muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýNech ho to udělat, jak chce, to bude dobrý - rozhovor s Vladimírem Mišíkem a producentem Petrem Ostrouchovem

12.11.2019 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Nech ho to udělat, jak chce, to bude dobrý - rozhovor s Vladimírem Mišíkem a producentem Petrem Ostrouchovem

foto: Zuzana Bönisch



S Vladimírem Mišíkem a producentem Petrem Ostrouchovem nad novým albem Jednou tě potkám

„I když je to deska v podstatě dost navážno, natáčení s klukama probíhalo náramně. Víceméně se pořád chechtali,“ popisuje Vladimír Mišík nahrávání svého aktuálního alba Jednou tě potkám ve studiu Sono s producentem Petrem Ostrouchovem a jeho kapelou Blue Shadows.

„Navíc, Karolína Kalandrová se o nás v zázemí bezvadně starala. To byl servis! Měla i Bernard India Pale Ale a kořalky jedna senzace. U obědů byla neuvěřitelná sranda, pořád padaly vtípky, prostě veselá parta. Natáčel jsem hodně uvolněný, a to i přesto, že mi místy nebylo úplně dobře a začínal mi zánět průdušek. Bylo to docela drama. Jezdil jsem do studia nadopovaný hydrokortizonem, ale celkem jsem to dával. A mohla za to především ta atmosféra, že jsem byl jako starý bard v pohodě, což nesmírně prospívá. Dáš do toho emoce a nejsi v křeči. Tohle bylo i v ETC..., atmosféra byla podobná, ale tihle chlapci jsou mladší, takže jsou veselejší.“
S datem 20. září 2019 v pomyslném rodném listě, potažmo 4. října u vinylové verze, vyšlo zbrusu nové album Vladimíra Mišíka Jednou tě potkám. První, které s výjimkou sólového debutu z roku 1976 netočil se svou domovskou, byť léty proměňovanou partou Etc... Jiná kapela, jiný muzikantský přístup, jiný zvuk, ale tentýž Mišík, jedinečný a nenapodobitelný ve své autentičnosti a hluboké, byť naprosto civilní přesvědčivosti. Je toho mnoho, o čem se chce povídat nad novým albem v bezprostřední společnosti Vladimíra Mišíka a jeho výrazného spolutvůrce Petra Ostrouchova. A tak bylo navýsost příjemné se právě k takovému povídání sejít jednoho zářijového odpoledne v kavárně, kde před několika měsíci začal dostávat záměr obou pánů na albovou spolupráci konkrétní podobu. V kavárně, která se nemohla pochopitelně nacházet nikde jinde než na Mišíkově domovské Letné.

Nech ho to udělat, jak chce, to bude dobrý - rozhovor s Vladimírem Mišíkem a producentem Petrem Ostrouchovem

foto: Zuzana Bönisch


Úplně na začátku se logicky vkrádá otázka, jak se zrodil nápad na vaši albovou spolupráci?
P. O.: Předehrou byla naše společná Večernice na Českém lvu. David Ondříček dělal v loňském roce uměleckého supervizora Českého lva, a protože jsme spolu v prezidiu České filmovoé a televizní akademie, pozval mě, abych spolupracoval na hudební dramaturgii. Přišel jsem s návrhem, že Vláďa by mohl zazpívat se synem Adamem Večernici, tedy Variaci na renesanční téma, a to ze dvou důvodů. Jednak ji v tom roce zpívali ve filmu Bikeři a jednak byl mezi nominovanými dokument Jitky Němcové Nechte zpívat Mišíka. Na druhý den mi volala ředitelka ČFTA Tereza Rychnovská a říká mi: „Tak z toho nic nebude, Mišík nechce.“ Já jsem pak večer seděl doma, listoval si knížkou o Vláďovi Byl jsem dobrej a napadlo mě, že mu přece jenom zkusím zavolat. Do té doby jsme se moc neznali. V telefonu jsme se spolu bavili asi hodinu a na konci zazněla Vláďova věta: „Vypadá to, žes’ mě ukecal.“ Takže jsme tam zahráli s Vláďou, Alešem Březinou a Blue Shadows, a když bylo po všem, napadlo mě, že by bylo zajímavé udělat s Vláďou nějaké písničky, protože už dlouho neměl nové album. Připadalo mi ovšem, že by to byla trochu drzost volat mu, když se ani pořádně neznáme, no a za čtrnáct dní mi Vláďa sám zavolal, a přesně toto mi nabídl.

