přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

bicíPatrik Sas - Ke cvičení jsem využíval každou volnou chvíli

26.05. | Autor: Jan Červenka | sekce: pro muzikanty - články
Není mu ještě ani třicet, a už má za sebou studium v USA, vítězství v celosvětové americké hudební soutěži v kategorii Best solo performance, hraní s kapelou Čechomor, a na pódiu se objevil i se Suzanne Vega. O jeho zkušenostech ze zámoří i studiu bicích nejen u Thomase Langa jsem si povídal s Patrikem Sasem.

Patrik Sas - Ke cvičení jsem využíval každou volnou chvíli



Na bicí jsi začínal relativně pozdě - v deseti letech...
V těch deseti za mnou v rámci soukromé výuky jezdil učitel domů, ale ještě předtím bylo samozřejmě období, kdy jsem bicí objevoval sám. Pocházím z hudební rodiny, takže bicí nástroje jsem začal zkoušet někdy v šesti sedmi letech. Od dvanácti jsem začal pravidelně docházet na hodiny do hudebky.



Čili první objevování, hádám, probíhalo formou hraní s nahrávkami...
Je to tak, neměl jsem tehdy v cvičení žádný systém. Od mala jsem byl obklopen hudbou, podstatou pro mě bylo mít radost z hudby, kterou mám rád a která mě oslovovala, což mělo výhodu: člověk se soustředil na sdělení té hudby a hráčské dovednosti se učil za pochodu. Poté, co jsem začal s pravidelnými hodinami, mi celkem rychle došlo, že chci na konzervatoř - vždyť přijímací zkoušky se dělají v patnácti letech.

Na čem jsi nejvíc pracoval?

Ty zkoušky jsou specifické. Znám celou řadu hráčů, kteří v hudební branži obstáli, ale na konzervatoř se nedostali. Musel jsem se zaměřit hlavně na hudební teorii a mít vytvořený program k talentovým zkouškám - studoval jsem klasickou konzervatoř, což znamená i studium melodických bicích nástrojů - xylofony, vibrafony, marimby, tympány, přednesově malý buben, sada nebyla vlastně příliš vyžadována, což pro mě bylo poměrně těžké přijmout - právě v téhle oblasti, troufám si tvrdit, jsem přišel na konzervatoř nadstandardně připravený. Bicí byly můj první nástroj, zároveň jsem začal hrát na piano.

Jak se vyvíjela tvá cvičební rutina?

Před konzervatoří jsem hrál hodně instinktivně, pudově. Pak jsem přišel v patnácti na školu, a vlastně nastal až druhý extrém - první rok jsem se tak chtěl zavděčit profesorovi, který se specializoval na melodické nástroje a klasickou hudbu, že jsem prakticky celý rok cvičil všechno jiné než soupravu a snažil jsem se pod vlivem prostředí „zakademičtět“. Po čase mi došlo, že to ale není moje cesta. Od šestnácti let jsem proto rozložil síly - plnil jsem povinnosti, které vyžadovala škola, na druhou stranu jsem ale věděl, co přesně od své hudební dráhy do budoucna chci, a na to jsem se soustředil. Nebylo možné od konzervatoře čekat, že člověka seznámí s moderními technikami hry na soupravu, její úloha byla jiná, a to dát poctivou průpravu pro hraní v orchestru. Na hodně věcí jsem si tak musel přicházet sám, polovinu času jsem proto cvičil vyloženě techniku, ve druhé jsem řešil různé styly, koordinaci a tak. Škola byla otevřená od půl sedmé ráno do osmi do večera. Každý den jsem vstával v půl šesté, cvičil jsem tak už před začátkem výuky, která začínala v osm... Vyplňoval jsem každou mezeru, denně jsem cvičil tak osm hodin.

Patrik Sas - Ke cvičení jsem využíval každou volnou chvíli




To je intenzivní záběr i po tělesné stránce. Cvičil jsi i nějak kompenzačně fyzicky, nebo jsi prostě šťastná tělesná konstituce?

Hodně mi pomohlo, že jsem bývalý sportovec, hrál jsem závodně fotbal. Protože bicí jsou také „fyzický“ nástroj, mám pro ně dobré tělesné předpoklady, šly mi vždy rychleji různé koordinační věci a technika na double pedál. Je to individuální, nicméně každému bych doporučil svět hudby a sportu propojit - i proto, že určitá ctižádost z toho sportovního světa se v tom hudebním hodí, stejně tak jako vědomí, že nic není v životě zadarmo a cesta ke snům vede skrze odhodlání a tvrdou práci.

