přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýMike Portnoy - ze skupinky rockenrolových rebelů - exkluzivní rozhovor

30.5.2010 | Autor: Zlatina Jeřábková | sekce: pro muzikanty - články

Mike Portnoy

Mike Portnoy

Držitel dvaceti čtyři cen časopisu Modern Drummer a nejmladší bubeník, který kdy byl uveden v roce 2004 do Síně slávy ve věku třiceti sedmi let.

Muzikant, jehož jméno je primárně spojováno s kapelou Dream Theater a jenž vyvolává spíše ambivalentní než jednoznačně pozitivní asociace, si vyhradil čas popovídat si o své cestě a vztahu k hudbě, svých studiích na hudební akademii Berklee a o základních projektech své, v rámci jednoho rozhovoru stěží uchopitelné, kariéry.

Bicí mi samy ukázaly cestu

Ví se o tobě, že jsi byl samouk až do svého nástupu na prestižní hudební akademii v Bostonu. Jediné lekce, o kterých je zmínka z dob studií na střední škole ve tvých biografiích, se vážou k teorii hudby. Bylo to opravdu dostačující na to, abys získal stipendium na Berklee?
Evidentně ano. (smích) Neměl jsem potřebu, aby mi někdo ukazoval, jak držet paličky, jak mlátit do činelů a bubnů, jak odtáhnout ruce... nebo vysvětlovat, jak dosáhnout určitého zvuku. Vždycky jsem slyšel rozdíly, věděl jsem, čeho chci dosáhnout, a hodně jsem experimentoval. Skutečně mám pocit, že jsem se pro hudbu narodil - miluji ji snad od okamžiku svého narození. A vždycky jsem v sobě cítil obrovskou inspiraci.
To, co jsem se vyloženě potřeboval učit, byla právě hudební teorie. Chtěl jsem pochopit, jak se hudba vytváří, jak se dělají notové záznamy, jak se zapisuje rytmus, jaká pravidla existují, jaké finty mohu využívat, jak propojovat party jednotlivých nástrojů, aby z toho vzniklo hudební dílo, které vyvolá v posluchači skutečné duševní pohnutí.
Pravda je, že jsem zkoušel pracovat s učiteli, ale pokaždé jsem zjistil, že se nemám co podstatného od nich naučit. Ano, občas některou techniku hry... Ale i tak pro mě bylo mnohem prospěšnější poslouchat nahrávky svých oblíbených kapel a pokoušet se pochopit, co se mi vlastně líbí na způsobu hry daného bubeníka.

Tvými hrdiny v mládí byli John Bonham (Led Zeppelin), Keith Moon (The Who) a Ringo Starr (The Beatles). Skutečně jsi už od počátku tak bedlivě sledoval jejich hru? Neokouzlovala tě v tom věku spíše celkově hudba kapel, v kterých působili?
Samozřejmě, základem všeho byla záliba v hudbě těchto kapel, ale čím víc jsem sám hrál na bicí, tím víc jsem se zaposlouchával do toho, jaké techniky hry jejich bubeníci využívají. Zkoušel jsem napodobovat Johna Bonhama. Díval jsem se na videomateriály The Who a sledoval přitom každý pohyb Keitha Moona. Byl jsem totálně posedlý jeho osobností, jeho živelností - vlastně to bylo právě to, co mě na něm fascinovalo. Každopádně u mě vždy všechno začínalo obecným dojmem z hudby a postupně jsem se zaměřoval na úlohu bicích při utváření celkového zvuku kapely.
Časem jsem se začal zajímat o hru progresivně zaměřených bubeníků, jako je Neil Peart z Rush... V době dospívání jsem poslouchal stále více metal a strašně mě okouzlovaly efekty vytvářené dvěma kopáky.

