muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

zvukPetr Malásek - pohled do kuchyně

31.10.2002 | Autor: Luboš Malý | sekce: pro muzikanty - články

Petr Malásek - pohled do kuchyně

Petr Malásek - pohled do kuchyně

Byli jsme tři. My kluci, co spolu kamarádíme, jsme se vydali do jednoho pražského činžáku, kde bydlí a pracuje Petr Malásek, jeden z nejvýraznějších skladatelů na domácí scéně. Tomislav, coby fotograf, když se krátce předtím rozjel s nasazením života do opuštěné redakce Muzikusu ve vodou zatopené Libni pro foťák, Kamil, evakuovaný holešovický bezdomovec jako nosič krabičky s filmem a já, autor článku. Stoupali jsme po schodech a Petr usoudil, že Strašnice jsou za vodou a nepodobáme se rabovacímu komandu a vpustil nás do nově zařízeného podkrovního bytu. Jedním okem jsme v televizi sledovali kulminaci Vltavy a rozhovor plynul hezky, jako ta voda.


V kolika letech jsi se dostal k muzice, kdo tě k ní dostal?
Když vyrůstáš v rodině, kde už je nějaký muzikant, tak muziku nechápeš jako nějakou nadstavbu, něco zvláštního, ale jako přirozenou součást života. Do šesti let jsem vnímal piano pouze jako kus nábytku, který vydává zvuky. Pak rodiče usoudili, že mám možná nějaký talent a začal jsem chodit do lidušky na piano. Měl jsem štěstí na dobrou učitelku, paní Trousilovou, která měla dost trpělivosti na to, aby mi to neznechutila. Moc jsem tenkrát necvičil a látku stíhal bez větší námahy. Asi do 11-12 let to pro mě byla spíš hra. Taky mě dost bavila matika a rozhodoval jsem se, jestli mám jít na konzervatoř nebo matematický gympl. Z jasného argumentu, že nebudu muset na vojnu zvítězila konzerva. Na konzervatoři mě muzika začala bavit víc, ale musel jsem samozřejmě víc makat, z důvodu velkého konkurenční prostředí, které tam panuje. To osmihodinové sezení na zadku je vlastně těžiště práce, ze kterého čerpám dodnes. Teď už není na cvičení tolik času. I když by mě to bavilo. Ale jsem od přírody línej a nechtělo se mi hrát skladby někoho jiného, tak přišlo to skládání. Od druháku jsem udělal zkoušky na skladbu a studoval dva obory.
Co dál?
Na AMU jsem si vybral taky skladbu a myslel si, že to nebude tolik práce jako piano. Ale bylo toho tolik, že jsem si piano nikdy nepřibral. Navíc jsem už tenkrát začal hrát v kapelách a psal scénickou hudbu.
Chtěl jsi být v začátcích radši interpretem nebo skladatelem?
Původně jsem o tom vůbec nepřemýšlel. Když tě baví muzika, tak jsi její součástí. Obojí je něčím kouzelné, ale jsou to dva odlišné světy. Jako interpret jsi víc extrovert a hraješ pro lidi, jsi exhibicionista. Ve skládání jsi víc osamělejší a musíš si vytvořit svůj svět a fantazii pustit na špacír. Našel jsem v tom ideální kombinaci mého hudebního života a nechci ani jedno opustit.
V jakých jsi začínal kapelách, co tě víc přitahovalo? Bigbít, jazz nebo cesta klasiky?
Cesta klasiky byla jasná. Při studiu konzervatoře neexistoval jiný druh vzdělání, ale hned ve druháku jsme založili takovou polojazzovou kapelu s bizarním obsazením-dva trombóny a piano. Byli jsme vlastně tři kamarádi a seděli za sebou v lavici. Byla to dost sranda. První vážná kapela byla až s Romanem Holým, který studoval o ročník níž.. V té jsem hrál docela dlouho a prošlo tam taky hodně muzikantů. Hráli jsme funky což bylo v té době trochu zjevení. Basista střílel na basu. To tu ještě vůbec nebylo. Když jsme přijeli s indiánskýma pérama v uších a ušitých pláštích na beatový festival do Nového města nad Metují, tak nás bigbíťáci hnali bičem. Tenkrát se na image kapely podílel i Knížák, který nám psal i nějaké písničky... Pak se to rozešlo a já přičichl k jazzu a zjistil, že je to muzika, která mi dává víc.
