muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraO zvuku a snímačích - Radim Hladík

19.8.2002 | Autor: Michal Staněk | sekce: pro muzikanty - články

O zvuku a snímačích - Radim Hladík

O zvuku a snímačích - Radim Hladík

Radim Hladík je beze sporu všestranným kytaristou, který prošel za svou hudební kariéru nespočtem projektů, ze kterých je asi nejznámější kapela Blue Effect. Na konci dubna jsem zavítal k němu domů, abych si s ním popovídal o dřevě, snímačích, zvuku, aparátech, dnešních trendech a muzice vůbec.



Kdy jste se rozhodl dělat hudbu profesionálně a jak dlouho trvalo od rozhodnutí k realitě?
To bohužel nemohu ohraničit časovým datem, ale mohlo to být okolo roku 1969. To už jsem hrál šest let bigbít. Dříve to bylo zvláštní povolání, protože jsme neměli razítko v občance a páni policisté nechápali, jak někdo může takto existovat. Bylo to období nejistoty a časté bídy, avšak vyvážené svobodou.
Kolik jste měl v životě kytar? Nyní máte elektrickou kytaru od pana Josefa Váchy a akustickou pana Jiřího Lebedy. Proč jste si vybral právě tyto kytaráře?
Moje první kytara byla akustická, vyrobená asi ve třicátých letech. Další byla "metálka" od Franze Metala a pak už jsem měl elektrickou kytaru. Byla jen půjčená, ale nakonec mi zůstala a dnes je spolu s kytarou "havajkou" v muzeu populární hudby. Po tom, co jsem pronikl i do zahraničí, mi prošly rukama německé kytary Eterna De Luxe, jedna zakázková - taková kapička, Hoyer, Gibson Les Paul De Luxe nebo starý Gibson Custom. Ten poslední gibson mi zůstal až do současnosti, ale začalo se mi stýskat i po jiných zvucích, jelikož zvuk gibsona je charakteristický a nenahraditelný. Z toho důvodu jsem si nechal postavit protipól a to Fender Stratocaster. Je to kopie od mého kamaráda Josefa Váchy. Postavil mi ji na začátku osmdesátých let, je skvělá a s Pepou Váchou ji stále vylepšujeme. Musím však říci, že kvalita jde stále nahoru. Ale samozřejmě jsem měl ještě více kytar.
A něco o té akustické...
Vždy jsem toužil míti akustickou kytaru podle mých představ. Dva roky jsem přemlouval Františka Furcha, až jsem narazil na Jiřího Lebedu. Velice jsme se shodli v názorech na zvuk a dřevo. Musím říci, že jsem s kytarou velice spokojen. Mám ji už asi osm let a za tu dobu jsem se dostal i do situací, kdy jsem mohl nahrávat na drahé Martiny za osmdesát tisíc, ale zůstal jsem u této, protože je lepší.
Mohl byste popsat kytary od hlavy až k úchytce na popruh?
Začal bych tou elektrickou. Má zvláštní javorový krk, profilem spíše gibsonovský, s tlustými jumbo pražci. Hmatník je ebenový a tělo je z jasanu. Snímače mám Fender Texas Special a tremolo i ladící mechaniky jsou také original Fender. Chtěl jsem totiž starého fendera, protože nemám moc rád takové ty hybridy. Myslím, že rozpínatelné snímače na gibsonu nebudou nikdy znít jako single coil a fender nebude nikdy znít jako humbucker u gibsonu, tak proč se o to snažit. Když se vrátím k akustické kytaře, tak ta má snímání zvuku vyřešené dvojím způsobem. Jednak má piezo snímač v kobylce a pak ještě elektretový mikrofon, to celé od české firmy Vector, za pár korun. Když se tento mikrofon dobře nastaví, tak ta kytara zní opravdu akusticky. Nemám totiž rád klasický zvuk piezo snímače, protože má skleněné výšky. V současné době jsem z ní všechno snímání zvuku odmontoval a hraji jen přes mikrofon, protože nechci mít žádného hybrida. Vyhlašuji válku hybridům. Co se týká dřeva, kytara má cedrovou rezonanční desku, mahagonový korpus a krk, který je vyroben ze zábradlí z Park hotelu.
Začal jste mluvit o snímačích, podělte se o zkušenosti s typy snímačů. Jak máme dosáhnout té správné barvy zvuku?
