přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

baskytaraNeil Murray - Warwick Bass Camp 2016

14.09. | Autor: Miloš Doležal ml. | sekce: pro muzikanty - články

Neil Murray - Warwick Bass Camp 2016


Warwick Bass Camp 2016
Neil Murray
Zlatý střed


Na každém Warwick Bass Campu je možno si domluvir rozhovor s profesrem či účínkujícím, což vlastně představuje jakýsi odpočinek od Markneukirchenských basových hlavolamů, které z Bass Campu rovněž čerpají. Ani zatím poslední Warwick Bass Camp 2016 nebyl výjimkou a jsem rád, že se i tentokrát podařilo vše podle mých představ. Rozhovor s bubeníkem Dennisem Chambersem ze stejné události již v Muzikusu vyšel, a tak je na řadě rozhovor druhý, na který jsem se rovněž velmi těšil.

Onou druhou osobností vybranou pro rozhovor je britská basová legenda, kterou jsem před lety vlastně poprvé zaregistroval, když mě zaujal ten charakteristický středový zvuk basy na starších nahrávkách Whitesnake. Jen jsem netušil, že se s tímto velmi milým pánem, který v sobě nezapře opravdového britského gentlemana, jednou potkám osobně, že si třeba právě o tomto jeho zvuku popovídáme, že kromě Whitesnake hrál také s takovými osobnostmi a kapelami, jako jsou třeba Brian May, Black Sabbath a také Gary Moore, nebo že se jmenuje Neil Murray. Jak jsem již psal v úvodním obecném reportu o Bass Campu 2016, Neil mě velmi potěšil nejen tím, že jsem mohl slyšet naživo v jeho podání basu v songu Fool for Your Loving hranou „originál“ rukama, ale také svým celkovým přístupem, komunikativností a přívětivým chováním nejen vůči studentům, ale také k ostatním lektorům. Ostatně hned na začátku našeho rozhovoru si všiml příjmení Dolezal na mé visačce a hned se mě zeptal, zda vím o tom, že stejné příjmení měl producent několika videoklipů skupiny Queen. A , jak jsem později zjistil,skutečně je to tak! Nicméně jsem velmi rád, že stejně sdílný a specifický byl Neil při odpovídání na mé následující otázky. Určitě se tak dozvíte mnoho zajímavého. Přeji příjemné počtení!

Pocházíš ze Skotska. Zajímá mě, jak vypadaly tvé začátky a hudební růst ve Skotsku.
Vyrostl jsem v nádherné části země na jihu Skotska a první zásadní ovlivnění hudbou přišlo v našem tehdejším domě. Byla tehdy kolem mě spousta hudebních žánrů, jako jazz, folk, vážná hudba, comedy, muzikály jako West Side Story, tedy velká směs různých věcí. Mluvíme o 50. letech, takže moc rock ‘n’ rollu tehdy nebylo, ani v rádiích se nehrál. Později, když jsem byl už teenager, však přišli The Beatles, The Animals, The Rolling Stones a já se tak dostal k bluesovějším věcem. Také jsem chodil pět let na hodiny klavíru, což je vlastně moje formální hudební vzdělání, hrál jsem na trombón, a ještě předtím, než jsem začal hrát na basu, jsem byl rockovým bubeníkem. Na basu jsem začal hrát až na vysoké škole, kde jsem studoval grafický design, a právě basa tehdy převzala můj zájem a vášeň. Postupně jsem se dostával dál, a když mi bylo třiadvacet, stal jsem se konečně profesionálním muzikantem. I tak to ale bylo poněkud pozdě ve srovnání s lidmi, kteří hráli v kapelách, už když jim bylo patnáct nebo šestnáct, takže jsem se musel učit hodně věcí ohledně fungování na pódiu, cestování a hudebního vybavení. Což je něco dost jiného, než když hraješ na basu ve své ložnici. Myslíš si, jak jsi dobrý, a pak najednou přijdeš na pódium, dostaneš strach a totálně se sesypeš.

Neil Murray - Warwick Bass Camp 2016


Když už o tom Skotsku mluvíme, napadá mě tato otázka: Je nějaký rozdíl mezi skotskou a anglickou hudební/rockovou scénou?
Myslím, že existuje jakási skotská hudební scéna, kterou lze oddělit od té anglické. Ale popravdě řečeno, máme celonárodní televize a rádia, takže v Británii celkově všichni poslouchají to samé. V 60. letech to ale bylo lehce odlišné, protože jsme měli pirátské rozhlasové stanice, které vysílaly z lodí. Naprostá většina jich byla směřována na Londýn, ale jedna byla také nahoře ve Skotsku. Oproti poslechu hudby z BBC, která byla spíš konzervativní a navíc ani moc nehrála, byla pirátská rádia mnohem více vzrušující a zajímavější. Ve Skotsku jich však tolik nebylo, takže v Londýně, kde jsem se již tehdy nacházel, jsme v tomto byli napřed. Ale v podstatě celá britská hudební scéna je z naprosto největší části koncentrována v Londýně; odešel jsem tam z mnoha důvodů. I když tvoje kapela začíná v Liverpoolu, Manchesteru nebo Glasgow, nakonec stejně přijde do Londýna, protože právě tam jsou nahrávací společnosti, manažeři, tisk atd. Když jsem přišel na vysokou školu do Londýna v roce 1968, bylo to fantastické. Už třeba kvůli koncertům různých kapel. Například jsem v roce 1968 viděl Led Zeppelin, když hráli poprvé v Marquee Clubu. O tři měsíce později jsem je viděl v jedné hospodě, ještě předtím, než se stali slavnou kapelou. A tak to chodilo. V listopadu 1968 jsem viděl Cream na jejich rozlučkovém koncertě (Farewell Concert), viděl jsem i Hendrixe. Bral jsem to tehdy jako samozřejmost a nepovažoval jsem to za nic výjimečného, ale když se dnes ohlédnu zpět, tak jsem rád, že jsem tak starý, protože jsem měl tu možnost vidět a zažít tyto lidi.

