přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

bicíMiloš Meier - Nemůžete čekat, že dostanete všechno hned a zadarmo

31.10.2018 | Autor: Jan Červenka | sekce: pro muzikanty - články
Miloš Meier je jedním z nejvýraznějších českých bubeníků. V anketě posluchačů radia Beat a čtenářů časopisu Rock & Pop byl vybrán do české superskupiny spolu s Michalem Pavlíčkem, Kamilem Střihavkou, Vladimírem Kulhánkem, Romanem Dragounem a Janem Hrubým. Jaká byla cesta z Hronova až do kapely kytaristy Guse G. (ex Ozzy Osbourne, Firewind), se kterým se chystá na velké turné po celé Evropě?

Miloš Meier - Nemůžete čekat, že dostanete všechno hned a zadarmo


V deseti letech jsi začal na bicí a o rok později jsi už bral záskoky s kapelou svého otce. To je poměrně efektivní start. Jaké byly tvé začátky?
Trošku těžší - bylo totiž poměrně obtížné sehnat v našem kraji v té době učitele na bicí. Na škole v Hronově učitel nebyl, proto jsem nejprve chodil k nejrůznějším bubeníkům třeba i v důchodovém věku, takže na programu byla dechovka. Přehrávali jsme takové ty pochodové knížky, a hlavně cvičení na malý buben, učebnice Tuzar, Šprunk atd. Dnes to beru jako přínos, protože táta mě hned mohl vzít do praxe do svého dechového orchestru, což je vždy fajn, když můžete hned od počátků hrát v nějakém souboru a učit se tak i celkovému vnímání hudby. Potom jsem začal dojíždět do Úpice nad Metují k učiteli, který měl vystudovanou Konzervatoř Jaroslava Ježka, takže už měl zásobu cvičení na celou soupravu. To mě bavilo a rád na to období vzpomínám. Když bylo teplo, dojížděl jsem tam i na kole, šestnáct kilometrů na hodinu, šestnáct zpátky, to už bych dneska nedal. (smích) Když už jsem hrál na celou soupravu, tak mě táta brával i do své kapely, která hrála zábavy a plesy, když jim vypadl bubeník. Měl jsem tedy možnost se seznámit s různými žánry od dechovek, popových věcí až po ty rockové. Samozřejmě jsem byl tehdy malý a v jednu ráno jsem už za bubnama usínal. (smích) No a potom ve třinácti si mě na jedné dechovkové akci vyhlédla hronovská metalová kapela Invasion to Privacy a šli za mnou, tedy spíš za rodiči, jestli bych s nimi nezačal hrát. A tak jsem se stal členem své první kapely! Já tehdy už metal a rock poslouchal naplno a představoval jsem si bubnování třeba v Metallice. Miloval jsem právě Metallicu, Megadeth, Sepulturu a mnoho dalších, obdivoval jsem hraní Davea Lombarda nebo Geneho Hoglana, učil se na bubny jejich rytmy a breaky a skupoval jsem všechny metalové časopisy, které u nás tenkrát vycházely. S Invasion to Privacy jsem začal hrát na prvních rockových koncertech a festivalech...

Následovala první studiová zkušenost...
Ano, bylo to právě s touto kapelou, točili jsme u Miloše Dodo Doležala, což bylo už v té době jedno z nejlepších metalových studií u nás. V tom věku to byla další skvělá zkušenost a sbírání dalších poznatků. A k tomu jsem ve čtrnácti letech založil ještě jednu kapelu, s kterou jsme se pokoušeli hrát takový ten rychlý technický metal ve stylu kapely Death, jejichž desky jsme s kytaristou znali nazpaměť.