Nesvazovala tě přeci jenom určitá zodpovědnost s ohledem na to, že Vláďa je, ať už s tím souhlasí nebo ne, jistý pojem, jistá legenda naší muziky?
P. O.: Já to takhle neberu. Pocit odpovědnosti mám z každé práce a zároveň mi ta práce musí přinášet radost. Tedy hudební práce. Právní nechme stranou, tam jsou jiná kritéria. Ale protože se hudbou neživím, nemusím dělat hudební kousky, které mě vnitřně nebaví. Cítil jsem, že tohle by mě bavilo a prostřednictvím Vládi, jeho vypravěčství a charismatu by bylo možné přinést řadu nových perfektních písní. Současně jsme si museli vyjasnit, jak ta spolupráce bude vlastně vypadat. Jestli budou, nebo nebudou Etc... Jestli budu jenom něco aranžovat, nebo jak to bude. Nakonec jsem Vláďovi předestřel svůj koncept, podle kterého jsem považoval za žádoucí, aby písničky vznikly hodně autenticky, rychle a bez přílišných příprav, k čemuž se mi hodili Blue Shadows, protože se v kapele dobře známe, máme podobný vkus a rychle na sebe reagujeme.

Nech ho to udělat, jak chce, to bude dobrý - rozhovor s Vladimírem Mišíkem a producentem Petrem Ostrouchovem

foto: Zuzana Bönisch


Jak tohle rozhodnutí přijali Etc... jako kapela?
V. M.: Chlapci moje rozhodnutí, že budu točit s Petrem Ostrouchovem, vzali vcelku normálně. Od poslední desky uběhlo devět let, což je poměrně hodně dlouhá doba. Poslední zhruba čtyři roky si říkáme, že bychom měli natočit novou, ale kromě Pavla Skály a Jirky Veselého, kteří dodali každý jeden zhudebněný text Jirky Dědečka, jsme neměli nic. Já měl asi šest nebo sedm písniček, které jsou ale z mého pohledu spíš „čuďák“, ovšem Jirka Veselý čuďáky moc „neoblibuje“. A tak se to vlastně zaseklo. Dospěl jsem k rozhodnutí, že abych se ještě dočkal vůbec nějaké desky, protože stát se může všechno, zavolám Petrovi. On mi řekl, že mi chtěl taky zavolat, takže se to takhle osudově sešlo.

Objeví se písničky z nové desky také živě na koncertech s Etc...?
V. M.: Zatím jsme na to nespěchali, než bude deska venku. Ale domlouvali jsme se, že tak tři čtyři věci bychom udělat chtěli. Uvidíme, co z toho půjde. Hrajeme už přece jenom docela dlouho určitý repertoár a přidat něco nového se hodí.

Definovali jste si nějakým způsobem dopředu zvuk a podobu chystané desky?
V. M.: „Právě tady v téhle kavárně jsme se bavili o svých oblíbených deskách. Zcela přirozeně a normálně jsme se shodli na hromadě muziky, která se nám oběma líbí.

Nech ho to udělat, jak chce, to bude dobrý - rozhovor s Vladimírem Mišíkem a producentem Petrem Ostrouchovem

foto: Zuzana Bönisch


Namátkou?
P. O.: Namátkou Alison Krauss s Robertem Plantem, ta slavná deska, co ji produkoval T-Bone Burnett, a řada dalších. My si s kytaristou Pepou Štěpánkem neustále posíláme tipy na desky, na které jsme narazili a které se nám líbí. Vesměs je to přesně tenhle styl, který si netroufám pojmenovat. Snad něco jako americana. Není v tom nic na efekt, je to střídmý styl, tlak vychází zevnitř. A také Vláďa slyšel album Blue Shadows, takže tušil, co od nás může očekávat.
V. M.: „Líbilo se mi to. Líbili se mi jejich instrumentální plochy, ale cítil jsem v nich i bigbít. Zdálo se mi to hodně dobré. A taky mě fascinoval zvuk. My jsme v Sonu natočili řadu desek zvukově povedených. Jak Milan Cimfe, tak Pavel Karlík jsou kamarádi, vždycky jsme byli spokojení, ale najednou mě překvapil zvuk Blue Shadows, který je taky odtud a je jiný. Je moderní, a přitom ho muzikanti zahráli rukama. Já moc nesnesu takovou tu muziku, co poslouchá Adam. Adame, omlouvám se ti. Prostě tu muziku zahranou přístroji. Není to to, co bych vyhledával.
P. O.: Takže jednoduše řečeno, styl desky byl vykouzlen z toho, co máme rádi, aniž bychom si říkali a pojmenovávali nějaké detaily. V naprosté většině jsme aranžovali společně jako celá kapela. Zahráli jsme si Vláďovo nebo moje demo z iPhonu, stanovili jsme si ideální tempo a tóninu, tóninu podle Vládi, tempo většinou podle bubeníka Martina Nováka, protože pro to má enormní cit. A pak jsme začali na písničce pracovat. Martin na bubny, Matěj Belko na basu, my s Pepou jsme si vzali dvě kytary ze sbírky, kterou s sebou Pepa přivezl - mých pár kytar vedle toho bledne závistí. Sbírka je to obrovská a je fakt, že i zvuk zvolených nástrojů potom svým způsobem určí styl té které písně. Instinktivně jsme se vyhýbali normálnímu kytarovému hraní a hledali jsme nové, neohrané zvuky. Některé písničky vzdorovaly déle, ale žádná, pokud si pamatuju, ne víc než tři čtyři hodiny. Za tu dobu jsme udělali tempo, aranžmá i formu. V odpoledních hodinách se k nám připojil Vláďa, písničky zpíval s námi a zhruba v pěti případech jsme ponechali pracovní zpěv i do finální podoby.

