muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

bicíPavel Valdman - Z Rotavy přes perské rytmy až do světové hudební špičky

30.1.2020 | Autor: Jan Červenka | sekce: pro muzikanty - články

Pavel Valdman - Z Rotavy přes perské rytmy až do světové hudební špičky

foto: photobytamea


text Jan Červenka foto photobytamea, Eva Půlová a archiv PV

Na konzervatoř ho napoprvé nevzali, o pár let později vystudoval Berklee College of Music a dodnes hraje se světovou hudební špičkou. Jaké to je, učit se osmdesát íránských skladeb zpaměti nebo hrát opravdu „do krve“? Nejen o tom jsem si povídal s Pavlem Valdmanem.

Na bicí jsi začínal zhruba ve dvanácti letech a přivedl tě k nim bratr...
Přesně tak. Jsem z Rotavy, město vedle Amati Kraslice, takže máme doma asi deset souprav Amati, všude byly zkrátka bubny a všechno na ně bylo orientované. Když jsem si někdy ve třinácti/čtrnácti uvědomil, že se hudbou chci živit, začal jsem kvůli přijímačkám chodit do ZUŠ na hodiny klavíru a nauky.

Podal sis tedy přihlášku na konzervatoř...
Na Ježkovu i na státní - ale na poprvé jsem se nedostal. Na státní mi Pavel Razím řekl, že mám rezervy v hraní z listu a dlouho bych to doháněl: „Za rok přijď a vezmeme tě.“ Tak jsem začal chodit k Vlastovi Fridrichovi a příští rok mě vzali. Mimochodem, přijímačky na konzervatoř byly co do čtení z listu výrazně těžší než ty na Berklee, kde mi dali noty patnáct minut předem, takže jsem se to vlastně pohodlně stihl naučit prakticky nazpaměť.

Na Pražské konzervatoři jsi cvičil zhruba deset hodin denně. Jak vypadala tvá cvičební rutina?
V 6.20 budíček, každý den, šel jsem si koupit rohlíky a v sedm už jsem seděl za soupravou. A v devět večer jsem končil. Věděl jsem, že mám 14 hodin na cvičení, do toho byly nějaké předměty ve škole, oběd a pak někdy posilovna. Měl jsem takovou tabulku, kde jsem měl napsáno akcenty, dvojšlapka... a u každé položky byly čárky - každá znamenala hodinu. Věděl jsem, že jich tam nesmí být míň než deset. Po čase se stala tahle rutina mým životním stylem, tělo si zvyklo. Cvičil jsem vždycky padesát minut a deset minut pauza, aby měly ruce odpočinek - hodně kolegů mělo problém se šlachami, čemuž jsem se chtěl vyhnout. Začínal jsem prstovými cvičeními, pak Akcenty (Miloš Veselý: Akcenty pro soupravu bicích nástrojů), tu knížku jsem za těch šest let přehrál třikrát. U Thomase Langa jsem viděl, že dělá tripple time, tak jsem si vymyslel verzi podle Akcentů, a tak jsem právě tu knížku přehrál potřetí. Pak Tuzar, hodina dvě na dvojšlapku, nějaké traktory a fills. Vždycky jsem ale končil koordinací nebo groovem. Svého času jsem dělal Agostiniho (Dante Agostini: Školy hry na bicí) a hraní bigbandů, a pátý až šestý ročník hodně Garibaldiho (David Garibaldi: Future Sounds).

