Olympic - „není nám už padesát“

Olympic - „není nám už padesát“
Olympic - „není nám už padesát“

V roce 2012 slaví kapela Olympic padesát let činnosti a leader kapely Petr Janda sedmdesát let. To jsou dostatečné dva důvody k rozhovoru, který navíc přichází před výročním podzimním turné se symfonickým orchestrem a před vydáním velké knihy Olympiku, jak prozradil Petr Janda. Záměrně jsem se snažil vyhnout otázkám, na které zná odpověď už pomalu každý v tomto státě, ale spíš se snažil vytáhnout z kluků zajímavůstky. Rozhovor proběhl, jak jinak, ve studiu Propast.

Petr Janda

 

Legendární černý Les Paul Gibson...

První mi dovezl Láďa Chvalkovský ze Západního Německa, ale byl strašně těžký. Tak mi Láďa Klein dovezl pololubového, jenže ten strašně houkal, chytal akustickou vazbu. Až jsem získal jednoho od Luboše Andršta a hraji na něj dodnes. Ten byl dovezený z Ameriky, a musím potvrdit, že je pravda, jak se říká, že nástroje, které se prodávají v Americe, jsou mnohem kvalitnější než ty, které se dodávají do Evropy. Ještě perlička: Když jsem toho německého Les Paula prodal, tak jsem cestou domů někde ty peníze ztratil.

 

Před tím jsi měl Fendera Stratocastera...

Toho Strata jsem koupil tady v Československu, v Brně na veletrhu v roce 1967. Původně jsem jel pro Telecastra, ale nakonec zvítězil ten Stratocaster. Později jsem ho prodal bráchovi Slávkovi za deset tisíc korun. Zároveň s tou kytarou jsme si tam pořídili takové stowattové a dvěstěwattové sloupy od Marshallu.

 

S jakou aparaturou jsi byl nejvíce spokojený?

Každý ten aparát byl na určitou dobu. Ono je to dané tím, že někde slyšíš různé aparáty a komba a kytary a říkáš si: „... ty jo, to pěkně hraje...“ Koupíš si to a čas ukáže, zda to bylo správné či ne... ale asi nejvíc ten Marshall. Ted třeba hraji zas na Hughes-Kettner, a to ještě před čtrnácti dny jsem tu měl postaveného Marshalla. Stejně by mne zajímalo, v čem je ta fyzikální veličina, že se ti jednou ten zvuk líbí, a jednou ne. Vždyť já ty zesilovače mám nastavený pořád stejně. Před dvěma týdny jsem nadšený ze zvuku, a pak jeden denpřijdu a říkám si: Co je? Ono to nějak nehraje? Mezitím mám stejnou kytaru, stejně nastavený knoflíky na aparátu, ale ten zvuk najednou stojí za nic...

 

V sedmdesátých letech jsi používal aparát Hiwatt?

Ano, a před Hiwattem jsem měl Sound City, takový aparátek podobný Marshallům, mělo to dost podobný parametry. Jednou jsme jeli hrát do SSSR do Kyjeva, kde za námi přišla nějaká místní kapela a kytarista mi nabídl, že by vyměnil svého Hiwatta za ten můj Sound City. To mi přišlo dost výhodné... (smích)

Olympic - „není nám už padesát“
Olympic - „není nám už padesát“

„Perucofon“, na kterých deskách je použit?

Pavel Petrus byl mým „dvorním“ zvukařem a vyrobil mi overdrive, který jsme nazvali „Perucofon“. Určitě jsem na něj točil trilogii, tzn. Prázdniny na zemi, Ulici a Laboratoř. Možná bych ho tady ještě našel...

 

Začátkem osmdesátých let jste měli točit album O slavných chvílích, proč z toho sešlo?

Myslím, že to bylo kvůli tomu, že jsme v roce 1982 měli průšvih jak mraky a dostali zákaz točit desky, nesměli jsme do televize... nesměli jsme v podstatě nic, jen hrát koncerty. Navíc nám snížili honoráře o třetinu, což bylo fakt dost bolestný. Platili jsme totiž techniky, manažera... a najednou z osmi set korun bylo šest set, z toho dvě stovky do kasy kapely - a domů jsem přinesl čtyři sta... to nebylo dobrý.

 

Album Jedeme jedeme... je povážováno za vaše „Bílé album“, nemáš chuť udělat ještě nějakou podobnou desku se spoustou hostů?

Chuť by byla, což o to... jenže má vytíženost je momentálně fakt veliká. Jednak příprava na ty oslavy, příprava na turné. Mezitím musím dopsat velkou knihu Olympiku, která by měla být fakt skvělá - velký formát, včetně fotografií, které ještě nebyly prezentovány, různých faksimile smluv či dopisů, které jsme si například vyměňovali se soudruhama... prostě zajímavá kniha, nejenom historie.