Domníváš se, že právě skutečnost, že jsi dlouhá léta objevoval zcela sám potenciál bicích, je to, co ti pomohlo utvořit si svůj vlastní styl hry?
Z mého pohledu to tak bezesporu je. Rozhodně však nechci tvrdit, že je to přístup, který doporučuji všem ostatním instrumentalistům. Mám vrozený talent a na rozdíl od jiných jsem nikdy nemusel každý den hodiny hrát v průběhu mnoha let, abych dosáhl uspokojivých výsledků. Někdy mi některá technika, pravda, zabrala trochu víc času... Ale to není podstatné. Stejně se to nejdůležitější dozvíš, až když uděláš svých prvních několik nahrávek a začneš svou vlastní hru analyzovat. Samozřejmě, nesmírně cenná je i samotná spolupráce s ostatními muzikanty, když se učíš při hře doplňovat se s kytaristy, baskytaristy... když začneš vnímat jejich nástroj a uvědomíš si, že vytváříte něco komplexního.
Při formování mého vlastního stylu mimořádnou roli sehrála skutečnost, že jsem spolupracoval s různými muzikanty, hrajícími zcela odlišné styly. Tím se také zrodila má vášeň dozvědět se toho co nejvíce o hudbě. O dalších nástrojích, o harmoniích, o aranžmá, o vokálech...

Berklee je považována za nejprestižnější akademii jazzové a moderní hudby. Čím si vysvětluješ skutečnost, že tato škola dala světu tolik výjimečných muzikantů?
Podle mě za to může především atmosféra. Přinejmenším za dob mých studií byla hodně inspirativní. Člověk je tam neustále obklopen tak neuvěřitelnými muzikanty - a celý den je poslouchá a pozoruje, jak cvičí. Samozřejmě, že to probouzí ambici vydat ze sebe všechno a být ještě lepší. Celé dny tam probíhají přednášky a semináře, kde se k tobě dostává obrovské množství informací. Jinak, před dvaceti pěti lety, když jsem tam studoval, Berklee byla převážně jazzově orientovaná škola. Bylo minimum těch, kteří poslouchali rock a metal. Já jsem se samozřejmě pohyboval ve skupince rockenrolových rebelů. (smích) A s lidmi z ní jsem založil Мajesty...

Tedy prvotní podobu Dream Theater, kteří se změnili v symbol progresivního metalu posledních dvou desetiletí.
Takové postavení, věř mi, se časem mění v dvousečnou zbraň. Jsem pyšný na to, čeho jsme dosáhli. Lichotí mi, že jsem považován za hvězdu, i když to nebyl můj prvotní impuls pro to začít se věnovat hudbě. Problém je, že v určitém okamžiku,se stává nemožné porušit určitou formuli - rámec očekávání fanoušků, kteří tě zbožňují. A na opačném konci stojí ti, kteří neustále podrobují analýze veškerou tvou tvůrčí práci a paralyzují tě svou kritikou.

Překročit stín

Předpokládám, že právě potřeba překročit stín Dream Theater, je to, co nutí členy kapely hledat tvůrčí výraz také mimo ni.
Nepochybně. Jediná možnost, jak zkusit něco nového a odlišného, je udělat to mimo Dream Theater.

