Nita Strauss - Kytarová virtuózka

  Koncertuje po celém světě s Alicem Cooperem, hraje na svůj vlastní model Ibanez JIVA a pochází z rodiny slavného skladatele klasické hudby Johanna Strausse. Show pro diváky je zaručená na na sto deset procent.

Nita je americká metalová a rocková kytaristka z Los Angeles, která vede kytarové kliniky a skládá vlastní hudbu. Poprvé jsme Nitu mohli vidět hrát s cover kapelou The Iron Maidens. Také je firemní hráčkou pro Ibanez už jedenáct let a před pár měsíci dal Ibanez do výroby a prodeje její vlastní signovaný model JIVA. Budeme se bavit do detailů o její nové signované kytaře a další aparatuře i vybavení, o jejím přesunu z hraní v místních klubech po koncerty na obrovských stadionech. Dále se s námi podělí o pár důležitých životních a hráčských zkušeností, triků a dalších zajímavostí z rock‘and’rollového života na cestách.

Kdo a kdy tě nejvíce inspiroval v tvé profesionální hudební dráze?

Když jsem viděla kytaristu Steva Vaie v klasickém filmu Crossroads, tak se stal mým největším vzorem, a je jím vlastně i do dnes.

Zhlédla jsi se i v dalších mistrech kytrové hry?

Ono to všechno začalo Stevem Vaiem a jeho deskou Passion and Warfare. Ale samozřejmě jsem pakměla i další vzory, jakou jso Joe Satriani, Marty Friedman, Yngwie Malmsteen...

Jaká byla tvoje první elektrická kytara?

Asi jako všichní ostatní začátečnící, dostala jsem Squier Stratocaster. Byl to černý Strat s tradičním bílým pickguardem a první věc, kterou jsem udělala, bylo, že jsem vyměnila původní pickguard za černý. Tak ještě před tím, než jsem se naučila hrát pár prvních tonů, jsem si pohrávala se vzhledem a designem své kytary. Je opravdu skvělé, že mám v dnešní době svůj vlastní signovaný model.

Do jakého obchodu s kytarami bych měl v Los Angeles zavítat?

Každý kytarista prostě musí navštívit Guitar Center Hollywood. Tenhle obchod je taková vlajková loď mezi všemi možnými obchody. Mají tam výstavu originálů naprosto legendárních kytar a samozřejmě nesmějí chybět ani obtisky rukou jejich původních vlastníků a průkopníků elektrické kytary. Je pro mě velkou ctí, že na této výstavě mají i mou kytaru, a navíc hned vedle kytary Eddieho Van Halena. To je pro mě obrovská pocta.

Jaká byla tvoje první kapela? Jaké skladby jste hráli? Kolik ti bylo let?

Bylo mi pouze třináct let, když jsem hrála na o trošku větším přestavení. V patnácti letech jsem už byla na své první tour. První kapela, ve které jsem hrála, byla místní deathmetalová kapela z okolí Los Angeles. Hráli jsme převážně vlastní tvorbu, ale někdy i třeba covery od Metallicy. Už od počátku jsem se snažila spolupracovat, skládat a hrát s každým, s kýmkoliv jsem mohla.

Jak ses potkala se svými prními spoluhráči?

Jeden z nich byl bratr jednoho z mých spolužáků a hrál v kapele. Chodívali jsme všichni společně ven a zabíjeli čas. Jednou se mě zeptali, jestli bych nevěděla o někom, kdo hraje na baskytaru. Okamžitě jsem odpověděla, že na ni hraji, i když to nebyla úplná pravda, protože jsem hrála jen na kytaru. Prostě jsem chtěla být v jejich kapele. Ačkoliv jsem byla začátečník na baskytaru, basa pro mě byla v podstatě kytara se čtyřmi strunami. A tak když jsem technicky pokročila, nebyl problem hrát skladby, které nebyly až tak moc těžké.

Přeskakování z basy na kytaru a naopak muselo být pro tebe fyzicky náročné.

Je to asi tak náročné, jako když si jdeš zaběhat se závažím na obou kontnících. Když je pak sundáš nebo odepneš, běhá se ti lehce a rychleji. Hraje se ti také lehce a rychleji.

Působila jsi někdy i v jiném oboru kromě hudebního showbyznysu?

Ne, vůbec ne. Až do dnes se celý svůj život živým hudbou. Hudba je to jediné, co jsem chtěla vždycky dělat - hrát a jezdit po světě.