Posléze ses dostal na konzervatoř, kde ses samozřejmě věnoval i bicím melodickým...
Když jsem v patnácti nastoupil na konzervatoř, ještě jsem nebyl tak vytížený koncertně, takže jsem se do cvičení na bubny úplně ponořil. Navíc jsem tam přišel v době, kdy tam studovala ve vyšších ročnících řada výborných bubeníků, například Roman Lomtadze, který se stal mým výborným kamarádem. A spousta dalších, kteří mě inspirovali a motivovali, cvičili jsme vedle sebe, jen třeba s velkými skříněmi mezi sebou - takže jsem začal hned po příchodu na konzervatoř cvičit deset až dvanáct hodin denně na bubny a chtěl jsem se co nejdřív stát minimálně stejně dobrým bubeníkem jako oni. Myslím, že jsem měl vždycky velkou vůli a odhodlání být dobrým bubeníkem, podřídil jsem tomu vše. Hltal jsem bubenické časopisy, chodil na koncerty skvělých muzikantů, poslouchal spousty muziky všech žánrů a ze všeho se snažil něco naučit. Vstal jsem v šest ráno, na sedmou jsem byl ve zkušebně a do devíti do večera jsem cvičil. Na konzervatoři máš v průměru třeba dvě tři hodiny školy denně, takže je opravdu čas věnovat se nástroji. A stejně jsem dělal občas to, že jsem řekl, že jsem třeba nemocný, abych mohl cvičit nonstop. Takže jsem spíš řešil, jak udržet pozornost a energii: Když mi třeba někdo řekl, že když už jsem unavený, že si mám stoupnout na hlavu, že se tak prokrví a budu zase svěží, musel jsem to hned vyzkoušet. (smích) Dokonce jsem uvažoval, že školu přeruším a že se zavřu v Hronově do garáže a budu cvičit rok nonstop. To mi rodiče nedovolili, takže jsem konzervatoř dodělal. (smích) Poslouchal jsem v té době hlavně fusion hudbu, Dennise Chamberse, Davea Weckla..., na nich jsem byl na živo třeba pětkrát. Nebyl YouTube, o to spíš jsme chodili na živou hudbu, natáčeli jsme si ty koncerty na minidisky a pak to rozebírali.
Krom toho jsem se musel tedy věnovat i symfonickým bicím jako tympány, xylofon, vibrafon..., ale měl jsem celkem chápavé profesory - viděli, že se neflákám a jaký mám cíl a odhodlání, nechali mě maximálně cvičit na bubny, takže mi melodické bicí neubíraly tolik času.

Deset hodin denně se ale muselo nějak odrazit na zdraví - narážím na to, že si pamatuju naše setkání z té doby, kdy ses potýkal se zánětem šlach. Jak jsi na tom dnes a jak se ti povedlo se problémů zbavit?
Problémy přišly asi po roce a půl, kdy mě začala bolet zápěstí a předloktí. Já tehdy nevěděl, co se děje, neznal jsem žádné doktory, do té doby jsem nikdy neměl vážnější zdravotní problémy a o těchto věcech nic nevěděl. Takže začalo celkem složité období. Na první chirurgii mi řekla doktorka, že mám špatné šlachy a že to bude chronické a na bubny už si nezahraju, ať toho nechám. To mě úplně rozsekalo - tehdy mi bylo šestnáct nebo sedmnáct. Tak jsem šel na nějakou ortopedii, na rehabilitace. V té době jsem navíc už začal mít nějaké nabídky, nahrávání, koncerty. Spoustu věcí jsem musel odříkat. Musel jsem dát třeba týden pauzu, pak jsem šel něco nahrávat. Vůbec jsem nebyl zvyklý nehrát - znal jsem v Praze jen zkušebnu, školní internát a Florenc, odkud mi jezdil autobus do Hronova. Na půl roku jsem si nakonec musel dát úplnou pauzu, během níž jsem vyzkoušel mraky doktorů, rehabilitací i léčitelů, a pak jsem postupně začal hrát. Dával jsem si obinadla na předloktí několik let, takže jsem na fotkách z té doby vyfocený s dlouhými rukávy, aby to nebylo vidět. Přestal jsem s tím až po letech, když jsem si už vázal jen jednu ruku. Tehdy jsem si na jednom hraní s Dymytry, kde byl hrozný spěch, rychle ovázal ruku a při hraní se mi furt něco nezdálo. V půlce koncertu mi došlo, že jsem si ovázal druhou ruku. Po koncertě se nic nestalo, takže jsem s tím už přestal. (smích) Když si to vezmu zpětně, byl to asi důsledek extrémního přetížení, ale také mohlo hrát roli, že v šestnácti je člověk ještě v nějakém vývinu, takže šlachy a klouby pracují. Druhá věc je samozřejmě životospráva, kterou jsem tehdy absolutně neřešil, a myslím, že se to tehdy ještě moc neřešilo. Dostal jsem z domova na týden šišku salámu a kupoval si k ní rohlíky. Nějaké vitamíny, doplňky stravy, zdravá jídla, to tehdy kolem mě neexistovalo. Teď je mi jasné, že je potřeba dávat tělu i něco nazpátek - rozcvičuji se před hraním, strečink, životospráva, každý týden chodím na masáž... Chodím plavat, lehce sportuji, aby měly ruce i nějaký jiný druh zátěže.

