přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýNinet Tajib - Hudba je řeč, kterou mluvím, když slova selžou

25.06. | Autor: Karolina Uherčíková | sekce: pro muzikanty - články

Ninet Tajib - Hudba je řeč, kterou mluvím, když slova selžou


Sametový hlas Ninet Tajib ke mně poprvé dolehl při poslechu alba Hand.Cannot.Erase. z dílny britského producenta Stevena Wilsona. Ve skladbě Routine je slyšet tajemné, výrazné a intenzivně ženské vokály se silným emocionálním nábojem, kterými se Ninet podařilo skutečně přesvědčivě vyjádřit téma písně, která je o ztrátě a její akceptaci.

O téhle zajímavé izraelské zpěvačce, hudebnici, skladatelce, DJce, herečce a bývalé vojákyni jsem se začala díky Wilsonovým příspěvkům a videím na sociálních sítích dozvídat stále víc, až jsem se postupně dopracovala k její biografii a sólové tvorbě. Její pestrá hudební kariéra, exotický původ a charisma se staly podnětem k mému pokusu představit vám zpěvačku, které se podařilo proplout z vod izraelské pop music až na koncertní pódia světoznámých hudebníků současnosti.

Od pop music k rockové alternativě
Pokud existují parametry, kterými se vyznačovaly zpěvačky dob minulých, a těm dnešním chybí, patřily by mezi ně s největší pravděpodobností temperament, živelnost, intenzita prožitku a autenticita jeho projevu. Časy bluesových, soulových a jazzových královen, jako byly Janis Joplin, Aretha Franklin, Etta James nebo Nina Simone, jsou sice pryč, což však ještě neznamená, že se čas od času neobjeví i na současné hudební scéně zpěvačky, které na přetlak současných instantních rádiových hitů reagují kvalitní a důmyslnou hudební produkcí. Snad nejsem příliš troufalá, když řeknu, že je takovým případem i Ninet Tajib, narozená v roce 1983 v malém městě Kirjat Gat v jižní části Izraele nedaleko od Tel Avivu. Už jako teenagerka, inspirovaná grungeovými a rockovými kapelami devadesátých let (Nirvana, Pearl Jam nebo Pink Floyd), vystupovala ve více lokálních klubech a věnovala se vlastní tvorbě. Vše v duchu undergroundu a relativní anonymity. To se však brzo změnilo a Ninet se postupně propracovala do povědomí širšího publika. Stalo se tak v roce 2003, poté co vyhrála první místo v soutěži Israeli Idol (v hebrejštině Kochav Nolad).
Ve svém rodném Izraeli představuje Ninet již od počátku své kariéry jednu z nejpopulárnějších osobností hudební scény, která má na kontě spolupráci s mnoha významnými hudebníky. Později se Ninet, inspirována alternativní muzikou (P. J. Harvey nebo Arctic Monkeys), snažila v procesu svého hudebního zrání odpojit od hlavního proudu izraelské pop kultury. Přestože veřejnost byla tímto rozhodnutím zklamaná, Ninet odmítla dělat kompromisy. Již v mladém věku se dostala díky své houževnatosti a šikovnosti k důležitým kontaktům, které jí nakonec pomohly prosadit si své rozhodnutí - dělat pravdivé a autentické umění, které je jí vlastní, a ne prvoplánovou pop music, kterou od ní vyžadovali fanoušci odchovaní na masové kultuře. Mezi jména, se kterými Ninet později spolupracovala, patří osobnosti jako Mike Crossey (producent indierockových kapel jako The Kooks, Foals nebo již zmíněných Arctic Monkeys) nebo Gary Lucass (americký kytarista, který spolupracoval s Nickem Cavem a také s nedávno zesnulým Chrisem Cornellem). S populární muzikou Ninet přesto zůstala alespoň v sporadickém kontaktu - doma v Izraeli předskakovala Ninet v roce 2014 Cyndi Laupher a o rok později Robbiemu Williamsovi.

