Pečlivý brusič kytarových ostří

Pečlivý brusič kytarových ostří
Pečlivý brusič kytarových ostří

"Jsem pracovitý," přiznává až s plachým úsměvem kytarista Petr Henych. "Vždycky, když se pro něco nadchnu, nestačí mi to jen po povrchu, snažím se jít až do detailů," dodává precizní hráč, který si sám vlastnoručně prošlapal cestu k tříštivým vanhalenovsko-wyldeovským gejzírům, stejně jako k nosným zvonivým plochám či syrově hutným riffům. Nenápadně nápadný muzikant, který už více než desítku let patří k opravdu výrazným osobnostem tuzemské, bytostně rockové scény.

 

Jen né do hudebky!

Petr Henych se narodil v Radotíně, tedy v místě, které je městem hned dvakrát. Jednak jako nedílná součást Prahy 5, jednak jako město samostatné. Právě tady ho také v útlém dětství poprvé postrašila muzika, které měl už pár let na to naplno propadnout. "Když mi byly asi tak čtyři roky, vídal jsem svého sedmiletého bráchu Michala, jak pod dozorem otce naprosto nedobrovolně cvičí na flétnu. Uslzenýma očima koukal ven z okna, kde se proháněly ostatní děti, a on musel hrát stupnice. Když jsem pak přišel do první třídy, měl jsem jediné přání - jenom né do hudebky! Rodiče byli laskaví a vyhověli mi, což byla možná na druhou stranu docela chyba. Jsem úplně jiné povahy než brácha, a když by mě to začalo bavit, určitě bych se do toho pustil naplno, dřel a cvičil. To všechno ale přišlo až později.

Někdy v páté třídě jsem dostal svou první malou československou kytaru a rovnou na ni začal brnkat Smoke on the Water. Brácha pak přinášel domů desky M. Efektu, Synkop, Fermáty, v Polské kultuře jsme si kupovali SBB, z pásků poslouchali AC/DC a Black Sabbath a mě kytara hrozně vzala. Naprosto mě nadchl Radim Hladík, na magneťáku jsem si pouštěl zpomaleně sóla a snažil se je naučit. Připadalo mi to daleko zajímavější než nějaké písničky k táboráku, které jsem vlastně nikdy nehrál. Brácha mezitím přišel na to, že muzika není přece jen tak strašná, z flétny přešel na bicí, ale spolu jsme nikdy nehráli."

Postupem času začala Petra rocková hudba stále víc fascinovat a přitahovat, a tak není příliš překvapující, že ho ke konci povinné školní docházky začala lákat i vidina konzervatoře. "Byl bych to hrozně chtěl, ale doma mi řekli, že jsem se zbláznil, že na to nemám, a že si mám vybrat něco jiného. Nakonec jsem se šel vyučit do Kovoslužby jako mechanik elektronik. Neměl jsem o tom velkou představu, ale říkal jsem si, že by mě to mohlo bavit, a táta mě navíc povzbuzoval řečičkami o tom, jaké to bude, až přijdu někam opravovat televizi, otevře mi paní v župánku, uvaří kafíčko... Na konzervatoř jsem nakonec přišel až v pětadvaceti, až po vysoké škole, a to už bylo pozdě. Byl jsem ženatý a narodilo se nám mimino. Měl jsem za sebou sedmnáct let strávených na školách, hrál jsem s Křížkem, začal makat ve studiu Happy a navíc jsem zjišťoval, že konzervatoř mi nepřináší to, co bych si představoval. Kdyby tam byl učil třeba Radim Hladík nebo Michal Pavlíček, asi bych vydržel. Ale takhle jsem po roce a půl přerušil, a to natrvalo."

Navraťme se ale v čase nazpět. Ve chvíli, kdy se Petr Henych začal coby elektromontér, kterým se nikdy nestal, seznamovat s prvními taji elektronek, tranzistorů a spáleného vinutí elektromotoru, elektrifikoval se i jako muzikant.

"Po prvním ročníku v učňáku jsem šel na brigádu do továrny a za vydělané peníze si koupil Jolanu Galaxis. Byla příšerné zelené barvy, ale drhnul jsem na ní zle."

Záhy poté přišla na svět i první Petrova rocková kapela, která takřka neopouštěla zdi radotínské zkušebny, ale pak už parta jménem Válcovna plechu, s ní první tancovačky, a na přelomu let 1988-9 kapela Domino, kterou postupně prošla celá řada nejrůznějších muzikantů, a která ve své době patřila ke středočeským tancovačkovým jistotám. V téže době také Petr Henych zasedl v posluchárnách pražského ČVUT, aby je v roce 1993 opustil s čerstvým diplomem elektroinženýra, a současně natrvalo zažehnal nebezpečí dvou ztracených let ve vojenském stejnokroji.

