přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýOlin Nejezchleba - Máma mi chtěla žehlit frak

6.10.2015 | Autor: Svatopluk Chalupa | sekce: pro muzikanty - články

Olin Nejezchleba - Máma mi chtěla žehlit frak


Dělat rozhovory se starými bardy československého rocku mi dělá vždy velké potěšení. Ale v případě Jaroslava Olina Nejezchleby jsem se těšil o to víc.

Olin stál ve studiích a na pódiích s mnoha, ať už žijícími, či dnes již zesnulými, muzikanty, kteří patří a patřili mezi špičku našeho bigbítu, což o Olinovi platí také. Navíc Etc... slaví čtyřicáté výročí působení a on je jeho nedílná součást.

Tento rozhovor nelze začít ničím jiným než otázkou, kterak Jaroslav Nejezchleba k Olinovi přišel?
To Jaroušek Nejezchleba ještě studoval v Brně na konzervatoři a seděl v hospodě Seged, která tam je mimochodem do dneška. Vedle mne kecali dva mladíci, řekl bych, nějací učni, a ten jeden se ptal toho druhého, co poslouchá za muziku. Chlapec nějak tak nevěděl a plácal všechno možný, až ho ten první zastavil a povídá tou brněnštinou: „... no a znáš ty Kaťáky, vole? Olin Řihů, vole, to je betelné borec, ten když hraje, tak se ti rolujó ponožky. Musíš poslóchat Olina, jak hraje na kytaru, vole...“ A já tento minipříběh potom několikrát vyprávěl tady v Praze, až začali říkat: „... hele, Olin jde.“

Vím, že hraješ samozřejmě na violoncello, baskytaru, zpíváš, a ještě prý umíš na housle...
Nooo, „umím“, ale jelikož na ně neumím v klasické poloze, tak si je držím mezi nohama jako cello a fidlám. Teď jsem to ještě na koncertech s Blues Session vylepšil, aby byla show. Mám na břiše takový držák a hraju vestoje. Ještě brnkám v pár skladbách na kytaru, a dokonce mne dokopali kolegové k jednomu sólu a hrozně se na to vždy škodolibě těší.

Ty jsi studoval v Brně konzervatoř. Jaká byla studia?
Skvělá. Třeba rád vzpomínám na to, jak mě můj třídní, sbormistr filharmonického sboru, který nás učil intonaci, požádal, abych zůstal chvilku po hodině ve třídě. Já si říkal, to bude nějaký průser. On se mnou projel u piana můj rozsah a povídá, že jim chybí ve sboru druhé basy a dost bych se jim hodil. Já, vyvalený, jsem kývl, a šest let zpíval v tom skvělém sboru.

A jak se vyučený violoncellista k bigbítu dostal?
Když jsem v roce 1981 absolvoval konzervatoř, vyhrál jsem konkurs do Filharmonie B. Martinů v tehdejším Gottwaldově (dnešní Zlín). Maminka se těšila, jak mi bude žehlit frak a smažit řízky. Jenže právě v tu dobu mi zavolali Marsyas, zda k nim nechci nastoupit, protože od nich odcházel Jirka Vondráček do Turba. A bylo rozhodnuto.

Olin Nejezchleba - Máma mi chtěla žehlit frak


No počkej, ale jak se o tobě Marsyas doslechli?
Bydlel jsem v Bzenci a tam jednou hrál Vláďa Merta. Tak jsme se spolužákem Karlem Holasem (Čechomor) vzali nástroje, a protože se Karel s Vláďou znal, šli jsme si zajamovat. Skončilo to samozřejmě ve sklípku, a protože jsem hrál několik let i s cimbálovkou, došlo na folklór. Vláďovi se to líbilo a pozval mne na další koncerty. Do Brna i sem do Prahy. A tady si mne někde všimli Petr Kalandra s Pavlem Skálou. Navíc se do Brna přiženil Honza Hrubý, shodou okolností do bytu, kde bydlel Karel Holas. Často jsme spolu jamovali a Honza mi nabídl, když hráli Etc... v Brně, abych si přišel zahrát Variaci na renesanční téma. Tak o mně věděl i Vláďa Mišík.