Jak ses dostal k Pražskému výběru a účinkování v něm?
To bylo všechno z kamarádství. S Michaelem Kocábem a Michalem Pavlíčkem se známe dlouho. K Michalovi jsem jezdil často natáčet klávesy k jeho projektům. Když hledali klávesáka na šňůru, tak mě k mému velkému potěšení oslovili. Byla to hudba mého mládí a gusta. Jejich písně jsem znal a hrál si je, Michal Pavlíček mi taky hodil lano do Stromboli, ale já to nemohl při škole vzít. Bylo to moc ježdění. Tak to nakonec vzala Vendula Kašpárková, se kterou jsem seděl v lavici.
Jak to bylo s Jakubem Pavlem Rybou? Jezdili jste hrát do ciziny a taky vydali nějaké CD. To bylo do jazzu?
Do jazzu ani ne. S Pavlem jsme hráli jeho hudbu. Je dost samorostlý muzikant. Má dar v tom, že je neuvěřitelně charismatický hráč a umí věci, které neumí nikdo jiný. Má velký vzor v Jaco Pastoriovi a dostal možnost natočit CD podle svého vkusu. Natáčeli jsme to ještě v prvním Sonu, v prosecké vilce a obal jsme fotili na nějakém železničním viaduktu v Karlíně. Bylo to někdy v roce 1987. Pavel měl dobrého manažera a objeli jsme i nějaké mezinárodní festivaly. Třeba ve Frankfurtu jsme hráli na skvělou aparaturu, což v té době byl úplný sen.
Jak na tebe zapůsobila kariéra otce, ovlivnila tě? Chtěl jsi jít v jeho šlépějích nebo jako to u synů bývá, vzdorovat a jít svou cestou?
Od všeho trochu. Táty si vážím hlavně jako skladatele, ale asi klasická reakce je jít svojí cestou. Nechceš být spojován s jeho prací. Systematicky dělám všechno proto, aby se to nepodobalo. Ale stejně mi to není nic platné. Jakmile se někde objeví piano, tak okamžitě někdo napíše - no jó, to je jasný. Přitom piano je nástroj jako každý jiný.
Nemáš někdy pocit, že jsou tam geny, zasažené tvůrčí činností.?
Určitě, logicky tam někde vzadu v hlavě něco zůstane. Navíc je to přirozené prostředí, které se vrylo do podvědomí v dětství.. Taky jsem Malásek, hraju na piano a píšu, a to je moc styčných bodů. Dřív mi to vadilo, ale už jsem si zvykl.
Asi je to věkem. Napadá mě paralela s Bachem, kdy jeho synové se snažili vystoupit ze stínu otce, který je vlastně válcoval a pak byli slavnější a na Sebastiána se na sto let zapomnělo.
No, děkuju za to přirovnání. (smích)
No, počkej, to je historický model...
Ale jo, dnes je ale jiná doba, stylově roztříštěná, což je nádherné, a každý má možnost si cestu najít a klíčem je přesvědčit lidi, že to, co děláš, je autentické.
Měl jsi chuť hrát i na jiné nástroje, než na piano, které jsi slyšel odmala? (zvědavá Tomislavova otázka, který sebou vrtí a vpadá do rozhovoru)
Lákalo mě to, ale přišlo mi líto nechat piana a začít se tříštit. Byla to čistě racionální úvaha.
Tenkrát se líbil se mi klarinet, ... Dnes ho nenávidím. Nevím, proč. Zůstal jsem věrný pianu.
Teď se dost věnuješ divadelní hudbě. Pro jaké představení skládáš?
Udělal jsem toho docela hodně. Asi k devadesáti titulům, činohra, scénická muzika. Z poslední doby třeba Král Lear. Taky do Národního divadla nějaké původní věci a koláže, jak říkáme s režisérem Bednárikem některým projektům. Asi výhradně balety. To je jeho představa- v hlavě má obraz a v určitých chvílích konkrétní podobu hudby. Dělalo se to tak, že se hudba jakoby prznila, sestřihávala z různých kusů. Třeba do Labutího jezera jsem přidával elektrické kytary. Ale pořád mám velkou pokoru před tou klasikou. Spíše jsem to pokládal na oltář tomu konečnému scénickému vyznění. Tak 30-50 % je původní hudba. Zbytek jsem dodělával. Představení byla dost navštěvovaná, ale dnes už se hraje pouze Isadora Duncan ve Stavovském. Pořád si myslím, že to má co říct a přineslo to nový pohled na balet.