Už jsi zmínil, že jsi občas řešil posilovnu. Bicí jsou hodně specializovaná, jednostranná fyzická aktivita. Máš nějakou rutinu, jak tuhle specializaci kompenzovat?
Protože mě nevzali na konzervatoř na poprvé, chodil jsem rok na školu zaměřenou na management obchodu. A jedním z předmětů bylo psaní na stroji. Musel jsem šest hodin týdně psát na stroji - a tomu, myslím, vděčím za to, že mám šlachy v pořádku, že psaní na stroji mi dalo určitý základ prstových cvičení. V páťáku jsem viděl Thomase Langa a zbláznil jsem se do něj. A ten byl „nařezanej“, takže jsem posilku přidal i z tohohle důvodu. Ale i to má úskalí. V roce 2015 jsem měl asi takovouhle ruku (ukazuje cca dvojnásobný biceps, pozn. autora), jenže se mi s tím špatně hrálo na bubny: Hrál jsem třeba nějaký lauf nebo jsem měl celou písničku hrát intenzivně na crash - a byl jsem rychle unavený. Člověk by ale posilovnu určitě řešit měl. Co je ale ještě důležitější, je kondice. Po prvním roce na Berklee jsem hrál s kapelou Airfare - velké koncerty v halách, jen devět věcí, ale hodně intenzivní set od začátku do konce. Já na Berklee hrál rok jen se školníma bandama a v neděli gospel v kostele. Kondice byla ta tam. Pamatuju, jak jsem první koncert rozdýchával dvacet minut, byl jsem úplně vyřízený. Takže jsem cvičil i po téhle stránce - dvakrát na maximum přehrát celý setlist. Něco jiného je hrát v kostele, ale když hraješ rockový koncert, potřebuješ mít kondici.

Po konzervatoři přišlo hraní s Ewou Farnou?
To přišlo ještě v páťáku, když mi bylo dvacet. Vždycky jsem věřil, že budu cvičit a ta energie vložená do cvičení mi přinese něco velkého... Ewa byla ten game changer, první velký gig. Koncerty, klipy, televizní show atd. Natočil jsem její druhou desku Ticho, která byla dokonce platinová.

Pavel Valdman - Z Rotavy přes perské rytmy až do světové hudební špičky

foto: archiv PV


Pak přišly přijímačky na Berklee. Jak ses na ně připravoval?
Ono nebylo možné se nějak komplexně připravit, zadání bylo hodně obecné. Sight reading - hra z listu, styles, solo... Věděl jsem třeba, že můžu hrát open solo nebo si přinést skladbu, do které sólo zahraju. Takže jsem si udělal skladbu, hodně slapové basy, kterou mi nahrál vynikající basák Matěj Havlíček. Přijímačky začaly tím, že mi pustili z pásku kus nějaké jazzové věci, deset vteřin. Pak to zastavili a řekli: „Teď je řada na vás“, a pustili to bez bicích. A musel jsi hrát ten styl. Byl tam třeba shuffle - v té verzi to hráli tak, že to shufflové ostinato hraješ oběma rukama, na snare i na ride. A já to hrál jenom na ride. Na metličky byla balada a fast. Pak byly další styly - funky a bigbeat. Hodnotili, jaký máš výraz na soupravu, poměry mezi jednotlivými nástroji. Potom třeba řekli: „OK. Máš bluesovou formu, zahraj afro-cuban sólo,“ a musel jsi dodržet strukturu a to sólo vystavět. Pak čtení z listu a sólo, jak jsem říkal. Odehrál jsem sólo, technicky docela náročné, dal jsem si záležet, ale došlo mi, že v porotě jsou jazzmeni, líbilo se jim to, ale šli po jiných věcech, takže ty body mi za to nedali. A to je důležité, protože od získaných bodů se odvíjí výše stipendia. To jsem nejdřív neměl, ale posléze jsem dostal 60% stipendium. Když mi dnes někdo volá, co má dělat pro přípravu na Berklee, říkám mu, že musí začít poslouchat jazz a další styly. Například Matt Garstka a další s tím jazzovým systémem trochu bojovali. Dostali stipendium, že jsou skvělí bubeníci, ale takoví hráči měli dostat presidential scholarship, kdy máš všechno zadarmo. Na Berklee vezmou každého, ale ani ne polovina lidí dostane stipendium. Takže já jsem si nejdřív vzal půjčku 700 000, protože jsem ho nedostal. Můžeš samozřejmě jít na ty přijímačky víckrát, dokud nezískáš stipendium, které potřebuješ, což všem doporučuji. Já ale nechtěl čekat. Navíc mě zachránilo to, že přišla krize a propadl se dolar.

