - byl jsem studentem Akademie výtvarných umělců, a to nebyl bůhví jaký džob. Ve studiu jsme točili po jednotlivých stopách (nástrojích). Taková zvuková architektura to trošku byla a možná i alchymie. Myslím si, že ten chladný odcizený zvuk byl pro Precedens typický. Souvisel přece s obsahem písní, s tím odcizeným světem sídlišť a opuštěných lidí, uprostřed spousty dalších opuštěných lidí za zdmi, stropy a podlahami těch paneláků. Způsob naší tvorby byl asi dost odlišný od spontaneity nějaké bigbítové party. K tomu energickému výrazu má asi mnohem blíže můj dnešní Precedens. Tehdy to byla taková chladná laboratorní práce. Myslím, že i tím deska vystihuje atmosféru normalizace, chladu blikající televizní obrazovky, uzavřeností, sterility. Je to důležitý symptom celé věci a k němu se hodí tenhle kolážový způsob práce postavený na syntezátorech. A myslím, že naše věci obsahovaly vždy i nějaký téměř podprahový smysl pro humor. Poměrně černý samozřejmě.“
Doba ledová
rozhodně nehýří budovatelským optimismem, a přesto prošla v čase až paranoidních schvalovacích komisí bez citelných šrámů. „Na desce je skladba Muzeum, která má asi osm minut, a u té se zástupce vydavatelské firmy pozastavoval, že je nehratelná v rádiích. Jako kdyby některé jiné byly. Ale deska prošla celkem bez problémů. Nerad bych tohle dramatizoval - nebyli jsme nikdy rezolutně protirežimní kapela, nás vždycky zajímaly spíš souvztažnosti, jako odcizenost lidí, smutek té doby, než abychom explicitně vyjadřovali nějaké projevy vůči režimu. Pamatuji si, že jsem se později dozvěděl o nějakém spisku na STB a tam se někdo, kdo nás sledoval, podivoval, že prý hudba to je taková docela příjemná, nesrozumitelné texty, ale hlavně, že na nás chodí divní lidé! Nevěděli přesně, jak se k tomu postavit a co si o tom myslet. Hudba nezněla úplně nepříjemně, ale byla nějak patetická, depresivní, temná, jiná. Ale oni ti bolševici měli zjevně konkrétnější nepřátele, kterým se potřebovali věnovat, takže nemůžu říct, že jsme s vydáním desky měli zásadní problémy. Zkrátka, když vznikala Doba ledová, tak už paradoxně ledy lehce tály.“

Kupodivu jsme několik písniček natočili i pro televizi. Kytarista David Pavlík, který s námi teď hraje, si pamatuje, že když jako jedenáctiletý chlapec viděl, jak v televizi zpíváme - Banány a rajčata, upuštěný do bláta - říkal si: ,Co to je za lidi? Ty bych chtěl poznat.‘ To se mu podařilo o třicet let později.“
Jak už bylo naznačeno, deska Doba ledová vzniká ve studiu pražského Smetanova divadla v únoru a březnu roku 1987 v sestavě Bára Basiková - zpěv, Martin Němec - klávesy, zpěv, Ladislav Brom - kytary, Petr Kohut - basová kytara, Luboš Lívanec - klávesy, Mirko „Ali“ Horáček - bicí. I pro osazenstvo studia je ovšem práce na tomhle albu něco nového, něco nezvyklého, něco, čím se doposud toto studio nezabývalo, což působí i prvotní, slušně řečeno, rozpaky.„Docela bizarní bylo, že nám ze začátku připadalo, jako by nám lidi ve studiu byli hodně nenakloněni. Už když jsme do studia Smetanova divadla přišli s Vojtou Lindaurem coby producentem na první schůzku, tak jsme tam působili jako vetřelci - jako gerilová bojůvka z druhé strany barikády. Proboha, máničky v našem ušlechtilém studiu! Navíc měli tamní zaměstnanci takovou specifickou zábavu - jak byli lidi v té době obecně otrávení a vymýšleli, jak se nenudit, tak měli jakousi společnost nepřátel hudby! Tam ale patřil i hudební režisér, zvukový režisér, což je opravdu vtipné. Platili si vzájemně pokuty za to, když si někdo nohou klepal do rytmu při nahrávání a vrcholná věc byla, když si někdo začal pobrukovat nebo pískat melodii natáčené hudby. Asi po týdnu jsme jeli ve výtahu s hudebním režisérem panem Svatošem, což byl mimochodem zpěvák z legendárního Vokálního sboru Lubomíra Pánka, a on si najednou začal pobrukovat Dobu ledovou. Moc jsme se smáli a jeho to stálo stovku. Během natáčení se přístup celého personálu zásadně změnil. Přišlo jim najednou, že dělají na něčem zajímavém, na hudbě. Jistě to byla i zásluha mladinké a úchvatně zpívající Báry. Jestliže tohle nahrávání byla velká neznámá pro nás, byla minimálně stejnou měrou nezvyklá i pro ně. Úplně jiný vesmír. Byli zvyklí na vážnou hudbu a pár folkových věcí, o to víc mě překvapilo, jak rychle se s tím dokázali ztotožnit. Hudba je čarodějka a opravdu dost rychle nás dokázala všechny sblížit - to je na hudbě skvělé!“
P
o pravdě je nutné přiznat, že v roce 1987, a to ještě před vydáním Doby ledové měla kapela Precedens pověst originálního neotřelého zjevení na nastupující tuzemské hudební scéně ovšem spíše pro omezený okruh zasvěcených a znalých. Albový debut znamená svým způsobem nesporný průlom. Ovšem jeho význam jako milníku české rockové historie nemizí dodnes.


Psáno pro: časopis Muzikus 2020/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Pribeh-jedne-desky-Precedens-Doba-ledova-1987~13~unor~2020/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.