Takže v roce 1981 jsi nastoupil do Marsyas. Ale já tě tam pamatuju spíš na basu než na cello.
No, to je další paradox. Kluci se rozhodli trochu přitvrdit a strčili mi při nástupu do kapely na krk basu, na kterou jsem před tím nikdy nehrál. První koncert byl, myslím, za čtrnáct dní. Já říkal, že na ni neumím, ale Pavel Skála odpověděl něco v tom smyslu: „... má to čtyři struny jako cello, a jestli nejseš blbej, tak to zvládneš.“ Takže mi nic jiného nezbývalo. Dvě třetiny koncertu jsem hrál basu a třetinu na cello. S Marsyas jsem si užil spoustu pohody. Nicméně zhruba v roce 1985 jsme nějak s klukama cítili, že už nás to v kapele tolik nebaví. Ne že bychom se se Zuzkou Michnovou hádali, ale nějak to vzájemné kouzlo vyprchávalo. Nás začalo víc bavit hraní v Blues Sessionu. Navíc Petr Kalandra už hostoval u Honzy Spáleného, Pavel Skála u Ivana Hlase, no a mne tehdy oslovil Vláďa Mišík, kterému zrovna povolili hrát, ať s ním jezdím v triu s Honzou Hrubým nebo s Vaškem Veselým. Po nějakém čase postavil Vláďa nové Etc..., jehož jsem se stal členem.

V Etc... jsi hrál osmnáct let. Co zapříčinilo tvůj odchod? Kapela přece fungovala skvěle?
Etc... byla vždycky skvělá kapela. Nicméně pro mě vznikl problém, když se po nějaké době do skupiny vrátil Honza Hrubý. Já si ho strašně vážím a dodneška jsme kamarádi. Ale Honza patří k typu muzikanta, co se nerad svazuje danými aranžemi. Ve spoustě písní jsme měli napsané dvojhlasy, ale on na to často kašlal a hrál ty svoje „hady“. Znělo to prostě blbě. A po jednom takovém koncertu mi praskly nervy a „... buď já, nebo Honza.“ A šel jsem. Bylo to ale krásných osmnáct let, dodneška s klukama kamarádíme a chodíme na pivko. Navíc teď s nimi hostuji celkem pravidelně. Doma jsem ale dlouho neseděl. Chvilku po mém odchodu mi zavolal Ivan Hlas a domluvili jsme se na společném hraní.

To byl teda fofr...
Tak to víš. U piva v hospodě se řekne všechno, tedy i ten můj odchod z Etc... k němu doputoval rychle. On zrovna rozpouštěl starou partu a chtěl začít s novými lidmi. Rozjeli jsme teda koncerty. Ivan ale po čase zjistil, že ho víc uspokojuje hraní v triu se mnou a Norbim Kovacsem, a velká parta vlastně po dvou letech skončila. Od té doby to táhneme takto ve třech. Ivan je výborný tahoun, ale kdo je v naší muzikantské partě naprostý unikát, je Norbi. Tak talentovaného, skromného a slušného člověka jsem ještě nepotkal. On není jen talent hudební, ale i třeba krásně fotí. Skládá nádherné písničky, hraje virtuozně na kytaru a je to muzikantský kamarád do nepohody. Nedávno natočil novou sólovou desku, kterou mohu všem jen doporučit.

Olin Nejezchleba - Máma mi chtěla žehlit frak


Oline, co další projekty, které momentálně fungují?
Tady musím zmínit KyBaBu, což je vlastně projekt vzniklý před pěti lety, kdy jsem natočil svou sólovou desku a chtěl si ty písničky občas zahrát. Takže založit kapelu. Já hrál na basu a cello, Norbi na kytaru a na bicí Šimon Kotek, který dělá manažera třeba Etc... nebo Ebenům, ale málokdo ví, že je to výborný bubeník. Bohužel měl tolik pracovních aktivit, že to nešlo pořádně skloubit s termíny koncertů. Tak jsme dali před rokem a půl KyBaBu na nějakou dobu spinkat. Ovšem teď právě s Norbim přemýšlíme o oživení, protože mi doma vyrostl slušný kytarista a chtěli bychom si občas zase zahrát.