Multitalent se zbrojním pasem
Ninet během svého života vystřídala několik rolí: Věnovala se i v herectví, a to nejen na filmových plátnech, ale i před divadelní oponou. Podle vlastních slov své talenty a vášně nespojuje, a každou ze svých rolí žije odděleně. Nepochybně zajímavé je i její několikaleté působení v izraelské armádě, které se evidentně odrazilo i na její tvorbě, která se vymyká všem stereotypům o ženách a jejich angažovanosti v muzice. Drsnost života, živelnost, vášeň, pomíjivost, ale i smrt a krutost patří mezi témata, z nichž Ninet vychází při psaní svých skladeb. Je to jistě právě její různorodý a energický život, který jí dovoluje vytvářet hudbu plnou nestandardních témat a emocí. Ninetina tvorba už na první poslech odráží zpěvaččinu zralost a žánrovou flexibilitu.
Spolupráce Ninet s producentem Stevenem Wilsonem, britským skladatelem, hudebníkem a producentem, který se angažoval v mnoha významných hudebních projektech současné progrockové, metalové, ale i elektronické hudby (Porcupine Tree, Pendulum, Blackfield, Opeth, Orphaned Land...), neskončila albem Hand.Cannot.Erase., ale pokračuje i na pátém studiovém Wilsonova albu To the Bone. Ninet se autorsky podílela na zrodu skladby Pariah (která mi osobně evokuje volné pokračování v úvodu zmíněné písně Routine), Blank Tapes a People Who Eat Darkness. Když se člověk zaposlouchá do jejich společných písniček, začíná věřit na osudová setkání. Vyznačují se emocionálností, jemností a hloubkou, která prostupuje naše každodenní, povrchní prožívání a má moc oživit v nás cosi opravdového, lidského a laskavého.

Ninet Tajib - Hudba je řeč, kterou mluvím, když slova selžou


Co stojí za pozornost?
Drtivá většina videoklipů, singlů a alb, které Ninet vypustila v průběhu posledních dvou let do světa. Klipy ke skladbám Elinor, Child, Superstar nebo Paper Parachute jsou propracované nejen po technické a vizuální stránce, ale také z hlediska konceptu, práce se symboly a s příběhem. Videoklipy v plné míře odrážejí osobnost, její exotický původ a nevyjádřitelnou mystiku, která je součástí mnoha jejích písní. Zážitkem je nejen její aktuální tvorba, ale i starší písně nazpívané v hebrejštině, které vás přenesou v čase i prostoru a dají posluchačům možnost nahlédnout do zcela jiné kultury.

Diskografie
2017 - Paper Parachute
2013 - All the Animals Knew
2012 - Sympathetic Nervous System
2009 - Communicative
2006 - Barefoot

Videoklipy
2017 - Elinor
2016 - Superstar
2016 - Subservient
2015 - Child



Rozhovor s Ninet

Jak by ses představila našim čtenářům?
Jsem hudebnice a zpěvačka původem z Izraele, na kterou si třeba dávat řádný pozor, neboť má zbrojní pas a byla v armádě. (smích)

Tvůj poslední videoklip Elinor na mě působí magicky a okultně. Mystické motivy vidím v mnoha tvých klipech - jsou jakoby zahaleny rouškou tajemství. Zdá se, že nechceš být snadno čitelná. Znamená to tedy, že jsi otevřená různým interpretacím?
Co mám na hudbě a na umění vůbec ráda, je chvíle, kdy mohu svobodně myslet a cítit - a přesně to samé se snažím zprostředkovat i svým fanouškům. Určitě nechci předkládat návody nebo odpovědi, co přesně jsem zamýšlela svým klipem. Chci, aby lidé mysleli sami, chci je nechat pátrat v tomto mém (a také jejich) magickém a mystickém světě. Možnost různých a zcela odlišných interpretací - to je to nejlepší, co se může stát! Každý jsme přece jiný a jedinečný, a to je podle mě na umění právě to krásné. Když se dívám na obraz a vidím vlka, zatímco někdo jiný se dívá na stejný obraz a vidí tam plameny, děje se kouzlo. Totéž platí v případě písničky. Je úžasné, že zatímco mě může jedna písnička rozveselit, tobě vyhrknou slzy. Hudba je soundtrackem k celému životu, ze kterého si odnášíme každý jinou zkušenost.

V rámci spolupráce se Stevenem Wilsonem jste spolu nahráli více skladeb - nejvíce ve mně zarezonovala citlivá píseň z alba Hand. Cannot. Erase. s názvem Routine, a stejně jemná skladba Pariah, z jeho nejnovější desky. Co pro tebe znamenají obě tyto skladby? Jak ses při jejich nahrávání cítila?
Při každé jedné skladbě se snažím ponořit se hluboko do příběhu, který mám za úkol vyprávět. Se Stevenovými skladbami je to jednoduché, potřebuji jen pořádně poslouchat. Způsob, jakým Steven Wilson píše, že úžasně jemný, citlivý a velmi emocionální.