A co vůbec tvé basové vzory?
Když jsem vzal někdy v roce 1967 poprvé do ruky basu, začal v Anglii ten obrovský bluesový boom. Takže jsem poslouchal kapely jako John Mayall & Bluesbreakers, Chicken Shack nebo Ten Years After a jiné takové kapely. Takže ve finále to bylo pořád celkem to jednoduché bluesové basové hraní, které mám dodnes pořád rád. Nicméně potom mě velmi ovlivnil Jack Bruce z Cream a také americký basista Tim Bogert, který hrál s Vanilla Fudge, Cactus nebo s Jeffem Beckem v projektu Beck, Bogert & Appice. Pak je tu další basista od Jeffa Becka, který se jmenuje Clive Chaman. Ten měl kořeny v Západní Indii (souostroví Antily a Bahamy), ale hrál jako James Jamerson z Motown. Takže Chaman mě dost ovlivnil, co se týče černošské hudby, díky němu jsem se jí mnohem více zabýval, což by mě třeba tehdy jinak ani nenapadlo. Dostal jsem se tak k Jamersonovi, k funkovým kapelám jako Tower of Power, Sly & The Family Stone a basistům Jerrymu Jemmottovi nebo Williemu Weeksovi. To je tedy funk, ale také mě velmi ovlivnila jazz-fusionová vlna, což je zase komplikovanější muzika. S několika takovými kapelami jsem také hrál a tím jsem se postupně dostával i do této oblasti. Pak prorazil uprostřed 70. let Jaco Pastorius a ten mě velice ovlivnil. Problém byl však v tom, že ho kopírovali i všichni ostatní kolem. Byl jsem jeden z těch, co si odstranili pražce z basy a zkoušeli se učit všechny ty flažolety a další jeho věci.

Avšak asi po dvou letech jsem si řekl, že nejsem v jazzu tak zdatný a jeden Jaco už tady je, tak proč být jen jeho kopií, a nechal jsem toho. Ale taková byla tehdy móda. Hrálo se buď na bezpražcovky nebo aspoň na normální basy s chorusem, aby to znělo jako bezpražcovka. Ale protože jsem se postupně dostával na rockovou scénu a nakonec se připojil k Whitesnake, kteří v tom roce 1977-78 právě začínali, vracel jsem se zase ke svým bluesovým kořenům. Ostatní kluci byli taky z té samé periody a tak jsme všichni měli rádi stejné věci - Erica Claptona a jiné bluesové věci -, ale také jsme byli ovlivněni mnoha jinými styly, než jsme se stali standardní rockovou kapelou. Hodně jsme čerpali z černošské hudby a já se snažil do toho přidávat trochu jazzu, funku nebo něčeho jiného. Nebyl to úplně čistý heavy rock. Na druhou stranu, pokud jsem byl zavolán na nějakou session, musel jsem se zase hodně přizpůsobovat, protože tu se příliš nehodil zvuk, tu zase mnou navržená basová linka, takže to chvíli trvalo, než se mi podařilo vše přizpůsobit a hrát s obvyklejším zvukem nebo obvyklejší linky jako běžný session basista. Ale pokud jsem dostal šanci udělat cokoli po svém, tak už nešlo jen o rovné osminové noty nebo sledování kytarového riffu. Pak mohu mít na songu svůj vlastní podíl a to mi vyhovuje.

