18.3.2002 | Autor: Michal Staněk | sekce: pro muzikanty - články "Ve světě se děje spousta špatných věcí, ale my na to dnes zapomeneme a budeme oslavovat Hudbu." Toto byla první slova, která vyřkl kytarový virtuos Steve Vai na koncertě v Mnichově. Vystoupení se uskutečnilo 14. prosince 2001 v Babylon Halle. Jako host zde vystoupil Eric Sardinas, který putoval se Stevem po celém evropském turné.

Do Mnichova, německé metropole, jsem dorazil pozdě odpoledne, avšak příliš brzy, než abych šel rovnou mezi davy do publika. A tak jsem se ještě tři hodiny toulal na periférii, kde se hala Babylon nachází. Koncert začínal kolem osmé hodiny, ale velice mě překvapilo, že tou dobou byla hala ještě poloprázdná. Nebyla příliš velká, působila jako tři až čtyři Rock Café v Praze, ale v momentě, kdy praskala ve švech, bylo jasné, že je větší. Vaiův host Eric Sardinas šokoval už v momentu, kdy vešel na pódium. Vypadal jako mexický démon s rezofonickou kytarou na krku. Začal se promenádovat na pódiu jako na kolonádě a jezdit slidem nekontrolovaně přes hmatník. Eric Sardinas hrál takové "hard blues", ale v podstatě nebylo možné rozpoznat tón od tónu. Na konci vystoupení začal hrát na hmatníku plnou lahví od piva a své dílo zkázy dokončil tím, že polil svou kytaru hořlavinou a zapálil jí. Za mohutného potlesku odešel. Eric Sardinas je živým důkazem toho, že i když hrajete na kytaru jako opice na kokos, tak vám lidé vše odpustí, pokud se bude na co dívat.
Po čtvrthodinové pauze, kterou vyplnili technici, se přiblížil Steve Vai. Přišel jako poslední, ale za to nejlépe oděn. Měl na sobě kožené kalhoty, dlouhý kožený kabát, svítivé tričko a svítící náramky na pažích. Nejneuvěřitelnější bylo, že přišel se zavázanýma očima, odehrál celou skladbu poslepu a očividně mu to vůbec nevadilo. Vyskytl se však nečekaný (snad) problém a to, že jeho kytara nebyla vůbec slyšet. Steve o tom věděl a v půlce druhé písničky koncert zastavil. Zeptal se německého publika, jestli něco slyší, a všichni sborově zaječeli: "Nein!", načež řekl, že půjde dozadu, a že mu to technici opraví. Když už to trvalo deset minut, kytara stále nehrála, přišel pan Vai zpět a řekl: "Předpokládám, že je vás tu většina kytaristů." V té chvíli se strhla bouře výkřiků. Steve toto postpubertální radování utišil mávnutím ruky a znova pravil: "Teď vidíte, na jaké trable se můžete těšit." Poté nám řekl dlouhý vtip, za jehož znění by se nemuseli stydět vydavatelé erotických magazínů, ale vzhledem k zaměření tohoto časopisu si ho raději nechám pro sebe.
Kytara začala hrát a od té doby bylo vše jen perfektní. Steve hrál skladby převážně z alba Passion and Warfare, ale taky z Alien Love Secrets, Alive In an Ultra Zone, Ultra Zone, Fire Garden i jiné. Všechny skladby zahrál s excelentní čistotou a ještě u toho skákal na pódiu. Toho večera jsem spatřil kytaru (i Steva) dělat věci, o kterých by mě ani nenapadlo uvažovat. Steve se na nás lišácky zadíval, zahrál tón a pak něžně provedl jazykem flažolet na dvanáctém pražci. Poté nám předvedl glissando jazykem směrem ke kobyle. Takovéto intimní praktiky provedl ještě několikrát. Hrál také samozřejmě s převrácenýma rukama a ještě přes krk. Při písni Bad Horsie z alba Alien Love Secrets došlo i k sexu s kytarou. Dále jsem ještě viděl, jak se kytara dusí, létá, přistává a jak se na ni hraje nohama! Takže myslím, že rčení Miroslava Linharta, že "všechno je to v pazourách", by mělo být trochu pozměněno. V pozdějších hodinách docházelo i ke skupinovému hraní, což spočívalo v tom, že si Steve obrátil kytaru na záda a totéž udělal i druhý kytarista. Pak k sobě přistoupili a jednoduše hráli na kytaru toho druhého. Steve má neuvěřitelně rozvinutou techniku hry s pákou, nikdo ji snad nevyužívá lépe a v kombinaci se zpětnou vazbou vytváří úžasné zvukové koláže. Takže ani tentokrát nás neochudil a vyluzoval pomocí páky zvuky, které můžeme slyšet např. u kojenců. Ale Steve nebyl jediný, kdo šokoval. Také baskytarista Billy Sheehan prováděl věci, o kterých jsem myslel, že na baskytaru nejdou. Steve zahrál lick, což byla upravená stupnice tak v tempu 200, zahraná šestnáctinkami. Billy na to koukal jako pilný žák a pak to celé zopakoval. Billy Sheehan je jediný baskytarista, kterého jsem kdy viděl hrát na basu prsty klasické kytarové tremolo. Ke konci koncertu měl jeden z kytaristů sólo na klávesy a Virgl Donati sólo na bicí. Poprvé jsem viděl někoho žonglovat paličkami a ještě při tom bubnovat. Celé sólo trvalo asi deset minut. Koncert byl pro mě důkazem, že tato hudba skutečně není o technice hry, ale pouze o hudbě, že je to hudba úžasně emocionálně nabitá a s obrovskou škálou výrazových možností. Všichni hráli s nekonečnou lehkostí a v pohodě, bylo to ohromně působivé, bezprostřední a spontánní. Byl to úžasný, hudebně-vizuální zážitek, který se ani zdaleka neomezoval na kytaru. Toto byl nejneuvěřitelnější koncert, kterého jsem se dosud zúčastnil. Bylo to kázání jak verbální, tak i hudební. Přeji všem, aby se na tohoto pána mohli alespoň jednou za život podívat. Uvidíte zázrak. A Když se Steve Vai po přídavku loučil, říkal: "Děkuji vám moc, že jste přišli, určitě se brzy uvidíme, Bůh vám žehnej."

Psáno pro: časopis Muzikus 2002/02