 

V roce 1985 jste natočili píseň Svítit a hřát pro budovatelský televizní seriál Pátá stanice, jak k tomu došlo?

Prosím tě, to jsem točil se studiovou kapelou tady v „Béčku“ do nějakého čtyřstopého Tascamu a točili to Petr Malásek na klávesy, Láďa Malina bicí a Guma Kulhánek basu. A vzniklo to klasicky. Zavolali mi: „Pane Jando, nechcete složit hudbu k pětidílnému seriálu, bude to moc pěkný?“ Já ani nevěděl, že je to o stavbě ropovodu... asi bych se na to jinak vykašlal.

 

Teď jedna záludná otázka: V osmdesátých letech s vámi nějaký čas na koncertech hrál za oponou jeden člověk na dvanactistrunou kytaru. Kdo to byl? (smích)

Hrál s náma Číča - Čičmanec. To byl náš technik, který aby bral čtyři sta za koncert, tak jsme ho vzali s tím, že bude dávat stovku do kasy. A aby nebyl průšvih s kontrolou, hrál pár písniček. My jsme museli nějak ty prachy do kapely sehnat, protože výprava koncertu byla strašně veliká. Prostě ty honoráře nebyly adekvátní tomu, co jsme lidem na jevišti předváděli, protože jsme polovinu dávali právě na tu mimohudební stránku koncertu.

Olympic - „není nám už padesát“
Olympic - „není nám už padesát“

Jirka Valenta

 

Po svém příchodu do Olympiku jsi hrál na Minimoog, máš ho ještě?

Nemám, musel jsem ho prodat ještě za bolševika z důvodů nedostatku peněz jednomu Němci. On se teda dost rozlaďoval, ale ten zvuk tam prostě byl...

 

Který syntezátor pro tebe znamenal největší změnu v uživatelských i zvukových možnostech?

Určitě Kurzweil. Teď jsem si 2500 nechal předělat na 2600.

 

Mimo kapelu máš nějaké hudební aktivity?

Chodím hrát na varhany ke svatému Jakubovi. Ony totiž byly těsně před zánikem, prostě desolátní stav, a já na opravu sehnal přes milion korun. Patří k deseti nejlepším v Evropě - devět tisíc píšťal. Jezdí si na ně zahrát třeba i varhaník z Notre Dame.

 

Jaký je Petr jako kapelník?

V pohodě. Je precizní, férový. Je to vzácné, aby čtyři lidi drželi v kapele pospolu takovou dobu.

Olympic - „není nám už padesát“
Olympic - „není nám už padesát“

Milan Broum

 

Na pár nahrávkách je slyšet bezpražcová basa, například na Tvá vina. Co ty a bezpražec?

To víš, objevil se Jaco Pastorius, a všichni jsme chtěli hrát na bezpražec. Ale v té době to bylo hodně o nástroji a sehnat za bolševika kvalitní bezpražcovku, to byl kumšt. Zkusil jsem to, ale k tomu Olympiku se to prostě nehodilo. Teď mám ve výbavě dva, ale naživo na ně nehraji.

 

V osmdesátých letech jsi používal modulační krabičky, o co šlo?

Dlouho jsme měl MXR 90, ale měnil jsem je podle nálady. Jednou chorus, podruhé phase, teď třeba pro barvu používám chorus a kvákadlo Roland.

 

A teď hraješ na jakou basu?

Už dlouho ctím značku Yamaha, teď TRB-5.

 

Jak se změnila tvá pozice zpěváka po odchodu Petra Hejduka? Neměl jsi chuť si zazpívat víc věcí sólově, než jen Je to nářez z alba Bigbít? (smích)

Tak tady pozor, ke zpěvu Je to nářez jsem byl přinucen a taky to tak dopadlo. Ono po odchodu Petra Hejduka, Petr Janda potřeboval zpívat druhý hlas. Hodně mi pomohlo absolvování Ježkárny, tam jsem se dost naučil. Ale stejně žádné sólové ambice nemám.

 

Mimo Olympik máš nějaké aktivity?

Teď supluju Vláďu Kulhánka v Energitu, s Ferdou občas nějaký džezík. Ale hlavně mi teď volal Mirek Chyška, že by se mohl obnovit Die El. Eleffant. Dan Bárta už by mohl na chvíli zavzpomínat na bigbít, protože je skvělý rockový zpěvák. Tak čas ukáže.

 

Jaký je Petr jako kapelník?

Autoritativní, demokrat, který má vždy pravdu (smích)... nee. Jsem tu v kapele třicet sedm let a je to prostě o toleranci a aby nikdo nepřekročil jistou mez. Že bychom spolu chodili na pivo, to ne, ale to je správně, protože přicházíme potom do kapely s čistou hlavou, nezatíženou problémy.

