přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

bicíNikki Glaspie - Lidé si neuvědomují, jakou mají sílu

12.02. | Autor: Karolina Uherčíková | sekce: pro muzikanty - články

Nikki Glaspie - Lidé si neuvědomují, jakou mají sílu


V jednom interview se vyjádřila, že by se raději postřelila do nohy, než by měla ještě jedinkrát v životě hrát Irreplaceble od Beyoncé. Zkušenost na nejvyšších příčkách hudebního průmyslu ji naučila pokoře a disciplíně, v současnosti se však mnohem raději věnuje vlastním projektům, kde si vychutnává svobodu slova - tedy přesněji, svobodu beatu. Nejpřirozeněji se cítí na vlnách funku, soulu a gospelu, a to i přesto, že jedním z jejích největších hudebních vzorů je John Bonham.

Vystudovala na Berklee a spolupracovala s významnými umělci z bluesového či jazzového undergroundu, ale i s osobnostmi z mainstreamové a popové scény. Obdivuje Denise Chamberse i Davea Grohla, se svými projekty Dumpstaphunk a The Nth Power se snaží zachránit groove a feeling v současné hudbě. Muzikální, emocionální, multižánrová a talentovaná Nikki Glaspie, časovaná bomba s projevem plným temperamentu, sebevědomí a špetkou sympatické arogance, která rozhodně ví, co chce svojí hudbou světu říct.
Poprvé sedla za soupravu bicích, když jí byly dva roky. Svou premiéru na pódiu absolvovala v osmi letech v místním kostele jako srdce gospelové kapely, ve které hrála její matka na klávesy. V patnácti si už dokázala bubnováním příležitostně vydělat - to bylo právě v období, ve kterém její otec začal postupně odkrývat tajemství jiné hudby než té kostelní. Nikki si díky tomu začala rozšiřovat obzor a kromě gospelu začala poznávat i jiné žánry, které její projev zformovaly do podoby, který má Nikki dnes. Následovalo studium na bostonské Berklee College of Music, kde se naučila přistupovat k hudbě jako k organickému celku, který vyžaduje hodně péče a odhodlání. Díky studiu na proslulé hudební škole pochopila, že postarat se o všechny aspekty života hudebníka vyžaduje samostatnost, trpělivost, sebezapření a hodně pokory. Profesoři na Berklee se totiž starají nejen o to, aby byli jejich žáci již od počátku zapojeni ve fungujícím hudebním tělese (Nikki hrála na škole v hip-hopovém orchestru), ale rovněž o takové záležitosti, jakými je důkladná fyzická a mentální příprava na život v hudebním průmyslu. Co všechno potřebuješ na to, aby sis dokázala vydělat na živobytí hudbou? Jsi připravena postarat se sama o sebe? Dokážeš prodat svou hudbu? Máš plán, kde budeš hrát, a víš, kdo by ti za tvé hraní měl zaplatit? Tak zněly otázky, s nimiž konfrontovali učitelé Nikki během studia. Také je zajímavé, jak je přistupováno k péči o sebevědomí muzikantů v Americe. „Jako bubeník máš slovo ty. Jsi řidičem autobusu. Jsi vůdcem, máš hlavní slovo, bez tebe se ti ostatní nikam nepohnou,“ zněla slova Nikkiny učitelky Angelamii Bachemin. Po škole bylo pro Nikki klíčovým místem Wally’s Jazz Café, jeden z nejstarších jazzových podniků v Americe, proslulých svými pravidelnými jam sessiony a živou hudbou, která v prostorech kavárny zní 365 dní v roce. Wally’s je považován za bostonské tréninkové centrum pro všechny začínající muzikanty, kteří to s hudbou myslí vážně. Právě tam dostala Nikki příležitost začít živit se hudbou a pracovat na plný úvazek. Bylo ji tehdy osmnáct let a ze sporadických jam sessionů se stalo hraní ve Wally’s pravidelnou záležitostí.

