muzikus.cz na

facebook twitter
Muzikus.cz homepage

žádnýPříběh jedné desky - Olympic, Prázdniny na Zemi (1980)

25.01. | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Příběh jedné desky - Olympic, Prázdniny na Zemi (1980)


„Je to deska, kterou miluju,“ přiznává kytarista, zpěvák, skladatel a frontman Olympicu Petr Janda přiznává o koncepčním albu Prázdniny na Zemi. Alba, natočeného před rovnými čtyřmi desítkami let, alba, které si vydobylo zaslouženou pozici jednoho z přelomových milníků české rockové muziky a těší se jí podnes.

„Je to deska, která byla z pohledu Olympicu nejúspěšnější jak komerčně, tak provozně, abych tak řekl. A to přesto, že neobsahuje jediný šlágr, jediný hit. Nikdy nic se z ní v rádiu nehrálo. V tom je vidět její síla a nadčasovost. Je to projekt, ke kterému se stále vracíme. Už třikrát jsme se k Prázdninám na Zemi vrátili a určitě to ještě uděláme.“
Píše se rok 1979. Olympic má za sebou divoká šedesátá léta, kdy patřil k těm, co položili základní kameny a doslova definovali českou bigbítovou muziku. A má za sebou také větší část sedmé dekády, v níž jako by prozatím kapela spíše ztrácela dech. Dochází k personálním proměnám, ne vždycky úplně šťastným. Kupříkladu spojení se zpěvákem Jiřím Kornem na postu baskytaristy citelně táhne kapelu směrem k popu, což, jak se později ukáže, není cizí ani bubeníku Petru Hejdukovi. Navíc se Jiří Korn souběžně čím dál více prosazuje jako estrádní entertainer a, po pravdě řečeno, Ein Kessel Buntes není zrovna něco, co by okouzlovalo rockového fanouška. Zásadní proměna přichází v osobě basisty Milana Brouma. Razantního, moderního, instrumentálně brilantního hráče, který v celé kapele jako by probudil novou energii. Svědectvím o tom je album Maraton (1978), v podstatě hardrocková deska, která dává na srozuměnou, že pod vlajkou Olympicu se zase začnou dít věci. A ty věci mají jméno Prázdniny na Zemi a právě o nich si teď v seriálu Příběh jednoho alba začínáme povídat s úhlavním strůjcem Petrem Jandou.
„V roce 1979 se situace mírně uvolnila, jako by nás bolševik nechal trochu nadechnout. Normalizace se po deseti letech přece jenom poněkud unavila. No a tehdy jsem se znova potkal se Zdeňkem Rytířem,“ vzpomíná Petr Janda. „My jsme se vždycky pohádali, že mi nedodal včas nějaké texty, já ho někam poslal a pak jsme dva tři roky spolu nekamarádili. No a jednou jsme se někde potkali a zjistili, že už jsme zase kamarádi a že je nejvyšší čas spolu něco udělat. On mi řekl: ,Hele, já už nechci psát písničky, chci udělat celou desku od začátku až do konce.‘ To mi moc vyhovovalo, protože jsem tenkrát nechtěl pustit Hejduka jako skladatele na desku. Jeho pop se mi strašně nelíbil a bál jsem se, že když budeme dělat písničkové album, ukecají mě manažeři a producenti, abych na něj alespoň jednu Hejdukovu věc dal. Takhle to bylo jednodušší. Shodou okolností jsem před tím potkal jednoho člověka, byl to brácha spolužáka z gymplu, který mi půjčil přečíst tajnou zprávu o ekologii, která se konkrétně týkala vody, vzduchu, zvířat... Tehdy se ekologie moc nenosila, kouřící komín byl pro bolševika symbol pokroku, ale tahle zpráva se na to dívala jinak. Seznámil jsem s tím Rytíře a on přišel s nápadem na Prázdniny na Zemi.“

Příběh jedné desky - Olympic, Prázdniny na Zemi (1980)


