přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýPražský výběr - Velký rozhovor o ještě větším koncertu

3.11.2016 | Autor: Ladislav Ptáček | sekce: pro muzikanty - články

Pražský výběr - Velký rozhovor o ještě větším koncertu


Nestává se každý den, aby si člověk mohl popovídat s kapelou, která mu změnila náhled na život a jejíž texty vyrýval spolužák Konečný do školní lavice prostě proto, že mu přišly zcela zásadní.

Díky velkému úsilí manažera pana Aleše Nejedla se dobrá věc podařila a u stolu se sešla celá kapela. Muzikanti byli v dobrém rozmaru, hodně jsme se nasmáli a bylo skvělé, že rozhovor plynul tak nějak sám od sebe. Prošli jsme hlavní témata, jako nadcházející megakoncert a budoucnost kapely. Pak došlo na historky ze života. Bohužel zde nemáme místo na takové perly, jako když Jirka Hrubeš s Michalem Pavlíčkem ožrali hrocha, Michaelovi Kocábovi při celní prohlídce vypadl na zem týdenní honorář pro celou kapelu, který v kapse pašoval z komunistického Polska, teenager Klauda Kryšpín zjistil, že rodiče jeho idola Hrubeše bydlí přímo u něj v ulici, nebo jak se Vilda Čok snažil obelstít bolševické celníky, aby získal baskytaru z kapitalistické ciziny. Snad se je podaří vpašovat do nějakého budoucího čísla Muzikusu. Teď jen doufáme, že se něco z té pohodové atmosféry přenese i na vás. Pěkné počteníčko!

Nejprve se poptáme, jak se členové kapely udržují v kondici. Vildo, jak na to jdeš ty?
Vilém: Zrovna jsem přifrčel z plavečáku na Šutce, bezva padesátka, voda akorát...
Michael: On si nosí s sebou nafukovací bazén, tak ho najdeš.
Vilém: Michael mi vždycky říká, že bude chodit se mnou. Chodím tam osm let, a ještě jsme se tam nepotkali!
Michael: A přitom já jsem tam skoro furt...
Vilém: Řeknu ti děsivý tajemství. My to s klukama máme tak, že někdo to musí v kapele držet hrou a někdo pohybem. Já nehraju vůbec. Ta moje basa, to je takovej speciál, hraje sama. Je v ní všechno nasamplovaný. Kůli tomu, abych se mohl hejbat, skákat, dělat piruety a různý optický pičičandy... No a k tomu musím hodně sportovat. Chodím běhat, plavat a tak dále. A Michal Pavlíček zase dělá, že se hejbe, ale nehejbe se vůbec. Zase na koncertě pořád hraje.

Co Klauda?

Klauda: Já to teď mám momentálně jinak, protože jsem pět měsíců nechodil, tak mám boj o kondici (Klaudius prodělal v loňském roce vážný úraz, několik měsíců bylo otázkou, zda bude chodit, pozn. red.) Chodím denně na hydroterapii, dvě a půl hodiny v bazénu a pak doma dělám speciální cviky. Makám od rána do večera.

Nosíš korzet?

Klauda: Do bazénu se s tím nesmí, ale teď ho mám. Za normálních okolností jsem kondičku nemusel hlídat, protože jsem strašnej sportovec a měl jsem ji perfektní. Ted je to bohužel ovlivněný mým zdravím.

Pražský výběr - Velký rozhovor o ještě větším koncertu


Jirko, ty to máš jak?
Michael: Jirka lítá po poli s mikrofonem a honí UFO.
Jirka: Poprvé v životě jsem viděl UFO a oni z toho mají srandu. Ale k otázce. Abych se udržel v kondici, tak hodně jezdím autem. Když někam přijedu, tak si dám pár piv. A taky strašně hulim.

Dneska tu máš dokonce placatici se slivovicí.
Jirka: Jo. Ale vážně, já se snažím chodit na procházky. S pejskama.
Michael: Koukat na UFO.
Jirka: Ty si děláš srandu, ale já je fakt viděl.
Vilém: Mluvil jsi s nima?
Jirka: UFO sem do rozhovoru nepatří.