Pracuješ na mnohých různých projektech. Všechny jsou ve své podstatě progresivně orientovány, a přesto dost odlišné. Předpokládám, že jsou pro tebe příležitostí plněji sám sebe vyjádřit jako osobnost a muzikanta. Trochu mi v této plejádě uniká úloha Liquid Tension Experiment. Vždyť se v podstatě jedná o projekt dost blízký Dream Theater - jak z hudebního hlediska (i když pravda je techničtější a experimentálnější), tak i z hlediska sestavy.
Liquid Tension Experiment byli první projekt, který jsem založil - v druhé polovině devadesátých let, což bylo dost kritické období v kariéře Dream Theater. Byla to vlastně reakce na frustrace, které jsem ve skupině zažíval. Hledal jsem novou inspiraci a LTE byli pro mě a pro Johna Petrucciho cosi jako svérázné tvůrčí oživení. Tehdy se mi podařilo dát dohromady svou vysněnou kapelu. Hráli jsme čistě instrumentální hudbu. Přitáhli jsme do formace Jordana Rudesse, což je jeden z nejlepších klávesistů, které znám. Tony Levin je neuvěřitelný basový kytarista a vždycky jsem chtěl s ním spolupracovat. Samozřejmě, hudba byla podobná Dream Theater - přece jen do projektu se mnou šel i John a oba jsme hlavními skladateli v obou skupinách. V LTE jednoduše zafungovala ona pověstná chemie, a právě díky tomu bylo tak snadné přitáhnout Jordana také do Dream Theater. Pak ale už bylo čím dál těžší v projektu pokračovat - cítil jsem, že musíme celou energii soustředit raději v Dream Theater.
Po čase jsem opět pocítil potřebu hledat odlišný tvůrčí výraz a založil jsem Transatlantic. Chtěl jsem také pracovat s Nealem Morsem. Moc se mi líbila jeho tehdejší skupina Spock’s Beard. Chtěl jsem zkusit něco, co bude víc pojato v duchu progresivního rocku ze sedmdesátých let. Proto jsem se obrátil na Roina Stolta (Flower Kings) a Peta Trewavase (Marillion), kteří ve svých kapelách právě takovou hudbu hrají. Nahráli jsme dvě studiová a dvě koncertní alba. Odehráli jsme spolu řadu koncertů. Z Neala se v mezičase stal křesťan a rozhodl se pro sólovou dráhu. A já jsem opět musel hledat další projekty mimo Dream Theater. Zapojil jsem do tributních formací Paula Gilberta. Spolu jsme stvořili čtyři různé projekty, s kterými jsme hráli skladby od The Beatles, The Who, Led Zeppelin a Rush, tj. hudbu, kterou nemůžu hrát s Dream Theater, ale která je důležitou součástí mého života.
K OSI jsem se připojil, protože jsem chtěl pracovat s Jimem Matheosem. A vystupovat s Hail! pro mě bylo cosi vskutku neobvyklého, protože jsem konečně mohl hrát klasický metal, tedy skladby Megadeth, Anthrax, Slayer, Metalliky, Exodus, Overkill a Black Sabbath, které jsem v osmdesátých letech miloval. Byla to legrace - v podstatě jsem pracoval s nesrovnatelně jednodušší rytmikou. A večery strávené s Davidem Ellefsonem (Megadeth), Andreasem Kisserem (Sepultura) a Ripperem Owensem (ex Judas Priest/Iced Earth, Yngwie Malmsteen) byly vskutku nezapomenutelné.
Když to shrnu, skutečně můžu potvrdit, že každý z projektu prezentuje jiný aspekt mé tvůrčí osobnosti.

V OSI ti nikdy nebyla dána šance stát se plnoprávným členem formace. Nakonec jsi nahrál bicí pro první dvě alba, ale na loňském Blood už Jim Matheos (Fates Warning) a Kevin Moore (Chroma Key, ex Dream Theater) pozvali Gevina Harrisona z Porcupine Tree. Asi protože se k tak atmosférické a jemné desce jeho hra stylově hodí o něco lépe.
Možná je Gevin skutečně adaptabilnější a jeho styl hry není tak úderný. Ve skutečnosti se ale věci seběhly tak, že se na něho obrátili poté, co jsem já odmítl album nahrát. (smích) Nějak jsme si v průběhu práce nesedli s Kevinem. Když s Jimem nahrával první album projektu a požádali mě o spolupráci, byl jsem rád, že se mi naskytuje příležitost s Kevinem opět navázat kontakt. Z Dream Theater jsem si na něho pamatoval jako na člověka otevřeného různým idejím a domníval jsem se, že skutečně budeme na materiálu spolupracovat. Jenže on měl své představy, nepřijímal žádné návrhy... nakonec to byla dost nepříjemná zkušenost. Navíc je tak vážný, že s ním ve studiu není absolutně žádná legrace. Vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych s OSI natočil další album. Nakonec jsem k druhé desce přistupoval jen jako nájemný hráč. Je to škoda, protože Jim je jedním z mých nejlepších kamarádů a práce s ním byla vždycky vzrušující, ale Kevin jaksi narušil chemii mezi námi - v čistě tvůrčím aspektu.

