přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraPohled do kuchyně: Filip Topol

9.1.2006 | Autor: Radek Šedivý | sekce: pro muzikanty - články

Filip Topol

Filip Topol

foto: Radek Šedivý

Psí vojáci - válečnická organizace indiánského kmene Čejenů z románu Thomase Bergera Malý velký muž v jejím čele se pohybuje po stezkách českého undergroundu již přes 25 let.

Psí vojáci, to je samozřejmě hlavně zakládající člen této kapely Filip Topol, se kterým jsem usedl k tomuto rozhovoru.

Na internetových stránkách Psích vojáků je možno dočíst se tuto informaci: Dne 24. listopadu 1997 skončil Filip Topol s pitím alkoholu...
Myslel jsem, že to bude o hudbě (smích). Musel jsem skončit kvůli operaci, probíhala různá vyšetření a tak, takže v podstatě to datum bylo přesně dané.

Přišel jste tím, že jste přestal pít, třeba o nějaký inspirační zdroj?
Určitě to všechno nabralo jiný směr. Je to paradoxní, ale já na ty tři měsíce před operací hodně rád vzpomínám. Bylo to až takový mystický. Moje sólová deska Střepy je vlastně o tomhle období. I práce s kapelou byla úplně jiná, znáte rozdíl mezi střízlivým a přiopilým člověkem.

Takový ten klasický obrázek, Filip Topol u klavíru a na něm flaška, to bylo najednou pryč...
Když jsem se vrátil aktivně do koncertního života, první reakce lidí byly dost rozporuplné. Takové to: 'To už není vono, pojď na panáka...', druhý tábor zase říkal, že je to mnohem lepší, koncentrovanější. Bylo to rozhodně zajímavé období.

Alkohol může být i prostředkem proti trémě, míváte ještě po těch letech trému?
Takové lehké rozechvění určitě a je to velice příjemné. Zjistíte, že za ta léta se z vás nestal ještě robot. Pomáhá tomu i to, že naše koncerty jsou hodně založené na improvizaci, taková ta volnější forma.

Jak vzniká píseň Psích vojáků? Sednete ke klavíru a hrajete si?
Řekl bych, že tak u dvou třetin našich písní byl nejprve text. Text je pro mě takový základní kámen atmosféry písně. Je i takový lépe zpracovatelný, můžete si ho napsat na účtenku v putyce a až později, až se třeba znova dostanete do té nálady, ho podbarvit hudbou. Abych se přiznal, mám doma spoustu právě takových účtenek.

Píše se vám lépe, když jste v pohodě, nebo v depresi?
Myslím, že v pohodě, když jsem uvolněnější. Ale rozhodně tím nezatracuji věci, které jsem napsal třeba v nějakém částečném zatmění. Ideální by asi byl takový koktejl, od všeho trochu. Jsou věci, které mohou působit depresivně a ani to tak nemyslím anebo obráceně. Například v jednom textu mám něco jako: '... metro tu voní a všechno je hrozně fajn...' a někteří lidé ironii v tom nepochopili a chodili za mnou a říkali, "jo, to je fakt optimistický text". Nebo naše kultovní píseň Kilián Nedory, ne že by snad byla nějaká veselá, ale abych se doslechl, že s ní podněcujeme k sebevraždě, tak to opravdu ne, to je špatná interpretace.

Do jaké míry se do výsledku skladby promítne celá kapela?
V podstatě tak, že přinesu na zkoušku nějakou kostru písně a díky tomu, jak už jsme sehraní, tak se ostatní přidávají a není moc co vysvětlovat. Pak se samozřejmě věci upravují a řekneme si své připomínky. U nás je demokracie, rozhodně to není tak, že bych přišel na zkoušku a rozdal party.

A jak často Psí vojáci zkouší?
Teď jsme vlastně začali, před sezónou. Chceme oprášit nějaké starší věci a bude se dělat i nová deska. Ideální by bylo zkoušet každý den, ale jsou do toho i koncerty, tak uvidíme.

Psí vojáky jste založil ještě poměrně v dětství, ve 13 letech. Dá se říci, že jste stárnul rychleji než vaši vrstevníci? Že jste byl vyzrálejší?
Jestli vyzrálejší, to nevím, záleží, jak se to bere. Mezi mými vrstevníky byli například určitě lepší matematici, než jsem byl já, a podobně. Spadl jsem do toho vlastně takovým samospádem a hrozně rychle. Už ve 12 letech jsem hrál jako předkapela Plasticů u pana Havla na Hrádečku a tím se rozjel ten stroj. Poznal jsem úplně jiné lidi, jiný svět. Obdivoval jsem je, Mejlu, chartisty, bylo to takový hrozně dobrodružný. Měl jsem naivní představu, že si také založím kapelu a budeme hrát, že to pojede. Už od začátku jsme dělali jen vlastní věci, žádné převzaté, jak to u spousty kapel je. Myslím, že nás hodně ovlivnili třeba Doors, ale ne prvoplánově. Netušil jsem, že vlastně spadneme do toho undergroundu, představoval jsem si to normálně jako Rolling Stones. To STB nás tam zahnala, teď možná mohu říct i díky Bohu, kdo ví.