Olympic - „není nám už padesát“
Olympic - „není nám už padesát“

Milan Ferda Peroutka

 

Vzpomeneš si, na jaké bicí jsi hrál při nástupu do Olympiku a na jaké jsi točil Bigbít? (pozn. red.: jeho první deska s Olympikem)

To víš, dostupnost kvalitních nástrojů tehdy byla špatná, takže kamarád mi stočil z plechu korpusy a sestra mi ze Sýrie, kde tehdy dělala, poslala nějaké blány, ale ty taky nebyly nic moc. Petr byl spokojený, že hezky vypadají, ale točit desky se na ně nedalo. Ony totiž na té nahrávce znějí jak Hejdukovy bubny z předchozích desek. Původně mi dali technici ve studiu snímače na bubny a že se zvuk bude tahat odjinud. Ale nakonec se od toho ustoupilo, protože z toho byl ve finále maglajz. Tak jsem si půjčil, co šlo, a na to jsem nahrával. Jestli potom na pultu to záměrně smíchali, aby to znělo jako Hejduk, to fakt nevím.

 

Vzpomeneš si na konkurs do Olympiku?

To probíhalo formou jamu... rock and roll, nějaká dvanáctka se zahrála, občas něco složitějšího. Když jsem se potom vrátil ze Slovenska s OK Bandem, zavolal Miloš Zapletal, že mne kluci berou.

 

Máš nějaké aktivity mimo Olympik?

Mám dvě kapelky, které trošku džezíkujou a kam si chodím skutečně zahrát pro potěšení. Nehoníme kšefty, ale užíváme si muziku.

 

Jaký je Petr jako kapelník?

Každý jsme zaplaťpánbůh jiný a on je k tomu dost tolerantní. A když slyším, co se děje v jiných kapelách, tak je Petr zlatej.

Olympic - „není nám už padesát“
Olympic - „není nám už padesát“

Celá kapela

 

Olympiku je padesát, má nějaké neduhy a jak je léčí?

Ferda: Jak s autem, každý rok na technickou.

 

Budete mít na tu velkou šňůru nějaké speciální oblečení?

Petr: Ano, budeme. Máme stylistu a salón, který nám ušije speciální kostýmy. Budou ve stylu začátku století, čili buřinky, vestičky, delší kabátky...

 

A pódium bude nějak speciální?

Musí být, protože na něm kromě nás bude i symfonický orchestr. Zvučit nás bude firma, která zvučí třeba Metallicu, a bude se to točit do osmdesáti až devadesáti stop. Polovina koncertu bude s tím symfoňákem a polovina jen kapela.

 

Pravidelné koncerty v Malostranské besedě? Jaký z toho máte po skončení pocit?

Petr: No, mělo to velký ohlas. Na závěr jsme hráli takzvanou Bestofku, čili písně, které si fanoušci vybrali sami na našich stránkách. A tu jsme museli hrát dva dny po sobě.

 

Byl nějaký větší problém s termíny s některým z bývalých členů Olympiku? Byli tam vlastně během těch koncertů dá se říci všichni...

Milan: Kromě Hejduka samozřejmě... (pozn. red.: zemřel 1995)

Petr: Vše bylo v pohodě, dokonce přišli i třeba Petra Janů, Láďa Papež - to byl náš zvukař, který hraje excelentně na foukací harmoniku.

Milan: ... a spíkři Miloš Zapletal a Mirek Černý...

 

Mirek Černý moderoval Ol´ympik?

Milan: Ano, když jsme v sedmdesátém osmém a sedmdesátém devátém a 79´ dělali ty rock and rolly.

Petr: A navíc nám napsal spoustu textů, třeba Jako tele na vrata... Obecně si myslím, že ty koncerty v MB musely být pro fanoušky strašně zajímavé.

 

Jaký je největší koncertní zážitek (kromě vystoupení s Rolling Stones)?

Petr: Všechny ty výroční. (Ostatní souhlasí.)

Milan: Ještě jsme měli velký zážitek v roce 1987 při vystoupení na festivalu v Portugalsku, kde jsme hráli na aparaturu Whitesnake.

 

Při zkoušení nových písní děláte aranžmá společně?

Petr: Klukům dám dema, ale přitom jim říkám, moc se podle toho neučte, pojďme do toho skočit rovnou. Je fakt, že to má dvě roviny. Jednou ta kapela pomůže, a podruhé se z toho mého nápadu stane úplně něco jiného, než jsem zamýšlel... ale to nevadí, vrátíme se na začátek. Vždy se řídíme tím, že je to pro posluchače, a ne abychom ukazovali, jak kdo umí hrát.