Nikki Glaspie - Lidé si neuvědomují, jakou mají sílu


V roce 2006 přišla s posledními padesáti dolary v kapse na konkurz do čistě ženské kapely Suga Mama, agregované kolem popové zpěvačky Beyoncé. Po několika náročných celodenních koncertech plných hraní a čekání na výsledky se nakonec dopracovala až do absolutního finále, a stala se tak součástí desetičlenné kapely Beyoncé (mezi ostatními hudebnicemi byla i čtenářům Muzikusu známa Divinity Roxx). Nápad založit čistě ženskou kapelu měl podle slov Beyoncé cíl inspirovat mladé dívky ke hře na hudební nástroje a účinkování v kapele. Pětiletá spolupráce až do roku 2011 byla podle Nikkiných slov neskutečně vyčerpávající. Tempo velké kapely, která měla mimo jiné možnost zahrát si i v Bílém domě, si umí jen málokdo představit. Právě zde však dostala Nikki příležitost naučit se profesionalitě, perfektní práci a schopnosti vážit si si vlastních schopností a práce. Po této náročné etapě jejího života nadešel čas zpomalit, ne však ubrat z nároků na kvalitu. Nikki tak skončila svůj kontrakt v Suga Mama a začala hrát ve funkovém projektu Dumpstaphunk. Po nahrání desky Dirty Word a mnoha odehraných koncertech i festivalech se nakonec rozhodla věnovat se naplno soulové kapele Nth Power, která je momentálně dle jejích slov jejím životním projektem. O tom, co Nikki při hraní nejvíc miluje, o jejím vztahu k tvrdším žánrům, ale také o duchovním poselství muzikanta se dočtete v následujícím rozhovoru.

Nikki Glaspie - Lidé si neuvědomují, jakou mají sílu


V jaké fázi svého hudebního života se momentálně nacházíš? Je Nth Power stále hlavním projektem, do kterého vkládáš nejvíce času a energie?
Ano, Nth Power je stále můj miláček. Kapele se věnuji na plný úvazek od podzimu roku 2014, a až dosud jsme létali v neustálém koloběhu koncertů a turné. Momentálně pracujeme na novém albu, který má už hodně blízko k dokončení, z čehož máme s kapelou obrovskou radost. Od roku 2015 jsem také hrála se saxofonistou Maceem Parkerem (James Brown, Parliament-Funkadelic, pozn. red.), a protože je jedním z mých hrdinů, mohu říci, že se mi splnil obrovský sen. Také hraji v jednom elektronickém projektu. DJ Griz má svůj live projekt jehož jsem součástí. V kapele je nás třináct a musím říct, že je to ohromná zábava.

Dumpstaphunk, kde jsi hrála před několika lety, je hudebně velmi komplexní a sofistikovaný projekt. Už po prvním poslechu alba Dirty Word je zřejmé, že je kapela do velké míry závislá právě na tvých masivních funkových bicích a také na tvých dalších schopnostech. Do jaké míry ses v tomto projektu podílela na hudební tvorbě?
Kapela fungovala ještě předtím, než jsem se stala její součástí. Mým předchůdcem byl vynikající bubeník Raymond Webber, který nastavil laťku skutečně vysoko. Co se týče tvůrčího procesu, tak si myslím, že jsme byli všichni stejně nadšení a zapojení do procesu tvorby a psaní hudby. Každý z nás přinesl do kapely skladby, rovněž jsme všichni společně rozhodovali o tom, zda se tyhle skladby dostanou na album, nebo ne. Hodně jsme také pracovali s nápady, které přišly spontánně během zvukových zkoušek, využívali jsme staré nahrávky z rekordérů a telefonů... Hudba Dumpstaphunk vznikala bez pravidel, vše se dělo velmi spontánně a přirozeně.