Vzpomínáš si i na jiné pro tebe důležité spolupráce?
Můj celý život je jedna velká kolaborace. (smích) Každá osoba, kterou jsem na své cestě hudební kariérou setkala, byla, nebo je, mým učitelem. Věřím v myšlenku, že každý člověk, kterého potkáš, je tu na to, aby tě něco naučil. Tvým úkolem je pouze mít otevřenou mysl a srdce a být připraven naslouchat.

Jak tvoříš svoje skladby? Přicházejí nápady samy a spontánně, nebo musíš mít na tvorbu konkrétní náladu? Co všechno ovlivňuje to, co a jak skládáš?
Moje tvorba se skutečně liší od mé aktuální nálady a od toho, jaký den zrovna mám. Někdy se stane, že slyším v duchu zajímavou melodii - tehdy si ji potřebuji nahlas zazpívat a rychle nahrát do svého iPhonu, abych na ni nezapomněla. Pak hledám správné akordy, kterými podložím zpěvovou linku a nakonec přichází text. Někdy je to přesně naopak - jako první přichází text a až potom vezmu do rukou kytaru a nechávám své prsty najít píseň, kterou chce mé srdce zazpívat.

Děláš hudbu více „srdcem“, nebo „hlavou“?
Obojím. Když si nevím rady s textem nebo mi chybí melodie, ponořím se hluboko do své mysli, ale nepochybně k tomu potřebuji pomoc svého srdce. (smích)

Stává se ti občas, že se tvá kreativita zasekne ve slepé uličce? Jak se s tím vypořádáváš?
Samozřejmě, jednou za čas to přijde i na mě. Naučila jsem se nezpanikařit, protože už vím, že je to součástí určitého procesu. Rovněž jsem zjistila, že když se takto ve své kreativitě „zaseknu“, znamená to, že jsem právě uprostřed procesu porozumění, a tudíž se tomu musím poddat a akceptovat to. Moje kreativita se vrátí ve správný čas. Na posílení tvořivosti však využívám některá cvičení, která mi pomáhají povzbudit ducha inspirace. Jedním z nich je hra na limity: Dám si například za úkol napsat skladbu ze tří akordů nebo složit text a nezdvihnou při tom ruku z papíru a tak podobně.

Co je podle tebe posláním hudby? Někteří umělci mluví o čisté radosti ze zdokonalování se, pro jiné je smyslem šíření radosti nebo energie mezi lidmi...
Smysl hudby je pro mě velmi široký a nacházím ho na všech jejích úrovních. Hudba je řeč, kterou mluvím, když slova selžou. Hudba mi přináší radost, ale také smutek. Hudba nemá žádný tvar, je neuchopitelná. Je to pro mě místo, kam mohu utéci, kde se mohu skrýt, je to můj zábavní park, a i proto je pro mě tak velmi nenahraditelná.

Tvoje přecházející skladby byly převážně v hebrejštině a už na první poslech se liší od tvých skladeb v angličtině. Jejich feeling je tajemný, pro mě velmi speciální. Čím to je?
Děkuji velmi pěkně! Nevím však, proč je tomu tak. Myslím, že to záleží na náladě posluchače ve chvíli, kdy poslouchá novou muziku - vše nové a neznámé má pro nás tajemné kouzlo, kterým nás dokáže oslovit.

Uměla bys pojmenovat zásadní rozdíl mezi izraelskou a evropskou nebo americkou hudbou? Dá se mluvit o jakýchsi základních atributech každé z nich?
Když píšeš hudbu, nejvýrazněji ze všeho tě ovlivňuje prostředí, z něhož pocházíš, případně ve kterém aktuálně žiješ. Vůně, lidé, obloha, kultura, ruchy ulic. V Izraeli je velmi horko, hudba pocházející odsud má neskutečnou vášeň, dravost a agresi. A přesně to všechno na ní miluju!

Co tě nejvíce těší na tom, že jsi hudebnicí?
Největší radost mám z toho, že je hudba mou prací - dělám tedy to, co skutečně miluji. Živit se hudbou je privilegium. Jsem skutečně vděčná za to, že mohu žít přesně takovým způsobem - zpívat a hrát. Je to obrovský dar.

Psáno pro: časopis Muzikus 2018/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Ninet-Tajib-Hudba-je-rec-kterou-mluvim-kdyz-slova-selzou~25~cerven~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.