V čem bylo jiné samotné studium?
Porovnám to s konzervatoří. Tam jsi měl dvě hodiny týdně bubny, k tomu melodické nástroje, nějakou „komořinu“, harmonii atd. Na Berklee si zvolíš, na co se chceš specializovat, tzv. major - ty specializace jsou performance, music production and engineering, songwriting, promusician a music bussiness. Podle toho se liší skladba výuky. Můj „major“ byl performance. Měl jsem dvě hodiny nástroje týdně. K tomu máš drum-labs - s mojí specializací jsem měl povinnost vzít čtyři dílny každý semestr. Se svým hlavním profesorem musíte klasicky projít nějaké osnovy, například rudimenty - za první semestr jsem jich musel umět třináct, nějaké sólo na snare... Drum-labs byly opravdu zajímavé; chodil jsem například na dvojšlapku k Daveu DiCensovi nebo k Bobu Tamagnimu na New Orleans. K Ralphu Petersonovi na jazz, na polyrytmy k Mikeu Manginimu, k Jonu Hazillovi na metličky - mám i jeho knížku, to mi ohromně zlepšilo ruce. V té dílně je třeba šest studentů, některé dílny jsou dvojúrovňové. Co se týče teorie, máš čtyři úrovně například v harmonii, které musíš absolvovat. Pak se učíš třeba s hudebním softwarem. To probíhalo tak, že po té lekci řekl učitel: „Ok, teď jsme se naučili používat tenhle efekt a do neděle před půlnocí mi e-mailem pošlete minutovou písničku, kde jej použijete.“ Z hodiny na hodinu úkoly. Hardcore byl předmět writing skills - musel jsem třeba udělat aranže pro kvartet. „Ok guys, máte na to týden. Pošlete to a v úterý přineste charts.“ V úterý jsi to přinesl - byl tam třeťáci, kteří to měli jako povinnost vzít a z listu to zahrát. Tys jim to dal a oni ti případně hned dali kouř za to, když bylo něco nesrozumitelné nebo špatně. A pak hned tu tvoji úpravu natočili a dostal jsi to na CD. V harmonii jsme dostali harmonický postup a měli jsme si představit nějakou filmovou scénu, k níž jsme měli udělat pětivteřinový jingle a použít to tam. Pro mě to bylo fakt hardcore. Navíc musíš všechny ty předměty dát na jedničku nebo na dvojku, jinak ti vezmou stipendium.

Pavel Valdman - Z Rotavy přes perské rytmy až do světové hudební špičky

foto: archiv PV


Pak ses vrátil na půl roku do Čech...
... a odehrál již zmíněné turné s Airfare, chvíli hrál muzikál Johanka z Arku a pak mi zavolal Janek Ledecký, abych s ním odehrál vánoční turné. Dvacet koncertů v řadě. V roce 2010 jsem se pak vrátil na Berklee, poté co jsem dostal mimořádně vysoké stipendium, a navíc ještě grant. A k tomu jsem dostal peníze od pár nadací v Česku. Mohl jsem se vrátit a jeden semestr jsem byl co do nákladů úplně na nule. Po Berklee v roce 2012 jsem se zas na chvíli vrátil do Čech, odehrál pár koncertů s Jankem Ledeckým a ještě šňůru s Danielem Landou, na perkuse.