Jak sis dostala od The Iron Maidens až k Alici Cooperovi?

Je mi třicet dva let, živým se hudbou od patnácti a mám za sebou sedmnáct let hraní v klubech a na stadionech s hudebně někdy trochu více, někdy méně populárními projekty. Takže to je značné množství odvedené práce. Už před The Iron Maidens jsem vystupovala na místní i mezinárodní scéně. Hrála jsem třeba s Jermaine Jackson a s mnoha dalšími kapelami. Docela velké množství lidí si mylně myslí, že skok od hraní v coverových kapelách až po Alice Coopera byl otázkou jednoho dne. Ale skutečnost by se dala přirovnat k pomalému výstupu na výrazně strmou a vysokou horu.

Jakým způsobem ses učila hrát repertoár pro Alice Coopera? Jak probíhalo výběrové řízení pro tento projekt?

Původně mi poslali několik písniček, které jsem se měla naučit a natočit na video. Potom bylo třeba udělat menší úpravy, natočit a zaslat další video. V momentě, kdy byly spokojení, poslali mi celý setlist a první datum s celou novou tour. Většina lidí ani vlastně neví, že členové kapely Alice Coopera žíjí různě po celém světě - od Evropy až po Ameriku. To znamená, že často není jednoduché nebo ani možné scházet se a zkoušet s kapelou nebo vybírat nové spoluhráče. Proto byly mé video nahrávky tak důležité. První věc, kterou jsem udělala, když jsem dostala celý setlist, bylo, že jsem si řekla o jednotlivé stopy z board mixu z živého koncertu, abych si tyto stopy dala do ProTools a mohla se učit jednotlivé části. Musíš se naučit úpravy skladeb hraných naživo, jak končí a jak přecházejí plynule z jednoho songu do druhého. Vůbec by mi nepomhlo, kdybych se naučila setlist pouze z originálních desek.

Bylo nutné si pořídit nějaké nové vybavení speciálně pro koncertování s Alice Cooperem?

Vlastně ani nic takového nebylo nutné. Hledali rockového hráče, který má nějakou osobitost a hudební výraz. Líbil se jim můj hudební výraz i tón a styl mého hraní. Hudební producent Bob Ezrin se mě ptal, co si myslím o tom, že bych měla hrát na více klasicky znějící a vypadající nástroj pro rockovou hudbu, jako je třeba Gibson. Odpověděla jsem, že to raději vyzkouším se svým vlastním nástrojem a aparátem, a že kdyby se jim to nelíbilo, tak si potom můžeme promluvit a nutných úpravách. To nakonec nebylo nutné, protože můj hudební styl a sound velice přirozeně splynul s celou kapelou hned po první zkoušce. To mi udělalo velikou radost.

Stala ses firemním hráčem Ibanezu. Ibanez vyrábí tvůj vlastní signovaný model Ibanez JIVA. Jak takový proces produkce tvého designu probíhá?

Spolupracuji s Ibanezem už jedenáct let. Dali mi šanci s nimi spolupracovat ještě před tím, než jsem hrála s většími projekty v okolí Los Angeles a jinde ve světě. Ibanez má jednu ze svých velkých výrobních základen v LA, takže jsem mohla být přítomna u celého procesu výroby svého modelu a nemusela jsem letět do Japonska.

Je kompletní design Ibanezu JIVA podle tvé vlastní představy?

Absolutně. Navrhla jsem jim do detailu vypracované nákresy, přestavy a nápady. Rozhodla jsem se pro specifický tvar, určitý druh dřeva pro tělo a krk, speciální druh snímáčů, a navrhla jsem vizuální koncept barvy kytary, včetně ornamentálního značení pražců na hmatníku. S neskutečnou radostí můžu říct, že je to až do posledního detailu můj vlastní design.

Jaké druhy materiálů byly použity na výrobu tvé kytary?

Ibanez JIVA má mahagonové tělo, javorovou přední desku (top), ebenový hmatník, krk z javoru a amarantu (purpleheart). Vykládání a ornamenty na hmatníku jsou navrženy ve křivky EKG z nemocničního monitoru. Takže nástroj sám o sobě je vyroben s vyváženě rozvrženou hmotností, a tak má své vlastní ojedinělé charakteristiky a vnitřního ducha a tep. Používám své vlastní signované snímače DiMarzio Pandemonium. Vývoj těchto snímačů byla jedna velká radost. Jsou to velice expresivní, nabuzené a tvrdší snímače. Popsala bych je jako mix DiMarzio D-activato a DiMarzio Evolution. Ano, jsou nabuzné, ale mají v sobě i melancholickou libozvučnost, která by se dala přirovnat ke zvuku lidského hlasu. Znějí výborně i na jiných typech kytar. Nejsou to přehnaně agresivní snímače, mají v sobě jakousi jemnost a libozvučnost, ale navíc se i výrazně protlučou jakoukoliv zvukovou clonou, ať už v klubu nebo na stadionu.