V jednadvaceti letech přišel první velký zlom - odchod do New Yorku, kde jsi studoval na akademii sídlící na Manhattanu, na The Collective School of Music, New York City. Byl to kulturní šok?
Jednoznačně. Ve spoustě ohledů to bylo skvělé, v některých oblastech pak trochu prozření. Měl jsem Ameriku dost zidealizovanou - tady u nás člověk chodí na koncerty těch největších „střelců“, podvědomě předpokládáš, že tam tak hraje každý. Jenže země má 326 milionů lidí, na škole jsou absolutní ultratalenty, které dostanou stipendium a mají ty nejlepší podmínky, aby z nich vyrostli špičkoví hráči. Na druhou stranu, v Americe hrají důležitou roli peníze, a tak jsem tam zažil i lidi, kteří si studium zaplatili, a jejich úroveň byla průměrná. Když někdo má milion a půl ročně na školné, může studovat - ale je fakt, že v takových případech pak nedostanete ty nejlepší učitele. Co je tam úžasné, je možnost mít na jakýkoliv žánr, který si vyberete, specializovaného profesora. Každý z nás máme určité žánry, v nichž jsme doma, a ty, kde naopak potřebujeme rozšířit obzory, a tak je možnost zaměřeného vedení ideální.

Jak vypadala výuka, potažmo tvůj běžný den?

Celý systém je nastavený tak, že máš určitý počet kreditů, nějaké povinné předměty, kromě nich si pak volíš, na co se chceš zaměřit - kapelní souhru, zdokonalování sebe sama... Samozřejmě mezi studenty se hodně těší oblibě jam sessions a hraní po klubech.

New York je sice obrovské město s mnoha hudebními kluby, na druhou stranu hádám, že i proto, že je tam řada hudebních škol, bude na té muzikantské straně celkem přetlak. Jak složité bylo si v NY zahrát pro někoho, kdo tam není doma?
Těžké je obecně sehnat hlavně dobře placený gig. Měl jsem sice určité stipendium a studentské vízum, na druhou stranu se s tímto vízem nedá pracovat legálně mimo školu třeba na stavbě. Je to neustálý boj o to, jak vybalancovat osobní život a platit složenky. Je to na delší dobu - někomu dobrá příležitost přijde za rok, někomu hned, někomu za patnáct let. Například Gavin Harrison sám říkal, že profesionálně začal dělat hudbu poměrně brzy, na druhou stranu ten kariérní zlom v podobě Porcupine Tree přišel, pokud vím, až někdy, když mu bylo kolem čtyřiceti.

Vinnie Colaiuta popisuje v jednom rozhovoru, jak dělal konkurz k Zappovi. Trvalo týdny, než se vůbec dovolal do agentury, aby ho pozvali na konkurz. Pak čekal x dalších dnů permanentně na telefonu, aby nepropásl hovor, a do toho neustále cvičil. Na konkurzu se k němu chovali jak k poslednímu sluhovi, ale když konkurz udělal, hned ho odvezli do pětihvězdičkového hotelu v Bentleyi.
Každému ten bod zlomu přijde jindy, nicméně je podstatné se nesložit, vydržet a pracovat na sobě, být stále připravený a věřit, že to přijde. Zpět k tvé otázce o hraní v klubech: Rozhodující jsou kontakty. Ideální cesta je zkoušet co nejvíc hrát. A když lidi kolem tebe vidí, že máš co nabídnout nejen hudebně, ale i lidsky, začne spoluprací přibývat a nikdy nevíš, kam která spolupráce povede, co dalšího přinese. Dobré taky snažit se seznámit s rodáky, kteří znají terén a třeba mají navíc ještě v hudbě rodinnou tradici.

Po nějakém čase ses přesunul do Los Angeles, můžeš to porovnat s NY?
Určitě je to velký rozdíl, s obří nadsázkou je to podobné pnutí jako mezi Prahou a Brnem. V tamním případě jsou rozdíly opravdu značné - podnebím počínaje, přístupem k umění zdaleka nekonče. V LA hraje roli všudypřítomná „póza“, je tam dost důležité, jakou má člověk image. New York je hodně „artový“. Na druhou stranu, důvodem pro můj přesun byl hlavně žánr, NY je hodně jazzový, LA výrazně rockovější. Většina mých oblíbených amerických kapel byla v LA. Tam jsem tedy odjel dál studovat a snažil se zde hrát, pak se ale objevila možnost vrátit se do Čech a nastoupit do Čechomoru. Pro LA však budu mít vždy slabost a zaujímá v mém srdci zvláštní místo.