 

Impuls jménem Eddie

"S muzikou Van Halen jsem se seznámil relativně pozdě. Jejich první deska, kterou jsem slyšel, byla 5150 a úplně mě nadchl styl hry Eddie Van Halena. Tady už nestačilo zpomalování na magneťáku, hrál nějak úplně jinak, a já potřeboval přijít na to, jak. V tomhle ohledu mi ohromě pomohl můj bratranec, basista Törru, Vlasta Henych. Předtím jsme se nijak zvlášť nestýkali, ale Vlasta mě jednou někde slyšel s Dominem, pozval mě k sobě domů, kde měl spoustu videokazet a mezi nimi i Van Halen. Až tady, podle videa, jsem začal zjišťovat jak se to vlastně dělá, jak na to. Mohl jsem si to prohlédnout, ale přijít jsem na to musel zase sám. Myslím ovšem, že mi to hrozně prospělo.

Od té doby jsem doma nashromáždil mraky kytarových škol, tabulatur a všemožné literatury, ale opravdu si myslím, že nejvíc mi dalo, když jsem sluchem pátral, co tam vlastně hraje, bádal, snažil se na to přijít - to byl vlastně grunt. Dneska už je velice snadný přístup ke všemu, na co si jen člověk vzpomene. Není problém sehnat si jakoukoliv kytarovou školu, video jakéhokoliv kytaristy, ale nezdá se mi, že by se to nějak zásadně promítalo do úrovně kytaristů, že by tu najednou byla spousta kluků, kteří díky tomu dokážou skvěle hrát. Ovšem pravda je i to, že v dnešních kapelách se to už tolik nenosí. Není už doba kytarových hrdinů, jako byla tehdy. Představovali ji třeba Paul Gilbert, Yngwie Malmsteen, Steve Vai, Joe Satriani, kteří se mi všichni velice líbili."

Na troskách Domina, na samém prahu devadesátých let, vznikla pak za výrazného Petrova přispění ambiciózní kapela John Dovanni s leerothovským příbramským zpěvákem Tomášem Kolingerem se sólovým mikrofonem. Albově debutovala v roce 1991 chytlavou popmetalovou deskou Víra v ruce a druhým zápisem do její diskografie bylo pak o čtyři roky později album Síň slávy.

"Víra v ruce je určitě deska živelnější a podle řady lidí lepší než Síň slávy, ovšem z mého pohledu je to naopak. Muzikant prostě desku poslouchá jinak než běžný posluchač. Na Víře v ruce slyším spoustu věcí, které by stály zato opravit, udělat lépe, přesněji, čistěji, kdežto za Síní slávy si stojím stoprocentně. Ovšem celkově musím říct, že ze všech kapel, kterými jsem prošel, je mi John Dovanni nejbližší, je to kapela, ke které mám nejosobnější vztah."

Nicméně, mezi prvním a druhým albem John Dovanni proběhlo i nezanedbatelné tříleté intermezzo, při němž Petr Henych stanul po boku zpěváka Ladislava Křížka v jeho kapele Kreyson.

"Láďa mi zavolal a nabídl mi, abych šel k němu hrát. Byla to pro mě nabídka lákavá. Otevírala mi možnost zkusit něco dalšího, dostat se někam dál. Nebyly to důvody finanční, i když i v tomhle ohledu tu byl přínos, ale byla to především moje chuť víc na sebe upozornit, víc se zviditelnit jako kytarista, podpořit svoje jméno. Udělal jsem proto zásadní chybu, že jsem kvůli tomu opustil kapelu, kterou jsem zakládal, a se kterou jsem byl hodně svázaný. Doplatil na to i John Dovanni, protože kapela pracně sháněla někoho jiného a v podstatě se zastavila.

Když jsem pak začal zjišťovat, že hraní u Křížka už mi nesedí a to jak z osobních důvodů, tak kvůli muzice, zvedl jsem telefon, zavolal bubeníka Dana Šůru a zeptal se: ,Když bych řekl, že se chci vrátit, nepošlete mě do prdele?' Neposlali, během půl roku jsme dali dohromady desku, vrátila se kolektivní práce, která mi u Křížka chyběla, vrátila se pohoda. Těch let u Ládi Křížka rozhodně nelituji, protože mi přinesly spousty zkušeností. Hodně jsem se třeba naučil ohledně kytarového tónu od kytaristy Jardy Bartoně, ale lituji toho, že jsem současně nezůstal s John Dovanni, což bych dneska v takové situaci rozhodně udělal. V roce 1995 jsme vydali Síň slávy, ale o desku nebylo pořádně postaráno, moc se k ní ani nekoncertovalo, a tak krátce poté John Dovanni pozvolna vyšuměl doztracena."

 

Na cestách i za pultem

Nová nabídka a nové zkušenosti na sebe nedaly dlouho čekat. Souputník z řad John Dovanni bubeník Dan Šůra zasedal už v té době na stoličce za bicí soupravou Delíria Viléma Čoka a poté, co si Petr Henych vyzkoušel několik záskoků za kytaristu Standu Jelínka, po boku tohoto českého "madmana" přišla výzva k trvalé spolupráci. "Nastoupil jsem do kapely po vydání Vilémovy desky Na, na, na, a musím říct, že jsem si zahrál jako nikdy předtím. Vyrazili jsme na turné a od jara do podzimu odjeli osmdesát koncertů. Zase to byl zážitek, zase to byly další zkušenosti s Vilémem, který je rozený frontman, co dokáže lidi chytit a strhnout, ať je to večerní koncert v klubu nebo třeba hraní odpoledne na náměstí se spoustou dětí."

