Muziduel: Vintage vs. modern

Muziduel: Vintage vs. modern
Muziduel: Vintage vs. modern

Naleštěná novota, nebo "oprýskaná" vyzrálost? Co je lepší, staré, nebo nové? Hloupá otázka? Samozřejmě. Muziduel zde není od toho aby to někdo někomu "nandal" a přinesl tak pomyslného vítěze. Především vám chceme dát možnost podívat se na věci z vícero úhlů pohledu. Neexistuje jedna pravda, jedno řešení, každé má své a je na každém z nás, s čím budeme víc sympatizovat.

Čestmír Česač: Zadání muziduelu znělo jasně - vintage, nebo moderní kytary? Vážení přátelé, já směle říkám: jedině a pouze vintage! Proč?

Když si vybavím dobu, kdy se tyhle moderní "neklasické nástroje" začaly objevovat. Celá ta nevkusná éra se vším všudy...

Reakce Andrease Zuckermana: Nechápu, nevím, co je na moderních nástrojích "neklasického".

 

Když si vezmu, co se na tyhle nástroje hraje za hudbu - speedařský, onanistický hevyk...

Když si vzpomenu na okamžik, kdy jsem poprvý slyšel uječený kvílící zvuk plochýho superstrata... chce se mi, s prominutím, blejt.

 

Tak ono bylo vždycky snazší něco pomluvit a pošpinit, než si přiznat, že na to prostě nemám.

 

Ano, dlouho mi poté trvalo, než jsem si vytvořil pozitivní vztah k elektrické kytaře a než jsem pochopil, že může být i jiná cesta, že elektrofonická kytara může znít i "normálně", přirozeněji, lépe...

 

Třeba jak? Co to je přirozeně, co to je lépe?

 

Výrůstal jsem v době, kdy všeci borci (hlavně pak rockeři) nosili "vkusně" vyplazený bílý jazyk prestyžek na černých elasťácích, džísku plnou nášivek s lebkama, pseudogotických nápisů a jiných odporností :-) Vůbec se nedivím, že tzv. "moderní" nástroje se objevily právě v této době. Ano, řeč je o 80. letech, etapě považované nejedním estétem za vůbec nejzvrhleší...

 

Za estéta se nepovažuju, ale tuším, že prestyžky se nevyráběly ve verzi s vyplazeným jazykem... možná se pletu... :-)

 

Nebudu zastírat, že starý oprýskaný nástroj s vetšími či menšími znaky opotřebení mě prostě vzrušuje.

 

Jak říkám, pozéři :-)

 

Panečku, takový ohraný, javorový hmatník! Hned vidíte, kdo, a co na něj hrál před váma, je to vlastně dokonalej grafickej záznam - je "vymačkán" dole? Á pán byl sólista. Nahoře? Ha, beglajťák!

 

Ha, a co když oboje? A jak se vlastně pozná, že ten dotyčnej nehrál speedařinu? Hmm, hmm, to je nějaký divný...

 

Ale vintage nepřináší jen vizuální rozkoše a pozitiva. Například díky ohraným hranám hmatníku je krk daleko pohodlnější do ruky, nic vás nepíchá, netlačí...

 

A to jako na nových kytarách něco tlačí, jo? To asi nebyly úplně nejlepší nástroje, když se musí pražce zabrušovat vlastní krví!

 

Polemizovat pak o tom, že vyzrálé vintage dříví musí zaručeně lépe hrát, snad ani nemá cenu. Prostě fakt, který vám smutně potvrdí každý kytarář vyrábějící nové "moderní" nástroje. Tenké, titěrné krky moderních superstratů zvuk rovněž nezanedbatelně degradují.

 

Tak samozřejmě, záleží na tom, co ten dotyčný hraje a jak mu to padne do ruky. Já tvrdím, že i ty tenké krky superstratů mají své opodstatněné místo.

