přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

bicíPátý Bubenický festival Vysoké Mýto - aneb Výchovný koncert pro bubeníky

3.8.2016 | Autor: Mojmír Mohapl | sekce: pro muzikanty - články

Anika Nilles


Bicí jsou v běžné popáčově-rockově-jazzové kapele doprovodným nástrojem už jenom proto, že z nich těžko vyloudíte nějakou kloudnou melodii. Takže málokdy mohou hrát, na rozdíl od všech ostatních nástrojů, samy, a pokud ano, není to zas tak úplně hudba. No a kdo jinej by to přesejpání brambor měl normálně, dobrovolně, a ještě za vstupné poslouchat než zase další bubeníci? Takže tedy festival...

Pokud se poohlédneme šířeji ke vztahům v kapelách, bubeník často bývá tím nejzazším mezi rovnými. Jeho nástroj je ve zkušebně i na pódiu největší, a pokud nehraje na pady, tak obvykle i nejhlučnější, nejhůř sejmutelný do PAčka a nejhůř ztlumitelný. I hudbou nepoučený živáček na ulici skoro častěji běžně řekne „mlátit do bubnů“ než “hrát na bubny“. Bubeníci tedy, aniž by nějak moc chtěli, tvoří logicky trochu svoji vlastní komunitu. A každá komunita má sklon vymezovat se vlastními rituály - i tak by šlo na popisovanou sobotní sešlost koukat. Což samozřejmě neznamená nic špatného a taky souhlasím s tím, že každý z přítomných měl ještě několik svých dalších dobrých důvodů, proč tam přišel. Vysokomýtský M-klub poskytl pro tuto akci tři sály s příjemným zázemím. Ve dvou se střídaly festivalové akce a v nejmenším se prezentovali výrobci a obchodovaly výrobky.

Pátý Bubenický festival Vysoké Mýto - aneb Výchovný koncert pro bubeníky


Slýchávám a čítávám od českých bubeníků větu, jež se mi nelíbí, - že „bicí mají sloužit muzice“. Nabízím jinou: - Bicí nástroje hudbu spoluvytvářejí. Ta první je vztahem nadřízenosti a podřízenosti, zvlášť když tu obslouženou muziku na sebe vezme někdo stojící blíž publiku. (Pomíjím teď staré zvyky, kdy se v malých sálech stavěly neozvučené bicí úplně dopředu až na hranu pódia, aby byly slyšet i bez mikrofonů.) Ta připoupravená moudrost jedná s bubeníky jako rovní s rovnými. Bohužel, ten výrok o službě jakoby měli pod kůží všichni čeští na pódiu vystupující, již tentokrát shodou okolností všeci taky pocházeli z pražského hudebního prostředí. Našinci tedy sloužili, cizozemci hráli.

Z tuzemských podle mě zcela nejlíp dopadl Václav Zima s Blue Effectem, protože jeho bicí „sloužily“ geniálně napsaným Hladíkovým skladbám, což tedy rozhodně nejsou žádné čtverylky furt dokola. Poklona taky celé kapele, že party kdysi původně nahrávané s hradbou tehdejších syntezátorů nebo se symfoňákem v pohodě odehráli „jen“ se dvěma kytarami, a hlavně bez, toho večera jinak oblíbených, playbacků. V čase poslední český vystupující Jiří Zelenka si podle mě pokazil jinak velice pěkně střižené bicí sólo jakýmsi přihrkáváním z elektrické mašinky, takže nebylo úplně patrno, co hraje muž a co stroj. Škoda, víc sebevědomí by zde tentokrát neškodilo. Naopak když Adam Koller začal hrát doprovod typu „bum-čvách“ do hudby a hlasu svého otce ze záznamu, prchnul jsem ze sálu. Kdybych se já měl chlubit výsledky dávné práce svých rodičů, nevím, jestli by to tady šlo všecko zveřejnit. - Můj táta byl primářem na gynekologii. Miloš Vacík volbou svých nástrojů stojí trochu stranou těchto proudů, proto taky nikomu nesloužil. Víc se mi líbilo, co říkal a předváděl naživo spolu s elegantní a vytrvalou natřásačkou po boku, než když se trefoval do zvuků vlastního CD. Ale dovědět se, že samba má přízvuk na první i čtvrté, příjemně rozšíří obecné vzdělání, aniž byste po tom museli někde pátrat.