Nahrál jsi mi na další otázku: Jsi člověk, který, hádám, vyhledává spíš tvrdší styly, Čechomor mi do téhle škatulky, při vší úctě, tolik nepasuje. Co s tebou udělala ta nabídka v momentě, když jsi ji dostal?
Vzbudila ve mně zvědavost. Líbila se mi tehdy jejich poslední deska, a to rozhodlo. Vydali ji s Gerrym Leonardem, což byl kapelník a kytarista Davida Bowieho, a měla místy takový hodně ambientní nádech. Říkal jsem si, proč to nezkusit.

Patrik Sas - Ke cvičení jsem využíval každou volnou chvíli



Jak to fungovalo v praxi? Změnilo to nějak třeba tvůj náhled na hudbu?
To bych neřekl, ale zajímavé a esenciální to bylo hlavně v tom, že jsem měl hudebně velkou volnost. Pro mě je vždy klíčové být sám sebou a mít možnost dodat věcem svůj element. Mohl jsem si tak vymýšlet celou řadu věcí, být kreativní - štěrchátka na noze, vzdušnější world music hraní, zároveň jsem ale nikdy neslevil z energické rockového přístupu, jenž je neodmyslitelně mou součástí.

V Česku jsi pak pokračoval a zakotvil u Kamila Střihavky...

Ano, to přišlo poté, co jsem se rozhodl po třech letech Čechomor opustit. Byl jsem rozhodnut odjet do Skandinávie a tam pokračovat v kariéře. Ale nakonec se změnily některé věci v mém osobním životě a rozhodl jsem se zůstat. Během této doby přišla tato nabídka, zahráli jsme si, a fungovalo to. Myslím, že v rámci české hudební scény je to jedno z nejlepších seskupení, co tady je, včetně hudebníků v kapele, kteří jsou právem na svých postech.

Patrik Sas - Ke cvičení jsem využíval každou volnou chvíli



Vrátíme-li se zpět k tvým studiím, určitě tě formovalo i studium u Thomase Langa. Co bylo nejzásadnějším přínosem?
Asi zjištění, že člověk nemusí mít takovou tu falešnou skromnost, kterou si lidé někdy pletou s pokorou. Vždycky jsem měl pocit, že v Čechách si moc lidé navzájem nepřejí, hledá se na ostatních spíš to, co se nám nelíbí. V zahraničí je přístup jiný, hudební trh je tam obrovský a každý se může uplatnit. Proto je tam spíš vzájemný přístup podporující. Každý dobrý hudebník má svou sílu někde jinde a uplatnění najde, není potřeba si závidět. Potvrdilo mi to, že jdu správnou cestou. Kromě toho jsme se zabývali hlavně systematickým přístupem k nástroji - to znamená být na sebe tvrdý, zábava až po práci. Čili nehrát to, co už mi jde, ale naopak rozvíjet to, co člověku nejde, což rozhodně není pro ego příjemné. Vytvořit si seznam slabin, kde je člověk vnímá, nebo ho na ně upozorní pedagog, a na nich pracovat. Druhá věc je cvičit víc věcí naráz, techniku, koordinaci i výraz, neoddělovat.

Patrik Sas - Ke cvičení jsem využíval každou volnou chvíli



Pojďme k nástrojovému vybavení. Co používáš?
Jsem firemní hráč japonských bicích Tama, činelů Paiste, paliček Balbex a nově i elektronických bicích Roland. Z toho mám speciálně velkou radost, je to velká prestiž. Roland si totiž důkladně vybírá umělce, které přijme do své rodiny, vše se schvaluje až v Japonsku a není nás na světě mnoho. Vedení Rolandu mě vybavilo špičkovým nástrojem, takže teď mám stejně hodnotný nástroj v akustickém i elektronickém světě. Myslím, že dnešní doba vyloženě volá po elektronickém vlivu, a je nesmysl se tomu bránit. Jsem přesvědčen, že když člověk může využít to nejlepší z obou světů, je to ideální.

Rád bych také na závěr zmínil, že právě pracuji na novém projektu Music Illustrated, kde s fantastickou malířkou Zuzanou Osako spojujeme naživo výtvarné umění a hudbu. Naše první video je právě pod celosvětovou záštitou Rolandu, a myslím, že určitě stojí za zhlédnutí.

www.patriksas.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2018/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Patrik-Sas-Ke-cviceni-jsem-vyuzival-kazdou-volnou-chvili~26~kveten~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;
tagy
 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.