muzikus.cz na

facebook twitter
Muzikus.cz homepage

žádnýOdhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely

23.4.2012 | Autoři: Martin Fialka, Mojmír Mohapl | sekce: pro muzikanty - články

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely



Že žádný učený z nebe nespadl a muzikant i kapela se stává muzikantem i kapelou až po dlouhých hodinách cvičení, je stará vesta. Ale už málokomu se chce poslouchat umělecké polotovary nebo to samé pilované pořád dokola a někomu v doslechu zkušebny se nemusíte trefit do vkusu vůbec. Následující plocha papíru to zkouší nějak pořešit a v dalším článku kolega Martin Fialka popíše, jak se s věcí po kutilsku popasoval právě on.

Zvuk uvnitř zkušebny, jak jej slyší přítomní, a co je z ní slyšet venku, jsou dvě rozdílné věci, jež spolu souvisejí pouze volně - v obojím však jde o akustiku, česky o šíření zvuku.

Zvuk z letmého pohledu fyzikálního
Zvuk jest kmitání hmoty, které jsme schopni vnímat ušima. Těma jsme schopni vnímat kmitání o frekvencích někde mezi 16 Hz a 16 kHz. K stáru horní vnímatelný kmitočet klesá. Pro zvuk v plné míře platí principy Fourierovy analýzy, jež mimo jiné praví, že frekvenčně pravidelné zvuky - říkáme jim tóny - mají tzv. diskrétní spektrum, tedy složené z jednotlivých frekvenčních složek. Muzikanti říkají násobkům základního tónu alikvoty, technici harmonické, ale je to to samé. U nepravidelných zvuků - rázů, impulsů - je spektrum spojité, což znamená, že frekvencí je v něm hodně a jsou velmi blízko sebe. Tvoří tím spojitou spektrální funkci.
Ale z celého spektra, přestože by se vešlo do uvedených slyšitelných mezí a přestože bychom samostatně jednotlivé jeho složky slyšet mohli, dohromady stejně všechno neuslyšíme. Ucho si tím samo od sebe usnadňuje práci. Asi to ani jinak neumí. Ve fyziologické akustice (čili vědě o tom, jakým způsobem člověk vlastně slyší) se tomu říká maskování. Jeho přesný popis je složitý a u každého človíčka může být i trochu jiný. Ale dá se říct, že když slyšíme něco, obvykle hlasitějšího, nemusíme už současně slyšet něco jiného, tiššího. Čím frekvenčně jsou zvuky blíž, tím méně toho vedle převažujícího hlasitého tónu pochytíme.

Zvukové vlny se šíří hmotným prostorem. Nejen vzduchem, leč i kapalinami a látkami pevnými. V každé jinou rychlostí. Bezvzdušným vesmírem ne. V homogenním prostoru se šíří jako každé jiné vlnění podle Huygensova principu v kulových vlnoplochách, což jsou pomyslné běžící plochy o stejné fázi tohoto vlnění. Rychlost šíření zvuku, jelikož to jsou mechanické vibrace, je dána mechanickými vlastnostmi prostoru, v němž se šíří - jeho měrnou hmotností, tuhostí a pružností. Rychlost šíření nezávisí na frekvenci zvuku, leč závisí na teplotě. Při pokojově příjemných 22 °C má rychlost 344,7 m/s, při drkotavých 15 °C má už jenom 340,5 m/s a na bodu mrazu 331,5 m/s. Ale to jen při hladině mořské. Vyšší nadmořská výška, a tedy i nižší atmosférický tlak, zvuk mírně zpomaluje. Vyšší vlhkost trochu taky, ale málo.
Pokud se zvuk na své cestě prostorem dostane na rozhraní jiné hmoty, v níž se má šířit jinou rychlostí, částečně do té hmoty pronikne, ale částečně se od ní odrazí zpět do původního prostoru pod stejným, leč opačným úhlem vzhledem k tečné rovině. Pokud je rozhraní menší než vlnová délka zvuku, odraz se nekoná a vlna rozhraní obejde. Ten rozdíl není samo sebou ostrý, ale nabíhá postupně.
Pokud nastane víc následných odrazů na protilehlých plochách, mluví se o stojatém vlnění. Podle vzdálenosti těchto odrazivých ploch se pak mohou některé frekvence co do velikosti postupně sčítat a jejich úroveň narůstat. Moudré hlavy akustické pak hovoří o rezonanci. Nebo se mohou taky odečítat - to podle toho, jaký vzájemný fázový rozdíl mají v místě styku.
Jestliže zvukové odrazy po sobě následují v době kratší než 100 ms, člověk je vnímá jako jeden slábnoucí zvuk - správný termín je dozvuk. Prodlevu delší než 100 ms člověk už rozliší a vnímá zvuky odděleně. Hovoří se pak o ozvěně. Při rychlosti zvuku 340 m/s to vychází pro cestu tam i zpátky na nějakých aspoň sedmnáct metrů vzdálenou odraznou plochu. To u garážových zkušeben obvykle nehrozí.