Já to tam klidně připíšu...
Jirka: Tak jo. Já jsem viděl UFO! To ti letěla koule...
Vilém: Hele Aštan Šarán, to je známej UFOlog, ten ukazoval nalezenou UFO pistoli. A já pak viděl tu samou v Bambuli v hračkárně.
Michael: Nechte ho mluvit, Jirka fakt viděl UFO!
Jirka: Ty z toho taky máš jenom legraci...
Michael: Já to zesměšňuju, protože tomu nevěřím. Ale zároveň mě to dráždí, co kdyby to byla pravda. Vyprávěj, Jirko!
Jirka: Byl jsem asi před třemi týdny na chatě u Seče, kousek od Čáslavi. Tam ve čtvrtek vždycky lítají stíhačky. A najednou letěly dvě, ale bylo úterý. Pořád lítaly dokola. Jana říká, natoč to, byl to děsnej rachot. A pak najednou koukám, taková bílá koule a šup, zalítla do lesa.
Klauda: Kluci já mám natočený UFO na videokameru. Byli jsme v parku v Austrálii, taky ohnivá koule. Natočili jsme ji na kameru, poslali do Pine Gap a přišla nám odpověď, že to bylo UFO.

A co Michael a udržování kondice?
Michael: Já teď nemám nic, asi bych s tím měl něco dělat. No, jezdím na Airwheel na tom jednokole.

Myslíš ten segway jak jsem viděl u vchodu?
Michael: Ne, to je normální airwheel s držadlem, na tom jezdí každá bába s nůší. Ale já teď jezdím na tom jednokole bez tyče.
Klauda: To je masakr, to je strašný na rovnováhu.
Michael: Musí se udržovat předozadní rovnováha i do stran.
Klauda: Ale musím uznat, že to umí. U nás v ulici na to naskočil, dal Tatrmana a celou ji přejel.
Michael: Jinak jenom sedím u kompjůtru.

Takže si procvičuješ ruce...
Jirka: Ruce si nejlíp procvičíš vidličkou a nožem. Ale na procvičení celého těla a na kondičku buďto plavání anebo sex, vole!
Klauda: Tak to mám jednoduchý, já plavat nesmim.

Pražský výběr - Velký rozhovor o ještě větším koncertu


A jak ty, Michale?
Michal: Každodenní procházky. Denně chodím hodinu a půl se svým synkem. Dokonce se mi teďka objevil syndrom kytaristy. Z toho věčnýho brnkání a těžkých kytar se mi razantně ozvaly záda.
Jirka: To je jako tenisti, ty máš vlastně kytaristický rameno!
Michal: Tak něják, a tak si prostě brouzdám s hůlkama...
Jirka: Ajéje, to je hroznej dědkysmus!
Michal: Ale ne, to je zdravý! To je jako když běháš na suchu na běžkách. Pomáhá to, já cejtím v zádech, jak se mi to zlepšuje.
Michael: Navrhuju, abychom hlasovali: Kdo si myslí, že chodit s  lyžařskejma tyčkama je dědkysmus? No tak, hlasujte... Hele, tři ruce jsou nahoře: Michale, seš v háji!
Michal: Ale já jsem čtyřnásobný dědek, já se rád přiznávám! Vy mladí rockeři!
Vilém: No když už, tak bych si bral rovnou lyže k těm tyčkám, ne?

Další debata se točila kolem možné kombinace lyží a hůlek na chodníku. Proto úplně přepneme...

Pojďme ke koncertu. Jaké teď prožíváte období, jak se na něj těšíte?
Jirka: To je tajemství...
Michal: Samozřejmě se člověk těší. Takový koncert člověk nehraje každý den. Bude to obří scéna, vystoupí s námi i symfoňák. A navíc je to možná poslední meníčko Výběru. My řešíme, jestli vůbec v budoucnu budeme hrát, nebo nebudeme, je to pořád otevřené. Kolik takových koncertů ještě bude?
Jirka: Správně bysme měli hrát každej druhej den!
Michal: Možná to pro Výběr skutečně bude poslední koncert v takovémto rozsahu.