Miloš Meier - Nemůžete čekat, že dostanete všechno hned a zadarmo


Když jsem kdysi dělal rozhovor s Gavinem Harrisonem, popisoval mi, že než udělal průlom do velkého hudebního světa, hrál promo akce pro nějaké pekárny a mezi regály supermarketu chodil v kostýmu chleba vyhrávat dixieland. Máš za sebou podobně kuriózní job - hrál jsi v cirkuse. Jak k tomu došlo?
Různé kšefty jsme si dávali mezi spolužáky, také nám je tehdy dohazovali i naši profesoři. Musím zmínit, že pro mě je zásadní profesor Pavel Razím, který mě učil a vedl mě k tomu správnému cvičení. K tvé otázce: Hrál jsem tam tři měsíce, doprovázel jsem klauny, slony, akrobaty s ruskou kapelou. Ti muzikanti mi říkali, že právě v Rusku jsou cirkusy velice populární a není vůbec jednoduché se do takové kapely dostat. Ale těch kuriozit mám víc. Hrál jsem třeba v nějakém filmu nacistického bubeníka, kdy nás asi deset bubeníků pochodovalo v třísetčlenné armádě před Hitlerem na balkóně. (smích)

No takže došlo i na ten kostým. Nicméně hrál jsi souběžně s Judas Priest Revival a v devatenácti jsi udělal konkurz do BSP. Jak to probíhalo? Přišel jsi, zahrál, vyhrál?
Dostal jsem se na doporučení Romana Lomtadzeho na konkurz, zahrál tam tuším čtyři skladby, a hned odpoledne mi volal manažer, že mě berou. Pak jsem se od Michala Pavlíčka dozvěděl, že si za mnou hodně stál, že se mu údajně líbil můj bonhamovský energický styl. S BSP jsem odehrál několik turné, natočil koncertní DVD a byla to celkově pro mě určitě první profesionální velká štace. Spolupráce pokračovala na více úrovních: S Michalem Pavlíčkem v jeho triu a na jeho megakoncertech s orchestry a všemožnými hosty, s Kamilem Střihavkou mnoho let v jeho Leaders. Michal si mě i vždycky bral, když natáčel nějaký projekt či hudbu pro různé účely, kterou skládal. Třeba muzikály, filmová hudba či CD pro jiné umělce. Potěšila mě možnost zaskakovat v Pražském výběru nebo odehrát celé turné se Stromboli. Dodnes také funguje Supergroup, která vzešla z ankety čtenářů a posluchačů. Je vždycky skvělé být s těmito lidmi - legendami - na jednom pódiu. Teď už bohužel musím hraní s Michalem omezovat z důvodů své velké vytíženosti v Dymytry a taky nově v kapele kytaristy Guse G., se kterým se chystám na velké turné po celé Evropě.

