přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

ostatní nástrojeMilan Straka - dechař ostravských Buty, a nejen to...

13.12.2007 | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Milan Straka - dechař ostravských Buty, a nejen to...

Milan Straka - dechař ostravských Buty, a nejen to...


"Myslíš? ale já na rozhovory moc nejsem. Nevím, jestli budu mít co říkat." přiznává s jistými rozpaky do telefonu Milan Straka, saxofonista a klarinetista ostravských Buty a všeobecně vzato jeden z nejvýraznějších a nejvšestrannějších hráčů dneška na tyto nástroje. Jak prozradí následující řádky, jedná se o skromnost nepatřičnou, neboť muzikantská dráha Milana Straky je stejně barvitá a zajímavá jako to, co se svými nástroji dokáže a v čem je těžko napodobitelný.

Začalo to dechovkou

Úplně přesně řečeno, prapůvodně to všechno začalo dramatickými historickými událostmi konce první poloviny minulého století. Díky ní se maminka Milana Straky, rodilá Slovinka, octla na Moravě, konkrétně v Moravské Třebové, kde se jí sedm let po skončení války narodil syn Milan. "Válka prostě rozprášila lidi po celé Evropě." dodává k tomu Milan. Z matčiny strany vedou také stopy k jeho talentu a hudebnímu nadání. "Maminka předtím žila v Mariboru, slovinském městě na hranicích Rakouska a tam chodila do houslí. Moc jí to nešlo, ale zajímavé na tom je, že ji tam učil český muzikant Alois Klíma. Ale nevím, jestli to byl ten slavný dirigent."

Z Moravské Třebové se pak záhy odstěhovali do Svitav, kde Milan Straka prožil své dětská a studentská léta, a kde pro změnu udělal své první kroky k muzice on. "Začal jsem klasicky na LŠU ve Svitavách, chodil jsem do hodin klarinetu, hráli jsme dechovku, měli jsme tam estrádní orchestr, byl to takový normální vývoj. Od začátku jsem chtěl hrát na dechové nástroje. Hrozně se mi líbilo, když jsem třeba viděl v televizi hrát Acker Bilka nebo Karla Krautgartnera - to byly moje první vzory. A já chtěl hrát jako oni. Ovšem úplně první muzika, kterou jsem v dětství slýchal, byl swing z rádia. Orchestr Karla Vlacha, k tomu mladý Milan Chladil nebo Rudolf Cortés, a vedle toho jsem jako dítě měl skutečně rád dechovku. Svitavská dechovka, to byl můj naprosto první vzor. Bylo mi pět, šest roků, a když svitavská dechovka hrála na prvního máje ve Svitavách na náměstí, koukal jsem jak u vytržení. Samozřejmě, v pubertě se to změnilo. Když nám bylo tak dvanáct, všichni jsme propadli bigbítu. Když ve Svitavách pět dní promítali Perný den, viděl jsem ho samozřejmě pětkrát."

Po skončení základní školy začal Milan Straka studovat na svitavském gymnáziu, tehdy tříleté všeobecně vzdělávací škole. A tam, z logiky věci, muselo dojít také k první kapele, kapele hudebně odlišné než dechovka či estrádní orchestr LŠU. "Měli jsme sestavu - klarinet, saxofon, piano a rytmika s kytarou a hráli jsme jazz. Myslil jsem si, že dobře, ale asi to úplně nejlepší nebylo." Nicméně i tři roky strávené na svitavském gymnáziu, na němž Milan Straka maturoval v roce 1970, byly v podstatě tak trochu náhradním řešením. "Už z devítky jsem dělal přijímačky na konzervatoř do Brna, tam mě nevzali, tak jsem šel na gympl a po maturitě to zkusil znova do Ostravy a to už se povedlo." Od té chvíle se Ostrava stala jakýmsi středobodem Milanova muzikantského působení a sečteno a podtrženo, je jím vlastně dodnes.

Z konzervatoře do rozhlasu

Po maturitě, v roce 1970, tedy Milan Straka vstoupil do bran ostravské konzervatoře, aby začal u profesora Zdeňka Horáka studovat klarinet. Při zpětném pohledu zkušeného muzikanta svá konzervatoristická studia hodnotí slovy: "Konzervatoř mi v prvé řadě přinesla řemeslné zvládnutí nástroje. To je velmi důležité. Musíš mít někoho, kdo ti poradí, abys nevymýšlel vymyšlené. Kdo tě naučí muzikantskému řemeslu, přivede k nástrojové zručnosti, ke správným návykům, aby se člověk naopak nenaučil nějakým zlozvykům. V tom spočívá dobré odborné vedení." Vedle klarinetu nicméně začal Milan stále častěji hrát i na saxofon. Krom toho nezapomněl ani na lásku z nejútlejšího dětství, na dechovku, ovšem tentokrát z trochu jiných důvodů: "Začal jsem hrát ve Vítkováku, to byla velice známá ostravská dechová kapela a já tam nastoupil, když jsem se dozvěděl, že má jet hrát na soutěž do Holandska. Tam jsme také nakonec doopravdy jeli. A dokonce jsme tuto světovou soutěž dechovek vyhráli. Potom jsem ale dal přednost dixielandu. Byla to kapela, která se jmenovala Ostravský dixieland. Já to chtěl nejprve zkusit současně, ale dixieland měl zkoušky ve stejných termínech jako Vítkovák, a tak jsem mu dal přednost. Hrál jsem v něm pak dva roky."