 

Snímače jsou pak samostatnou kapitolou a koledují si o vlastní Muziduel! Zestárlý AlNiCo magnet produkuje daleko barevnější, měkčí, příjemnější zvuk, než současné vintage napodobeniny, které jsou mnohem tvrdší, méně barevné... Pořád je to ale balzám pro uši ve srovnání s moderními aktivními snímači.

 

A co na to posluchač? Je to vážně tak strašně znát, a nebo je to jen o pocitu a póze hráče? Docela by mě zajímalo udělat nějaký poslechový test, pěkně bych nějakého vintageistu postavil za plentu, a ať ukáže netopýří ucha...

Muziduel: Vintage vs. modern
Muziduel: Vintage vs. modern

U opotřebované vintage kytary navíc není pochyb, že byla dlouho v lidských rukách, hrálo se na ni, je okamžitě jasný, že to byla dobrá kytara, ne jen ta "do počtu", co zahálí v koutě...

 

Tak jestli je tohle je měřítko toho, jak je nástroj kvalitní, tak to pak nevím, co dodat... póza nebo pozoun?

 

Dřevo je živý organizmus, hráč předával část své energie kytaře, a to se na zvuku prostě projevit musí!

 

OK, tady souhlasím, ale to už se pohybujeme někde na rovině vnímání a pocitů, aspoň já si to myslím. Že dřevo zraje, je pravda, ale potom je to tedy nesrovnatelné, leda že bychom otevřeli nějakou další dimenzi časoprostoru.

 

Je přirozenou lidskou vlastností vše za každou cenu vylepšovat, ale proč měnit něco, co je dokonalé? Na co floydrose, když klasický tremolo hraje lépe, má lepší sustain, tlustší tón... že se to méně rozlaďuje? No holt nesmíte hrát jako prase...

 

Nojo no, to je těžký, proč hned označovat něco za hraní jako prase? To mi prostě nesedí. Jestli to neumíš použít tak, aby to bylo zajímavý, tak to nedělej, ale neříkej o tom, že je to špatně! (si může říkat co chce p..o - pozn. největšího editora)

 

Andreas Zuckerman: Myslím, že podobných úvah už byly napsány tuny, a nějaké pravdy se těžko někdo někdy dobere... Jestli jinde ne, tak tady platí dvojnásob, že vše je zejména otázkou vkusu a v neposlední řadě také, řekl bych, obrazem osobnosti člověka.

Reakce Čestmíra Česače: Ano, pravda je samozřejmě jen jedna, a tu možno nalézt v mým pojednání :-)

 

Nic, nebudu se pouštět do psychologie, na to fakt nemám, ale u mě spíš vede ten "modern".

Tak nějak se mi to v životě sešlo, že mám prostě rád věci nové, věci v pořádku, neodřené, neošoupané, zachovalé a udržované. Ne, že bych snad měl něco zásadního proti vintage, ono je taky vintage a vintage, ale tak nějak ve mně ty staré a neudržované nástroje mnohdy vzbuzují spíš dojem neúcty, než nějaký obdiv nad zubem času.

 

Například v případě promačkanýho hmatníku nelze přeci hovořit o neudržovaném nástroji, na nástroj se prostě hrálo, a tak je to v pořádku. Leštění a jiné úchylnosti přenechme našim družkám či milenkám. Kytaru však na noc zamykat do pouzdra, a leštit leda rodiné stříbro v kredenci či jiné poklady pod společnou peřinou!

 

Mám velký problém se ztotožnit s názorem, že jedině vintage má cenu, že jedině vintage hraje a že nic lepšího neexistuje. Trpím pocitem, že pro mnohé vyznavače starých kousků je to často jen póza, že mám něco "starýho", a tudíž to je to to "pravý".