Nemůžeme ovšem opomenout Blues Session...
Blues Session je moje velká srdcová záležitost, protože mne vlastně dostala do toho muzikantského světa. Za bolševika to byla spíš náhodná sešlost. Mezi hudebníky se třeba rozkřiklo, že bude Blues Session hrát v klubu na Chmelnici. Tak se tam sešlo klidně i pět kytaristů, tři bubeníci atd. A jindy nás tam přišlo třeba jen pět... Tehdy to byly fakt jen mejdany s muzikou, honoráře se neřešily. Ovšem vědělo se, že hlavním tahounem je Petr Kalandra. Teď už máme celkem stabilní sestavu. Ovšem hrajeme fakt pomálu, protože dát dohromady volný termín pro společné hraní osmi muzikantů z různých kapel je někdy nadlidský úkol.

Pojďme si připomenout některá jména muzikantů, se kterými jsi pracoval, a měli na tebe určitý vliv. To první je asi jasné - Petr Kalandra.
Petra jsem poznal blíž v Marsyas a byla to taková jízda, že si z toho moc nepamatuju. (smích) S ním mi bylo opravdu velmi dobře. On se uměl do hraní i pití fakt opřít. No a já jako elév nechtěl zůstat pozadu, takže hodně vzpomínek překryla promile alkoholu. Ale byla to krásná doba, protože i za dob hlubokého totáče jsme si udělali uzavřenou komunitu lidí, se kterými se to dalo přežít, a Petr byl rozhodně jeden z těch hlavních.

Jak byly rozděleny role Petra a Zuzany Michnové v Marsyas?
Při mém příchodu to bylo tak půl na půl, ale postupně Zuzka přebírala otěže víc a víc, a to byl také jeden z důvodů, proč jsme raději hráli v jiných kapelách. Bylo nám líto, že už nefunguje ta protiváha dvou světů Zuzky a Petra, která původně tvořila ve výsledku úžasný celek. Ale to se prostě někdy v kapelách stává.

Olin Nejezchleba - Máma mi chtěla žehlit frak


Hodně mne překvapila spolupráce s Petrem Skoumalem...
Petra jsem poznal ještě jako mladá mánička, když jsme byli s partou ve Veselí nad Moravou na jeho koncertě s Janem Vodňanským. Po vystoupení šel Vodňanský na hotel a Petr s náma pařit. Skončilo to u někoho v paneláku mejdanem do rána. Jak byl majitel bytu ovíněný, při odchodu do práce nás v bytě zamkl a vzal si klíče. Tehdy mobily nebyly a telefon neměl, takže jsme zjistili, že nemáme šanci dostat se ven. Ovšem víno a slivovici jsme měli, i kus chleba a nějaké housle, takže jsme vesele čekali do večera na příchod majitele. Tak započala moje známost s Petrem Skoumalem. Později jsme spolu jezdili dva roky s Etc... Po jeho odchodu z kapely jsme se potkávali na různých akcích, až někdy v roce 2010 oslovil mne a Norbiho, zda si s ním nechceme občas zahrát. Takže jsme nacvičili program složený z jeho, mých i Norbiho věcí. Musím říct, že soužití s Petrem bylo skvělé nejen na pódiu, ale třeba i v autě, kdy on, na rozdíl od jiných umělců, snesl drsnou legraci na svůj účet. Ovšem rád to také vracel, takže i cesty na koncerty jsme si skvěle užili. Navíc byl i vtipný moderátor. Při jeho povídání mezi písničkami lidé často řvali smíchy. Škoda ho.

