Muzislovník

Electrical impedance (česky elektrická impedance) je pojem známý z elektrotechnické části fyziky. Udává se v ohmech, značí se velkou řeckou omegou Ω a má tři součásti. Reálná část je elektrický odpor čili rezistance, pak jsou dvě části imaginární, zvané reaktance, a to reaktance kapacitní zvaná taky kapacitance a reaktance induktivní, čili induktance. To jest imaginární odpor, který kladou elektrickému proudu kondenzátory a indukčnosti (cívky), pokud jimi má procházeti.

Obrácená hodnota impedance se jmenuje admitance a skládá se z reálné vodivosti čili konduktance a imaginární susceptance, obrácené to hodnotě reaktance. To jenom abych vypadal chytřeji. Velice se na tyhle věci hodí komplexní počet, čili matematika v oboru komplexních čísel. Ta taky elegantně řeší, že na kapacitní reaktanci proud předbíhá napětí o 90° sinusové periody a u induktivní reaktance naopak. V tlustoproudé elektrotechnice tuto problematiku souhrnně řeší číslo zvané účiník. V elektroakustice se s těmito pojmy setkáme, pouze pokud si sami navrhujeme nějaké elektrické obvody nebo pokud nás zlobí — nebo aby nezlobilo — impedanční přizpůsobení vstupu nebo výstupu audio-elektronického zařízení k něčemu před ním nebo za ním. Třeba jmenovitá impedance reprobedny 8 Ω sestává z reálného odporu cívky basového reproduktoru nějakých 5 až 6 Ω a z indukčnosti této cívky, kapacity mezi jejími závity a kondenzátorů osazených ve výhybce, což dává suma sumárum zhruba na štítku uvedené číslo, které se ale při různých kmitočtech může i dost výrazně měnit, většinou směrem k vyšším číslům. Je to trošku zamotané, ale otevřete-li si středoškolskou nebo jinou fyziku, dá se to pochopit.

 

DSP je v češtině i angličtině zkratka pro digitální signálový procesor. Digitální značí, že signál se zpracovává v digitální doméně, čili že zařízení přehrabuje místo spojitého signálu úměrného úrovni přenášené veličiny pouze jedničky a nuly, do nichž je takový signál zakódován. Slovem signál rozumíme obvykle data, která se v čase průběžně mění. Tato data mohou znamenat nejčastěji zvuk, obraz nebo obojí, někdy kódovaný zvuk, třeba do mp3, méně často i něco jiného.

Digitální signálové procesory jsou buď hardwarové – to jsou celkem běžně vypadající přístrojové škatule s digitálními vstupy a výstupy. Nebo mohou být i softwarové – buď jako samostatně běžící programy nebo jako zásuvné programové moduly – tzv. plug-iny, které nepracují samostatně, ale pouze v nějakém počítači nebo jako součást větší digitální pracovní stanice (viz DAW – digital audio workstation).

Většina DSP pracuje v reálném čase, což znamená, že milý procesor je s prací hotov za kratší dobu, než po kterou trvá zpracovávaný signál, tedy se mu práce nehromadí. Pokud to nestíhá, nemůže pracovat v reálném čase a delší dobu pak přerovnává signály, jež jsou už někde zaznamenané.

Fuknce, jimiž digitální signálové procesory v audiotechnice vládnou, jsou buď přeneseny z analogové techniky – to jsou kompresory, expandery, limitéry, ekvalizéry, enhancery a podobně, ale také umějí věci, jež jsou analogovým (tedy ne-digitálním) hejblátkům nedostupné. Jsou to různé přelaďovače či dolaďovače výšek tónu, měniče tempa, tvořiče akordů či harmonických a podobně. Ty analogově nedosažitelné efekty zpravidla umožní fígl, kterým se signál z úrovňového kódování, tedy z houfu čísel odpovídající okamžité úrovni signálu, mění na kódování frekvenční – čili jiný houf čísel udávající naopak, kdy, jak dlouho a jak silně zní v signálu která frekvence. Matematická operace, jež takový převod umožňuje, se jmenuje rychlá Fourierova transformace (FFT). On totiž pan Jean Baptiste Joseph Fourier (1768–1830), slovutný to francouzský matematik, vymyslel původně svou pomalejší verzi, kterou v polovině 60. let minulého století upravili matematici J. W. Cooley a J. W. Tukey tak, aby s ní šly upravovat i diskrétní (tedy digitálně navzorkované) signály, o nichž chudák Fourier neměl ve své době ani páru. Zpátky, uchu srozumitelně, to dá IFFT, tedy inverzní rychlá Fourierova transformace. Pokud ze signálu vyhodíme věci, které v něm neslyšíme nebo skoro neslyšíme, vzniká komprimovaný zvuk v podobě formátů mp3, wma, ogg a jiných oblíbených náplní pouličních hrkáčků. Ale to jsme už zase jinde. I když právě díky FFT má kdejaký empétrojkový krám za pár stovek nóbl ekvalizér s přednastavenými styly běžný dříve jenom v profitechnice. I v nich jsou schované DSP.

Téma je to na několik knih, které se určitě nevlezou do jednoho výkřiku slovníkového hesla. Pokud tedy chcete vědět více, bádejte, bádejte, ať z vás nejsou pitomci, jak říkával jeden pan profesor.

 

Dynamic range (česky dynamický rozsah). Je rozsah úrovní obvykle udávaný v logaritmické míře v decibelech, který uvádí úroveň, ve které se může užitečně pohybovat signál zpracovávaný audio zařízením. Na spodním konci číhá všudypřítomný šum, v němž se slabší signál, obrazně vyjádřeno, utopí. Na horním konci je to mez zkreslení, tedy úroveň, nad kterou nemůže úroveň vystoupat, protože to některá jeho obvodová část nebo všechny víc už prostě neumějí. Tato dvě čísla se uvedou do poměru, tedy podělí mezi sebou, proženou se funkcí logaritmus při základu 10, a jde-li o napětí či proud, vynásobí 20, když jde o výkon tak 10. Takže úroveň o 6 dB víc znamená zhruba dvojnásobné napětí nebo čtyřnásobný výkon. (mm)

Psáno pro časopis Muzikus