Předpokládám, že už na Berklee jsi měl nějaké projekty.
V roce 2011 jsem si takhle jeden den seděl ve zkušebně a najednou mi bliknul e-mail od Daniela Jakuboviče. Otevřel jsem to a on mi napsal, že jede za šest týdnů do Izraele předskakovat pro Dream Theater se svojí kapelou a jeho kamarád, producent z New Yorku, mu ukázal moje videa na YouTube. Jemu se moje hraní líbilo a ptal se, jestli bych si za tři dny přijel do NY zahrát. První, co mě napadlo, bylo, že přijedu do NY, přijdu do nějakého bytu, zavřou se dveře a třeba mi seberou ledvinu nebo tak - takovému e-mailu se nejdřív těžko věřilo. Ale on jako přílohu poslal video k jedné písničce; on je multiinstrumentalista, opravdu vynikající. Na bubny hraje o trochu hůř než já, na kytaru asi jako John Petrucci. A na tom videu hraje asi na pět nástrojů a opravdu vidíš, že na ně umí. Tak jsem jel. Zkušebny v 17. patře mrakodrapu, zahráli jsme si, a já to vzal. Pak jsme každý víkend, šest týdnů, cvičili. Osmihodinové zkoušky, z toho se šest hodin intenzivně hrálo. To znamená, že se hrálo opravdu pořád, maximálně se na dvacet vteřin zastavilo, upřesnili jsme si nějaké místo v té které skladbě a hned pokračování. Velká zkušebna, oni vytavené aparáty, a já jen mikrofon na kopáku. Tam byly situace, že jsem položil paličky na snare a ruce mi krvácely. To byl největší hardcore, co jsem zažil. Jezdil jsem pak autobusem zpátky do Bostonu a v rukou mě bolely i kosti. V pondělí v úterý jsem se z toho nějak vyhrabal a ve čtvrtek jsem měl hodinu s DiCensem. Na Berklee jsem chodil, jak jsem říkal, k Mikeu Manginimu - ten ze školy odešel, právě proto, že začal hrát s Dream Theater. No a potkali jsme se právě v Izraeli. Chvíli jsme se s Dream Theater bavili v šatně a pak pro nás přišel stage manager, že za pět minut vykopáváme. Mangini se mnou šel až dolů a najednou mi něco řekl. Já čekal, že to bude něco jako „běž a rozsekej to“ nebo tak. Ale on mi řekl: „Enjoy the show man!“ a tím mě úplně vyhodil. Místo „Dej to Pavle“ bylo prostě „Užij si to“. Tohle pro mě byl zásadní moment, od té doby se u mě naprosto změnil přístup ke hraní. No a pak jsme vylezli na pódium, Daniel je v Izraeli opravdu hvězda. Takže publikum ho přivítalo totálně nadšeně, až jsem si připadal, že Dream Theater jsme my.

