muzikus.cz na

facebook twitter
Muzikus.cz homepage

žádnýPavel Malina - Country, nebo mariáš?

21.10.2019 | Autor: Radek Dunovský | sekce: pro muzikanty - články
Je to nějaký ten pátek, co jsme se vypravili udělat rozhovor s českou country legendou, opravářem hudebních nástrojů a jistě v neposlední řadě také nadšeným karbaníkem Pavlem Malinou.

Pavel Malina - Country, nebo mariáš?


No, nebudu daleko od pravdy, když povím, že se nám začátek rozhovoru vlastně pěkně zvrtnul, jelikož náš šéfredaktor Vláďa Pavlovi ukázal karetní aplikaci na telefonu a vše se točilo nejdříve jen kolem mariáše. Nicméně jsme naštěstí nejeli do Náchoda nadarmo a rozhovor se povedlo i přes nesnáze karetnické situace nahrát. Začínáme!

Pavle, jak to všechno kolem muziky a nástrojů u tebe začalo?
Od raného dětství jsme se s bráchou projevovali velmi muzikálně. Na základě toho nám rodiče pod stromeček koupili španělku, která tehdy stála 210 Kč. S touto kytarou jsme pak začali s klukama z vesnice mastit první písničky, jako Slavíky z Madridu, Znám zem plnou mlíka, Garingtone a další věci, co se tehdy u nás hrály. O pár let později jsem se učil v lidušce také na housle. U těch jsem měl ovšem podle mého učitele tolik špatných návyků, že mě dali hrát na cello. Musím se přiznat, že v tu dobu jsem paralelně hrál ještě na mandolínu, kytaru a foukací harmoniku. (smích)
No a když mi pak bylo patnáct let, jel jsem dělat zkoušky na Vojenskou konzervatoř do Roudnice nad Labem, kam mě nakonec vzali a přidělili mi tubu. No a po Roudnici jsem pak ještě vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka v oboru hry kytaru.

A tahle hudba na školách a konzervatořích asi moc nekorespondovala s country, že?
Vůbec, ani na jedné... V Roudnici to byla příprava pro službu u posádkové vojenské hudby, což byla tradice už od první republiky, a na Ježkárně pak jazz a klasika. Country muziku jsem měl ale pořád nejradši a paralelně jsem ji hrál po celou dobu studií ve volném čase. V Roudnici jsem měl dokonce i vlastní kapelu Rackové, kde jsme hráli hudbu hlavně od Rangers, Greenhorns...

Je jasné, že zde tehdy byl komunismus. Daly se tu slyšet už tehdy americké country nahrávky?
Bylo to tak, že jsme vyrostli hlavně na těch Rangers a Greenhornech, což byly tehdy kapely na špičce.  Mohu říci, že právě ti mě ovlivnili asi nejvíc. Krom toho mí rodiče měli známého, který sem dostával americké nahrávky, díky tomu jsem mohl už tehdy slyšet, jak se hraje i to pravé country v Americe.

Pavel Malina - Country, nebo mariáš?


Tak to je stručný úvod o hudbě a nyní přistoupíme k jádru dnešního rozhovoru. Je všeobecně známo, že máš opravnu strunných nástrojů a jsi dokonce v Cechu houslařů pražských. Jak ses k těm kytarám, a dokonce cechu vlastně dostal?
V Cechu houslařů bych možná vlastně ani být neměl, protože jsem nikdy nástroj nepostavil. (smích) Nicméně od malička jsem byl technicky založený typ. Bavilo mě zkrátka přijít věcem na kloub a velice mě bavilo věci opravit a dát jim původní smysl. Můj otčím byl mimořádně zdatný elektrikář, který stavěl zesilovače a uměl všechna řemesla, jako práci se dřevem atd. Právě od něj mám veškeré základy. No a díky školám a svému širokému spektru hraní na hudební nástroje jsem znal také jejich problematiku.
Vždy když byl potřeba servis, snažil jsem se to opravit sám a přijít na to, jak všechno funguje.  V roce 1997, kdy jsem skončil s Druhou trávou, potřeboval jsem vyřešit, co budu dál dělat. Díky tomu jsem tehdy v Písku otevřel vlastní obchod s hudebními nástroji i s opravnou. Právě „guitar shopy“ se mi vždy na mých cestách po USA velice líbily a říkal jsem si, že by nebylo špatné něco takového otevřít i u nás. Musím se ale přiznat, že ta opravna v mém obchodě tehdy na začátku byla vlastně trochu drzost, protože jsem se řemeslo učil pořádně až za chodu a zvládal jsem v tu dobu jen základní servis.
Intenzivně jsem se tehdy musel učit od píseckého houslaře Bohumila Novotného, dále od skvělých pražských kytarářů Petra Stehna, Libora Kobrleho a Jardy Janeckého. To oni mi dali veškeré know how. Musím říci, že si toho nesmírně vážím a rád předám své znalosti dalšímu člověku, který by měl o toto řemeslo zájem.
Když se vrátím ale zpět, tak se samotným řemeslem to nebylo všechno. Musel jsem si také sehnat hromadu nářadí a přípravků, abych ty hudební nástroje byl schopen dobře opravit. Existuje totiž spousta operací, které bez profi vybavení nejdou zkrátka udělat. Začínal jsem opravami kobylky, ulomené hlavy nebo krku, výměnou sedla, ořechu, mechaniky. Posléze jsem se pustil i do pražcování, kterého jsem se dlouho bál. A tak to postupně pokračovalo, že dnes už o kytarách vím asi všechno...

