Od Drumulatoru po studio v Abbey Road

Od Drumulatoru po studio v Abbey Road
Od Drumulatoru po studio v Abbey Road

Pokud se budete zabývat HDD recordingem, popř. vybírat vhodný systém pro své domácí studio, nebo budete cosi kdesi natáčet, jen stěží se vyhnete setkání s některým z produktů firmy Digidesign, společnosti, která z dvaceti let svojí existence plný tucet roků udává tón v počítačovém zpracování zvuku. Pokud vás zajímá, jakpak k této situaci došlo a jak se to vůbec s Digidesignem má, přečtěte si následující článek.

Od Drumulatoru po studio v Abbey Road
Od Drumulatoru po studio v Abbey Road

Digidesign ve své současné podobě je stoprocentně vlastněn společností Avid, která se primárně zabývá zpracováním videa (mj. je třeba autorem programu Softimage|3D). Jako správná americká hi-tech společnost sídlí Digidesign v oblasti zvané Silicon Valley, jinak známé jako Palo Alto, ve slunné Kalifornii. V ředitelství firmy pracuje zhruba 250 osob, celosvětově zaměstnává (coby audio divize Avidu) přes 400 osob, z toho na 80 vývojářů. Začátky ovšem byly podstatně skromnější...

Otci Digidesignu byli dva kamarádi a spolužáci z univerzity v Berkeley, Peter Gotcher a Evan Brooks. Původně se setkali v několika studentských kapelkách, kde Evan obsluhoval klávesy a Peter bubnoval. Evan byl studentem techniky a jeho specializací byl jak software, tak hardware, zatímco Peter, student angličtiny, v sobě objevil obchodní talent, který dokumenty společnosti hodnotí jako "extrémní". Oba byli muzikanti, a tak se po absolvování univerzity rozhodli rozjet projekt, jehož hlavním cílem měl být vývoj rozšiřujících chipů EPROM pro tehdy populární automatické bubeníky, jako byl Drumulator od EMU nebo sampler Fairlight Series IIx. Právě tahle myšlenka, jejíž výhodou byla absence vývoje vlastní platformy, stála u zrodu Digidesignu. Originální čipy nebyly v samplerech zapojeny napevno, daly se tudíž měnit, a tak si každý mohl po deseti minutách souboje se šroubovákem užít kompletní sadu peruánských bubínků namísto původních bicích samplů. Nebyla to sice úprava, jaká by se dala dělat mezi písničkami na koncertě, ale Peter a Evan se svého nápadu a zároveň velké šance chytili a už ho nehodlali pustit, a tak mohli začátkem roku 1983 představit Digi Drums - kompletní sadu chipů se zvuky klasických rockových bicích.

Přerod Digidesignu ve firmu zabývající se převážně HDD recordingem, tak, jak ji známe dnes, byl ovšem velmi vzdálený. Růst a rozvoj byl limitován jednak obtížnou dostupností a pochopitelně i vyšší cenou kvalitních komponent (DSP čipy s dostatečným výkonem, převodníky atp.), jednak i určitou nedůvěrou uživatelů ke zpracovávání audia na počítačích. Díky příchodu MIDI a několika originálním produktům firmy se ovšem tuto nedůvěru podařilo částečně zlomit, což bylo pro další vývoj klíčové. Digidesign vyvinul program Qsheet, systém pro práci na časové ose, určený pro programování a ovládání samplerů. Dalším významným produktem se v druhé polovině osmdesátých let stal softwarový FM syntezátor Softsynth, stejně jako Qsheet, určený pouze pro v USA populární Macintoshe, později byl na základě poptávky upraven i pro Atari, které dominovalo evropskému trhu. Prazáklad dnes tolik populárních softwarových modulů a pluginů tím byl vytvořen a možnost míchat zvuk téměř neomezeného množství oscilátorů a kvalitní modulační efekty získala firmě mnoho příznivců. Do tohoto období spadá i program Sound Designer, dodnes ve firmě považovaný za zlomový. Umožňoval uživateli editaci samplů získaných ze samplerů přes SCSI port nebo MIDI sample dump a nahrazoval tak jejich malé LCD displeje na svou dobu velkou (a pro práci podstatně pohodlnější) obrazovkou Macintoshe. Úspěch Sound Designera podnítil další práci na něm a vývojářům firmy se podařil z dnešního pohledu ještě o dost významnější kousek; následující Sound Designer II s sebou tak přinesl do té doby nevídané možnosti - stereo HDD recording a nedestruktivní editaci. Nicméně jeho hardwarové nároky byly natolik značné (připomínám, že jde o rok 1988), že byl nabízen spolu s přídavnou DSP kartou pro Macintosh a externím boxem, obsahujícím převodníky, pod názvem Soundtools. HDD recording byl na světě.