Jak se stavíš k muzikálu Rusalka? (opět Tomislav)
Mě to moc nebaví. Nemyslím si, že to bylo dobře udělané. Nestavím se a priori proti úpravám, ale musí se to udělat fakt dost citlivě. Dvořákova hudba je tak dobrá, že se nedá udělat něco lepšího. Můžeš to někam posunout, ale musíš mít důvod. Pro mě není důvod udělat Květiny bílé na cestě jako reggae jenom proto, že se mi to hodí. Spíš mi vadí to zpracování, než že někdo dělá z klasiky něco jiného.
Muzikál je dnes módní trend, nemáš chuť si nějaký střihnout nebo nepřišla nějaká nabídka?
Říká se - co Čech, to muzikál. Trochu jsem s muzikálem koketoval. Ale jsem spíše napojený na balet. Asi před dvěma lety jsme s choreografem Liborem Vaculíkem vymysleli do Plzeňského divadla balet o Edith Piaf. Neměli jsme příliš jasno o formě a nakonec se z něho vyloupl baletní muzikál. Hlavní představitelka je reálná zpěvačka, a proto se tam muselo zpívat. Je tam devět pecek od Edith a asi hodinu a půl hudby jsem dopsal. Má to trochu půdorys Evity. Celé je to dost neobvyklé, setkalo se ohlasem a teď se hraje v Divadle v Dlouhé. Zájem projevilo i Brno a Olomouc. Nabídky přišly i ze zahraničí, tak uvidím.
Sleduješ současné trendy? Co tě nejvíc inspiruje?
Sleduju a hrozně rád. Ale nemám moc času na poslouchání muziky, i když teď přes léto je to lepší. Většinou poslouchám v autě. Mám dvě lásky- jazz, poslouchám nové desky, spojování se samply a filmovou hudbu. Ta mě taky hodně zajímá. A můj brácha, velký fanoušek do muziky, hlavně nezávislé anglo-americké scény, mě zásobuje materiálem. Jsou to většinou neznámé kapely, ale muzika je velká jízda.
Ty sám používáš loopy (smyčky) a samply? (zase ten Tomislav)
Používám, ale jak do čeho. Někam se to hodí, jinam ne. Když jsem dělal Romeo a Julie do Ostravy, napadlo mě takové moderní pojetí. Potěšilo mě, že rok na to přišel do kin film a bylo to udělané dost podobně. I když to měli ve filmu mnohonásobně vychytané a velkolepější. Ale systém byl stejný, kontrast - starou muziku, chorály podložit groovem a ambientem. Jsem přítelem živého hraní a některé loopy mi přijdou dost mrtvé, ale zvukově jsou třeba zajímavé. Na tom se dá stavět a tvořit. Skládám výhradně na piano. Hlavní je mít ideu, co chceš vyjádřit, chytit atmosféru.
Máš skladbu v hlavě, když jdeš třeba po ulici?
To ne. Většinou mám nápady, když sednu k pianu. Ale protože skládám spíše scénickou muziku, tak mám v hlavě text a zamýšlím se nad tím, jak to hudbou vyjádřit. Třeba protipól a kontrasty.
Máš rozdílné vybavení pro živé hraní a ve studiu a jaké?
Asi v dubnu jsem objevil nástroj, po které prahnu už delší dobu. Aby simuloval piano, sloužil jako master keyboard a měl podobný pocit jako při hře na skutečný akustický nástroj. A taky aby se dal dobře stěhovat. Ideální kombinaci jsem našel v nástroji Yamaha P 120, která má i vlastní ozvučení v zabudovaných reproduktorech. To je dobré i v klubech, že nemusím tahat zesilovač a mám dobrý odposlech. A cena není tak závratná, což mě taky potěšilo. Má fantastické simulace starých Fender Rhodes pian. Pak používám nějaké zvukové moduly - Kurzweil, nadupané velkým počtem pamětí. A v racku Korg Triton, který mám dost rád. Tam můžu v reálném čase modulovat zvuk a všechno posílat po MIDI. Dále mám Protheus, v počítači sampler Emagic XS24, který má veškeré zvukové banky na hard disku. Umí konvertovat i jiné formáty. Ve studiu nahrávám do hard disku, používám program Logic Audio Platinum pro práci v MIDI a když dělám jenom audio, tak Pro Tools 001. Všechno si připravím doma, odnesu do mastering studia, kde se třeba ještě přidají playbacky a smíchá.