 

Kluci co rádi posloucháte?

Milan: ... no, moc toho není, i když teď jsem náhodou zaslechl Adele, a to mne dostalo. Nádherný zpěv. Jo, a poslední Van Halen.

Ferda: Já poslouchám víceméně všechno, ale rád se vracím k rockové klasice, King Crimson, Frank Zappa... ale poslouchám i nové trendy, mám rád jazzrock...

Jirka: Poslouchám klasiku. Bach a Beethoven, tam jsem doma.

Petr: Neposlouchám skoro nic, jen Beatles.... teď nedávno DVD Let it Be, koncert na střeše. U toho mne přepadne nostalgie, že už to nikdy nebude, protože u nich byl neskutečný hudební potenciál.

 

Olympic má za sebou devět tisíc koncertů, máte ještě někdy nervy, když jdete na pódium?

Petr: Joo, někdy jo. Tak třeba koncerty, co teď byly v Malostranské Besedě, všechny. Protože byl každý měsíc jinak poskládaný playlist a muselo na to stačit pár zkoušek. Tam už teda visel řemen někdy na poslední nitce. (smích)

Jirka: Taková ta trémička je pořád, tu má i kdejaká světová hvězda...

 

Je nějaká veselá příhoda ze společného koncertu se Stounama?

Petr: Oni mají na pódiu v takových kanálech odposlechové bedny, protože Jagger je komunikativní zpěvák a musí slyšet reakci fanoušků, a když jsme zvučili, tak Ferda chtěl po zvukaři, aby mu přidal basu do odposlechu. Ten jen lehce pootočil knoflíkem, Broum brnknul a Ferda slítnul ze židle a normálně odlítnul od bubnů, jak ho to sfouklo. A ještě jak ležel, říká: „To je asi moc.“ No neskutečně silný aparát.

 

Co nová deska? Kdy bude?

Petr: Nová deska bude, dneska zrovna natočíme singl My už jiný nebudem, což bude tahoun vzpomínkové šňůry, a příští rok se vrhneme na celé album.

 

Je něco, co se Olympiku nepodařilo, či něco, co nestihl?

Petr: Jediné, co se asi nepodařilo a co se už asi nestihne, je překročení hranice státu. Sice jsme to zkoušeli, ale prostě to nevyšlo. To je můj sen. Kdyby si nějaká světová hvězda vybrala naši písničku a udělala z ní hit... ale naděje umírá poslední.

 

Na závěr trošku zamyšlení: Kde se momentálně nachází hudba? Kde je pop, kde rock, v jaké jsou fázi?

Milan: Dneska je to tak, že je vše dokonalé. Ať si vezmeš rock, metal, pop, všechno je dokonale zvukově a hráčsky zmáknuté. Ale skladatelsky je to bída. Schází písničky. Vezmi si třeba Sting, McCartney... co udělali v poslední době?

Petr: Myslím si, že muzika skončila. Že je v klinči. Žánr je prostě vyčerpaný. Proto bylo baroko, gotika, renesance... vše se vyčerpalo. Rock měl obrovskou kliku v tom, že se nestyděl vrátit na začátek k rock and rollu a něco si z něj vzít a přetavit v jiný druh hudby. To už teď nejde. Ty cesty jsou uzavřené, slepé. To je ten základní princip, že musí přijít něco úplně nového, jiného, ovšem jestli tu vůbec je ta možnost. Velkou vinu na tom nese nástup digitalizace, která udělala i z blbých kapel dobré. Dneska, když posloucháš nahrávku, tak nevíš, jestli je tak zdatná kapela, nebo zvukař za pultem.

 

Závěr sice není moc optimistický, ale přesto díky za rozhovor, a ať se oslavy i turné vydaří.

 

Skupina Olympic: Petr Janda - kytara, zpěv; Milan Broum - baskytara, zpěv; Milan Ferda Peroutka - bicí; Jiří Valenta - klávesy. Dříve kapelou prošli například: Pavel Chrastina, Jan A. Pacák, Ladislav Klein, Miroslav Berka, Petr Hejduk, Jiří Korn, F. R. Čech. Třikrát Zlatý Slavík, třikrát Český Slavík, Grammy - Síň slávy, Ceny Melodie. 17 regulérních alb. 9000 koncertů.

 

V roce 2012 skupina slaví 50 let činnosti a leader kapely Petr Janda 70 let. Oslavy proběhnou formou velkého koncertního turné na podzim a v zimě 2012 společně se symfonickým orchestrem pod taktovkou Martina Kumžáka. Na Slovensku proběhnou koncerty v dubnu 2013. Pražský koncert bude točit Česká televize.

Psáno pro časopis Muzikus