Já s tebou mám nejvíc spojené dva pojmy: Dymytry a Drumming Syndrome. Díval jsem se, že hrajete poměrně hodně, osmdesát až sto koncertů za rok. Jak se ti daří vše skloubit?
Nejsem typ, který by měl od šestnácti jednu kapelu, kterou by budoval celý život, a nic jiného nedělal. Byl by to samozřejmě asi skvělý scénář, ale to bys opravdu musel v šestnácti najít úžasně parťáky a s nimi to táhnout a vydřít postupně úspěch v dobrém i ve zlém. A pak by se z vás mohla stát třeba klidně Metallica. Já se snažím od malička makat na bubny, stát se kvalitním bubeníkem a být natolik dobrý a zkušený, že budu moct vklouznout už třeba do hotové kapely nebo že ze mě bude vyhledávaný hráč. Zároveň mě ale vždycky hrozně bavilo i budovat kapelu, zkoušet společně ve zkušebně skladby a užívat si toho kapelního kamarádství. No a přes několik různých kapel či hostování jsem se dostal nakonec do Dymytry, kteří mě před devíti lety oslovili, zda bych jim nenatočil první desku. No a protože mě to bavilo hudebně a i lidsky jsme si skvěle sedli, už jsem v kapele zůstal.
Dymytry jsou teď moje hlavní priorita, myslím, že se nám navíc momentálně skvěle daří a stále vymýšlíme, jak to posouvat ještě výše. I proto jsem se rozhodl, že v poslední době omezím ostatní aktivity a hraní. Chci se věnovat tedy hlavně Dymytry a Drumming Syndromu. Ten vznikl postupně - od sedmnácti dělám nejrůznější workshopy a chodili na ně nejen bubeníci, ale také fanoušci kapel, ve kterých hraju. Tak jsem se rozhodl to posunout více ke koncertní show, de facto jednočlennou kapelu s koncertním programem. Snažím se to udělat hodně zajímavé pro různé skupiny posluchačů, třeba i pro ty, které zajímá spíš divadelní stránka věci nebo odlišný typ zábavy. Hraji tam věci z kapel, kde působím, ale i nejrůznější covery či soundtracky z filmů. Vše různě upravené, aby vystoupení mělo neustálý spád a něco se v něm stále dělo. Pouštím i dokumenty z turné, ze zahraničních bubenických festivalů, na kterých jsem hrál, nebo vyprávím své nejrůznější zážitky a své zkušenosti. Vždy dojde i na debatu s lidmi a kolikrát je to zábavné a všichni se nasmějeme. O to mi jde a jsem rád, když si lidi ty dvě hodiny maximálně užijou. Těší mě, že ohlasy jsou pozitivní i od lidí - nemuzikantů -, kteří se třeba báli, že nezvládnou jen dvě hodiny poslouchat bubny. A navíc můžu hrát svá sóla, jak dlouhá chci. (smích)
No a skloubit všechny projekty v mém diáři dohromady je samozřejmě často problém. Ale baví mě hrát s různými lidmi, více hudebních stylů a stále něco v hudbě objevovat, proto nerad nějaký projekt opouštím, Třeba v poslední době už se pomalu musím loučit po čtrnácti letech s hraním v triu Michala Pavlíčka, protože už to prostě nestíhám. Natočil jsem s Michalem nové album a věřím, že si s ním ještě vždycky příležitostně zahraju, ale pravidelnému hraní s ním jsem už musel dát sbohem. Každopádně jsem přijal další výzvu, a to hraní právě s Gusem G. Takže kytarovky budu hrát pořád. (smích)
Jo a pak se samozřejmě ty kolize v diáři často řeší dvojáky a všemožnými přejezdy a musím se přiznat, že to je často o nervy, a různé příhody z takových cest by mi tady vydaly na dvě stránky. Rekord mám čtyři koncerty za den. (smích) Ale od podobných věcí chci opustit a hraní si co nejvíce užívat. Dvojáky a podobně je takový náš, bych řekl, český fenomén. Když se o tom bavím s někým v zahraničí, tak tyhle přejezdy a několik koncertů za den na různých festivalech vůbec nechápe. (smích) Je to tedy určitě vše složité a náročné skloubit, ale už jsem si zvykl, že když člověk chce něčeho dosáhnout, tak tomu musí hodně podřídit. Což je debata na půlku časopisu, kdybych měl vyprávět o svých nervech a psychice po tom všem. (smích)

Vraťme se k Drumming Syndrome. Musím říct, že máš dobře promyšlený merchandising a marketingovou stránku věci. Byla to od začátku nedílná část projektu, nebo se rodila postupně?
Od začátku jsem měl nápad vytvořit z toho určitý životní styl, určitou značku. Velkou inspirací mi bylo právě hraní s Dymytry, kde je merchandising skvěle zvládnutý a propracovaný. Nejdřív jsem tedy udělal pár triček, pak větší várku atd. Snažím se to rozvíjet, vymýšlet stále nové designy, promýšlet typy triček, mikin a různých nových věcí, které mě napadnou. A mám z toho potom radost, když mi chodí objednávky nebo když se můžu lidem podepsat na své plakát, anebo když na koncertech vidím fanoušky oblečené v mé značce. Mým cílem je Drumming Syndrome rozvíjet nejen hráčsky, ale i marketingově.