Jedná se o kytaru s rychlým krkem a hmatníkem?

Ano, určitě má krk designovaný pro rychlost a pohodlnost. Ale není to jako s Ferrari, kdy musíte jezdit pouze rychle, abyste měli zážitek z jízdy. Tahle kytara mě může doprovázet na dlouhém spektru koncertů, od metalu, rocku, funku, R & B až k popu. Jedná se o krk nitro wizard, který je o něco málo hlubší a hutnější než typ super wizard.

Co se ti nejvíce líbí na tvé kytaře?

JIVA mi dává volnost a svobodu se hudebně a umělecky vyjádřit. Některé tradiční nástroje jsou tak charakteristické svým výrazem, že když na něj hrajete, tak zníte jako ten nástroj, ale s tady je to naopak. JIVA mi dovoluje mít vlastní hudební výraz v tom nejlepším světle.

Kytara přímou cestou do tvého Marshallu?

Jasně přeci. Používám model Joe Satrianiho Marshall JVM 410 H.

Jaké kabely používáš?

V tom většinou nejsem tak vybíravá, hodně se mi osvědčily kabely DiMarzio. Jsou kvalitní a hodí se do různých žánrů.

A jaké druhy strun používáš?

Nejvíce používám D’addario NYXL,  síle: 010/046.

Měníš své struny po každém koncertě?

Jelikož jsem firemní hráč firmy D’addario, mohla bych si dovolit měnit struny po každém koncertě. Já je však měním pouze dvakrát v týdnu, pokud jsme na tour s Alicem Cooperem. Hrajeme pět dní v týdnu a další zbývající dny hraji na různých worskshopech. Tyhle struny mají v sobě tolik spolehlivosti, pohodlnosti, pružnosti a životnosti, že se nemusejí měnit po každém hraní.

Trsátka?

Hraji s trsátkama Grover All Man - 1,60 mm.

Vlastníš i nějaké další kytary od Ibanezu?

Mám jich několik. Pár modelů z custom shopu, nějaké z řad S a RG. Ale naprosto nejvíce miluji kytaru Steve Vai JEM 777. Ty mám rovnou tři.

Sbíráš vintage nástroje?

To pro mě moc není. Můj JEM 777 je stejně starý, jako jsem já. To je asi tak vše z mé vintage sbírky.

S kolika kytarami většinou cestuješ?

Mám s sebou čtyři kytary. Dvě máme na koncerty, jednu jako záložní pojistku a jednu do autobusu nebo hotelu.

Jak vznikl název tvého alba Controlled Chaos a co pro tebe představuje?

Většina z nás muzikantů je neustále ve víru emocí, myšlenek a nápadů. To má zamozřejmě v sobě něco dobrého, ale i špatného. Můžete se nechat tím neskutečně obrovským chaosem ochromit nebo se proti němu obrnit a ovlivňovat jej. Vydáním této desky se snažím právě o to, abych si tok svých myšlenek a životních cílů nějak rozumně uspořádala a otočila ten chaos ve svůj prospěch. Tak proto Controlled Chaos, ale vlastně je to i ovlivněno Stevem Vaiem. Steve si poslechl projekty, ve kterých učinkuji, a popsal velice kladně styl mého hraní jako „kontrolovatelná nirvána a hysterie“. Každá skladba odráží některou z částí mé osobnosti - od melancholie až po tu nirvánu.

Jak se vyskytnou na právém místě v ten pravý čas?

Myslím, že se musíš připravit jak nejlépe umíš, abys mohl v takových situacích úspěšně obstát. Musíš vzít osud do svých rukou a vydat ze sebe sto deset procent snahy i výkonu na sebemenším hraní v klubu nebo náhrávání, protože nikdy nevíš, kdo v publiku je manažerem nebo členem jedné z více populárních kapel, producentem nebo patronem živé hudby. Většina z mých hudebních příležitostí si zahrát si ve větším projektu přišla v nepředpovídatelných podobách - malý koncert v místním klubu. Vydej ze sebe to nejlepší s nasazením na sto deset.