Žádný odraz zvuku není úplný, v každém prostoru halas po čase zeslábne a svou energií nepozorovatelně ohřeje místnost. Jako základní akustická charakteristika sálu se udává doba dozvuku, za kterou akustický tlak nebo výkon v daném prostoru zeslábne o stanovený počet decibelů. Tím počtem bývá číslo někde od 20 dB (akustický tlak se sníží na desetinu, akustický výkon na setinu) po 60 dB (akustický tlak je tisícinový, akustický výkon milióntinový). Někde se udává ještě tzv. počáteční doba dozvuku (early decay time - EDT), což jest pokles o prvních 10 dB, jenž snad nejvíce odpovídá subjektivnímu vnímání dozvuku, protože zvuky 10 dB pod zvukem dominantním již bývají postupně maskovány. Jsou to všecko navíc údaje závislé na frekvenci a na místě, kde se měřilo. A vždycky jsou to čísla z říše suma sumárum, takže při jejich matematickém vyjádření se velice rychle dostanete k integrálnímu počtu.
Další numera a grafy lze získat analýzou impulzové odezvy. Ta využívá jinou integrální transformaci, a to Laplaceovu. Tou lze pomocí poměrně zamotaného matematického aparátu stanovit odezvu nějaké soustavy na nějaký vstupní podnět, třeba právě na jednotkový impuls. V terénu přibližně a nasucho na ucho ji rádi provozují zvukaři a akustici, když v obličeji naladí výraz objevitelů nekonečna a v poloztichlém sále tlesknou. Obvykle platí úměra, že čím důležitěji se u toho tváří, tím větší kulový jim to řekne.

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely


Jiné akustické charakteristiky prostorů výpočtem vycházející z impulzní odezvy jsou ve stručném výčtu třeba míra jasnosti, síla zvuku, činitel interaurální vzájemné korelace (interaural cross correlation coefficient - IACC) nebo počáteční prodleva (initial time delay gap - ITDG), což je zpoždění prvního odrazu od stěn či stropu za přímým zvukem se zanedbáním místních odrazů třeba od židle nebo stojanu. Je vzorcem definován i tzv. basový poměr. Naopak koeficient difuzity povrchů (surface diffusivity index - SDI) se počítá ze stavebních výkresů nebo prostorových dispozic. Výpočetní vzorečky a podrobnější informace najdete v učebnicích, vysokoškolských skriptech, na všeznalém internetu nebo v normě ČSN ISO 3382. Já jsem pro tentokrát trochu opisoval z úvodu Akustiky hudebních prostorů v ČR (Autoři: Martin Vondrášek, Robert Fleischman, Akademie múzických umění v Praze. Zvukové studio. Výzkumné centrum hudební akustiky. Vydavatel: Praha: AMU, 2008. ISBN 9788073311414.), neb jsem ji měl po ruce a hezky se čte.