Pavel Valdman - Z Rotavy přes perské rytmy až do světové hudební špičky

foto: photobytamea


A pak jsi odjel do Los Angeles.
Ano, měl jsem v kapse pracovní povolení na tři roky. Na začátku mi hodně pomohl Roman Lomtadze, který mi řekl, že hraje pro jednu agenturu, která dohazuje bubeníky na akce s DJs, vipky, svatby, a že mě doporučí. Doporučil mě úplně krásně, nicméně chlápci z agentury řekli: „Jojojo, ale my teď bubeníka nepotřebujeme. Ale jestli chceš, můžeš stavět pódia.“ Seděl jsem tam před nimi a říkal si: Takhle mě budou mít na očích a bude kontakt, a bude větší šance, že mi zavolají na záskok. Takže jsem o víkendech stavěl pódia, bedňák, 200kg bedny a tak, čtyři měsíce fyzického pekla. Nicméně po čtyřech měsících se opravdu ozvali, protože Roman potřeboval záskok. Ale varovali mě, že je to íránská hudba, kde je fakt, ale fakt všechno jinak. A já se za tři týdny musel naučit 80 íránských písniček, zpaměti. Je to většinou 6/8 takt, ale úplně rozsekaný. A ty lidi na to tancujou! Pochopil jsem, jaká výhoda je znát jazyk, protože to šlo všechno podle slov, kterým já ale nerozuměl. Takže jedna sloka byla třeba na dvanáct a půl taktu. Odehrál jsem ten kšeft a další týden už jsem měl gig s DJem. Dva měsíce nato jsem objevil inzerát, kde zpěvák sháněl bubeníka, co umí perské rytmy, a já je díky té zkušenosti uměl. Takže jsem udělal konkurz k tomuhle člověku jménem Shahkar, stálá kapela a k tomu malý symfoňák. Vyhrál jsem to hlavně proto, že jsem uměl číst z listu. No a za pár týdnů jsme hráli ve vyprodané Microsoft Theater, což je jedna z největších a nejdůležitějších koncertních hal v oblasti. A začalo létání po světě - Sydney, Londýn, Toronto, Hamburk atd. V jedné pauze mezi turné jsem oživil Against The Wall a dal dohromady menší turné v Česku, ze kterého jsem pak ráno odletěl rovnou do Vancouveru a večer tam hrál pokračovaní turné se Shahkarem.
Po tomhle turné jsem hned skočil na další se zpěvačkou Sepideh, se kterou se jelo po celém světě. A to byl masakr. Třeba jsme hráli v Hamburku v O2 Aréně, po koncertě se přijelo na hotel, člověk byl ještě nabuzený po hraní, a oni ti řekli: „OK, v pět ráno lobby call, odlet do Istanbulu.“ Hraješ na krev, nevyspíš se, přelet, tam máš dvě hodiny na hotelu, takže si dáš sprchu, na hodinu usneš a jedeš na zvukovku. Mezi ní a koncertem máš dvě hodiny, ale to už neusneš..., a takhle dokola. Vrátil jsem se z toho turné a druhý den mi zavolal kamarád, jestli jsem ve městě, že je u něj John Moyer, basista z Disturbed. Viděl moje videa a chtěl ode mě natočit pět věcí na demo - zbytek věcí prý točil Ray Luzier.

A dnes?
Můj hlavní příjem je stále z těhle koncertů a hraní s DJs. Se Shahkarem se jezdí pravidelně. Párkrát jsme hráli v LA ve slavném Dolby Theater, naposledy nějak rok zpátky s Andreou Bocellim jako hostem.
Nicméně to nefunguje celoročně. Takže i docela dost učím. A například rok jsem učil neslyšící holku, naučil jsem se kvůli tomu znakovou řeč. Dokázala hrát s muzikou a udělat v písničce jen jednu malou chybu. Vnímala tu muziku přes vibrace, prostě neuvěřitelný. Taky jsem učil dvouleté dítě na bubny a po roce kluk normálně uměl hrát jednoduché groovy, dvoutaktové fráze na bubny. Mě to sice stálo deset let života, ale zase zkušenost. V USA se dává strašný důraz na networking. Já ale moc nemám rád k někomu přijít s vizitkou a říkat, ať se podívá na moje videa, radši hraju na bubny a věřím, že když zahraju dobře, tak že se to roznese a někdo mě doporučí. Takže mě takhle doporučila jedna muzikantka na hodně prestižní akci Soundcheck Live, kde se dělají jam sessions, které jsou na pozvání. Pořádá to Steve Ferlazzo, kapelník Avril Lavigne a hrají tam například Nuno Bettencourt, Glen Sobel (bubeník od Alice Coopera), kytarista od Avril Lavigne, basák od Gwen Steffani, někdy zaskakuje Billy Sheehan, bubeník od Shakiry a spousta dalších, opravdu top level. Poslal jsem tam nějaká videa a dostal pozvánku. A pak se stane, že právě kapelník od Avril ti řekne: „Pavle, Avril bude zase hrát. Sice mám bubeníka, ale dávám ti vědět.“ A to znamená, že už tě mají na listu. A to samé se mi stalo s basistou od Gwen Steffani. Tyhle věci můžou hodně otevřít dveře. Uvidíme.

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Pavel-Valdman-Z-Rotavy-pres-perske-rytmy-az-do-svetove-hudebni-spicky~30~leden~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.