Takže preferuješ digitální cestu? Dnes je comeback analogu.
Preferuju digitální. Je to jednodušší, míň náročné na finance a schůdnější i ve vztahu k médiím. Ale investoval jsem do lampového kompresoru, který zvuk na výstupu u mixpultu trochu nadýchne.
Co chystáš do nejbližší budoucnosti? Nový projekt, cédečko.
Aktuálně teď dělám muziku k třináctidílnému televiznímu seriálu, takové české AktaX. Na základě skutečných nevyřešených událostí v dějinách českých záhad. To mě hodně baví, protože mám rád i tuhle tématiku. Je to pro ostravskou televizi. A s Frantou Koppem přemýšlíme, že bychom natočili nové cédečko s jazzovým kvartetem. Použít třeba moderní samply a obzvláštnit klasickou sestavu něčím jiným. Zatím je to v hlavách a zamýšlíme se, jak na to. A teď mě čekají dva nové balety- Lucrezia Borgia, kde je už hotové libreto od Libora Vaculíka, a v příštím roce původní balet pro Národní divadlo. Takže práce je naštěstí dost. Kromě toho dělám občas nějakou reklamu nebo pro někoho písničku nebo aranž. To mě hodně baví. Hlavně aranžovat symfoňák. To je dost opomíjená činnost. Snažím se zaplnit místo na trhu, protože to moc lidí tady nedělá. Díky filmové hudbě jsem se s tím setkal poměrně často a vidím trochu do toho.
Máš nějaký nesplněný životní sen?
Když se ti povede, že se dokážeš uživit věcma, které tě baví a jsi u nich šťastný, tak to je to nejvíc, co se ti může stát. A když se ti povede i zázemí, fungující rodina a jsou všichni zdraví, a i když to zní třeba banálně, tak pro mě to hodně znamená. Hlavně jsem v klidu. Možná, že když potom přijde nějaký velký problém, tak mě třeba zaskočí, ale to jenom spekuluju.
No a pak si zahrát s nějakými lidmi. Třeba by mě bavilo zahrát si se Stingem. Ale když hrajeme s paní Hegerovou, tak je to taky velký pocit
Jak se díváš na drogy, alkohol, cigarety, ženské? Je to oblast víceméně spjatá s muzikantským životem. Máš nějaké zkušenosti?
Mám. Myslím si, že je to hodně lidská záležitost, individuální. Někdo to třeba vůbec nepotřebuje. Muzika je o emocích a lidi, kteří ji dělají, jsou asi citlivější a tyhle prostředky můžou uvolnit nějaký přetlak, jako v papiňáku nebo otevřít nové obzory. Ale nemělo by se to přehnat, aby to člověk nemohl zvládnout. Leccos jsem prožil a vím, co to dělá, a nemusím už nic hledat. Párkrát mi zablikala červená kontrolka a věděl, jsem, že mám přestat. Řekne ti to- dej si pauzu. Jsem za to vděčný. A třeba jsem přestal i kouřit a vůbec mi to nevadí, i když jsem kouřil hodně.
Otázka na tělo. Jestli vaříš, co vaříš a co bys nám poradil za recept do kuchyně?
U mě to je úplně jednoduchý. Uvařit umím jenom jednu věc a to je pomazánka. Okoukal jsem ji, ale je strašně dobrá. Musíš koupit tři druhy tvrdého strouhaného sýra (vida - Petr ani nestrouhá) Ementál, Eidam a uzený sýr. Smícháš do talíře, kydneš do toho majonézu a vymačkáš, já dávám pět, slabší povahy míň, stroužků česneku. Můžeš jíst hned, ale lepší je pomazánku uskladnit v ledničce do dalšího dne. Je to bomba. Když si pak koupíš čerstvou bagetu a namažeš, tak je to největší lahůdka. Ale nesmíš pak vycházet týden z domu mezi lidi.
Děkuji za rozhovor.
Odcházím do lahůdek zakoupit tři druhy sýra.



Psáno pro: časopis Muzikus 2002/09

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Petr-Malasek-pohled-do-kuchyne~31~rijen~2002/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.