muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

kytaraNa pokecu s kytarářem - rozhovor s Petrem Procházkou

3.2.2005 | Autoři: Kamil Bukověcký, Tomislav Zvardon | sekce: pro muzikanty - články

Na pokecu s kytarářem - rozhovor s Petrem Procházk

Na pokecu s kytarářem - rozhovor s Petrem Procházk

Následující rozhovor vznikl ze zajímavého důvodu, a tím je fakt, že jsem čuně. Ne tedy, že bych chrochtal, rýpal se v blátě a žral z korýtka, ale ač jsem kytarista poměrně delší dobu, o svůj nástroj jsem se nikdy moc nestaral, nečistil, nešteloval...


Na pokecu s kytarářem - rozhovor s Petrem Procházk

Na pokecu s kytarářem - rozhovor s Petrem Procházk

S radostí jsem přijal nabídku na tlumočnický "job", kdy jsem šel pomoci zprostředkovat jednání mezi kytarářem Petrem Procházkou a Christianem Roverem (jazzový kytarista z Lipska, mj. spoluhráč Davida Dorůžky), za což mi byla nabídnuta protislužba v podobně seřízení mého pokladu, kytary Squire. Kdo jste nebyli v dílně, kde se dělá tak krásná práce se dřevem, možná nepochopíte mé nadšení, ale fakt je, že po čtyřech hodinách tam strávených jsem se rozhodl, že by stálo za to se o tuhle zajímavou zkušenost podělit. Dozvěděl jsem se nejen to, že struny se nemotají jako prádelní šňůra, ale taky to, že jsem fakt prase. Výtah z toho, co z našeho klábosení s kytarářem Petrem Procházkou vzniklo, vám nyní předkládám.