Petr Janda se tedy odebírá do venkovského ústranní a začíná pracovat na hudební stránce chystaného koncepčního alba a koncertního projektu, a to způsobem, který rozhodně stojí za připomenutí. „Bylo to v létě, o prázdninách na baráku, co ho mám dodnes. Byl tam domek pro zahradníka, který jsem podřezával, protože byl podmáčený a vlhký. Takže jsem vždycky chvilku skládal a chvilku podřezával barák. Měl jsem tam neskutečný aparát. Skládal se z krabice od televizoru, do které jsem kopal a tím jsem vytvářel šlapák. Protože byly prázdniny a nehráli jsme, měl jsem od Berky půjčené dva syntíky, jeden takový včelín, smyčce a jeden jednohlasý, na který jsem hrál melodie. Samozřejmě kytaru, zesilovač, mikrofon a kazeťák. Nachystal jsem to tak, aby všechno snímal jeden mikrofon, neměl jsem žádný pult, a tímhle způsobem jsem skládal. Začal jsem Příletem, který mě fascinuje dodnes. Měl jsem množství závažíček, pokládal jsem je na jednotlivé klávesy, takže tón, který jsem chtěl, hrál pak nekonečně. Dole byl takový fader, který upravoval rychlost, a já si na něm hledal optimální tempo pro Přílet. Úplně jsem se zpotil, jak moc mě to bavilo. No a za léto byla deska hotová.“
Jednotlivé skladby budoucího projektu vznikají na devět konkrétních ekologických témat předem domluvených se Zdeňkem Rytířem, který je posléze otextuje.
„Když jsem kupříkladu skládal Strom, položil jsem závažíčka tak, aby mi hrál a moll, vzal jsem si kytaru a vybavoval si strom, jak schne, padá, jak pláče, umírá vestoje. Pak jsem udělal melodii a Rytíř ji otextoval. Jenom písničku Voda jsem skládal pouze s kytarou. Dělal jsem jí v kuchyni, kde kapal kohoutek. Mimochodem, je to zvláštní, jak kohoutky dokážou kapat rytmicky přesně. Pozoroval jsem, jak se kapka vždycky nafoukne, odlepí, spadne a už se nafukuje další, a to v naprosto přesném rytmu. Upřímně řečeno, vzpomněl jsem si i na Smetanu, jak se ve Vltavě scházejí pramínky, no a takhle jsem v kuchyni udělal Vodu. Postupoval jsem od jednoho tématu k druhému a po měsíci mohl celý materiál odnést Rytířovi, který byl úplně nadšený.“

Příběh jedné desky - Olympic, Prázdniny na Zemi (1980)


Materiál alba a koncertního programu je tedy pohromadě a Prázdniny na Zemi začínají nejdřív vznikat ve své jevištní podobě. „Tehdy nám dělal manažera Miloš Zapletal. Kluk, který je fakt nedoceněný v téhle branži, co dokázal neuvěřitelné věci. Přece jenom, byl to rok 1979. Sehnali jsme Borise Drbala, studenta architektury a scénografa a fotografa Pavla Baňku. Věděli jsme, že živě budou Prázdniny jedna část koncertu, že bude trvat čtyřicet minut, k čemuž nás limitovala délka vinylu. A věděli jsme, že chceme, aby scéna byla opravdu neobyčejná. Odjeli jsme na týden do Železné Rudy a najali si celý hotel CKM. Nebyl problém ho z fondu zaplatit, protože lůžko stálo asi sedm korun. Vyklidili jsme celou restauraci a tam jsme zkoušeli. Promítali jsme asi pět set diáků na obrovské plátno, rozdělené na čtyři části. V tom plátnu byly otvory, kudy jsme na začátku vylézali na jeviště. Nejdřív byl na scéně jenom můj mikrofon a pod ním reflektor s UV lampou. Ta se ale žhavila dlouho, tak jsme jí dali do krabice, u ní byla šlapka a já, když jsem vyšel z plátna, jsem ten kryt odstranil a všechno zmodralo UV světlem. Lidi byli úplně v úžasu, a když se ještě na celém plátně objevila obloha, nemohli vůbec dýchat. Plátno se postupně trhalo, devastovalo, což symbolizovalo devastovanou přírodu, až v závěru zůstalo na cáry. Používali jsme samozřejmě kouře, efekty, z dnešního pohledu možná naivní, ale působivé. A na konec, jako když utne, z ničeho nic absolutní ticho a my v naprosté tmě popošli na forbínu a tam jsme se klaněli.“

Prázdniny na zemi byly zásadní posun. Byl to úplně jiný Olympic, jiná kapela. Pro naše fanoušky naprosté zjevení.
Například písnička Vzdálenosti: „Jdu po jedné straně cesty, marně chtěl bych přejít na druhou.“ To byl přece tak jasný signál, že chceme přejít na jinou stranu, podívat se, jak to tam vypadá, a nikdo nás tam nepouští. Dodnes nechápu, že to bolševická cenzura nezakázala.

