muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraNik West - Top of the Pack: Universal Bass Lady

7.5.2016 | Autor: Miloš Doležal ml. | sekce: pro muzikanty - články

Jak se jednou zmínil Stu Hamm, dnes už nestačí jen umět hrát, pokud to chcete dotáhnout opravdu daleko. K perfektnímu a preciznímu hraní je dnes už brána za samozřejmost také perfektní image, „prodejnost“, jednání a komunikace, schopnost v něčem vyčnívat a mnoho dalších disciplín, bez kterých už se jakožto vysoce ambiciózní muzikant v současnosti prostě neobejdete. Dnes už musíte být zkrátka „univerzální balíček“. A jedním takovým naprosto přesným příkladem je Nik West - jeden z největších baskytarových talentů současnosti, nejen v ženském světě, ale také vynikající zpěvačka, producentka a songwriterka.

Nik (*1989) pochází z Phoenixu, stát Arizona. S hudbou začala jako třináctiletá, kdy ji její otec učil hrát na svou kytaru „po pravácku“, ačkoli je Nik levačkou. Hudební rodinné zázemí, jinak prý ve velice nudném městě, ji provázelo dále, až na střední škole objevila díky songu You Wanna Be Startin Somethin od Michaela Jacksona kouzlo baskytary, na kterou záhy přešla. Nicméně Nik byla vždy všestranně nadaná a spousta věcí jí šla od ruky. Excelovala v matematice, na střední škole měla výborné výsledky, dokonce byla držitelkou státního rekordu v lehké atletice. Díky své vášni k počtům má také údajně svůj vlastní blog věnovaný matematice a v minulosti také pracovala jako modelka pro jednu módní značku. Nik však nepolevila ve svých touhách dát se na dráhu hudebnice a po letech tvrdé práce si jejího talentu všiml producent Dave Stewart, a tak nastal v její kariéře průlom.

Díky spolupráci se Stewartem ji osud zanesl do L. A., kde se posouvala čím dál výš, až si jí všimly i takové osobnosti jako Lenny Kravitz a Steven Tyler a významné spolupráce na sebe nenechaly dlouho čekat. Mezi ta jména patří Prince, John Mayer, producent Glen Ballard, Marcus Miller, její nejlepší kamarádka Orianthi, ale dále je tu i třeba práce pro soutěž American Idol a jiné podobné aktivity. Je tváří Fenderu pro řadu baskytar zvanou Dimension Bass a také zakladatelkou soutěže Queen of Strings Competition, která má za úkol objevovat, učit a inspirovat mladé kytaristky a baskytaristky.


Jak její styl hry asi tak vypadá? Jejími žánry jsou především funk, soul, ale i rock. Pokud vám zavolá takový Prince, tak už opravdu musíte hrát jak z praku a tak přesně Nik West hraje. Špičkový, uvolněný, přirozený timing a groove, vymazlený tón, preciznost, vše citlivě zvolené pro danou techniku či styl, rozhodně však žádná „přetechnizovanost“. Důraz klade před vším ostatním hlavně na rytmickou stránku. Ráda by v budoucnu přinesla zpět, ovšem po svém, téměř zaniklý oldschoolový funk a stala se ikonickou hráčkou, kterou poznáte z nahrávky po několika sekundách. Snad téměř všechen materiál, který Nik zveřejnila na internetu, (jako cover verze různých songů v jejím podání apod.), je zároveň kromě hraní na basu i zpívaný a i její zpěv je naprosto přirozený, procítěný a příjemný. No prostě se na ni podívejte. K tomu všemu si přičtěte špičkově vychytanou image, skvělé pohyby, celkovou všestrannost a inteligenci, poměrně dost nízký věk, špičkové spoluhráče, dobrý hudební materiál, a já nevím co všechno. Je fakt dobrá! Jinak se toho o Nik až úplně tolik (doufejme, že zatím) dozvědět nedá, a tak jsem vybíral otázky k následujícímu rozhovoru opravdu velice pečlivě. Menší omezení představoval fakt, že rozhovor proběhl prostřednictvím e-mailu a ne osobně, ale myslím, že to ve výsledku vůbec nevadí.