Studiově se pak Petr Henych podílel na následujícím Čokově albu Branče s kouzemi a rekapitulačním dvoudisku Čok'o'láda. Kontakt nebyl přerušen ani ve chvíli, kdy se Vilém Čok rozhodl ustoupit načas do ústranní a začít pozvolna pracovat na novém a zřejmě zcela odlišném albovém materiálu.

"Je to deska, na které Vilém pracuje už možná dva tři roky, je hodně elektronická, a zajímavé je, že na ní děláme takovým korespondenčním způsobem. On něco pošle, já k tomu přitočím kytary, pošlu to zpátky a víceméně se nevídáme. Každopádně na jaře příštího roku bychom měli vyjet zase naživo."

V druhé polovině devadesátých let býval ovšem Petr Henych k vidění nejen na pódiích a ve studiu s kytarou na krku, ale i z druhé strany silného studiového skla, v režii pražského studia Happy. Při natáčení poslední desky John Dovanni slovo dalo slovo, a zanedlouho poté se začal se Standou Barochem pravidelně střídat o křeslo za pultem v režii. Nebyl by to ovšem bytostný muzikant, kdyby tu a tam neodolal pokušení, neobešel dělící stěnu, a tu a tam nevypomohl na nahrávce, kterou právě uvádí v život. A jedna taková rozsáhlá výpomoc ho ve svém důsledku přivedla také do řad kapely svérázného bigbítového juristy Petra Pečeného, do řad skupiny Doctor P. P. Setrval v nich po dobu dvou alb, na to třetí, aktuální, pak přispěl dvěma písničkami z původně vlastního čtyřpísňového minialba, přičemž třetí se objevila na už zmíněné Čokově Čok'o'ládě. Z časů působení v řadách kapely Doctor P. P. ovšem vedou také nitky k dalšímu, stále trvajícímu, angažmá Petra Henycha, k současné sestavě skupiny Precedens. Byl to právě bubeník obou kapel Míra Turek, který za Petrem poprvé přišel s nápadem, aby se ujal postu kytaristy v rekonstruovaném Precedensu.

"Zpočátku se mi do toho moc nechtělo. Popravdě přiznám, že to, co Precedens dělával, se mi moc nelíbilo. Můj vkus je rockový a tahle muzika byla pro mě dost mimo. Míra mě ale přesvědčil, že už je všechno jinak, že v kapele zpívá Petr Kolář a že Martin Němec sám chce dát Precedensu daleko rockovější sound. Přišel jsem na zkoušku, hned jsme si padli do noty a já o dva týdny později, ke všeobecnému překvapení, hrál už celý koncert z hlavy bez papírů a taháků. Dělám to tak vždycky. Musím si písničky nejdřív osahat, připravit si je doma, a pak si je nějakým způsobem nabouchám doma do hlavy a už tam zůstanou."

Vedle Precedensu a občasných studiových výletů třeba na nahrávkách skupin Asmodeus, Debustrol, Natálie Kocábové či Sabiny Laurinové a Pepy Vojtka je třeba zmínit i Petrovo už ukončené (několikakoncertní a částečně studiové) působení po boku Pancha. Tady vesměs odkládal svého Ibaneze, aby ho nahradil devítistrunnou akustickou kytarou, hranou se stejným drivem jako rockové riffy. Nesporně slibný a zajímavý je pak především záměr, který právě v těchto dnech začíná dostávat svou konkrétní podobu, totiž společné, čistokrevně rockové album, které by měl Petr Henych vytvořit s jednou výraznou pěveckou osobností naší rockové scény. A pak pochopitelně nelze přehlédnout ani neutuchající vůli neustrnout.

"Nikdy si nedokážu říct, jako to dělají Američani - ,Seš dobrej!' Všechno, co se jednou naučím, už od té doby považuji za podlahu, za standard, a vidím jenom chyby, jenom to, co ještě neumím. Možná to není správně, ale je to prostě tak."

 

Kytarista Petr Henych se narodil 10. 2. 1968 v Praze. Po začátcích v kapelách Válcovna plechu a Domino prošel skupinami John Dovanni, Kreyson, Delirium Viléma Čoka, Doctor P. P., hrál s Panchem, dodnes působí v řadách Precedensu. Jako host či mistr zvuku ve studiu Happy se podílel na nahrávkách řady interpretů a skupin, jeho největším koníčkem je vedle muziky svět počítačů a internetu, což potvrzují jeho vlastnoručně spravované stránky www.henych.com

 

Nástroje

Kytary: Ibanez PGM 500, PGM 30, Fender Stratocaster (Japan), Furch 9strings acoustic

Efekty: Line6, Boss, Digitech, Vox

Zesilovač, box: Rivera K-55, Rivera TAC 112 C

Psáno pro časopis Muzikus