Akustika v místnosti
Mezi laiky je běžná honička za co nejkratší dobou dozvuku, o níž si myslí, že ji nejsnáze vytvoří měkkými akusticky pohltivými materiály - vatou, filcem, koberci, závěsy, jehlanovitým molitanem. Tato úvaha má dvě vady. Jednak nadmíru přetlumený prostor působí tísnivě. Nástroje v něm neznějí a máte tendenci tam místo mluvení křičet. Druhá díra je v tom, že měkké pohltivé materiály pohlcují pouze vyšší frekvence a k basům se chovají venkoncem nevšímavě. Plamafon, což je značka oněch černých molitanových jehlanů na zeď, je pohltivý i difuzní, tedy rozptylný materiál. Něco z výšek a středů pochytá, zbytek v odrazu rozptýlí do více směrů. Mezi kutily oblíbené kartony od vajíček fungují prakticky jenom difuzně.

Materiály, jež mají upravit odrazy zvuků či tónů s vlnovou délkou nad jeden metr, těžko mohou být deseticentimetrové pěnové jehlany či polštáře keramické nebo textilní vaty. Tlumicím akustickým prvkem pro basy jsou kmitající panely a nízkotónové rezonátory. Zvuk pohlcují buď vlivem své rezonance, na níž jsou jednotlivé jejich dutiny naladěny, nebo svou energií rozkmitají panel z druhé strany zatlumený vatou.
Slušná doba dozvuku se doporučuje s ohledem na objem prostoru a žánr, jenž se má v něm odehrávat. Jak praví stará, ještě československá, leč dosud platná, norma ČSN 73 0525, nejkratší optimální doba dozvuku má být pro poslech řeči, nejdelší pro varhanní hudbu. Pakliže je obvyklou vaší zkušebnou pokoj či garáž, tedy místnost dlouhá či široká 4 až 5 metrů a vysoká nějaké 2 až 3 metry, vychází její objem zhruba od 32 do 75 m3. Optimální doba dozvuku by pak měla být řádově v desetinách vteřiny, nejvíc tak 200 až 700 ms, a to v celém slyšitelném pásmu. Pěkná čísla, varhanní hudba v garáži, ale co s nimi, když si je stejně nemáte na koleně čím změřit.
Je samozřejmě nejlepší, když akustické úpravy jakýchkoliv hudebních prostor navrhne přímo na míru odborně zdatný akustik. I když v případě garáží, když vidíte jednu, jako byste znali všechny. A jelikož nepředpokládám, že muzikant, zvláště pak dosud studující amatér, trousí peníze v jakémkoliv množství a kupní síle přímo pod sebe, zkusím ušetřit vaši kapsu a udělat návrh jednoduchých akustických úprav nějaké typické zkušebny:

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely


Garážovou či domácí zkušebnou budiž vnitřek kvádru o hranách 5 x 4 x 2,5 metru. Její typické rezonance mezi protilehlými stěnami tedy budou při rychlosti zvuku 340 m/s na 68 Hz, 85 Hz a 136 Hz. To jsou při temperovaném ladění s a1 na 440 Hz lehce podladěné velké Cchar1, trochu víc podladěné velké F a opět sejně lehce podladěné malé cchar1. Na nich nebo na jejích oktávových násobcích bude mít tato místnost tendenci nahoukávat. Pokud zkoušíte v podkroví, budu poměry složitější, neboť šikmá střecha se bude projevovat jako kónický zvukovod neprůchodně zakončený a bude nejspíš rezonovat v širším pásmu. V koutech pod krovem to bude proto víc basovat a mikrofony tam asi budou víc chytat zpětnou vazbu.

Objem naší vzorové místnosti je 50 m3 a plocha stěn, počítáme-li dveře 2 m2, je nějakých 83 m2, a je to prakticky samo zdivo a beton. Doporučená optimální doba dozvuku je tedy podle ČSN 73 0525 nějakých 400 ms pro řeč a 600 ms pro vážnou komorní hudbu, řekněme půl vteřiny. Pokud pokryjeme podlahu aspoň jekorem, obstojné doby dozvuku docílíme pomocí zhruba 12 až 16 m2 absorpčních panelů, umístěných asi někde u stropu, aby nepřekážely. Basy ztlumíme rezonančním panelem zavěšeným svisle na delší stěně zkušebny. Kartóny od vajec ani molitanový Plamafon neškodí, ale nestavěl bych zatlumení jenom na nich.