Taková je tedy ve stručnosti Nik West - špičkový ženský basový „univerzální balíček“ a nekonečný zdroj inspirace pro muzikanty především mladé generace... Přeji příjemné počtení.

Začněme trochu obecněji. Na čem momentálně pracuješ a jak tvoje plány na rok 2016 vypadají?
Právě pracuji na svém druhém plnohodnotném albu i se singlem, mělo by být hotové do podzimu i s tím, že budu na turné celé léto. Dále pracuji na jedné nové televizní show, kde jsem byla oslovena, abych se stala její součástí. Také jsem dala dohromady trio s názvem Funkalaya, se kterým právě nahrávám projekt. Na bicí hraje John Blackwell, na kytaru Tomo Fujita, a je to takový přímý, suchý funk, což je něco trochu jiného než má sólová alba.

Jak ses vlastně naučila hrát na basu? Máš nějaké hudební vzdělání, nebo jsi samouk?
Učila jsem se podle sluchu. Nikdy jsem nechodila do žádné hudební školy nebo na lekce. Na škole jsem studovala inženýrství a matematiku. Basu jsem měla jen jako hobby. Hrála jsem v kostele a sledovala jsem videa na YouTube, skrze která jsem se učila další styly.

Učit se hrát pomocí YouTube je v dnešní době velký fenomén. Jaký máš ty názor na sebevzdělávání pomocí internetu?
Jak jsem již řekla, internet k tomuto účelu sama využívám a myslím, že je to skvělý nástroj k rozšíření znalostí. Mnoho muzikantů, kteří vyrostli na YouTube, mají techniku, znají songy, ale postrádají ten „feel“. To už není něco, co se dá naučit podle internetu, ale je třeba opravdu vypilovat tím, že hrajete s muzikanty, kteří ten feel mají v sobě a kteří jsou lepší než vy. Vždycky jsem se snažila dostat se do seskupení, kapel nebo sessionů s lidmi, kteří ví mnohem víc a jsou lepší než já. To je, řekla bych, ten „nejlepší učitel“.

Co ty a teorie? Umíš číst noty?
To je vlastně to poslední, co jsem se naučila. Ale nejsem v tom nejlepší, protože to necvičím. Naštěstí mám tak dobré ucho a paměť, že jsem schopná něco slyšet jednou a hned to zahrát. Práce pro American Idol s kapelníkem Rickeym Minorem nebo účast v Tonight Show, pro které je čtení not nezbytné, mě ale přinutily se v tom zdokonalovat.

Zbožňuji tvůj groove a timing! Je tak uvolněný a přirozený... Musela jsi na tom hodně pracovat, nebo to prostě přirozeně cítíš?

Děkuji! Myslím, že můj groove byl celkově přirozený, ale cvičila jsem všechno s metronomem, dokud ten metronom prostě nebyl ve mně. Teď, když cokoli hraji, cítím ten klik, i když tam žádný není. Moje levá noha začne podupávat a cítím ji tak, jak cítím klik. Cokoli, co dělám na basu, má tendenci tíhnout k bubenickému cítění. I když konstruuji sólo, vždy myslím na rytmy dřív, než zahraji notu.

Nik West - Top of the Pack: Universal Bass Lady


Měla jsi někdy ve svém hudebním vývoji či kariéře jako takové nějaký závažný problém, kterému jsi musela čelit? Podařilo se ti ho později úspěšně vyřešit? Pokud ano, jak jsi to vyřešila?
Pro mě to byl ten fakt, že jsem levák. Věděla jsem, že to bylo „všechno špatně“, když jsem hrála „po pravácku“, protože mi bylo kompletně proti srsti hrát na druhou stranu. Nicméně můj táta trval na tom, abych takto hrála, protože je tak více možností volby, a jelikož na kytaru hrál , mohla jsem ho snáze napodobovat, když jsem potřebovala. Moje pravá ruka byla velmi pomalá v porovnání s ostatními basisty. Na tom jsem pracovala nejvíce. Hraní songů od Jaca mi opravdu pomohlo uchopit výzvu v této oblasti. Nějakou dobu trvalo, než jsem se dostala na srovnatelnou úroveň s praváky, a stále na tom denně pracuji.