Co vy ostatní?
Vilém: Bude to jeden z nějvětších koncertů Výběru i ve smyslu novinek. Od atypického pódia přes repertoár, který bude částečně pozměněný, po spousty dalších věcí. Já se na něj těším hodně! A myslím, že pokud bude úspěšný, tak že by byla škoda nehrát dál.
Klauda: Já bych potvrdil to, co říkal Vilém. Pro mě je tam ještě navíc jedna věc. Jak jsem na tom byl od loňského září špatně a ještě v březnu to nevypadalo moc dobře, tak pro mě je tenhle koncert motivací největší. Když jsem chodil k fyzioterapeutům, tak jsem se pořád ptal, kdy už budu moci hrát. A teď vím, že můžu, takže o to víc se těším! Protože jsem ještě před půlrokem nevěděl, jestli budu vůbec chodit. O to větší mám těšení.
Jirka: Já můžu potvrdit, co říkal Klauda. (hurónský smích celé kapely)
(Sice jsme se se čtenářem dohodli, že nebudeme vkládat komentáře „smích“, ale na tomto místě je nutné učinit výjimku. Hláška „já můžu potvrdit, co říkal...“ se od této chvíle stala jakousi konstantou všech následujících odpovědí. Kapela si to užívala).
Klauda:
A já ti potvrzuju to UFO!
Jirka: Samozřejmě že se těším. Žádnej koncert nebyl nikdy stejnej. I když jsme začínali. A v této produkci bude velkolepý. A bude strašná sranda, nečekanosti.
Michael: Já bych chtěl potvrdit, co říkal Jirka. Začali jsme to plánovat... Kdy vlastně?
Vilém: Jsou to dva roky zpátky!
Michael: Pro mě je to práce na plný úvazek. Je tam tisíce věcí, co je třeba udělat, nemám na nic jinýho čas. Jde hodně o technické věci, které se týkají třeba stage, orchestru, kontroly aranžmá, vstupuje do toho televizní záznam České televize, sponzoři a tak dále. Je toho strašně moc. Určitě se to nemůže opakovat. Jedině za předpokladu, že by se vyprodaly haly dvě. Ale pro jedno vystoupení je to nadlidské úsilí. A to souvisí s budoucností kapely.

Pražský výběr - Velký rozhovor o ještě větším koncertu


Jak to máte se zkoušením?
Vilém: Máme za sebou festival České hrady, takže základní kádr umíme. Páteř bude starý repertoár, obalený věcmi z Běru a k tomu hosté.
Michael: Jen upřesním, že zahrajeme asi osmdesát procent z desky Běr, která zatím na koncertech nezněla. Bude upravená do aranžmá symfonického orchestru.
Vilém: Budeme mít speciální pódium, asi největší, co kdy bylo v O2 aréně. Vizuál našeho maskota Ropotáma zakomponovaného do pódia.
Michal: Původní název Ropotámo je myslím podle řeky v Bulharsku.
Michael: Ale letos jsme zjistili, že Ropotámo je pavouk! Takže celá scéna bude obří pavouk.
Vilém: Ale pozor, je pohyblivý!
Michael: Ten návrh byl už dokonce vyznamenaný mezinárodním časopisem Stage.

Kolik budete mít času na zkoušení?

Michael: Začínáme stavět dva dny předem o půlnoci. Do odpoledne musí být postaveneno, pak chce ve čtyři Steven Mercurio (Pozn. red.: americký supedirigent, spolupráce např. Sting, Corea, Bocelli, Domingo, Pavaroti...) začít zkoušet do noci a druhý den už nechce hrát. To budeme zkoušet my. Hlavní obavou je, zda se stihne vše postavit za šestnáct hodin.
Michal: Koncert má určitě parametry světové show. Jenomže ve světě to dělají tak, že si pódium se vším všudy někde postaví a mají třeba čtrnáct dní na to, aby to perfektně nazkoušeli: nástupy, světla, zvuk atd. My budeme mít v hale dvě zkoušky. Bohužel nezažijeme ten přepych, aby všechny tyto věci byly pečlivě odzkoušené.Budeme asi taky ve stresu, jestli se to gigantický podium vůbec stihne včas postavit. A ten den, kdy má být koncert a my bychom měli být v klídku, nic nedělat a odpočatí přijít na koncert, tak budeme od desíti do čtyř zkoušet jak vzteklí. No, promiň...
Michael: A to úplně celou show: zvukovku, osvětlení, videa, výbuchy, televize...
Jirka: Alespoň budeme rozehraný.
Michael: Jediné, co se dá připravit předem, je osvětlení. Systém běží na počítači a je virtuální. Takže se začne tvořit dva měsíce před koncertem. To jsme ještě nezmínili videa, kterých jsou tam mraky a která se musí připravovat.