Pátý Bubenický festival Vysoké Mýto - aneb Výchovný koncert pro bubeníky


Dramaturgie příspěvků zahraničních hostů byla vyklenuta do působivé paraboly, když Adam Markó z Maďarska vysokomýtské bubnování načnul, a Němka Anika Nilles bubenická vystoupení pěkně vygradovala a Američan Todd Sucherman je dovedl k výšinám téměř galaktickým. Jeho vystoupení podle mě naplnilo dokonce i znaky mentálního cvičení (můj osobní termín), kdy si zlepšujete techniku jenom tím, že něco fakt dobrýho posloucháte. Moc takových není.

Že bylo do mrtě vyprodáno už tři týdny před začátkem akce, svědčí o tom, že milý bubu-fest nazrál pro nějakou expanzi. Rozhodování samozřejmě přenechám pořadatelům, ale názor napíšu.

Pátý Bubenický festival Vysoké Mýto - aneb Výchovný koncert pro bubeníky


Každý muzikant raději hraje, než aby někoho poslouchal, ,neb jsou to všichni exhibicionisti. Co by tedy podle mě k sabatu bubeníků mělo taky patřit, je nějaký ten dialog, a to nejenom kecání u piva. Je pochopitelné, že kdyby všeci z přítomných začali na něco bubnovat, nešlo by tam vydržet. Trochu to šlo v malém sále, kde jste si mohli natáhnout šlachy bušením do neodrážejícího padu s čítačem na čas, ale mým představám zhýčkaným z různých veletrhů to nebylo dost. Co takhle improvizovaný dialog dvou souprav na pódiu, třeba zrovna pro vítěze té soutěže, pokud by se nebránili? Nebo podle jiného klíče. Anebo třeba něco úplně jiného, ale upečeného spontánně, trochu snad náhodně, ale přímo v daném čase na místě, aby se fesťák odlišil od běžných koncertů - „vy platící čumte, my placení hrajem“. Možnost dotazů z publika k vystupujícím sice atmosféru trochu uvolnila, ale sloužila víc k tomu, aby si vystupující bubeník mezitím našel svoje plíce, jež mu upadly mu během hry někam pod stoličku.

Pátý Bubenický festival Vysoké Mýto - aneb Výchovný koncert pro bubeníky


Klidně se mnou kdokoliv nesouhlaste, ale hra na bicí nástroje neurčité výšky patří podle mě ze všech ostatních nástrojů k těm, kde nejvíc uplatníte emoce a nejmíň potřebujete techniku. Proto sáhodlouhé přednášky o tom, jak se na vlka musí, podle mě jenom zkoušejí tuhle skutečnost zamaskovat a udělat z radosti vědu, jíž se pak někdo živí. Protože když všechnu tu předkládanou nebo jen tušenou hromadu pravidel, způsobů, technik, pojmů a poznatků živáček zvládne, nikdy už pak za bicíma nezahraje nic opravdu svýho. Trochu to i naznačil Václav Zima, když povídal, že když se hraje nějak jinak než jedině správně, může to být taky dobře, ale že je hlavně důležitý si dlouhodobým hraním neublížit.

A tak když jsem viděl, že ani na bubenickou after-party není nachystáno nic, do čeho by šlo jen tak uhodit, po anglicku jsem se zdýchl a uháněl přes kopce domů. Od oběda do večera trvající sešlost těch, co taky kamarádíme s paličkama, je určitě správným počinem a divácký zájem tomu nasvědčoval. Líbila se mi dost, ale taky tuším, jak by se mi mohla líbit ještě víc. A tak třeba někdy příště.

Psáno pro: časopis Muzikus 2015/12

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Paty-Bubenicky-festival-Vysoke-Myto-aneb-Vychovny-koncert-pro-bubeniky~03~srpen~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.