Absorpční panel jako heslo na www.google.cz vygeneruje nějakých sto tisíc výsledků, lze si vybrat. Máte-li hluboko do kapsy a šikovného truhláře poblíž, lze je postavit doma - slyšte recepis: Vrstvu 40 až 50 mm minerální plsti zabalíme do mikrotenové či PVC fólie, aby tolik nechytala prach a déle vydržela nedrolena. Tuto jakousi matraci uchytíme do dřevěného rámu tlustého nějakých 6 až 7 cm. Aby z něj neutekla, přichytíme ji zepředu i zezadu (tedy na obou velkých otevřených plochách) zevnitř krycí tkaninou a zevně pletivem či sítí. Umísťuje se aspoň 10 cm od zdi, aby absorbovaly obě jeho strany.

Kmitající panel (česky bych radši řekl kmitací panel, ale nikde jsem to takhle neviděl) je panel podobné konstrukce, jen místo krycí tkaniny a sítě či pletiva je z jedné jeho strany děrovaný sololit 4 až 6 mm, z druhé strany je zeď, neb se věší přímo na ni. Sololit, prosím přišroubovat k rámu přes aspoň 4 mm tlustou plsť. Tím, že svou zadní stěnou leží přímo na zdi, ušetříme asi centimetr tloušťky rámu - má jen 5 cm. Doporučená plošná výměra jednoho absorpčního nebo kmitajícího panelu je 120 x 60 cm. Byla stanovena náročným výpočtem tak, že z jednoho standardního kusu sololitu lze nařezat 4 panely beze zbytků. Výkresy obou druhy panelů už jednou vyšly v akustickém tématu měsíce v čísle 8/2001 našeho foliantu od strany 23 dál.

Odhlučnění
Konfliktům mezi lidmi snad nejlépe předcházejí účinná technická řešení. V tomto případě může tím technickým ideálem být zkušebnu pěkně odhlučnit. Hlukem se obecně rozumí jakýkoliv nechtěný zvuk. Odhlučnit zkušebnu tedy znamená snížit z ní pocházející zvuk či hluk tak, aby byl v nejúspěšnějším případě maskován základním hlukem okolních prostor, v nichž nemá být vaše zkoušení slyšet.
Odhlučnění bývá tím účinnější, čím blíž zdroji hluku funguje. Zvuk ve stavbách se šíří jednak vzduchem, jednak po konstrukcích. Co se týká vzduchu, je třeba zatlumit okna, dveře, stěny, případně ventilaci. Okna se tlumí jednak zesílením skel, jejich ztrojením a pevnější fixací okenních křídel i skleněných tabulek. Pokud to nestačí, lze okna překrýt těžkým závěsem a bytelnými okenicemi. Tím ale okno přestane být během hraní oknem, protože nebude propouštět světlo.

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely


Odhlučnit dveře znamená vyměnit je za těžší a tužší, zasadit je do pevnějších závěsů, jež půjdou těsněji zavřít. Taky je dobré ucpat spáru v místě styku se zárubní profilovým gumovým těsněním. S běžnými bytovými dveřmi s povrchem z hobry či laminátu s výplní varhánkovaným kartonem nebo lehkou pěnou toho proti hluku moc nenaděláte. Dveřní křídlo může být vevnitř vyplněno něčím těžkým a nevibrujícím - třeba pískem. Taky lze použít plechovou desku a dovnitř vložit pohltivý materiál. Ten lze umístit i mezi dvě tabule akustického sádrokartonu. Dveře se mohou, pokud to stavba dovolí, samozřejmě i zdvojit, a to jak tlustější dveře v jedněch bytelných futrech, tak i více dveří za sebou.
Zatlumení vzduchové ventilace, pokud ji místnost nebo sál má či musí mít, bývá finančně náročnější. Je potřeba nainstalovat méně vibrující zatlumené ventilační potrubí, vložit do něho poměrně drahé vzduch propouštějící, kravál zadržující akustické filtry a vyvést ven tam, kde to bude nejméně vadit. Nic pro amatéra a jeho kapsu.