To zní dost napnutě. Co s tím? Dá se s tím něco dělat?
Michael: Odpověď je jednoduchá. Všechno záleží na našich fanoušcích. Kdyby se prodaly stadiony dva, tak by byly prostředky na přidání dalších čtyř dnů na zkoušení.
Jirka: Mají v O2 datum, kdyby se to podařilo obsadit?
Michael: Jo, datum tam mají.
Jirka (na redaktora): Tak koukej makat na tom, aby se prodala ještě jedna aréna!
Klauda: Jirka ti pak přinese víno!
Michael: A kdyby se náhodou prodaly haly tři, tak se to celé může svěřit externí firmě a my do toho vstupujeme jenom hraním. Ale v našich podmínkách to takhle udělat nemůžeš.
Michal: Není to jen vizuál, to je taky o zvučení. Máš tam stopadesát účinkujících: symfonický orchestr, Monkey Business, David Koller, DJ Roxtar, Iva Pazderková, Ondra Soukup a další hosti, dvojí rytmika, malý i velký sbor. A to bude někdo míchat živě, bez zkoušky.
Poprvé to uslyší až tam...
Michael: Kapela sice bude mít týden předem zkoušky s Českým národním symfonickým orchestrem...
Michal: Jenže ten na to v hale bude mít den a půl a bude mít sto padesát klik...

Pojďme na další zásadní věc: Jak vlastně vidíte budoucnost Pražského výběru?
Michael: Já jsem pro to hrát. Ale mám nepodkročitelnou podmínku. A tou je nový repertoár. Protože já už fakt nemůžu pořád hrát jen staré věci.

Pražský výběr - Velký rozhovor o ještě větším koncertu


Co tím přesně myslíš?
Michael: Prostě novou desku.
Jirka: My jsme připravený!
Klauda: Na koncertech musíme vytáhnout i starý hitovky...
Michael: Jasně, určitě vytáhneme hity jako Pražáky, Zubatou, Václavák. Ale nemůžeme hrát jenom to. Jako kdyby si Beatles sedli na svoji první desku a řekli, že nic jinýho hrát nebudou.

Takže k té budoucnosti...
Michael: Nová deska je zatím jen přání. Nic nenatáčíme. Nový repertoár máme, ale nemůžeme se na něm dohodnout.
Michal: Řekni, jak to je s budoucím hraním...
Michael: Já opravdu svým způsobem blokuju další hraní, dokud nebude nové CD. Když by kluci někde řekli, že nějaký to hraníčko bude, tak nebude.
Klauda: Michael si to dal jako tvrdou podmínku. Nechce se mu dokola hrát staré věci. A protože zpívá, tak my ostatní mu nemůžeme říct: Hele, musíš.

To asi hodně souvisí se společným skládáním?
Michal: Jo, tohle je zásadní věc. Tehdy ve Výběru vzniklo něco, co bylo zvláštně přirozený, věci se daly kloubit. Pak jsme ale žili v pauzách a ztratila se přirozená kontinuita, kterou má každá velká kapela, jako třeba Stones, U2, ty vždycky měly po čase desku. U nás se to pokaždé rozšvihalo, ať to bylo mojí vinou, Michaelovou vinou nebo kohokoliv jinýho. A teď si uvědom, že naší poslední skutečnou deskou byl Běr. To už je dvacet let!
Klauda: To je teda pěkně dlouho...
Michal: A teď jsme opravdu každý jinde, každý máme rádi jinou muziku, každej je už hotovej, vytvarovanej. Už není jednoduchý se v našem věku přizpůsobovat. Jak jsem zmiňoval ty velký kapely, tam v čase pořád držela pohromadě autorská i lidská propojenost, měli společnej názor, co říci, o čem zpívat atd. Ale když se podíváš, co každej z nás děláme za svý desky, tak je to každý z úplně jinýho ranku. A každý z nás to dělá přirozeně, tak, jak to cítí. Já mám své projekty, Klauda a Jirka dělají svoje věci, Vilda taky, Michaelovi asi nejvíc sedí to, co dělá s Proudfootem...
Michael: To je o typu trochu tvrdšího rocku, ale který bych rád dělal i s tebou.
Michal: Dohodli jsme se, že něco připravíme. Každý jsme připravili nějaké pecky, dali jsme je na stůl, dohromady asi dvanáct věcí. Jenže ono je to hodně odlišný. Jak to dát dohromady? Mysleli jsme si, že to bude tak jednoduchý, systém Bílý album od Beatles. Ale podle mne to nefunguje, protože už jsme ve věku, kdy nebudeš hrát něco, co tě prostě neoslovuje.
Klauda: Každý jsme hozený někde jinde...
Michal: To není otázka tolerance. Ale říkáš si: Proč? Proč dělat něco, co ti jde proti srsti?