Co vlastně děláš, na jaké nástroje se specializuješ a čeho jsi schopen?
My tady v Čechách jsme tvrdě tlačeni k tomu, že musíme umět vlastně všechno. Je tady takové povědomí, že čím víc toho firma umí, tím lépe, tím působí profesionálněji, což je poněkud jinak než ve světě. My děláme od klasických kytar s nylonovými strunami po jumba s kovovými strunami přes elektrické kytary, basové kytary až k jazzovým nástrojům. Plus občas se vyskytne něco extra, jako třeba elektrické kontrabasy, teď děláme lap steel kytaru a dvoukrkou elektrickou kytaru. Nicméně dál se spíše hodláme ubírat směrem klasických a jazzových kytar.
Hm, to mě docela překvapuje, přijde mi to jako laikovi složitější.
To bezesporu je. Nicméně pan Kubla nám celkem nezištně nabídl spolupráci a vzhledem k tomu, že je ve vývoji klasických kytar hodně daleko, bylo by škoda takovou šanci zahodit. S jazzovými nástroji je zase velmi zajímavá práce. Navíc je fakt, že nástroje renomovaných firem jsou v této oblasti opravdu nekriticky drahé. Takže se zase nepřetlačujeme na trhu, jako je to s akustickými kytarami. Firmy je umí vyrobit za celkem malé peníze a my se tam tak tak "vejdem". U těch jazzovek je to přesně naopak. Umíme je vyrobit za poloviční nebo i třetinové ceny renomovaných výrobců. Jde tam čistě o podíl té ruční práce. U elektrických nebo akustických kytar se dají až 3/4 nástroje vyrobit strojově. Zvlášť u těch elektrik vypadávají z mašiny hotové díly, které se jenom dočistí. Kdežto u jazzovek je všude nějaký oblouk, všechno je to klenuté a pasované na klenby a ne na roviny, z čehož plyne, že firma musí zaplatit lidi, kteří to umí a udělají, čímž je ten nástroj cenově úplně jinde.
V čem myslíš, že je rozdíl, když vezmu opravdu špičkový mistrovský nástroj a nástroj vyrobený u nás v dílně, jako máš třeba ty? Materiál je stejný, technologie je stejná...
Není, úplně ne. Velké firmy si nemůžou dovolit velkou selekci materiálu, takže dokud mají dobrý materiál, používají ho, když nemají, použijí horší. Nakupují netříděné dřevo na paletách, což je pro ně pochopitelně levnější. Samozřejmě si nikdo nedovolí to nevyužít a nezpracovat, tudíž se zpracovává do mrtě úplně všechno. Takže pověst o černých kytarách skutečně žije a člověk tam opravdu často najde ty špatné materiály schované. My si můžeme dovolit ten luxus, že si vybereme ten materiál, který považujeme za nejvhodnější, a snažíme vybírat materiál z té řekněme střední vyšší třídy.
Asi jsme trochu odbočili od té původní otázky, v čem je tedy podle tebe ten rozdíl mezi tou mistrovskou klasickou kytarou a dobrým nástrojem vyrobeným u nás?
Aha, tak já jsem to pochopil tak, že jsi chtěl vědět rozdíl mezi dobře vyrobenou běžnou kytarou od firmy a tím, když to vyrobíš doma. Myslím si, že jsme v podstatě schopni se dostat až na kvalitu menších špičkových firem, které taky stavějí z lepších materiálů a kladou velký důraz na detail a povrchovou úpravu. Pro nás malé firmy je to opravdu důležité, protože když já pustím za rok jeden nedotažený kus, je to stokrát víc vidět, než když jich takový Gibson pustí sto, což se ve světě v pohodě ztratí. Jde taky o to, že spousta lidí v Evropě kopíruje americké kytary, ale neřeší zdroj materiálu. Mahagonu je mnoho druhů a spousta různých míst, kde se těží. Firmy mají lokality, odkud berou materiál. Pokud chci tedy udělat kopii toho nástroje se stejným zvukem, chce to pochopitelně i ten materiál. Co se týče naprostých špiček, tam tvoří cenu věhlas výrobce a je to jako v každém jiném byznysu. Prachy dáváš za značku.
Zajímalo by nás, jak vybírat kytaru v obchodě, na co koukat, na co si dát pozor a tak.
Tohle je velice nevděčná funkce, protože to občas musím dělat i pro svoje kamarády a je to celkem peklo, poněvadž těch věcí je strašně moc. Obecně záleží hlavně na tom, pro koho by ta kytara měla být, co ten člověk preferuje, co potřebuje. Vím, na co lidi koukají a na co by koukat neměli. Většinou to plus mínus vychází tak, že firmy z Číny a Koreje, které prodávají levné kytary, mají většinou velmi vypracované povrchové úpravy, takže nástroj pak vypadá úžasně. Kytara by neměla vypadat jak sklenice, protože to znamená, že tam je tuna laku a že to hrát nebude.
Co přesně myslíš tím sklenice nebo jak se to dá poznat?