Ještě obtížnější je tlumení již vibrujících stavebních konstrukcí. Ty vlivem svých mechanických vlastností přenášejí spíše nižší, slyšitelné a taky už neslyšitelné, frekvence. Typické dunění, jež se nese stavením či obcí z hudební zkušebny nebo tanečního sálu, asi nemusím blíže popisovat. Proto je odhlučnění v tomto případě možné, pokud se hluk do konstrukce vůbec nedostane.
Stěny a strop zkušebny lze zatlumit keramickou nebo textilní vatou. Je dobré si uvědomit, že akustické zatlumení funguje zároveň jako tepelná izolace, a proto se na chladnější straně může srážet vzdušná vlhkost. Součástí úspěšného díla je proto i dobře udělaná parozábrana z neprodyšné souvisle natažené fólie, jež zabrání vzniku plísní. Konkrétní příklad řešení takové úlohy metodou „doma na koleně“ popisuje Martin Fialka v následujícím článku.

Horší je to už s podlahou. Většina zdrojů hlubokotónového hluku, jako bedny od kytar a bicí, stojí na podlaze. Dvojitou podlahu s horní pochozí plochou odtlumenou od té spodní stavební si v amatérských podmínkách může dovolit asi málokdo. Ale určitě trochu pomůže pod kytarové bedny strčit nějakou tvrdší pěnu, třeba tlustý molitan nebo karimatku. Podobně s bicími, hlavně se šlapákem, pokud už nemůžete celou soupravu strčit na odtlumený praktikábl. A samozřejmě koberců asi není nikdy dost, i když kdo je má pořád luxovat.

Tiché zkoušení
Nejhlučnějším nástrojem ve zkušebně je nejčastěji akustická bicí souprava. Kromě pěvcova hlasu a nějakých pár dalších méně častých akustických nástrojů jdou všechny ostatní elektronické či elektrofonické hudební instrumenty po kabelu do zesilovače a reprobeden. Do té doby jsou vlastně celkem potichu. Pokud akustické bicí aspoň pro sezkoušení nahradíte elektrickými s pady, všechny nástroje smícháte v jednom mixpultu a místo reprobeden rozdáte všem v kapele sluchátka, můžete zkoušet bezmála i v panelákové koupelně. Má to samozřejmě svá omezení. Na elektrické kytaře nechytíte tu správnou zpětnou vazbu přes přebuzeného Marshalla a taky ostatní nástroje znějí ve sluchátkách trošku jinak než obvykle. Hůř nebo jinak se srovnává zvuk po kabelech s tím, co je slyšet zvenku přímo, třeba se zpěvem či španělkou. Taky potřebujete nějaké to vybavení navíc. Ovšem pokud za „hlučnou“ zkušebnu platíte nájem, rychle se to srovná.
Je to pro všechny zpočátku nezvyk, a než s repertoárem vylezete před lidi, stejně si to musíte aspoň jednou přehrát nahlas. Ale pokud máte hádavé sousedy nebo jinou zkušební nepohodu, hodně zlé krve, vády, zloby a starostí si tím ušetříte. Taky tím šetříte svůj kochleární aparát, čili vaše ušiska, pro jarní zpěv ptáčků, šumění lesa a zurčení studánek. Tedy pokud vám to i ve sluchadlech neduní, že by to jednomu urvalo hlavu. Je to další možnost, zvažte to - odhlučňovat nebo nehlučet?

Mojmír Mohapl

Jak umravnit decibely


Muzikant je ve svém životě často sužován mnoha problémy, ať se zvukaři, s nástroji nebo s lidmi, takřka vždycky ho však u zrodu kapely čeká problém s hledáním místa na zkoušení. Jelikož placené zkušebny nejsou úplně levné, a to ani nemluvím o kvalitě, zbývá jen jediná možnost, a sice opatřit si zkušebnu vlastní.