Jsi známá nejen díky své skvělé hře na basu, ale také jako výborná zpěvačka. Kteří zpěváci byli vlastně tvými pěveckými vzory?
Myslím, že je zde mnoho výborných zpěváků, ale opravdu mám ráda zpěv, který má svůj jistý specifický charakter. Rozhodně mám ráda svého kamaráda Prince. Má neuvěřitelný rozsah a nikdy jsem ho neslyšela zazpívat špatně jedinou notu, ať už ve studiu, či naživo. I na svých zkouškách je dokonalý. Také mám ráda Janis Joplin, Pink, Erykah Badu a Amy Winehouse.

Je obecně známo, že ženy vynikají v dělání více věcí najednou. Myslíš, že fakt, že jsi žena, celkově ulehčil tvůj proces učení se hraní na basu a zpívání najednou?
Nemyslím si, že to, že jsem žena, mi ten proces ulehčil, protože znám spousty chlápků, kteří skvěle zvládají hrát na bicí nebo basu a u toho zpívat. Když to vezmu čistě ze svého hlediska, tak já jsem prostě vždy u hraní zpívala. Když jsem začínala hrát na basu, byla jsem už zpěvák, a tak pro mě byla hrát na basu a k tomu zpívat přirozená věc už od začátku.

Určitě máš spoustu basových vzorů a asi nejen funkové. Mohla bys mi říct, kteří basisté to jsou?
Zprvu jsem se vlastně inspirovala gospelovými basisty, jako jsou Andrew Gouche, Daryl Freeman a další. Funk přišel v mém případě opravdu o mnoho později. Ve skutečnosti jsem se začala učit funk asi tak tři čtyři roky zpátky. Marcus Miller je vynikající, protože má svůj nezaměnitelný zvuk, a to je ve své podstatě geniální. Pak je tu Larry Graham, o kterém jsem se více dozvěděla poté, co jsem začala před pár lety spolupracovat s Princem. A pak jsou tu samozřejmě James Jamerson, Jaco Pastorius a Bootsy Collins. Tito pro mě vyčnívali ze všech nejvíce, protože vytvořili zvuk, osobitost nebo styl hry, který později všichni kopírovali. Umělci jako tito jsou pro mě nejvíce a přesně takovým umělcem chci být i já.

Nik West - Top of the Pack: Universal Bass Lady


Vsadím se, že také spoustu různé muziky posloucháš a máš naposloucháno. Dala bys mi nějakých pár příkladů jakéhokoli kusu hudby, jako song nebo třeba symfonie, které považuješ za ty top?
Tak to tě asi překvapím. Upřímně, neposlouchám moc muziky! Vím, že je to divné, ale já snad řeším víc matematické problémy, než poslouchám muziku. Prostě jsem vždy chtěla být kreativní po svém. Ale samozřejmě, když už hudbu poslouchám, najdou se songy, které mám ráda. Mám ráda to Bachovo Preludium, které krásně hraje John Patitucci. Dále mám ráda nahrávky Motown, to kvůli tomu feelu a těm tónům, které z nich vycházejí! Taky mám moc ráda rockovou hudbu, jako Led Zeppelin a Pearl Jam. A samozřejmě oldschoolové songy od Prince, třeba Head, Let’s Work, a také hodně věcí z Musicology. Nacházím malé útržky na mnoha místech.