Jak jste se vlastně dostal k muzice? Jste spíše z literární rodiny...
Táta mi pouštěl hudbu. Mohu klidně říci přesně, které dvě věci mne jako první ovlivnily. Byla to cembalová skladba Jeana Philipa Ramoa, která se jmenovala Slepička, a album Beatles Abbey Road. Pak mám ještě třetí, ale to moc nezdůrazňuji, a to píseň Karla Gotta Oči má sněhem zaváté. (smích) Je to taková hudební schizofrenie, která se se mnou táhne od té doby. Jsem rozdělen mezi vážnou hudbu a bigbít. Vyrůstal jsem na Doors i na Mozartovi. V současné době se v poslechu přikláním spíše ke klasice. Na festivalech, kde hrajeme, si dělám představu o nynější rockové scéně, ale moc mě to nebaví.

Máte klasické hudební vzdělání?
Chodil jsem asi osm let do Lidové školy umění na piáno. Po gymnáziu jsem se hlásil na státní konzervatoř na varhany, ale to jsem ze zřejmých důvodů samozřejmě neměl šanci. Ale dostal jsem se na tehdejší Konzervatoř pro pracující, dnes Jaroslava Ježka, kde jsem pět let ty varhany a barokní hudbu studoval.

Co takové to vaše pověstné hraní až "na krev"?
Byl to takový divoký styl hry v určité době. Vzniklo to z přemíry energie a nasranosti... Sjel jsem kloubem přes klávesnici a ten se roztrhl. Jak jsme tenkrát hráli často, tak se rána nestihla zacelit a při dalším koncertě se mi to stalo znova. Bylo to opředeno řadou mýtů, v jednom časopise jsem si přečetl, že to dělám naschvál, že si mezi klávesy strkám žiletky. Teď už k tomu nedochází. Ne, že bych snad hrál mírněji, ale zkrátka jinak.

Piáno se přeci jenom špatně stěhuje, využíváte při koncertech nástroj, který mají přímo v klubu?
Musím, někdy bohužel. Jsme kvůli tomu limitováni, kde můžeme hrát. Navíc někdy se na to pořadatelé i vykašlou, třeba je to nenaladěný nebo je to fakt šunka. Už jsme museli asi třikrát i zrušit koncert, protože piáno bylo nehratelný, ještě v něm běhaly myši. Je to nepříjemná věc, zrušení stejně padne na vás, že jste nafoukanej Pražák. Občas jsme zkusili vézt si klávesy, ale to opravdu nejde, bylo to spíše fiasko, takový instantní Psí vojáci. Miluji dřevěné piáno.

Máte nějakou oblíbenou značku?
To ani ne, snad Petrof. Vlastně ani nemám šanci si moc vybírat. Jednou v Německu jsem hrál na Steinwaye a bylo to nádherné.

Zeptal bych se na projekt podepsaný jako Filip Topol a Agon Orchestra, který tvoří vlastně písně Psích vojáků? Čí to byl nápad?
Myslím, že to byl nápad Ondřeje Hrába, což je šéf divadla Archa, který se na tom dohodl s Petrem Kofroňem a pak už to šlo také samospádem. Mě to celkem zajímalo, Agon mám rád. Proběhly asi dva koncerty a pak se udělala studiová nahrávka, která se točila přímo v tom divadle. Bylo to zase něco jiného, Petr Kofroň ty skladby celé jakoby přelakoval, sami si to zaranžovali. Některé věci to posunulo úplně jinam, třeba Kruhy nebo Žiletky se mi hodně líbí.

Natočil jste dvě sólovky. Už zmiňované Střepy a Sakramiláčku. Proč se tyto písně nehodily pro Psí vojáky?
Tak třeba Sakramiláčku asi mohlo být podepsáno i Psími vojáky, však jsem je na to album i pozval a nahrál to s nimi. Je to ale hodně osobní deska o mém velmi zamilovaném období a nedokázal jsem si představit, že bych to zaštítil nějakým kolektivem, abych tak řekl. Nehrálo se to vlastně ani naživo, kromě snad dvou písní. No a Střepy se nehrály vůbec nikdy, to byl jakýsi vyslaný poštovní holub s neznámým adresátem. Hodně niterní záležitost.

Daly by se v tvorbě Psích vojáků označit některé písně za hity?
Podle toho, co lidi na koncertech nejčastěji křičí, tak Žiletky, Marilyn Monroe a také Kylián Nedory, kterého hrajeme už opravdu x let a pořád se s námi táhne.

Komponujete také hudbu k divadelním představením. A to nejen ke hře Slečna Kristýna, která byla vydána pod hlavičkou Psích vojáků...
Měl jsem to štěstí, že jsem dělal hudbu k těm třem Čechovům v Divadle Na zábradlí, které režíroval Petr Lébl, což byl můj spolužák ze základky. To bylo skvělé. Dělal jsem třeba pro Divadlo Rubín a tak dále, občas něco přilítne. Mám divadlo rád, ne tak, že bych snad pořád navštěvoval nějaká představení, ale rád pro něj dělám hudbu, je to zajímavá práce, chodím se dívat na zkoušky a tak. Je to podobné jako filmová muzika, takový větší prostor. Písničky jsou minisvěty a tohle je mnohem rozpřáhlejší. Dělal jsem i hudbu k pár dokumentům Josefa Císařovského, k televiznímu románu Nezvěstný a samozřejmě k filmu Žiletky, kde jsem i hrál, což byla mimochodem velice zajímavá zkušenost a moc mě to bavilo. Poznal jsem, jak je točit film náročné povolání, čekat třeba osm hodin na jeden záběr.

A na závěr recept?
Nevařím, ale můžu dát tohle: dobře udělaný steak, jakýkoli, a jako příloha kukuřice smíchaná s buráky.

Psáno pro: časopis Muzikus 2006/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Pohled-do-kuchyne-Filip-Topol~09~leden~2006/

Komentáře

celkový počet: 1

plackova simona  milovice

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.