Představení Prázdniny na Zemi se dočkalo s velikým úspěchem na tři sta repríz. Současně ale vzniká v Mozarteu i jeho albová verze v české a v anglické podobě Holidays on Earth s texty Michaela Žantovského. „Natáčeli jsme všichni najednou, samozřejmě s výjimkou sól a zpěvů, a obě dvě verze jsme měli asi tak za deset dní. Nebyl v tom žádný problém, měli jsme ty věci obehrané živě a uměli jsme je. Hudební režii měli Angelo Michajlov a Jan Spálený, ale nejednalo se o producentskou práci, tak jak ji známe dneska. Byl to spíš takový muzikantský dohled. Dostali noty a hlídali, aby něco nebylo jinak, aby se nezrychlovalo, nezpomalovalo a tak. Točilo se na 24stopý magnetofon, který už v té době měl Supraphon k dispozici, tuším, že to byl Ampex, přes pult Harrison, což byla americká paráda, a samozřejmě na skvělé mikrofony Neumann. Studio Mozarteum mělo už tehdy opravdu vysokou úroveň. Jen tak mimochodem, v té době ještě nebyly ladičky. První jsme si koupili někdy v roce 1982 v Andoře, kam jsme pro ni speciálně jeli z Francie. Byla to značka TU a nějaké číslo, nevím už. My jsme jí, myslím, říkali TU144, protože nám připomínala ruské letadlo Tupolev. To ale bylo až později. Do té doby jsme ladili všechno na uši.“
Co se týče Petra Jandy osobně, ten pochopitelně Prázdniny na Zemi nahrává na svůj typický černý Gibson Les Paula. „Jasně, to jsem ještě neměl žádnou rockovou nebo metalovou kytaru, ani jsem ještě nevěděl, že něco takového existuje. Aparát jsem měl stovku Hiwatt a marshallovskou bednu. S tím Hiwattem to bylo vůbec zajímavé, Tehdy začaly být nesmírně v módě aparáty Sound City. Byli jsme zrovna v Německu, já jsem si ho tam koupil a jeli jsme pak do Ruska. Respektive do Kyjeva na Ukrajinu, asi na čtrnáct dní na turné. Tam za mnou přišli nějací Ukrajinci, že by se mnou Sound City vyměnili za Hiwatt. Já po něm toužil, tak jsem to udělal. Že bych v Rusku nebo na Ukrajině někdy vyměňoval Sound City za Hiwatt, to jsem ovšem opravdu nepředpokládal.“

Příběh jedné desky - Olympic, Prázdniny na Zemi (1980)


Koncertní provedení koncepčního alba Prázdniny na Zemi se ovšem neomezuje pouze na sály a kulturní domy v tehdejším Československu, ale kapela s jeho anglickou verzí zavítá i do sousedního Rakouska. „Hráli jsme tam asi čtyři koncerty, byly poměrně úspěšné, ale úměrně tomu, že nás Rakušáci neznali. Stala se nám tam taky taková věc: Měli jsme vymyšlený fórek, že v jednom místě koncertu přede mnou stál na stojanu nefunkční foťák s bleskem. Blesk bleskal, ale foťák nefotil. Já jsem jako by cvakl publikum a v té chvíli se promítl diák ze sálu, lidi z toho byli užaslí, koukali na tu fotku a hledali se tam. Ovšem když jsme to udělali v Rakousku, nepočítali jsme s tím, že v sále bude třeba padesát lidí, a ne pět set jako na obrázku. Takže okamžitě prasklo, že v tom bude asi nějaká lumpárna.“
Album Prázdniny na Zemi vychází v roce 1980 a v témže roce ještě Československá televize uvádí jejich filmovou podobu v režii Jana Bonaventury. Ale jak už bylo řečeno, ani tak Prázdniny na Zemi nezůstávají uzavřenou položkou v diskografii kapely. „V roce 1991 jsme je hráli v Kongresovém centru v Praze, přibrali jsme ještě několik nástrojů a sbor a se Zdeňkem Rytířem připsali dvě písničky. Účinkoval s námi Olin Nejezchleba v roli lumpa Kazisvěta. Vymyslel jsem pro něj takový nápad: Můj bratranec působil jako docent na VŠCHT a už dřív nám sháněl svíticí barvy. Teď jsem ho poprosil, aby nám vyrobil nějakou smrdutou tekutinu, kterou měl potom Olin v lahvičce na jevišti. Když zpíval, trochu jí kápl do předních řad a lidi vyděšeně prchali. Takhle jsme se bavili. Vždycky po určitém čase jako by fanouškům Prázdniny začaly chybět, takže jsme se k nim zase vrátili v roce 2006. Hráli jsme v O2 Areně a dalších asi pěti halách. Pak jsme se k nim ještě vrátili v rámci našich retrospektivních koncertů v Malostranské besedě a pořád mám pocit, že nás to ještě čeká. Nevím, už se mi do toho nechce, ale musím říct, že někdy fanoušci tlačí docela mohutně. Tak uvidíme.“



Psáno pro: časopis Muzikus 2020/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Pribeh-jedne-desky-Olympic-Prazdniny-na-Zemi-1980~25~leden~2020/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.