Pavel Malina - Country, nebo mariáš?


Jak tedy probíhá to pražcování?
Pražcování je velice zdlouhavý a složitý proces. Je tu hodně úkonů a je to opravdu velká piplačka. Díky tomu je to také drahé. Nejdříve odpražcuješ krk a musíš být fakt opatrný. U některého dřeva, jako například u ebenových hmatníků, může být problém, protože eben je velice tvrdý a zároveň křehký materiál. Dále je nutnost mít na odpražcování speciální planžety a kleštičky a také pražce nahřívat pájkou před jejich odejmutím. Když máš odpražcováno, přebrousíš hmatník do roviny, protože někdy bývá dost vyrichtovaný od hraní. Hmatník musí být prostě rovný, to je základ. Pokud má krk výztuhu, musíš si ho dát do absolutní roviny a teprve pak můžeš pražcovat, brousit a leštit až do vysokého lesku. Na vlepování pražců se názory různí, já je vlepuju pro dokonalé spojení s hmatníkem. Samozřejmě platí, že čím méně pražců se mění, tím lépe. Hmatník tím zkrátka vždycky trpí...

Někde jsem slyšel, že u starých kytar přepražcováním zničíš zvuk kytary. Co si o tom myslíš?
To tvrdí například Michal Pavlíček. Můj názor je, že přepražcování je u starých nástrojů, na které se hraje, nevyhnutelné. Když se to udělá správně a zvolíš vhodné pražce, zvuk kytar tím neutrpí, může to ale samozřejmě hrát pak trochu jinak.

Opravoval jsi někdy nějakou fakt drahou kytaru, že jsi měl opravdu obavy, abys tam něco nezkazil?
Takhle, při opravě jsem tenhle pocit neměl ani například u staré J 200 za sto dvacet tisíc. Tam jsem dával snímač a servisoval ji. Jeden zajímavý problém je ovšem u nových akustických kytar, kde vepředu nemáš rolnu na řemen a musíš do kytary vrtat. U normální kytary za deset tisíc je to jedno. Ovšem v okamžiku, kdy jsem měl na krámě třeba nové Martiny z USA, tak jsem si musel dávat sakra majzla. Největší strach jsem měl, když si na jednom festivalu u mě objednal známý Martin D-41 Vintage za sto osmdesát tisíc korun. Kytara mi došla do obchodu, a zas tam ta rolna nebyla. To jsem měl opravdu velký strach vrtat do takového nástroje.

Dostal ses i k opravě aparátů a krabiček?
Dostal, ale většinou jsem to odmítal. Přijímám jen opravy pasivních elektrických nástrojů, které dokonale ovládám. Opravy elektroniky neumím a nedělám to.

Kytarářství bereš jako koníček, nebo obživu?
Řekl bych, že je to spíš koníček. V Písku jsem to měl jako součást obchodu, kde mi po americkém vzoru nestačilo jen obchodovat, ale udělat lidem i servis. Nyní jsem pět let v Náchodě a zde mám především dílnu, kterou jsem převzal po houslaři Jaromíru Joovi, obchoduji pouze okrajově.

Ok, to je ohledně servisů. A jak to je skutečně s tou výrobou vlastních nástrojů?
To je zajímavá otázka, kterou si pokládám skoro celý život. Už jsem opravil tisíce nástrojů a vím o stavbě tolik, že bych uměl kytaru vyrobit. Pro sebe jsem si ale řekl, že to nechám být. Je to zkrátka další obor a nebudu se do toho pouštět, už na to nemám dost času. (smích) Opravdu mě vždy přitahovalo dát starému rozbitému nástroji znovu život než stavět nástroje nové.

Pavel Malina - Country, nebo mariáš?


Jaký je tvůj postoj ke zvukovým vlastnostem kytar a také ke stárnutí dřeva?
Ke stárnutí později. Měl jsem kamaráda Lojzu Raffaje, což byl člověk, který zkoumal snímače a zvukové vlastnosti hudebních nástrojů v Hradci Králové. Mnohokrát jsem u něj byl a on mi ukázal hodně zajímavých věcí, které tam dostávali za hluboké totality k testování. Od té doby vím, že na akustické kytaře nejvíce hraje přední deska (asi z 90 %) a u celomasivu i luby a zadek. Pro můj zvukový ideál je nejlepší přední deska smrková a luby a zadek z mahagonu nebo palisandru. Dobré dřevo na kytary je například i cedr. Ten mi přijde ale nejlepší na koncertní španělky, nikoliv na westernovky.