Letos bylo desáté výročí založení čistě ženské kapely Suga Mama v čele s Beyoncé Knowles. Smála jsem se, když jsem si v jednom rozhovoru přečetla tvé vyjádření, že by ses raději postřelila do nohy, než znovu hrála jeden z jejích slaďáků. Nepochybuji však, že ses během let strávených v této kapele naučila něčemu důležitému...
Určitě ano - pracovní morálce! Hrát a pracovat tak tvrdě, jak je v lidských silách možné. Pokud jsme si něco jako kapela nebo jako jednotlivci umínili, snažili jsme se, dokud jsme nedosáhli svého cíle, bez ohledu na to, kolik hodin nebo dní to celé trvalo. Jsem velmi komunikativní člověk a na turné jsem mluvila úplně s každým - s techniky, se zvukaři, se stylisty, s elektrikáři, s chlapci, co stavěli scénu, s účetními, prostě úplně s každým. Tato zkušenost byla k nezaplacení, protože právě z těchto debat, které zdánlivě nesouvisely přímo s muzikou, jsem si mohla poskládat mozaiku, díky níž jsem plně porozuměla tomu, jak funguje hudební průmysl. Jak je komplexní a složitý, a kolik práce vyžaduje udržet v něm řád.

Nemyslím teď na gender ani na nic s ním spojeného, přesto mě zajímá, jestli si myslíš, že existuje jakýsi specifický atribut, který dokáže do hudby vložit pouze žena, popřípadě naopak pouze muž?
Ano! Věřím tomu, že existují určité emoce, které dokážou hudbou vyjádřit pouze ženy. Máme v sobě mateřskost, laskavost a péči, to se nedá popřít, a přesně to je vysloveně slyšitelné z naší hudby. Můj přítel, kytarista, se kterým jsem hrávala, mi jednou řekl, že hraji s takovým citem a s takovou divokostí, s jakou dokážou hrát pouze ženy. O mém vystoupení také řekl, že to byl můj nejsilnější a nejsmyslnější koncert, jaký kdy v životě viděl. Takže ano, existují, a jsem ráda, že to tak je.

Říkáš, že ve světě je mnoho zla a že je třeba „zažehnout světlo“. Ty to děláš prostřednictvím muziky. Myslíš si, že má tuto schopnost každý hudebník, bez ohledu na to, co hraje a na jaké úrovni se nachází?
Určitě ano. Věřím, že světlo, o kterém mluvím, je v každé bytosti, ne jen v každém hudebníkovi. Vždycky říkám, že vůbec nezáleží na tom, jaké zaměstnání děláte. Vždy můžete změnit svět k lepšímu. Pokud jste skutečně zapálení pro to, co děláte, pokud milujete své povolání, máte moc měnit druhé - k lepšímu stejně jako k horšímu. Je to vidět všude kolem nás. Lidé si bohužel neuvědomují, jaká síla v nich je a co všechno dokážou. Osobně se na to dívám asi takto: Pokud dokázalo lidstvo vymyslet veškerou techniku a počítače, které dnes využíváme, pokud lidé zkonstruovali letadla, kterými můžeme obletět celý svět, dokážeme skutečně všechno, na co pomyslíme.

Vždy na mě zapůsobí tvá bezprostřednost a úžasně sebevědomí, když se dívám na tvá videa ze studia nebo z koncertů. Jak by měl hudebník pečovat o svůj postoj k sobě samému? Co bys nám poradila?
Je to velmi jednoduché. Důvěřuj si, důvěřuj v sebe a ve své schopnosti. Pokud si dokážeš věřit, dostaví se úspěchy. To je vše, co k tomu mohu říci.

Díky čemu je tvůj zvuk tak sytý a barevný?
Nejspíš díky tomu, že jsem se posledních 32 let věnovala objevování všech možností a konstruovaní svého zvuku. Nedokážu poukázat na jednu věc a přisoudit jí celý, velmi komplexní charakter zvuku svých bicích. Na svůj zvuk jsem hrdá, jsou to roky práce, hodně studia, a zejména hraní téměř všech hudebních žánrů - funk, rock, gospell, jazz, metal, fusion, folk a tak dále.