Pražský výběr - Velký rozhovor o ještě větším koncertu


Při přepisu jakéhokoliv rozhovoru je pro oživení a přiblížení atmosféry vhodné doplňovat poznámky o smíchu (samozřejmě jen pokud skutečně byla sranda). Třeba jako: Byl to nějakej lotr vožralej. (smích) Zde to nemá smysl, protože by takové oživovací komentáře musely být víceméně všude. Prostě si je tam domyslete sami! (smích)

Ten zásadní koncert se koná 7. prosince 2016 v O2 areně. Celý se bude natáčet na třicet kamer, záměrem je vznik dvou padesátiminutovek České televize a samostatného celovečerního filmu. V prvním bloku bude mít každý z muzikantů vlastní vstup. Každý bude mít velké sólo. Pak bude hrát symfonický orchestr pár písní z Běru. A nakonec přijde na řadu show Pražského výběru, hosté a různá překvapení.

Doufali jsme, že stihneme před konáním koncertu natočit novou desku. Bohužel se to nepovedlo. Každý něco přinesl, nový repertoár máme. Ale nemůžeme se na něm dohodnout.

Jirka vypráví, jak k bicím přišel: Kamarád Pickwick utek’ do Kalifornie, ale ještě předtím stihl udělat dítě nějaký holce. A mně pak jednou přišla obsílka z celnice, že si mám něco vyzvednout. Strašný výslech, že mi přišel balík z Ameriky. No komunisti! A v tom balíku byla sada činelů Zildjian, Ludwig Snare Supraphonic, rototomy... A k tomu byl přiložený dopis: Tady Pickwick, posílám ti, co potřebuješ. Ode dneška za mě platíš Alence alimenty.

Michal Pavlíček nahrával Straku v hrsti na Gibson SG, kombo Music Man, chorus TC Electronics a Boss SD-1.

K natáčení Straky v hrsti: Zvukařem byl pan Petřík, ve studiu byla skvělá atmosféra. Byli jsme rozjetý, odsud jsme volali třeba Soukupovi a podobně. My jsme úplně ovládli celý Karlínský studio. Natáčelo se v roce osmdesát dva, a to už jsme vlastně byli za vrcholem svý slávy, to už jsme byli zakazovaný.

Michael ke svému vybavení:
Já jsem byl podobný fanatik, jako je dneska Michal Holý. Měl jsem ARP Odyssey, úžasný Moog Liberation, DX7, těžkýho Fendera Rhodese. Nástroje, které jsou dodnes slavné. Pak mi to všechno ukradli.

Tvůj pohled, Viléme?
Vilém: No já musím souhlasit s Michalem, on to všechno řekl. Ale prapočátek našeho odloučení byl ten čtyřletý zákaz. Tam jsme ztratili tu zásadní kontinuitu. V době největšího rozkvětu kapely nás komouši vyrvali z lůna tvorby. A teď přišla další komplikace, když jsme slíbili, že do koncertu v O2 areně nová deska bude.
Michael: Já jsem tam napsal formulaci „dá-li bůh“. A bůh nedal...
Vilém: Je to z důvodů jak stylových, tak i časových. Teď máme pohromadě asi dvanáct nových věcí.

Tedy každý z kapely přinesl vlastní věci?
Vilém: Jo, ale každá je jiná. To by bylo, jak když vařil pejsek s kočičkou dort. A všichni by nám to omlátili o hlavu.
Michael: Já mám odlišný názor. Byl bych ochoten nahrát desku tak, jak ji teď máme. I když je to hodně rozdílný. Já si naopak myslím, že by to bylo zajímavý, jak se každý skladatelsky rozrůzňujeme. Všechno je to rock, jsou tam různé styly. Michal měl dobrý nápad, který potom opustil, že by se na obalu desky udělal pro každého z nás dvoreček. Čili já nechci hraní bez desky a Michal nechce desku v tomhle stavu.
Michal: Já jsem si možná zavařil z kluků nejvíc, protože jsem byl největší optimista ohledně nové desky a všude jsem to rozhlásil do světa. Ale mě samotného to pak zaskočilo. Nejsem prostě úplně přesvědčený, že tyto nové písničky jako celek jsou ty pravé pecky, aby šly ven. Tohle je věc, která mi hlodá v hlavě. Mělo by jít o důstojné pokračování, musí to být bomba. Ale kdyby to tak nemělo být, bude lepší ji nedělat.