Neil Murray - Warwick Bass Camp 2016


Jsi známý také právě pro svůj unikátní středovější zvuk. Jak jsi na něj přišel?
Basisté, kteří mě ovlivnili po zvukové stránce, jako Jack Bruce nebo Andy Fraser z Free, měli středovější zvuk a někdy používali také distortion, což je někdy velmi přijatelné, jindy ho lidé nenávidí a někdy zase musíte udělat kompromis. Nicméně když jsem začal hrát třeba s Gary Moorem, zjistil jsem, že bych měl používat hlazené struny (flatwound). Je to sice s nimi větší dřina, ale nutí tě to víc jít po zvuku, který pak opravdu prorazí. Existuje mnoho typů skvělých basových zvuků, já ale podle svého vkusu preferuji třeba místo hlubokých basů a výrazných výšek nebo klinkání trsátkem středovější zvuk. A pokud hraješ na hlazené struny nebo polohlazené místo obvyklého round vinutí, dostaneš vždy víc středů - pokud za to opravdu vezmeš. Pak ten zvuk skvěle prorazí přes kytary, všechny činely, bicí apod. Pokud zase hraješ jemně, dostaneš jemný, kulatý zvuk a ne moc výšek. Struny jsou tedy jeden článek mého zvuku. Dále jsem v začátcích s Whitesnake experimentoval s různými pozicemi snímačů. Tehdy jsem dostal nápad nainstalovat klasický dělený snímač typu Precision na basu v opačném pořadí. Zjistil jsem, že zvuk dvou spodních strun je vyrovnanější a vrchní dvě struny nemají tolik výšek. Nikdy předtím jsem žádného výrobce neviděl instalovat ty snímače takto.

Pak jsem začal spolupracovat s firmou Aria, která dělala běžnější basy se dvěma snímači. Co jsem však udělal já, bylo, že jsem se inspiroval basou Alembic, kterou jsem používal s Whitesnake ve studiu, a ta měla stereo výstup. Pak můžeš vzít každý snímač zvlášť a hrát na každý do jiného kanálu nebo stopy a pak to smíchat v jednu. Co se mi na tom líbí, je, že na rozdíl od baskytar typu jazz bass, kde se některé frekvence navzájem v určitých bodech vyrušují a hlavně se ztrácejí středy, u stereo basy, kde zvuk snímačů spojíš až přes mixpult, zesilovač nebo předzesilovač, dosáhneš mnohem čistšího zvuku s více středy. Takže jsem tento systém Alembic převedl do těch Arií, abych měl k dispozici ten čistý zvuk. Pak je to ale komplikovanější. Musíš počítat s tím, že máš dva výstupy, což se dá zvládat, pokud hraješ v nějaké úspěšné nebo profesionální kapele, kdy si s sebou vozíš vlastní vybavení.

Pak jsem taky vždy musel řešit to, že mimo prostředí Whitesnake po mně byl požadován spíše běžnější zvuk. A také se v 80. letech hudba dost měnila, požadavky byly jinde a já začal od tohoto zvuku upouštět, a to i proto, že mě už stejně začal nudit. Takže jsem musel najít způsob, jak se stát univerzálnějším hráčem, ale zároveň byl se svým zvukem spokojený. Zároveň šla basa obecně taky do pozadí, začala se při mixech stahovat a bylo třeba mohutnějšího zvuku na basech. O ten průrazný, středový zvuk basy už nikdo nestál. Dnes už je to tak, že se přizpůsobím podle toho, s kým hraju. Pokud hraji s bývalými spoluhráči z Whitesnake, volím svůj tradiční zvuk, pokud hraju třeba covery, i když se slavnými lidmi, a tím pádem potřebuji být třeba John Deacon, Roger Glover nebo Geezer Butler, volím zvuk, který je bližší jim. Je skvělé, když se naučíš part dobře, a ještě tam můžeš vložit kousek sebe, ale je ještě lepší hrát plnohodnotně svůj styl. Ale je velmi těžké najít ty správné okolnosti a příležitosti, pokud samozřejmě nemáš vlastní kapelu.

Neil Murray - Warwick Bass Camp 2016


Máš ještě nějaké oblíbené basisty, kteří tě třeba neovlivnili, ale rád si je poslechneš?
Je jich hodně a určitě si momentálně na hodně z nich nevzpomenu. Pokud se tedy jedná o mé ovlivnění ostatními basisty, to už se dnes příliš nestává. Pokud se však jedná jen o čistý poslech basistů, to je už opravdu těžší. Třeba v 70. letech jsem byl hodně na jazz-fusion, dnes už to pomalu ani nechci slyšet. To samé třeba se slapovou basou. Mám moc rád Larryho Grahama nebo Stanleyho Clarkea, ale teď už mi to připadá poněkud staré. Dnes již každé dítě vezme basu, začne slapovat a lidi si pomalu říkají, „už zase další“. Ale v podstatě, každý rok vidím hrát někoho, kdo je opravdu skvělý. Třeba před dvěma lety byl tady na Bass Campu Bobby Vega, který hrál úžasně a mnoha technikami, které jsem předtím vůbec neznal. Ale v mém věku už je těžké sednout si s basou, vzít si trsátko a být začátečník. Ano, dokázal bych to, ale již tomu nejsem tak oddaný, jako když mi bylo jednadvacet. Spíš se věnuji jiným věcem. Na YouTube se ale dívám, abych byl v obraze. Někteří se mi opravdu nelíbí, někteří zase hrají tak, že jsou jen basisti, kteří hrají jen pro ostatní basisty. Já si zase myslím, že basisti by měli hrát v kapelách a pro publikum.

Psáno pro: časopis Muzikus 2017/03

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Neil-Murray-Warwick-Bass-Camp-2016~14~zari~2017/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.