Ve své biografii vzpomínáš na Davea Grohla jako jednoho z bubeníků, kteří na tebe měli velký vliv. Jaký je tvůj vztah s rockovou muzikou?
Když mi bylo patnáct let, otec mi pustil album 1984 od Van Halen. Později přišli na řadu Rage Against the Machine, Smashing Pumpkins, Eve 6 a tak dále. Zůstala jsem absolutně ohromená, v pozitivním slova smyslu. Krátce na to mi spolužáci ve škole představili Nirvanu a Marilyna Mansona. Do všeho, co jsem slyšela, jsem se ihned zamilovala. Dodnes jsem jako houba - pokud se ke mně dostane něco, co mě osloví, celá se do té hudby ponořím, odevzdám se jí. Když mi bylo přibližně třiadvacet let, byla jsem blázen do Led Zeppelin. John Bonham je pro mě obrovským vzorem. Když udeří do své sady, slyším z ní prostor. A přesně o to se snažím při každodenním hraní i já - udělat svou hudbu volnou a prostornou.

V dalším rozhovoru jsi poukázala na to, že funk jako žánr je velmi přehlížen, dokonce prý v mnoha případech neexistuje ani jako samostatná kategorie - například při udělování hudebních cen nebo při vyhledávání skladeb v různých hudebních databázích.
Funk je základem různých jiných žánrů, vychází z něj rap, hip-hop, pop, house, EDM i disco. Díky funku existuje většina současných žánrů, respektive podžánrů, které se těší tak masové popularitě. Upřímně mě štve, že funk není veřejností vnímán jako samostatný žánr. Je neuvěřitelné, že při velkých hudebních událostech, například jako při udělování cen Grammy, neexistuje tato kategorie, a to i přesto, že pro všechny již zmíněné podžánry existuje. James Brown, George Clinton, Parliament Funkadelic, Bootsy Collins, Gap Band, Ohio Players, Lakeside, Prince, to jsou pouze někteří z velikánů funku. Jak to, že pro jejich hudbu neexistuje kategorie?

Který moment během hraní je pro tebe jako bubenici nejvýznamnější? Co nejvíce miluješ, když hraješ?
Myslím, že nejvíce ze všeho miluju ten pocit jako takový. Pokud mám i špatnou náladu a nedaří se mi, vždy když vezmu do rukou svůj pár paliček, hned je mi lépe. Jsem adrenalinový narkoman. Hudbu skutečně miluji. Miluji ji jako celek, jako prostor pro sdílení pocitů s ostatními lidmi, miluji dívat se do publika a vidět lidi tančit, miluji, když je vidím usmívat se. A nejvíce ze všeho miluji, že jsem se mohla alespoň z části podílet na tom, aby někdo jiný cítil lásku - například k hudbě.

Jako hudebnice na plný úvazek jsi jistě velmi vytížená. Pokud by měl den 48 hodin, jak bys strávila svůj čas navíc?
Svůj čas navíc bych věnovala přesně tomu, co dělám teď. Lidé často říkají, že si přejí, aby měl den více hodin, ale jak vlastně tráví těch 24 hodin, které mají k dispozici? Pro mě by se nic nezměnilo. Hrála bych, poslouchala hudbu, milovala a byla vděčná za to, co můžu dělat, učila bych se, usilovala bych o to být nejlepší bubenicí a nejlepším člověkem, jakým mám potenciál se stát.

Máš v současnosti nějakou hudební obsesi? Jaký je teď v tvém přehrávači nejhranější album nebo interpret?
Je jich několik. Crown Heights Affair, Brainstorm, Unlimited Touch, Earth Wind & Fire, The GAP Band, Bootsy Collins, Marcos Valle, Robson Jorge & Lincoln Olivetti, Foo Fighters, Pat Metheny, Lyle Mays, Led Zepplin, Hubert Laws, Bob Marley... To je jen několik z nich. Seznam je mnohem delší a moje obsese jsou obvykle docela stálé, nemění se z měsíce na měsíc. Poslechněte si některé umělce z mého seznamu a pochopíte, proč tomu tak je! (smích)

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/02

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Nikki-Glaspie-Lide-si-neuvedomuji-jakou-maji-silu~12~unor~2019/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.