Soundtools přinesly obrovský posun v dostupnosti kvalitní editace nahrávek muzikantské obci. Pokles cen harddisků okolo roku 1990 potvrdil správnost zvolené cesty - poprvé bylo možné za rozumné peníze (samozřejmě relativně, potřebný disk stál cca 4000 $) zpracovat celé CD na jediném disku, na čemž má Digidesign se svou řadou HDD (!) Pro Store také svůj nemalý podíl. Kvalita A/D D/A převodníků dosáhla 18 bitové hloubky a necelý rok po uvedení se Soundtools dostaly i k uživatelům počítačů Atari, což přineslo mj. i nebývalý luxus v podobě práce s dvoutlačítkovou myší. Pokud jde o další zásluhy Digidesignu na hardwarovém poli, nelze nepřipomenout Studio D - komplet tří karet pro MacII (který měl shodou okolností právě tři sloty pro přídavné karty). Jednalo se o 4 kanálovou zvukovku Audiomedia I, 16hlasý/16MB sampler Soundcell a Mac Proteus - ve své podstatě integrovaný modul EMU Proteus (samozřejmě všechny pro sběrnici Texas Instruments - Nubus). Zkrátka - trojdílné studio v krabici.

 

Pokud dnes vyslovíte Digidesign, pak se většině lidí vybaví (pokud se jim vůbec něco vybaví) jednoznačně systém Pro Tools, jehož první verze spatřila světlo světa roku 1991 (souběžně byl v nabídce i systém Sound Tools II). Osvědčený systém DSP karty, externího I/O boxu a dvou programů (Pro Edit od Digidesignu a Pro Deck od Osc) dával možnost pracovat se čtyřmi audio kanály, měl i základní mixingové schopnosti, interní sendy apod. Dobrou možnost ilustrovat rychlý rozvoj systému dávají jeho hardwarové nároky - v roce 1992 nastoupily akcelerační karty pro SCSI komunikaci, jelikož kapacita interního řadiče tehdejších Maců nebyla s to utáhnout rostoucí počet zpracovatelných stop, který s sebou přinesla druhá verze. Dalším krokem tímto směrem bylo roku 1994 uvedení "DSP farm" karty, která měla namísto jednoho DSP čipu hned čtyři takové a navíc byla přímo propojitelná s dalšími přídavnými kartami pomocí protokolu TDM (Time Division Multiplexing). Spolu s tímto kouskem hardwaru přišla i "meziverze" Pro Tools 2.5 a s nimi i další historický krok v této oblasti - pluginy, které sice přinesly spoustu zvukových možností, ale na druhou stranu opět o něco zvýšily hardwarovou zátěž celého systému. Jen pro představu - Pro Tools v tomto období zvládají pracovat až s 16ti stopami, nicméně každé 4 stopy znamenají jednu zvukovou kartu a jeden externí I/O interface, plus je samozřejmě potřeba jedna či více "DSP farm" karet pro zajištění dostatečného výkonu na zpracování, plus stará dobrá SCSI System Accelerator (ostatně, Pro Tools byly jedním z důvodů pro výrobu expanzního šasi pro Mac, které mohlo hostit až 13 karet).