V podstatě jde o to, že u těch levných kytar se používají laky s velkým obsahem sušiny a na tom nástroji to poznám tak, že nejsou vidět žádné póry a propadliny. To znamená, když se podíváš proti světlu, že uvidíš naprosto hladký povrch - jako u skla. Laky s menším obsahem sušiny sice nemají tak dokonalý povrch, ale jsou akusticky mnohem vhodnější, protože to dřevo tolik nesvazují. Obecně platí, že čím lepší akustické vlastnosti laku, tím horší ten povrch bývá. Další jasná věc při výběru jsou deformace někde na krku. Pak by kytara měla být seřízená a v žádném případě se nemá brát něco, o čem prodejce tvrdí, že se to později seřídí. Měl bych kupovat kytaru v takovém stavu, v jakém ji chci používat. Ono to totiž možná seřídit půjde, ale to se zjistí, až když se to udělá. Navíc se spousta chyb projeví až potom.
Zajímalo by mě, jak se díváš na mýtus (nebo on to vlastně asi není mýtus), proč staré nástroje, řekněme ze šedesátých let, hrají tak dobře?
Myslím, že ten základní rozdíl zase vězí v materiálu. Když se začaly vyrábět elektrické kytary, pracovalo se s materiály, které byly staré z původních zásob například od houslařů. Tím pádem šlo o dřevo dobře vysušené a vyzrálé. Dneska to při té obrovské spotřebě není dost dobře možné. Praxe je taková, že firma koupí dřevo, urychleně ho uměle vysuší a začne z něj dělat. Celý ten proces je do tří měsíců, ale dřív to bývalo podstatně déle, protože firmy si mohly dovolit dřevo déle skladovat. Dnes je to příliš drahé.
To znamená, že umělé vysušení má velký vliv?
Naprosto zásadní. Je to důvod, proč i ta nejobyčejnější kytara se šroubovaným krkem nefunguje stejně jako tatáž z roku 1950. Jenže ubývá zdrojů, a zatímco dřív byly hlavním kritériem pro výběr dřeva jeho zvukové vlastnosti a možnost opracování, dnes se to spíš ubírá směrem cena a dostupnost dřeva.
Poraď, jak je třeba skladovat nástroj?
Obecně platí, že všechny nástroje spíš snášejí vyšší vlhkost než nízkou. Optimální hodnota vlhkosti vzduchu se udává kolem 30-40 %, zatímco v paneláku v zimě při puštěném ústředním topení je okolo 15 %, což je úplně šílený skok. Platí taky to, že nástroj snáší lépe přechod z hodně vlhkého prostředí do suššího než z hodně suchého do vlhčího. Všechno to se týká především akustických nástrojů. U těch elektrik to není takový problém, protože je tam větší masa dřeva a reakce na změny vlhkosti jsou přeci jen pomalejší. Pokud máš kvalitní nástroj, chce to hlídat vlhkost a případně použít zvlhčovač vzduchu. Na nástroji lze ta změna vlhkosti taky poznat. Dochází ke snižování dohmatu a začínají drnčet struny, vrchní deska, která je tahem strun vyboulená, se srovnává do roviny, případně se začne propadat atd. Hlavně nesmí dojít k vysušení pod určitou mez, protože pak začne ze dřeva odcházet i tzv. chemicky vázaná voda a to vede k nevratným změnám, jako jsou trhliny a podobně. U elektrik může být problém hmatník, který není zalitý v laku, ale stává se, že výjimečně dojde i k prasklinám na těle. V tom je třeba problém korejských kytar, protože v Koreji je podstatně vyšší vlhkost vzduchu než v Evropě. Navíc evropské nebo americké firmy se snaží nechat dřevo aklimatizovat aspoň po nějakou, byť krátkou dobu. V asijských zemí se to fofrem vysuší a zpracuje. Navíc se tam tolik neřeší problém materiálu, který je zásadní.
Stalo se mi už u vícera nástrojů, že jsem měl problémy s laděním struny g. Čím by to mohlo být?
Jedna docela známá osobnost české kytary měla podobný problém. Stává se to při přechodu z akustické kytary na elektrickou a ten zádrhel je v tloušťce strun a v rozdílu akce levé ruky. Zatímco na klasikách nebo akustických kytarách jsou struny obecně tlustší a dohmat vyšší, na elektrikách bývá dohmat minimální a struny tenčí. Takže když budeš na elektriku tlačit stejnou silou jako na klasiku, tenká struna uhne a je to. Dá se to docela úspěšně řešit opředeným g. Ono je totiž neopředené géčko docela tlusté a platí to, že čím je struna tlustší bez opředení, tím víc se na ní projevují nepřesnosti v ladění. Samozřejmě to závisí i na tom člověku, jestli není raubíř a nehraje na to brutálním stylem. Už jsem taky zažil zoufalce, který si během 5 měsíců vyhmatal regulérní důlky do hmatníku. Tam už asi nepomůže nic.
Je vůbec možné vyrobit bezchybně ladící nástroj?
Podle mě nejde, protože už na vstupu je spousta faktorů, které to ovlivňují. Jednak každý člověk hraje úplně jinak, ať se jedná o sílu dohmatu nebo úhel prstů, navíc i struny jedné firmy se v jednotlivých sériích můžou lišit, takže je to vždycky otázka kompromisu.
Hraješ ještě na kytaru?
Velmi amatérsky.
Když uděláš nový nástroj, jak to zkoušíš? Vezmeš ho do pracek, brnkneš do strun, řekneš, ty vole, dobrý a voláš Scofielda, nebo to někomu dáváš vyzkoušet...