Miloš Meier - Nemůžete čekat, že dostanete všechno hned a zadarmo


Od tvé značky pojďme ke značkám, od nichž máš podporu - Tama, Meinl, Balbex, Aquarian. Jaká byla cesta k tvému firemnímu hráčství?
Dneska chce být firemním hráčem skoro každý, kdo trochu hraje, a často se zapomíná, že je třeba opravdu nejdříve něco umět. U mě se podpora rodila postupně - třeba u Balbexu, jejichž paličky používám od svých deseti let, jsem na konzervatoři dostal možnost navštívit jejich výrobnu, seznámil jsem se s majitelem Tomášem Havlínem. Coby mladému studentovi konzervatoře mi nabídl řekněme deset procent slevu. A když viděl, že se zlepšuju, pracuju na sobě a postupně se zviditelňuju, sleva se po krůčcích zvyšovala, až to přerostlo v můj signovaný model a dnes skvělou podporu. Podobně to bylo s Meinlem. Na tehdejším veletrhu Muzika za mnou tehdy přišel český distributor, který mi nabídl slevu na činely. Když posléze přímo v Meinlu viděli, že se jim jeden bubeník v Čechách zlepšuje, natáčí videa a pořádá bubenické workshopy, kde propaguje jejich značku, podpora se prohlubovala, což i vyústilo v nabídku hrát na bubenickém festivalu ve Španělsku pod hlavičkou Meinlu nebo přímo na jejich bubenických Meinl drum festech. Nemůžete zkrátka čekat, že dostanete všechno hned a zadarmo.

Ve Španělsku jsi hrál na jednom pódiu třeba s Rayem Luzierem, Tonym Aldridgem, Chrisem Colemanem. To je slušná mezinárodní premiéra...
Byla to veliká zkušenost. A pamatuju si, že místo abych pak třeba týden oslavoval, že jsem si zahrál s takovými jmény, tak jsem se hned zavřel do zkušebny a začal na sobě dál pracovat. Nabudilo mě to, co jsem tam prožil, a věděl jsem, že to chci zažívat znovu a znovu. Což se mi už mnohokrát povedlo. Vždycky je hlavně úžasné se setkávat na pódiu se svými bubenickými vzory, hrdiny, legendami. Že vystupujete nebo sedíte na podpisovce vedle Davea Weckla, Virgila Donatiho, Matta Halperna nebo Bennyho Greba. Jeden z největších zážitků bylo taky loni hraní v Jižní Koreji na obřím pódiu, před kterým byly opravdu zástupy Korejců, od nichž se mi dostalo neuvěřitelného přijetí. Připadal jsem si jako Slash nebo Axl Rose, prostě jako rocková hvězda - a vůbec se mi nechtělo domů. (smích)