Mám několik sad snímačů a spolu s nimi i výměnné pickguardy. Jednou raritou jsou jednocívkové snímače Gibson P90 z padesátých let, které mají staré magnety, slabý signál, ale neuvěřitelně pěknou barvu zvuku. Když se mi zachce míti na Fenderu humbucker, tak mám v záloze snímač DiMarzio, model Rick Deringer, který nemá takový skleněný zvuk a je vhodný ke kobyle. Nebo je tu ještě jeden minihumbucker Seymour Duncan, který v kombinaci se středovým singlem vytváří zvláštní kvákání. Ale vše záleží na tom, co člověk od zvuku chce. Já trochu věřím na sady. Kdyby ta a ta sada nefungovala, tak by se asi neprodávala padesát let. Další věcí, která je se snímači spojená, je citlivost vstupu zesilovače. Dnes je tendence, aby byl slabší signál snímačů posilován citlivosti vstupu zesilovače. Využívají toho hlavně begleitové kapely, které mají taková ta krásná "nakreslená kila". Jsou to skupiny jako Staind nebo Nickel Back. Před dvaceti lety tomu bylo jinak. Muzikanti kupovali Dimarzia, která pomalu rozsvítila žárovku, ale neměla barvu. Další věcí, která se podepíše na zvuku, je vzdálenost snímače od strun. Čím je větší, tím je zvuk lepší. Když se podíváme na staré bluesmany, tak mají snímače zašroubované až k pickguardu.
Vrátil bych se zpět ke kytarám, respektive ke strunám. Jaké používáte struny na elektrické kytaře a jaké na akustické?
Na akustické používám jedině struny John Pearce, phosphore-bronz. Jsou špatně k sehnání a stojí hodně peněz, ale vyplatí se, protože vydrží na kytaře i půl roku. Mají ušlechtilý zvuk a všechny struny, co jsem s nimi porovnával, nestály za nic. Je to možná i tím, že John Pearce je muzikant. Navíc nemám rád struny tzv. hybridy, kde jsou basy např. "devítky" a výšky "osmičky". Myslím, že je daleko přirozenější hrát na stejnou tvrdost strun - struny i lépe zní a zvuk má hezčí barvu. Barva tónu je vždy kompromis mezi tvrdostí struny a námahou - čím tvrdší, tím lepší zvuk. Na elektrických kytarách mám Ernie Ball tvrdost deset. Ostatně desítky mám na všech kytarách.
Jste generace odkojená na jednokanálových zesilovačích, tudíž jste museli měnit mezi čistým a zkresleným zvukem jen pomocí potenciometru. Jak to vidíte dnes? Je to stále efektivní?
S hlasitostí je nutné pracovat. Když se dívám na světové špičky, tak oni to také dělají, je to nutné. Se zvukem je třeba si pohrát, někteří kytaristé dokonce nastavují potenciometry na osm a čtvrt, aby to mělo tu správnou barvu. Ten potenciometr nějakým způsobem "ořeže" některé frekvence a je to znát.
Na své elektrické kytaře jste třikrát vyměňoval korpus - z jasanu na olši a zpět. Proč to? Jaký máte pocit z hraní na olši?
Nejprve se mi znelíbil jasan a pak ta olše. Jasan má zvuk hutný na výšky i basy, středy jsou normální. Olše je dřevěnější než jasan, ale je to "fórové" dřevo. Byla moc "hodná"... Ono je to stejně strašně relativní, záleží na tom, jak se dřevo použije. Toto je například smrk (pan Hladík ukazuje směrem k podlaze) - stavební dřevo. Když mi upadne šroubovák, tak je tam díra, takže nic moc. Naproti tomu v klavíru nebo jako rezonanční deska je smrk nádherný. Záleží na tom, jak se použije.
Co používáte za aparát?
Mám toho více. Na doma mám Pod Pro a jinak vlastním ještě Marshall Studio 15 a preamp a konec Messa Boogie. Pod je pro mne velice dobrý, protože si na něm můžu nasimulovat zvuky starých zesilovačů. Mám však pocit, že čím jsem starší, tak mám větší pocit, že nezáleží, na co hrajete, ale co hrajete.
Co děláte v současné době za projekty a co chystáte do budoucna?
Strašně rád bych chtěl udělat kapelu - Blue Effect. Ale nechtěl bych obnovovat staré věci, spíše bych nabral mladé muzikanty. Chtěl bych tam však i někoho staršího, protože bych to mezi mladými neustál. Vedle toho dělám divadelní muziku, filmovou, občas hraji s Jaroslavem Hutkou na španělku a někdy bigbít. Také dělám pro pantomimu, kde už jsem vytvořil hodně věcí. Když toho všeho mám dost, tak vezmu noty od Bacha a hraji preludia, což je jedna z nejtěžších věcí. Je to zvláštní, protože u Bacha mám přesně dané, co a jak hrát, a např. u Jaroslava Hutky mám absolutní svobodu.
Děkuji za rozhovor.



Psáno pro: časopis Muzikus 2002/07

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/O-zvuku-a-snimacich-Radim-Hladik~19~srpen~2002/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.