Zvláště v dnešní době je pro hudebníky velmi důležité dbát na svou image. Tvoje image je velmi extravagantní a výrazná. Vedle tvého typického účesu do tvaru basového klíče, jsem zaznamenal ve tvém vzhledu i spoustu dalších detailů. Jak jsi na všechny tyto prvky ve své image přišla? Měla jsi k tomu někoho dalšího na pomoc, nebo prostě sama?
Rozhodně jsem měla kolem sebe lidi, kteří mi nějakým způsobem pomohli v tom, jak zrealizovat mé vlastní nápady, ale především jsem vždycky chtěla být ten typ osobnosti, která všechno dělá jinak. Ráda se vyšňořuji a dělám na pódiu superhrdinu. Ty vlasy, to oblečení, ta basa... To všechno získá pozornost dřív, než mě „děcka“ uslyší zahrát notu. Prostě se musím odlišovat. Pokud bych viděla někoho něco nějak dělat, chtěla bych to udělat po svém a posunout to o deset tříd dál. Například pokud bych viděla někoho hrát pattern na bicí, pokusila bych se ten pattern zahrát na basu pozpátku v double time. Musel by to být prostě jiný level. Bez těchto výzev bych se zkrátka nudila.

Také jsem si všiml, že jsi velmi aktivní na sociálních sítích a hodně komunikuješ s fanoušky. To musí zabrat hodně času, ne?
Zabere to spoustu času, ale je třeba brát v úvahu to, kolik času strávím v letadlech, a tak se vždy ujistím, že je k dispozici v letadle wi-fi, a věnuji se pak svým fanouškům během doby, kdy nemám nic jiného, než ten čas ve vzduchu. Mimo tu dobu však cvičím nebo provozuji svůj nezávislý hudební byznys.

Jak moc se zajímáš o vybavení a různé muzikantské „hračky“? Zkoušíš nové věci? Vlastně bych rád slyšel o čemkoli, co používáš.
Jak členové mého týmu říkají, jsem „holka“, když přijde na vybavení. Tím mám na mysli, že na vybavení moc nejsem. Pro mě je hlavní tón. Pokud můj tón není takový, jak má být, nemůžu hrát. Stejně to mám s bubeníky. Jejich bubny musí být naladěny tak, jak je potřebuju slyšet, protože jsem ohledně tónu velmi puntičkářská. V této oblasti jsem asi opravdový perfekcionista. Ráda zkouším nové věci, ale ve finále stejně miluju svoje Fendery a aparáty Warwick a jsem tak maximálně spokojená. Jsem prostě takový, řekněme, jejich starý stoupenec.


Konkrétně ve tvém případě by mě zvlášť zajímala tvá volba strun a jejich tloušťka. Co používáš za sadu?
Používám struny Dunlop. Buď sadu Super Bright nebo Flat Wound, podle toho, co potřebuji slyšet. Tloušťka medium (.045-.105) je pro mě nejlepší, umožňuje mi pohodlně hrát jak slap, tak prsty.

Kdy ses vlastně přestěhovala do Los Angeles a jak se tam tvá kariéra od začátku vyvíjela?
Do L.A. jsem se přestěhovala na začátku roku 2013, předtím jsem žila v New Yorku. Navštívila jsem hodně živých koncertů a dostala jsem se ke hraní na basu pro televizi a k sessionům pro další mainstreamové umělce, ale nakonec jsem chtěla dělat svoje vlastní věci a porušit nějaká ta pravidla. A tak jsem odcestovala, abych rozjela svojí sólovou kariéru, a teď už jsem v L.A. jen velmi zřídka, pokud zrovna nezkouším se svou kapelou.

Měla bys nějakou radu pro mladé muzikanty, kteří chtějí uspět? Je něco, čemu by se měli vyhnout?
Vyhněte se soutěžení s ostatními. Prostě buďte jen sami sebou.

Poslední otázka. Studuji na Berklee a tam dostávají speciální hosté na svých přednáškách následující otázku: Jaká je role muzikanta ve společnosti?
To je zajímavá otázka. Řekla bych, že role muzikanta je uvést smysly v hořící plamen, vyvolat v lidech emoce a uklidnit negativní vibrace. Mám pocit, že kromě hraní hudby je má role jakožto muzikant inspirovat lidi k tomu, aby byli něco víc, než jim společnost tvrdí, že můžou být.

www:
www.nikwestbass.com

Psáno pro: časopis Muzikus 2016/05

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Nik-West-Top-of-the-Pack-Universal-Bass-Lady~07~kveten~2016/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.