 

Nikdo netvrdí, že moderní sériově vyráběné kytary nehrají, ale hrají prostě prokazatelně hůře. Pokud autor trpí nějakým pocitem, je mi ho líto. Z hlediska globálního aspektu se pózéři najdou ve všech sociálních skupinách - i mezi vyznavači vintage, to je přirozené. Většinou je však poznáte po prvním zahraném tónu... Takoví hráči neumí využít plný potenciál příslušného majstrštyku a opravdu je v tu chvíli jedno, jak starou kytaru drží v ruce. Hraje jim to stejně (špatně) jak se superstratem, tak s vintage gibsonem. Můžu prohlásit, že můj oponent hluchý není a hrát umí, nedokážete si představit jeho úsměv a nadšení, když se vrátil po víkendu stráveným s mým vintage teletem: "... to hraje jak sviňa, oproti mé hokejce”, opakoval do zblbnutí. Bohužel, jeho póza mu nedovolí si takový nástroj pořídit :-)

 

Trochu bych to přirovnal ke známé historce o jednom hi-fistovi, který se rozplýval nad tím, jak mu to jeho stereo dobře hraje, aniž by si všiml, že má zapnutý mono :-)

 

Jak říkám, pozéři jsou úplně všude, nejenom mezi vintagistama a hi-fistama, bubeníci by mohli vyprávět...

 

Ano, jsou tu staré technologie, poctivá ruční práce, různé handwiredy atd., ale znamená to snad, že dneska už se to nedělá dobře? Myslím, že nové technologie jsou nezřídka jednoduše efektivnější, ekonomičtější a v neposlední řadě i pohodlnější.

 

Ano, rychlejší na výrobu, levnější a zvukově prokazatelně horší... Navíc díky tuctu různých bezpečnostních opatření i handwired aparát dnes prostě zní jinak. A to se nebavím o vlivu, jaký má na zvuk zestárlý trafo či aLnIcO magnety reproduktoru...

 

Tím posledním se otírám o nesporné výhody digitálního záznamu. Rychlost práce, editační možnosti, téměř neomezené místo na záznamovém médiu apod., jsou při dnešní kvalitě převodníků, vzorkovacích frekvencích a bitových hloubkách neoddiskutovatelnou výhodou a stěží se toho asi bude kdo vzdávat.

 

Ano, digitální technologie jsou skvělá věc pro natáčení demáčů, každá amatérská kapela se dnes může prezentovat nahrávkou, která má úroveň. I když nahrávání na japonského jezevčíka ve zkušebně mělo neopakovatelné kouzlo a jedinečné vintage aroma :-) Pás je pás, kdo chce nahrávku na super úrovni, volí analog.

 

Vrátím-li se zpátky k nástrojům, ani tady se nebojím tvrdit, že i nové je to pravé. Odvolávat se na nevyzrálost dřeva, špatné laky, strojové zpracování, nekvalitní materiály... nevím... žijeme v 21. století a neustále se všechno vyvíjí, a k horšímu určitě ne.

 

Bohužel u sériové výroby se vše vyvíjí právě k horšímu, něco jiného jsou menší "custom" výrobci...

 

Podívám-li se na přední výrobce kytar a do jejich nabídky top modelů, nevadilo by mi některé kousky vlastnit, kdybych si to mohl dovolit, a nechcete mi snad tvrdit, že ty kytary "nehrajou", že ne?

 

Spousta z nich jistě hrát nebude, na to dám krk :-) A když už nějaký hrajou, často za vintage nástrojama pokulhávají. Většina zatracovaných fenderů ze 70. let zní mnohem lépe než dnešní nástroje z custom shopu...

 

Všechna ta esa, která obdivujeme, mají ve svém arzenálu nové nástroje, mnohdy vlastní signované, točí na ně desky, hrají koncerty... Že by zrovna oni nevěděli, že jedině vintage je to pravé ořechové? :-)

 

Esa nemusí být vždy "hluchá", ale když ono to v prasátku vždy tak hezky zacinká, když se někde na veletrhu vyprsí se svým signovaným modelem nebo s ještě horkou plackou světového výrobce jinak skvělých šicích strojů :-)

Psáno pro časopis Muzikus