Myslím, že akustiky s kovovými strunami umíme celkem dobře posoudit sami, poněvadž je to relativně nejjednodušší v tom oboru. Oba dva jsme s Petrem (pozn. Petr Grötzbach, společník ve firmě) vyrostli na folkařinách, takže to zvládáme. Jazzovky nebo elektriky se snažíme dávat lidem, kteří k tomu mají co říct. Jednak je ta problematika u těchto kytar složitější, a navíc profík to má více v uchu než my a mnohdy si všímá věcí, které my bychom vůbec nezaznamenali. Nadto se téměř vždycky objeví něco, co nezjistíš v dílně, ale až po odehraném kšeftu. Ať už se jedná o zvuk, nebo o špatné vyvážení nástroje, případně nástroj sedí blbě na těle nebo jsou tam blbě umístěné ovládací prvky a spousta dalších drobností.
Jak vidíš budoucnost kytary jako nástroje?
Tak určitě to bude záviset na tom, kam půjde hudba a jaké budou požadavky. Třeba přijde někdo s něčím úplně novým a revolučním jako kdysi Fender. Fakt je, že ani vývoj klasických kytar, což jsou vlastně nejstarší nástroje z kytarové rodiny, není dodnes uzavřený. Stále se řeší tvary, nejsou ustálené menzury, profily krků atd. Oproti tomu jsou smyčcové nástroje hodně konzervativní a de facto dnes vycházejí z osmnáctého století. Když si poslechnete nahrávky klasické kytary z padesátých let, zjistíte, že ač jsou to mistrovské nástroje, dnes by byl ten zvuk chudý a nezajímavý. Pochopitelně to neplatí úplně globálně a existují i nástroje z té doby, které jsou skvělé.
Když jsem byl mladý, říkali mi, že k tomu, aby kytara hrála, musí to být pořádně těžký špalek dřeva, který by ti měl aspoň zlomit záda.
Platí to, že pokud je na elektrice tenký krk, nějak zvlášť to nehraje. U akustiky to tak nepoznáš, protože ve většině případů to tělo uhraje samo. U elektrik to ale funguje tak, že tenký krk znamená plochý zvuk. Třeba u kytar Ibanez bývá často tenký krk, ty kytary jsou pohodlné a hrozně rychlé, ale vhodné hlavně na zkreslený zvuk, kde hrají hlavně snímače a aparát. Druhý extrém jsou zase Les Pauly z padesátých let, které mají sice na těle přimontované "nohy od stolu", ale tím pádem mají dlouhý hutný tón. Je sice trochu boj z nich ten tón dostat, ale já, jakožto zastánce tlustších krků, vždycky říkám, že člověk si na tlustší krk po čase zvykne. Tenký krk se sice na první pohled zdá být hrozně pohodlný, ale někdy to může vést i ke křečím v ruce, poněvadž úhel kladení prstů je u tenčích krků přece jen méně obvyklý. U dřeva na těle je důležité, aby mělo dlouhé vlákna a nebylo příliš pórovité. Logicky z toho plyne, že čím více má materiál pórů, tím je i lehčí. Dnes se používají hlavně materiály s dlouhými vlákny, které zase nejsou příliš těžké. Z toho vyplývá, že váha nástroje má se zvukem také co do činění, i když to není zas tak jednoznačné.
Co máš na té práci nejradši?
Nejzajímavější na tom je, že musíš zvládnout velkou řadu oborů. Nestačí to řešit jen jako dřevozpracující obor, ale musíš řešit věci z elektriky týkající se ozvučení nástroje, kovoobrábění kvůli mechanikám, musíš to umět prodat, musíš vědět něco i o nových materiálech, které se dneska začínají používat, jako třeba uhlíková vlákna atd. Museli jsme se třeba naučit technologii výroby uhlíkového kompozitu, který jsme potřebovali na výztuhy do krků a tak. Takže nejvíc mě bere rozmanitost té práce.
Máš ještě nějaké "perličky z natáčení" nebo zajímavosti? Koukám, že máš připilovaný prstík...
No, to bolelo. Naštěstí jsem si jen zkrátil nehet s koncem bříška (smích). Ale když mluvíš o těch perličkách, měl jsem kamaráda na výstupní kontrole jedné dost známé evropské firmy, kde se celá série baskytar odjela na špatně nastavené menzurovačce pražců. Dělá se to pomocí hřídele, na níž je nasazeno 24 pilových kotoučů a mezi nimi jsou přesně nakalibrované kroužky tak, aby byla zachována přesná vzdálenost pražců od sebe. Ty kotouče se musí čas od času nabrousit, no a zaměstnanec, který to skládal, tam omylem prohodil dva z těch kroužků, takže celá série měla špatně vybroušené dva pražce. Nebylo to sice nic tragického a běžný amatér by to možná ani nepoznal, ale stalo se to a firma, ač to věděla, pustila nástroje do světa.
Takže hodně štěstí a co nejvíc prstů na rukou.


Psáno pro: časopis Muzikus 2005/01

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Na-pokecu-s-kytararem-rozhovor-s-Petrem-Prochazkou~03~unor~2005/

Komentáře

celkový počet: 3

Romík  Pozor na kytaráře Procházku!!
Honza  Re: Pozor na kytaráře Procházku!!
Kytarista  Třetí názor

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.