Podstatné kritérium je, jestli mě báseň dožene k tomu, že melodie na ní vznikne tak během deseti minut. Pokud ne, už se jí nezabývám a jdu dál. Je to vlastně určitá efektivita práce. Netrápím se tím, že něco nejde. Řeknu si prostě: Nejde to, tak to nejde, jdu dál a zkusím něco jiného. (Petr Ostrouchov)

V. M.: Vynikající bylo, že jsem něco dozpíval a Petr to hned editoval. Vybral třeba z pěti verzí tu nejlepší a už ji tam sázel. Já si mohl oddechnout, dát si spray, panáka a pivo a jít zpívat další sloku. Takhle se to vrstvilo a mě osobně to moc vyhovovalo. Hned jsem taky povzbudivě slyšel, že jsem skoro dobrej, protože jsem neslyšel ty špatné verze. No a do toho mi Petr z režie říkal: „Hele, je to dobrý, je to výborný, ale ještě jednou. Jdi to toho.“

Nech ho to udělat, jak chce, to bude dobrý - rozhovor s Vladimírem Mišíkem a producentem Petrem Ostrouchovem

foto: Daniel Suhay


Pokud vím, Vláďa měl své písničky napsané už před začátkem natáčení desky, ale jak to bylo s těmi, které jsi na album dodal ty, Petře?
P. O.: My jsme v zásadě natáčeli ve třech blocích. V září tři dny, v říjnu tři dny a v listopadu čtyři dny. V každém bloku jsme nahrávali nějaké Vláďovy písničky a nějaké moje. Podle toho, jak se to vyvíjelo, jsem v pauzách mezi nahráváním dopsal další, nabídl je Vláďovi a z toho vznikl plán pro další blok.

Znamená to, že jsi písničky psal bezprostředně pro tuhle desku, nebo jsi využil i nějaké starší nápady ze šuplíku?
P. O.: Vznikaly bezprostředně pro tuhle desku a dost často v těsném „předvěsu“ před natáčením. Jak dělám hodně filmovou hudbu, tak je pro mě deadline nejlepší inspirace. Třeba písničky Most a Jednou, které jsme točili ve třetím bloku, vznikly den před natáčením. Vyhovuje mi, když konkrétní písničku nebo filmovou hudbu dělám pro konkrétní účel. Takže když jsem psal tyhle písničky, rovnou jsem věděl, že je má zpívat Vláďa. Beru to jako zadání, takže jsou to vlastně písničky na tělo. Nejsou to univerzální písničky, které by mohl uchopit kdokoliv. Tomu jsem podřizoval i výběr básní, které jsem si nacházel v knížkách.
Je pravda, že zhudebněná poezie má už dlouhou řadu let na deskách Vladimíra Mišíka své tradiční místo. Na novém albu se ovšem objevili i básníci, s nimiž jsme se na těch předchozích nesetkávali, jako Jan Skácel nebo Bohuslav Reynek.
V. M.: To je zásluha Petra a jeho poctivého přístupu k věci. Dokonce si i některé sbírky koupil, aby je mohl projít a vybrat, co by se ke mně ke zhudebnění hodilo. Třeba co se týče Reynka, pochopitelně ho znám, mám doma Grafičku, ale jeho poezii jsem nikdy nečetl. Za to děkuji Petrovi. Je tam Skácel, Orten a zvláštní je, že Hrabětovu báseň Jednou, která je na desce, jsem vůbec neznal, nikdy jsem ji nečetl. Nevím, ve které je sbírce, nebo jsem ji jednoduše přehlédl. Petr původně přinesl asi sedm básní různých autorů a z nich jsme vybrali čtyři. Musím mít totiž pocit, že je můžu zpívat za sebe. Teď je mi dvaasedmdesát, a tím pádem jde o okruh textů, které můžu zpívat v tomhle věku. Třeba s cizí ženou v druhém nebo pátém pokoji, tak to už se mě netýká. Díky textům, které Petr přinesl a které jsme vybrali, dostalo, myslím, album takový osobnější výraz. Dobře se mi zpívaly a můžu se s nimi ztotožnit.