Nekonečné hledání a zkoumání vlastního a osobitého tónu.

To je otázka vlastního vkusu. Je to určitě dost subjektivní záležitost, a co se osvědčí jednomu, nemusí mít stejný výsledek pro toho druhého. Dimebag Darrell z kapely Pantera měl naprosto výborný tón a lidi ho poslouchali s čelistí až u podlaly. Kdokoliv jiný, kdo by hrál s jeho tónem, by mohl znít ale naprosto strašně. Většinou se tedy mylně zaměřujeme na vnější podněty - aparatury, struny, trsátka... Podle mého názoru dobrý tón odráží tvou osobnost a je hlavně ovliněn způsobem, jakým tóny hraješ.

Svou hrou obohacuješ a ovlivnuješ mladé hráče, sama se však už několik let potýkáš s problémy se šlachami. Jak mohou mladí hráči takovýmto problémům předcházet?

Naprosto nejdůležitější klíčovou věcí, jak předcházet těmto problémům, je časté protahování celého těla, před každým hraním nebo cvičením. Musíte si opatrně rozhýbat prsty, zápěstí, ruce, krk, trup, záda, nohy, prostě celé tělo. Obávám se, že pokud se zaměříte pouze na prsty, tak to asi stačit nebude a taková prevence bude neefektivní. Při hraní přeci používáme celé svoje tělo, tak bychom ho měli celkově protáhnout, zahřát a připravit tak na hraní. Já v tohle osobně věřím, proto své tělo rozhýbávám před každým koncertem stejným způsobem, jako když jdu do posilovny. Snažím se na tento problém poukazovat na každém kytarovém semináři nebo soukromé hodině.

Jak se vypořádáváš se stresem z mohutné kytarové konkurence okolo sebe?

Na vypořádávání se stresem pořád pracuju, ale už ho beru jako naprosto běžnou součást naší práce. Někdy je lepší si zvolit strmou a namáhavější cestu a něco nového se při té cesty naučit, než si zvolit cestu přímou, krátkou a jednoduchou. Můžu ti doporučit knížku Překážka jako výzva od R. Holidaye. Tahle knižka mi kompletně změnila pohled samu sebe, způsob mého myšlení, a vlastně mě donutila se zamyslet nad svou mentalitou. V krátkosti to vysvětluje skutečnost, že co ti stojí v cestě za úspěchem, je stále součástí tvé vlastní cesty, a tudíž namáhavé výzvy tě posouvají blíže k tvým cílům.

Jsi ve fitnessu jako doma. Jak se udržuješ v dobré fyzické a psychické formě, když hrajete různě po celém světě?

Tak to není vůbec jednoduché. Dobrá zpráva ale je, že mám svůj tým lidí, kteří se starají o moji stravu a fitness. Jedna z firem z Kalifornie, Trifecta Nutrition, mi posílá potraviny na celý týden hraní kamkoliv do zahraničí. Proto nemusím být závislá na pizze nebo hamburgeru. Trenéři fitness mi sestavují plán na cvičení a posilování každé dva týdny. Já jim pak posílám fotky, kam až jsem pokročila po těch dvou týdnech, a tak dál. Samozřejmě že si každý projdeme hudební pubertou, kdy si chceme opravdu užít a odvázat se. To ale netrvá napořád a nedá se to tak dělat do nekonečna. Proto vynechávám večírky a dlouhé ponocování.V dnešní době se shledávám s více a více muzikanty, kteří se dost zaměřují na svůj zdravý životní styl a fitness. S kapelou Alice Coopera odehrajeme koncert a jedeme do svých hotelů. Takže častokrát spíme dříve, než se naše obecensvo rozprchne do svých domovů.

S kým dalším by sis chtěla zahrát nebo se osobně setkat?

Nikdy jsem osobně nepotkala Yngwieho Malmsteena. Yngwie je určitě jeden z mých vzorů. Takže moc prosím o to, abych se jednou mohla osobně potkat s maestrem Malmsteenem.

Nito, děkuji ti moc za čas, který sis vyhradila na náš rozsáhlý rozhovor. Přeji ti mnoho dalších úspěchů. Děkuju opravdu moc.

Není zač, určitě jsme si ten rozhovor oba užili. Musíme se potkat u vás v Evropě. Bye, bye.