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely


Obvyklou volbou začínajících kapel bývá často zatracovaná garáž. Někteří si ji pronajímají a jiní, jako já, mají to štěstí a mají nevyužitou garáž v rodinném domku. Tedy skoro nevyužitou, ale auto to na zahradě snese, zatímco muzikanti těžko.

Původně jsme v garáži zkoušeli tak, jak byla, pouze jsme ji oddělili přepážkou s dveřmi od zbytku sklepa. Bohužel ale hrajeme, řekněme ne úplně tichou muziku, a tak trpělivost obyvatelů domku brzy přetekla a nám nezbylo nic jiného, než investovat do odhlučnění místnosti. V tomto článku bych se s vámi chtěl podělit o své zkušenosti se zvukovou izolací zkušebny a následným vytvářením vhodné akustiky pro hraní uvnitř. Pokud máte rádi čísla, tak materiál vyšel na 15 000 Kč a doba práce na dva celé dny ve třech lidech.

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely


Jak na to? Začali jsme tedy stavět konstrukci. Skládala se z takzvaných UD profilů (pozinkovaný ocelový plech ve tvaru U), které byly vždy 12 cm od stěny místnosti (na podlaze a na stropě po obvodu). Profily podlepené páskou jsme připevňovali vruty a hmoždinkami. Do takto připravených „kolejí“ jsme poté jednoduše připevnili CD profily (takzvaná „CDčka“ - rovněž z pozinkované oceli tvarované tak, aby zapadly do UD), za které přišla vata, jakožto dobrý tepelný, ale hlavně zvukový izolátor.
Na CDčka jsme nakonec připevnili sádrokarton, takže je důležité dopředu spočítat, jaké budou vzdálenosti mezi CDčky, aby každá deska sádrokartonu byla připevněna minimálně z obou stran a na středu. Určitě je třeba předem myslet na elektřinu a osvětlení. My se jednoduše rozhodli vyvést prodlužovačky („psy“) skrz spodní UD. Výsledkem jsou tedy 2 x 4 zásuvky na dvou stranách zkušebny.

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely


Poté jsme umísťovali vatu (např. Orsil/Isover, Rockwool, Rotaflex) na vytvořenou konstrukci. Prodává se ve válcovitých balících, tak jsme se rozhodli, že nejjednodušší bude rolovat vatu vodorovně po obvodu a upevňovat ji CDčky. Práce s vatou vždycky patřila k tomu, co jsem nejvíc nenáviděl. Píchá to do rukou, svrbí to, a ještě se z ní práší. Naštěstí už jsou dnes používané materiály v těchto ohledech přívětivější. Minerální vata je oproti skelné vatě jako balzám na ruce. Pamatuji si, jak jsem dělal před pár lety zateplení střechy Orsilem, a to bylo teda jiné kafe. Štípalo to ještě týden potom. Nicméně určitě doporučuji pracovní rukavice a rouška také neuškodí.
Tímto způsobem jsme „objeli“ izolací celou místnost kromě dveří. Je dobré potáhnout skelnou vatu ještě fólií, pravděpodobně to není nezbytné, ale nechtěli jsme riskovat, že se nám pak při hraní bude prášit ze stěn.

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely


Dále přišel na řadu strop. Princip zůstal stejný, jen UD profily se nepřipevňovaly na strop či podlahu, nýbrž na již hotovou konstrukci z CDček na stěnách. CDčka se poté ještě musí uchytit ke stropu speciálními závěsnými držáky, aby udržela sádrokartonové desky.
Dostat vatu na strop za CDčka s držáky byl asi nejkritičtější moment stavby. Vata se musí nařezávat, aby prošla skrz, ale zároveň by měla zůstat v co největších kusech, aby měla izolace smysl. Zbývá jen poslední krok, a tím je přivrtání sádrokartonu na postavenou konstrukci. Protihlukový sádrokarton se od klasického liší tím, že je poněkud těžší a mívá modrou barvu. Přivrtávat jsme začali u stropu a pokračovali stěnami. Sádrokarton by měl co nejlépe doléhat, ušetří to práci.