A jaká je tvoje top kytara?
Mám dvě akustické kytary a obě jsou top. Jedna je Martin D-18 z roku 1945 a je z mahagonu. Na ni jsem hrál nejvíc s Druhou trávou v devadesátých letech. Druhá je Martin D-28 z roku 1969, což je ještě éra, kdy se vyráběly z brazilského rosewoodu. Od roku 1970 existuje totiž celosvětové moratorium na těžbu a následné používání tohoto dřeva. Zvukově jsou to nejlepší kytary do živé kapely. Rosewood je průrazný, pevný a vedle bendža a houslí se prosadí. Trvalo mi léta, než jsem dospěl k Martinům. Předtím jsem hrál na celou řadu jiných nástrojů.
A nyní k tomu stárnutí dřeva a zvuku starých kytar. Osobně mě vždy fascinovaly staré nástroje a podle mě jsou nepřekonatelné. Fámu, že staré kytary nehrajou, tady vypustil před lety údajně Lubomír Brabec, který hraje vážnou muziku. On zastává teorii, že kytara po deseti letech odchází. Nechci s ním o tom ale polemizovat, protože je možné, že u koncertních španělek ty nástroje fakt na zvuku ztrácejí. Vím ale jistě, že u westernovek typu Martin a Gibson časem naopak získávají, stejně jako housle.

A co má vliv na zvuk u elektrické kytary?
Záleží na materiálu. Korpus, zda je z olše nebo jasanu, mluvíme-li o Fenderech. U Gibsonů je to zase úplně jinak, tam je základ těla mahagon a na něj se nalepuje javorová deska. Dále krk, zda je z javoru nebo mahagonu, a také samozřejmě hmatník... To všechno má vliv na zvuk. Další věcí je, že rezonanci ovlivňuje také spojení krku s korpusem, zda je vlepený nebo šroubovaný. Třetí věcí jsou použité snímače. Myslím si ale, že základ zvuku vychází z materiálu, ze kterého je nástroj vyrobený.

Tak a poslední závěrečná otázka. Jak hodláš pokračovat a kde se vidíš za pár let?
No, něco ti povím. Jsem člověk, který žije přítomností a nehledá žádné vize. Opravdu žiju jen tím, co je teď, a vše přijímám tak, jak to přichází. Netuším popravdě, co bude za pět deset let. Ale všeobecně, co se muziky týče, Malina Brothers má vzrůstající tendenci a doufám, že budeme hrát více, jak u nás v Čechách, tak také v USA. Do Států jezdíme už dvacet pět let a strašně nás to baví. Díru do světa tam neuděláme, to je jasný. Je to ale skvělý výlet do kolébky muziky, kterou tak milujeme.
Co se oprav hudebních nástrojů týče, tam už žádnou vizi nemám a jsem tam, kam jsem se dostat vždycky chtěl  - naučit se opravovat nástroje a poskytovat lidem službu. A poslední věcí, kterou bych chtěl ještě stihnout, je vytvořit sólové album, o kterém pasivně uvažuju celý život. Zatím mám za sebou Guitar Session z roku 2001, který jsme nyní vydali v reedici. Mám ale také své věci v šuplíku, které jsou tiše připravené na mou profilovou desku. Tak snad to jednou vyjde!

Slovo šéfredaktora. Nejen že jsem Pavlovi pomohl objevit, jak se dá hrát mariáš na mobilu... A věřte Radkovi, Pavel byl opravdu nadšen. Tak přeci jen ještě jeden zážitek převážil. Gurmánský. Na návštěvě jsme byli v čase oběda, a tak jsme samozřejmě dali na Pavlovo doporučení, který nás vzal do hospůdky, kam on sám a rád chodí na obědy. Jídelní lístek skýtal českou klasiku až na jedno jídlo. Pavlišák. Pavel zvedl zrak od mariáše a na dotaz zcela vážně pronáší: „Řízek se zelím a knedlík.“ Tak to mám za to, že jsem mu ukázal mariáš, a teď si z nás dělá srandu. Ale kdo se bojí... že jo. A jak to dopadlo? Rozhovor byl vážně ohrožen, neboť jsme po jídle byli schopni „překulit se“ pouze do kancelářičky vedle dílny a s funěním čekat, až se uvaří voda na kafe. Pavlišák byl vynikající. Zkuste. V Náchodě vědí, co je dobré.

Pavlišovský řízek si dost opravdu běžně můžete objednat kolem Náchoda, Červeného Kostelce a Úpice (tam se teda ujal název úpický nebo úpické žrádlo). První varianta je, že tato specialita pochází z hostince U Kaválků na Pavlišově. A druhá varianta říká, že to bylo za první republiky, když se na Pavlišově stavěly válečné kryty a opevnění, dělníci měli hlad a hospodyně jim nosily to, co měly doma.
Podle Bc. Richarda Švandy, historika z Muzea Náchodska

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Pavel-Malina-Country-nebo-marias~21~rijen~2019/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.