Tady někde už se budovaly konkrétní základy Milanovy hráčské všestrannosti a jeho širokého muzikantského záběru, kterým dodnes zdobí přepestrou muziku Buty stejně jako pohostinsky třeba nahrávky na deskách valašského Fleretu. K jazzu, dechovce, bigbítu a dixielandu totiž načas přibyl i folklór. A to, když se Milan Straka stal po určitou dobu členem cimbálové muziky Čadra. Nicméně ještě předtím po maturitě - absolutoriu na konzervatoři v roce 1976 nabralo jeho profesionální směřování další kurz. "Chtěl jsem se dostat do Ostravského rozhlasového orchestru, kterému se zkráceně říkalo ORO. To mi vyšlo asi tak dva roky poté. Byla to v podstatě jedna kapela, která měla dva dirigenty a dvě podoby. Ta první ORO hrála střední proud a popík, a ta druhá, které se říkalo JORO, tedy Jazzový ostravský rozhlasový orchestr, a kterou řídil Jirka Urbánek, hrála jazz. Byl to stejný model jako v pražském rozhlasu TOČR a JOČR. Byl to orchestr na dobré úrovni, taky jsme s ním měli úspěch v Holandsku a naopak v Ostravě si zase zahráli s řadou zajímavých sólistů. Každý měsíc natáčel JORO živě koncert a hostovali s námi třeba Jiří Stivín, Karel Velebný, Vlasta Průchová... prostě spousta zajímavých lidí, kteří v jazzu něco znamenali a se kterými bylo fajn si zahrát." Svým způsobem měl Milan Straka štěstí, protože jeho muzikantskou dráhu nepřerušil tradiční problém té doby, totiž vojna. "Na vojnu jsem jít nemusel, protože jsem měl jugoslávské občanství, a to bylo dobré." A tak nepřerušeně setrvával Milan Straka v obsazení obou dvou podob Ostravského rozhlasového orchestru, hrál, sbíral zkušenosti a postupně se blížil k roku 1988 a podstatné formaci své muzikantské dráhy, ke kapele Buty.

Původně záskok

Na sklonku osmé dekády patřila ostravská kapela Buty už mezi nejzajímavější nová jména na tuzemské scéně. Časy její masové popularity měly sice teprv přijít, ale mezi fajnšmekry progresivní osobité a jazzem poučené hudby se už slovo Buty vyslovovalo s uznáním. "Jednou v roce 1988 přišel Radek Pastrňák, že by potřeboval foukače náhradníka. V té době hrál v kapele Ivan Myslikovjan, známý a vynikající saxofonista, který ale pořád neměl čas. A protože pořád neměl čas, tak jsem tam nakonec zůstal já. Hrávali jsme tenkrát za padesát korun na Černé louce, ale byla to dobrá muzika. Šel jsem tam, protože mě to bavilo."

Milan Straka - dechař ostravských Buty, a nejen to...

Milan Straka - dechař ostravských Buty, a nejen to...


Už byla řeč o širokém stylovém záběru Milana Straky, který je rovněž jedním z poznávacích znaků Buty, od jazzového cítění po balkánskou dechovku, od popu po folklórní píšťalky. Je tudíž nasnadě otázka, jak Milan jednotlivé vlivy nabírá a vstřebává a jak je studuje?
"Já se to nijak neučím, je to spíš tím, že jsem jednak hrál kde co a jednak třeba hodně poslouchám rádio. Lovím stanice na středních vlnách, kde hrajou Bulhaři, Rumuni, Maďaři, ne, že by se člověk učil, ale poslouchá, přirozeně vstřebává, z každého si vezme něco."

Pokud se týče saxofonistických vzorů, ani tady nemá Milan Straka jeden konkrétní idol, k němuž by se v průběhu let upínal, nechal se jím inspirovat a studoval jeho hru. "Líbilo se mi hodně především amerických saxofonistů. Ať už to byl Brecker nebo Stan Getz, kteří hrajou úplně jinak, nebo trumpetista Dizzy Gillespie, je jich opravdu strašně moc."