A další jména?
Bylo toho hodně. Spolupracoval jsem třeba s Vlastou Redlem, kterému jsem hrál na pár deskách, točil jsem s Čechomorem, s Michalem Prokopem, se Zuzkou Navarovou a mnoha jinými. Nějakou dobu jsem hostoval u Anny K., zpívali jsme spolu třeba písničku Candy od Iggyho Popa. Se Zuzanou Michnovou jsem se ještě donedávna potkával v různých hudebních sestavách. No a Vláďa Mišík, to je na další rozhovor.

Oline, a co nástroje, na které hraješ? Pamatuju se, že jsi mi kdysi říkal, že sis to cello dělal sám?
Je to pravda. Udělal jsem si ho sám, protože před třiceti lety tady žádná ozvučená cella nebyla a já měl kliku, že se mi to víceméně hned povedlo. Vzal jsem kus prkna, vyřízl tvar, který jsem si vymyslel, a přidělal na to krk ze starého cella. Potom začala laboratorní práce se starými snímači, ať magnetickými či jinými, až jednoho dne ten zvuk byl takový, jaký jsem si přál. Od té doby jsem na to nesáhl, jen měním struny. Mám tam na kobylce dva snímače Barkus Berry svedené do jednoho výstupu. Ono je strašně důležite najít správnou polohu kobylky vůči snímačům. Stačí do ní ťuknout, vychýlit ji o půl milimetru, a už ten zvuk není dobrý. Jinak basu mám Pearl, tu mi sehnal Guma Kulhánek od Joea Kučery, saxofonisty, který kdysi hrál u Michala Prokopa, potom utekl a teď hraje v Německu. Honím ji přes aparaturu Hocke. Na cello používám kombo Vector.

Co posloucháš za muziku?
To tam radši ani nepiš - nic. Jen když se něco učím či skládám. Já mám totiž ten problém, že když něco slyším hrát, hned to začnu analyzovat. Jak je to zahraný, jak je to zaranžovaný, na kolik dob, jaký nástroje..., prostě si nemůžu pustit muziku jako podkres nějaké činnosti. Ale byli jsme nedávno s kamarády na koncertě Bratří Ebenů a moc jsme si to užili. Pokud si už teda doma něco pustím, tak nejspíš klasiku Claptona, B.B. Kinga...

Olin Nejezchleba - Máma mi chtěla žehlit frak


A co budoucnost? ... a nějaké zážitky, na které bys raději zapomněl?
No, hlavně nezdědkovatět. To je cesta do nikam. Ještě bych chtěl natočit aspoň jednu sólovou desku. Začínám na ní pomalu s Norbim pracovat. A co se týče negativních zážitků, pár jich bylo, já ti je i řeknu, ale jsou tak hrozný, že je tam radši nepiš. (smích)

Co říkáš na tezi, že zvuk cella má blízko lidskému hlasu?
Hmm, to zní zajímavě. Je fakt, že můj pěvecký rozsah a rozsah cella jsou vlastně totožné, tedy bychom se mohli ovlivňovat vzájemně... kdybych cvičil...

A cvičíš?
Už ne. (velký smích) Samozřejmě, když se potřebuji něco naučit nového, píšu nové písničky či aranže, tak toho nahraju dost. Hodně hrajeme, takže si nástroje užiju na pódiu dosyta. Ale abych pravidelně doma cvičil, to už fakt ne.

Na závěr otázka, kterou pokládám každému, když dělám rozhovor. Jaká myslíš, že je budoucnost hudby? Podle mne momentálně už mnoho let stojí. Myslíš, že se někam ještě pohne?
Ono se pořád něco děje. Ale styly jako celek jsou poněkud zakonzervované. On do toho určitě časem někdo řízne tak radikálně, jako když po swingu přišel rokenrol. Ale já se toho nejspíš už nedožiju...
Díky za rozhovor a přeji ti ještě mnoho let se zakonzervovaným, ale nádherným bigbítem.

P. S.
Poté jsme se chopili nástrojů a otevřeli si několik bigbítových konzerv. Byl to skvělý večer a Olin Nejezchleba je bezvadný parťák.

Psáno pro: časopis Muzikus 2015/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Olin-Nejezchleba-Mama-mi-chtela-zehlit-frak~06~rijen~2015/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.