Po dospárování mezer máme omezení zvuku vycházejícího ven za sebou. Pokud budete mít k dispozici větší prostor, rozhodně bych doporučil udělat vrstvu vaty tak tlustou, jak jen místnost a finance dovolí. Dále je určitě velmi podstatné dobře utěsnit vchodové dveře. My měli k dispozici celkem masivní a navíc polstrované, tak jsme tento problém moc neřešili. Navíc na naši zkušebnu navazuje pouze sklep, takže nám nevadí, že přes dveře projde hluku víc, než by mohlo. Další otázkou je řešení podlahy. Izolací stropu jsme naší místnost zmenšili na něco málo přes 200 cm do výšky, tak jsme si nemohli dovolit ještě zvedat podlahu. Určitě by ale nebylo od věci položit na zem vrstvu nějakého měkkého materiálu a na ní zhotovit prkennou podlahu. To vám pomůže hlavně k utlumení basového bubnu.

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely


Nyní se nacházíme v holé místnosti obklopené modrým sádrokartonem. Co teď ? Zkuste si v místnosti tlesknout, a hned vám bude jasné, že v takovémhle prostoru se kvůli dlouhému dozvuku rozhodně hrát nedá. Nastal čas na řešení akustiky vyhovující pro zkoušení kapely. Měli jsme omezený rozpočet, a proto jsme tuto otázku řešili co nejskromněji, ale i tak úspěšně. Dle mého názoru je nejlepší sledovat internetové hudební bazary. Často tu najdete někoho, kdo se zbavuje nějakého akustického izolátoru s jehlany. Nejlepší jsou desky z polyuretanu, ale docela dobře svou funkci splní i molitan. My měli k dispozici pár takových molitanů s jehlany (původně používané jako vystýlka do krabic s počítači) a přes bazar jsme zakoupili pár molitanů s válcovitými dírami. Dokonce i obyčejný koberec pověšený na stěně dost pomůže zamezit ozvěně v místnosti. V tomto okamžiku se opravdu fantazii meze nekladou. Lepili jsme molitany ke stěnám místnosti tavnou pistolí, tak aby v místnosti zbylo co nejméně rohů, kde se zvuk rád odráží. Když došly molitany, přišla na řadu známá plata od vajec.

Odhlučnění a zatlumení zkušebny - aneb jak umravnit decibely


Tady bych se rád zastavil. Mezi muzikanty koluje spousta mýtů a báchorek o tom, zda jsou plata od vajec vhodná na stavbu zkušebny. Uvedl bych to na pravou míru tak, že hluku putujícímu ven nepomůžou ani trochu. Na druhou stranu proti dozvuku v místnosti fungují vcelku dobře. Svým vlnitým tvarem rozptylují akustický odraz do více směrů. Údajně pohlcené a odražené frekvence nejsou úplně ideální pro vytvoření optimální akustiky, ale v kombinaci s molitany tato ekonomická možnost úplně postačuje. Ještě doplním, že není dobré tímto způsobem pokrýt celou místnost, protože potom se vám může stát, že bude akusticky téměř mrtvá a to jednoznačně není dobře, nejen kvůli autenticitě zvuku nástrojů, ale hlavně kvůli požitku ze hry.

S výsledkem jsme byli všichni spokojeni. Zatímco předtím byla v místnosti o patro výš slyšet celá kapela, po zákroku se přes zeď dostanou už jen bubny bez činelů (znatelně tišeji) a trochu basové kytary, když se hraje nahlas. Když jsme secvičovali unplugged koncert, tak nahoře nebylo slyšet skoro nic.

Místnost byla čtvercová 4m x 4m x 217 cm na výšku. Stěny a strop se odhlučněním zúžily o 10 cm skelnou vatou, konstrukcí, fólií a protihlukovým sádrokartonem. Materiál vyšel na 16 000 Kč a hluk v domě se snížil o cca 60 %.

Martin Fialka

Psáno pro: časopis Muzikus 2011/09

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Odhlucneni-a-zatlumeni-zkusebny-aneb-jak-umravnit-decibely~23~duben~2012/

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.