Na místě je i další otázka v čem se liší vztah Milana Straky k jednotlivým nástrojům, na které hraje: od píšťalek a fléten po saxofon a klarinet? "Na klarinet jsem nacvičil tisíce hodin, takže je mi určitě bližší než saxofon a asi mi jde ze všech nástrojů nejlíp. Takže bych asi ze všech nástrojů upřednostňoval klarinet. Ale co se týče cvičení, myslím, že cvičit je nezbytné pořád. Jsem už línější, nejsou to čtyři hodiny denně jako v mládí, ale tak hodinka ano. Je to nezbytné, aby se udržela technika a i nátisk, protože, když necvičíš, změknou ti lícní svaly a nevydržíš potom dvě hodiny hrát. Je třeba cvičit pořád."

Za dobu své dosavadní kariéry prošly Buty při neustálé stylové pestrosti přece jenom i jistým vývojem - od jazzových počátků přes jistý příklon k osobitému popu v dobrém slova smyslu až po současnou, naprosto svobodnou podobu, do níž se vejde naprosto všechno. A s tím ruku v ruce plní svůj nezadatelný účel i dechové nástroje Milana Straky. "Možná, že mi byly nejbližší ty jazzovější začátky, ale muzika, jakou s Buty hrajeme, mě baví neustále. Hrajeme všechno možné, a další věc, máme tam vynikající hráče. Když je vezmu všechny, jednoho po druhém, jsou to všechno frajeři a člověk se od nich může leccos naučit."

Od roku 1997 je Milan Straka víceméně stálým hostem vizovického folkrockového Fleretu, na jejichž albech se studiově podílí. "S Buty jsme ve Zlíně natáčeli desku Rastakayakwanna a něco tam dodělával také Fleret. Přišel za mnou houslista Staňa Bartošík, jestli bych jim něco nenahrál, a od té doby spolupráce trvá. Točím s nimi v podstatě na každou desku, někdy je toho víc, někdy méně, teď naposled jsem s nimi nahrával živé DVD, které by se mělo objevit o prázdninách."

Sem tam se jméno Milana Straky objeví i na nějakých dalších nahrávkách. Spolupracoval třeba s Věrou Martinovou, Romanem Horkých z Kamelotu, zcela specifickou záležitostí je pak kapela Laputa, boční projekt části skupin Buty a Narvan, v níž je Milan Straka stálým členem. Formaci okolo sebe shromáždil někdejší butovec Andrej Toader, který je také dodavatelem původního materiálu. Debutové album Laputy vyšlo v roce 2004 a v ničem si nezadá se svérázným slovním, hudebním muzikantským a aranžérským humorem Buty. "Teď se natáčí deska druhá, natáčí se velmi pomalu a ani netuším, kdy vyjde. Kapela funguje, ale moc nehrajeme, taky chodí poměrně málo lidí, protože písničky z první desky lidi neznají z rádia. Je to škoda, protože každý, kdo si tu první desku koupil, ji chválí, tak uvidíme."

Když se obrátíme k současnosti nejsoučasnější, ta je spjata s novým programem Buty nazvaným Jukebox, s nímž kapela projela Slovensko a cestuje momentálně po Čechách a Moravě. Ze sta možných písniček mají diváci šanci sami si vybrat tu, kterou chtějí živě slyšet. Když se pak Milan Straka vrátí domů, tu a tam si zahraje se svým dvaadvacetiletým synem, rovněž muzikantem, který vystudoval konzervatoř v oboru kontrabas, hraje v opavské kapele Psychonaut a se svým otcem si občas na piáno zajamuje nějaké ty jazzové standardy. A když pak Milanovi položíte otázku - a co jinak? Zasměje se a řekne vám: "Běžné koníčky jako kdokoliv. Občas trochu plavání, sem tam do přírody, na pivo si zajdu, zahraju si šachy s automatem... já nevím, co ti na to mám říct - tak nějak normálně."


Klarinetista a saxofonista Milan Straka se narodil 15. 2. 1952 v Moravské Třebové. Je absolventem ostravské konzervatoře, postupně se věnoval celé řadě stylů od dechovky a folklóru po jazz, pop a bigbít. Od roku 1998 je členem Buty, příležitostně spolupracuje s dalšími kapelami, pravidelně nahrává třeba se skupinou Fleret. Je rovněž zakládajícím členem kapely Laputa.


Nástroje
Plnoklapkový klarinet Henri Selmer 9
Soprán saxofon Amati

Psáno pro: časopis Muzikus 2007/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Milan-Straka-dechar-ostravskych-Buty-a-nejen-to~13~prosinec~2007/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.