Zajímavé je, že leccos na desce vzniklo spontánně. Ptal jsem se Petra: Nebudeme nejdřív zkoušet? A on na to: Proč? To uděláme ve studiu. Říkal jsem si, že je to dost odvážný krok do neznáma. Také jsme s Etc... udělali některé věci přímo ve studiu. Ale celou desku? Bylo to tak trochu po dylanovsku. Tak, jak se traduje, že přijde Dylan se španělkou, párkrát muzikantům přehraje písničku a pak řekne: Točíme! (Vladimír Mišík)

Pojďme se teď na chvilku zastavit u hostů. Na desce je řada hostů, prozraďte, koho jste pozvali, proč a jak?
P. O.: Jednak je tam klávesová dvojice Steinsdörfer-Kořínek, což jsou naši kamarádi. Sešly se nám písničky, u kterých jsem věděl, že by potřebovaly klavír a Hammondky. Primárně to začalo u Brothers, duu Vládi s irským zpěvákem Paulem Bradym. Jednodušší podkresové klávesy jsme si nahrávali sami, Matěj Belko nebo já, tady jsem ale potřeboval, aby klávesové party byly rovnocenné kytarovým, a veden cílem natáčet současně, nutně jsem potřeboval dva hráče navíc, tedy pianistu a hammondkáře. Byli s námi jeden den ve studiu a natočili jsme v této sestavě tři písničky.
V. M.: Člověče, a pořád se u toho chechtali. Pak tam rozjeli jam, takovou šílenou jazzovou kládu, zase se chechtali, no a pak rovnou nahráli pomalou písničku Rekrut.
P. O.: Cello nahrál Jirka Bárta, což je logická volba, protože byl (a ve studiové sestavě vlastně pořád trochu je) členem Blue Shadows, na housle hraje Casey Driessen, což byla úžasná náhoda. Chtěl jsem do pár písní takové ty typické bluegrassové housle a přemýšlel jsem, koho pozvat. Jel jsem pak vloni v listopadu Prahou, viděl jsem plakát skupiny Vesna na velký koncert v Obecním domě a stálo tam, že hostem koncertu je Casey Driessen, což je opravdu prvotřídní hráč v tomto žánru. Žije ve Španělsku, je šéfem evropské pobočky Berklee College of Music ve Valencii, kde studovala i zpěvačka z Vesny. Holky mi spolupráci s ním domluvily, já jsem ho vyzdvihl autem někde na Vinohradech, odvezl ho do studia, v autě jsem mu pustil písničky, on si je cestou do studia připravil. Protože má absolutní sluch, psal si rovnou akordy. Když jsme přijeli, šel hned nahrávat, natočil tři písničky a já jsem ho za tři hodiny zase odvezl do Prahy a on další ráno odlétal do Španělska. Ve dvou písničkách je dechová sekce a úplně v závěru dozpívaly vokály Markéta Foukalová s Veronikou Vítovou.
V. M.: No a pak je tam ještě Norbi Kovács, toho původně pozval do studia manažer Šimon Kotek, aby nafotil nějaké reportážní situace. Norbi je totiž nejenom vynikající kytarista, ale i výborný fotograf. Takže sice původně nepřijel hrát, ale když už tam byl, dostal do ruky kytaru a natočil sólo do jedné písničky.
P. O.: A hostuje tam také Olin Nejezchleba ze zcela prozaického důvodu. Text písničky Jó, jó, jó, jó totiž končí tím, že Vláďa jde s Olinem na pivo, a tak mi záleželo na tom, aby tam ve sboru Olin opravdu zpíval, byť to nebylo nutné a mohli jsme to nazpívat sami. Navíc Olin je pro mě dobrý duch téhle desky. Byl totiž shodou okolností s námi v téhle kavárně, když jsme měli s Vláďou úplně první schůzku. Vláďa měl přeci jenom ještě pochybnosti, jestli by desku neměli točit Etc..., já jsem mu vysvětloval důvody, proč si myslím, že to bude lepší udělat jinak, viděl jsem tu nejistotu, viděl jsem, jak váhá. Olin celou dobu seděl, mlčel, poslouchal, pil pivo, nakonec zvedl hlavu a řekl Vláďovi: „Nech ho to udělat, jak chce, to bude dobrý.“
O tom, že se Olin zase jednou nemýlil, svědčí právě vydané album Jednou tě potkám, které na jevišti ožije na křtu v pražské Akropoli 24. listopadu.

Psáno pro: časopis Muzikus 2019/11

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Nech-ho-to-udelat-jak-chce-to-bude-dobry-rozhovor-s-Vladimirem-Misikem-a-producentem-Petrem-Ostrouchovem~12~kveten~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.