V polovině devadesátých let si firma poprvé povšimla existence něčeho do té doby tak podřadného jako PC a poctila tuto platformu produktem Session 8 PC, jehož cílem bylo obsáhnout vše pro potřeby domácího studia (tedy rack 3U mj. i s mikrofonními preampy). Jak název napovídá, jednalo se o osmistopou "přenosnou" záležitost a přibalený ovládací software se designem i funkčně velmi podobal Pro Tools. Můžeme tedy konstatovat, že se konečně dostalo i na "tu hloupější" (jak neustále poukazuje jeden můj kolega, vybaven Macem) část počítačové populace, tedy PCčkáře.

Digidesign pochopitelně nelení ani ve své hlavní produktové řadě (Pro Tools, pochopitelně) a s jejich třetí verzí dochází k toužebně očekávanému snížení počtu potřebných karet - spojení čtyř zvukovek a System Acceleratoru vyústilo v 16ti stopou Disk I/O kartu (nicméně, problém se znovu opakoval ve větším měřítku - bylo možné propojit až tři - a získat tak 48 stop), stále však byla potřebná "DSP farm". Tento krok přišel ve vhodnou dobu - firma Apple kvůli redukci nákladů opustila svoji sběrnici Nubus a takříkajíc "zfleku" začala nové Macy osazovat sběrnicí PCI. Staré karty přestaly pasovat, přišel tedy čas jejich reedic v PCI verzi a samozřejmě výměn za Disk I/O. Designově a částečně i funkčně se Pro Tools postupně přibližují dnes známé podobě (zlomovým byla v tomto smyslu verze 4.0), se kterou do rozsáhlé rodiny funkcí přibyly možnosti automatizace a funkce pen, tedy kreslení průběhu přímo do stop v projektu.

Svou pozici špičky v oblasti počítačového zpracování audia Digidesign potvrdil roku 1997 se svou D24 - 32stopou 24bitovou zvukovou kartou, se kterou přišel v době, kdy ostatní výrobci podobné produkty teprve chystali. O necelý rok později navíc došlo k integraci DSP čipů do karty 24Mix, a poprvé tak vzniklo zařízení obsahující jak zvukovou kartu, tak 6 DSP čipů Motorola Onyx, což vedlo k masivnímu nárůstu výkonu, který byl pro zpracování audia s 24bitovou hloubkou pochopitelně více než potřebný.

S koncem devadesátých let se znovu objevil odkaz na systém "vše v jednom", který kdysi reprezentoval Session 8 PC a na který Digidesign navazuje s produkty Digi001, Digi002 a nejmenším MBoxem, jehož uvedením se orientoval i na úplně nejzákladnější domácí studia. Úspěch zmíněných výrobků dokazuje rostoucí obchodní význam home-recordingu, jehož nedílnou součástí je dnes "nižší" mutace Pro Tools - verze LE.

Nejprestižnějším produktem společnosti však pochopitelně zůstává "vyšší" Pro Tools řada. Tento program, vycházející z patnáct let staré koncepce Sound Designera, evoloval do komplexního řešení pro zpracování audia. Jeho současná podoba umožňuje práci se 128 stopami a 96 I/O kanály, ovládání pomocí rozvinutých kontrolních systémů ProControl a Control|24 a propracovaný routing a automatizaci funkcí. I do budoucna Digidesign soustřeďuje většinu vývojové kapacity tímto směrem, i když se nebrání pronikání do jiných oblastí. Filosofii firmy dobře vystihuje výrok z úst jednoho z pracovníků marketingu, který mi sdělil: "V hudební branži je ještě pár oblastí, kde se pracuje analogově. S tím bychom rádi něco udělali." Zdá se tedy, že společnost nedojde klidu, dokud nevymizí "analogoví anarchisté". Ale na druhou stranu, pokud to bude dělat se stejnou invencí jako doposud, možná bychom jí to mohli odpustit...

Psáno pro časopis Muzikus