Ale není to i tím, že chybí momenty, kdy se kapela zavře na týden na chalupu a tam jenom zkouší? Dneska - a nejen vy, ale vlastně každá kapela - se funguje tak, že muzikant udělá komplet demo, je hotová písnička na stole a kapela ji hraje. Vytrácí se to propojení ve zkušebně při skládání.
Vilém: Takhle Výběr žil na začátku a takhle přesně vznikly první dvě desky.
Michal: No u té druhé už bylo skládání oddělenější.
Vilém: Jasně, ale furt jsme spolu hodně zkoušeli. To nejcennější pro kapelu je, když žije i skládá spolu.
Jirka: Když mluvíme o dnešních kapelách, tak ty hlavně kopírujou styly. Tam není nic originálního. Ale nic! My jsme hráli na festivalech, a to je v háji. Jedno jako druhý.
Ale k Výběru a ke zkoušení: S tím já nemám problém. Pěkně se někde zavřít a cvičit.
Klauda: Ono taky když se ty naše demáče poslouchají, tak to může působit odcizeně. Mluvím speciálně o sobě, protože neumím na jiný nástroj. Takže moje písničky jsou udělané kompletně na počítači a jsou to fakt jenom dema. Ale když se jamuje, tak je všechno úplně jiný. Já si umím představit, jak někde, kde já to datloval myší, si Michal udělá svoji kytaru a zase to dostane jinou podobu! Čili je to otázka, bez toho zkoušení bychom to stejně nevěděli.
Michal: Viděl jsem silnej dokument o Harrisonovi a tam je to hezky zobrazený. Člověk má svou individualitu a určitou míru tolerance a vstřícnosti. Ale časem už prostě nechceš, aby ti do toho ostatní kecali. Je to tvoje svobodný vyjádření, za kterým si už stojíš, a tak to prostě cítíš.
Michael: Když to převedu do jiné polohy, tak se dá říct, že mladá duše je otevřená a je schopna pronikat a spojovat se s jinou. Tak pracují mladý kapely. Ovlivňují se, nejsou si tak jistý, přizpůsobují se. A jak člověk stárne, začne mu duše okorávat, až má kolem sebe takovou krustu. Ta je už téměř neproniknutelná, už není schopná se propojovat s ostatními. Existují výjimky, ale je to problém, který nastává u mnoha kapel. Takže pak se to řeší buď tak, že je tam skladatelská autorita, podle níž se jede...
Michal: Anebo je sólová dráha.
Michael: Ano, anebo sólová dráha. Protože málokdy se stane, že lidi jsou schopni spolu harmonicky spolupracovat po celý život. Protože v mládí jsou otevřený a ve stáří uzavřený.
Jirka: Ale když se na tom domluvíš, tak to jde.
Michael: Jo, dá se to. Já si myslím, že pro takový způsob spolupráce ještě smysl mám. Já bych ten materiál udělal tak, jak ho teď máme. Mně se líbí, přijde mi škoda ho vyhodit.
Michal: Já si nejsem tak jistej. Zatím z toho nemám ten pocit, ze kterýho bych se posadil na prdel, a řekl: Jó. je to tam. Ale budeme prostě makat, až ho budeme mít všichni.
Michael: My jsme nebyli přesvědčený ani u první ani u druhý desky o jejich kvalitě. My jsme to nevěděli. My jsme to prostě valili.
Jirka: Haťa-paťa, a bylo po ptákách!

Tak to asi opustíme?
Michael: Asi jo, my teď ještě sami nevíme.

Díky za fajn povídání a držíme kapele palce, ať žádný poslední koncert není ještě ten skutečně poslední!

www:
prazskyvyber.band

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Prazsky-vyber-Velky-rozhovor-o-jeste-vetsim-koncertu~03~listopad~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.