Jsi poměrně aktivní i na sociálních sítích a dost se věnuješ přípravě bubenických videí. Tenhle trend se prosazuje čím dál víc. Do jaké míry myslíš, že je tahle stránka hudebního fungování do budoucna důležitá a udržitelná? Protože virtuální bublina zkrátka nemůže kompenzovat autentický zážitek z hudby.
Pořád rád chodím na koncerty skvělých hudebníků a svých oblíbených kapel. A mrzí mě, když si v poloprázdné Lucerně říkám sakra, proč tady nejsou tihle a tihle bubeníci z té a té konzervatoře? Asi už některým lidem stačí koukat doma na YouTube. V době mých raných studií na konzervatoři ještě YouTube ani nic jinýho neexistovalo, takže jsme se spolužáky nemohli chybět na žádným z koncertů třeba Dennise Chamberse nebo Davea Weckla v Praze. A vždy mě to nakoplo k dalším mým cvičicím maratonům.
Samozřejmě jsou sociální sítě v dnešní době důležité a není možné to ignorovat. Jsou bubeníci, kteří se věnují jenom tomu, ani nemají kapely, ale točí úspěšná videa s miliony zhlédnutí. To není úplně můj případ - dělat videa mě baví, věnuji tomu hodně času, snažím se je dělat čím dál lépe po hráčské i vizuální a technické stránce. Ale zároveň to hlavní je pro mě koncertní hraní s kapelou i sólově. Zážitku na pódiu se nic nevyrovná.
Sociální sítě jsou svébytný prostor - věnuji se Instagramu, Facebooku a nechávám se inspirovat i od ostatních muzikantů a různých umělců. A určitě je to důležité, a i já tomu dávám hodně času. Je to skvělá a poměrně jednoduchá cesta, jak se můžete zviditelnit. Takže proč ne?
Někdy mě třeba lehce štve, že větší ohlas mají na sociálních sítích videa, která jsou spíš vlastně vtípky ze života, vedle profesionálních videí třeba ze studia, jejichž příprava vzala spoustu energie. Ale to je spíš úsměvné a beru to s humorem.
Další věc je, že řada lidí je na sociálních sítích v diskuzích a komentářích hrdiny, co jen kritizují, „hejtují“, pomlouvají, namísto aby se zavřeli třeba ve zkušebně, pracovali na sobě a něco dělali. Zbytečně chybí respekt a někdy to je až zarážející a smutné.

Pojďme tedy do zkušebny, jak vypadá tvoje rutina?
Je pro mě důležité hrát každý den. Přiznám se, že už jsem upustil od cvičení tisíce věcí, které jsem dělal v minulosti - třeba noty Miloše Veselého jako Koordinace, Akcenty, Pararytmy a podobně. Byly pro mě ohromně důležité, ale dnes už se věnuji jiným věcem. Každé ráno třeba přijdu do zkušebny, mám zažitá cvičení na prstovou techniku a rozehrávání, čtu si u toho, co nového ve sportu - tři čtvrtě hodiny čtu noviny a k tomu dělám technická cvičení. To je takový můj rituál, bez kterého nemůžu být. (smích) Potom dělám na věcech, které hraju, ať již v Drumming Syndrome nebo s některou z kapel. Vymýšlím nová sóla, brejky, nebo pracuji na všemožných groovech. Pro zábavu si i třeba hraju skladby, které zrovna poslouchám nebo mě něčím zaujaly. Co mi zůstalo a je pro mě nezbytně důležité, je neustálé cvičení s metronomem, je pro mě důležité nad sebou mít neustálou kontrolu a věnovat se všem tempům. Dodneška cvičím hodně pomalá tempa a věnuji se preciznosti a vyrovnanosti úderů. Den si vždycky rozložím do několika částí, cvičím dvě hodiny dopoledne, pak řeším u kávy spíše manažerskou stránku věci - web, merchandising, termíny... - a odpoledne si jdu zase na dvě hodiny zacvičit. Už nehraju deset hodin denně jako dříve, ale cvičím koncentrovaně a celou dobu s maximálním nasazením. V čem jsem extrémně důsledný, je pravidelnost hraní. Pokud nemám koncert, tak hraju opravdu každý den, a když už si chci dát nějakou pauzu a přijedu vyčerpaný po koncertní štaci, tak si dám třeba jeden den volna, a pokud to nestačí, tak třeba další den sednu za bubny a hraji jen nějaká cvičení na udržení formy. Každému samozřejmě může vyhovovat něco jiného a třeba delší pauza mu pomůže v nabrání energie, já mám ale za ta léta vyzkoušené, že mi delší pauzy nedělají dobře, a raději si třeba na dovolené vždycky najdu prostory na cvičení na practice pad, alespoň pro pocit, že něco dělám a bubny mám stále v rukou a hlavě.

Psáno pro: časopis Muzikus 2018/10

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Milos-Meier-Nemuzete-cekat-ze-dostanete-vsechno-hned-a-zadarmo~31~rijen~2018/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.