Množství zvuků a energie

V současnosti nejaktuálnější ze všech tvých projektů jsou Transatlantic. Po osmi letech jsme se vloni na podzim dočkali vydání třetího studiového alba Whirlwind. A v dubnu jste vyrazili na víc než měsíční turné. Jak tyto koncerty prožíváš? Jsou co do efektů o dost skromnější než vystoupení Dream Theater. Zdají se také méně náročné na fyzičku.
Je to skutečně jiné. Skladby jsou dlouhé a epické, ale hrají se snadněji. Nejsou tak technické jako u Dream Theater. Hudba Transatlantic jе progresivní co do aranžmá a rytmiky, ale samotný styl hry je mnohem střízlivější. Svým způsobem je to také hudba, která v sobě má výzvu a je náročná. V ní ale chybí metalový prvek, který činí skladby Dream Theater tak dynamické, napjaté a zatěžující při hraní na živo. Celkově jsou tedy koncerty Transatlantic skutečně v každém mnohem odlehčenější.
Oproti tomu je hudba Dream Theater tak komplexní a náročná na hraní, že s Johnem (Petruccim) musíme před každým turné pečlivě sestavovat playlist tak, abychom vůbec byli schopni vydržet zátěž během koncertů. Je to neskutečné množství zvuků, změn tempa a rytmu a je v tom všem tak obrovská energie... Psychicky musíš být totálně odevzdán hudbě a kapele a zapomenout na všechno ostatní - v opačném případě to prostě nemůže dopadnout dobře.

Za každým vaším albem a show stojí neskutečná mašinérie techniky a odborníků. Z toho plyne, že vlastně ani nelze dosáhnout vysoké profesionální úrovně bez slušných finančních prostředků... Chce to tedy hodně dřiny a času, než je skupina schopná nabídnout svým příznivcům podobný zážitek.
Také máme za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru. (smích) Máme rozmanité zkušenosti, díky kterým dnes sami dobře víme, jakých výsledků chceme dosáhnout, a jestli jsou vůbec reálné. Asi deset let jsme si najímali producenty „zvenku“. A pravda je, že občas práce s nimi byla dost nepříjemná. Teprve posledních deset dvanáct let si můžeme dovolit úplnou kontrolu nad vlastními produkcemi. Musíš skutečně ujít dlouhou a trnitou cestu, než k tomuto bodu ve své kariéře dospěješ. Zajistit velkolepou show všude na světě, kde hraješ, tě stojí vždycky hodně. Bohužel nejsme jedna těch z kapel, které prodávají obrovské množství alb, abychom mohli čekat, že by vydavatelství utratilo hromadu peněz za naše koncerty nebo za produkci dalšího alba. Ani nepatříme k mladé generaci, která natočí několik skladeb a hned je vypustí v netu a nabízí na iTunes... To si mohou dovolit muzikanti, kteří dělají převážně s ProTools a nelpí na solidní profesionální produkci. My jsme staromódní. Pracujeme měsíce ve velkém studiu. Najímáme si zvukaře, jako jsou Paul Northfield a Kevin Shirley Máme tým lidí, kteří pro nás vybírají mikrofony, zesilovače atd. Je to samozřejmě drahá záležitost, ale pro nás je to nejpohodlnější způsob práce a jediný, který nám může zajistit kýžený výsledek. To neznamená, že plně spoléháme na ostatní lidi. Samozřejmě že si s Johnem nakonec všechno pozorně poslechneme, abychom zjistili, jestli byl dosažen zvuk, který hledáme... Jsme už oba takoví, že i během koncertů, i přesto že máme úžasný štáb lidí, kteří se starají o detaily, stále sledujeme zvuk a osvětlení a také režírujeme veškeré světelné efekty a promítání našich show. Přicházíme s nápady k videoklipům... Ale v době vzniku nového materiálu všechno musí jít stranou, abychom se mohli plně soustředit na tvůrčí stránku věcí, která je vlastně nejdůležitější.

Od druhé poloviny devadesátých let jsi tváří firmy Tama - poté, co propadla tvá smlouva s Mapexem. Máš ke každému ze svých projektů a dokonce i různým albům odlišné soupravy. Na co jich potřebuješ tolik? Liší se vůbec nějakým způsobem zvukově?
(smích) Opravdu zní všechny stejně - jen vypadají jinak. Rád měním prostředí, když hraji. Působí to na mě inspirativně a nutí mě hrát odlišným způsobem.

Závěrem

Po všech experimentech v a mimo Dream Theater, setkání a spolupráci s dalšími muzikanty se vám samotným podařilo opět ovládnout svou virtuozitu - po dlouhých letech, kdy se zdálo, že necháváte, aby ona ovládala vás. Na loňském albu Black Clouds & Silver Linings jste se tak vrátili k formuli desek Images & Words a Аwake, kde každý tón měl své opodstatnění.
Není co k tomu postřehu dodat. Skutečně lze mluvit o určitém návratu k deskám, které jmenuješ. S jistotou svou roli pro změnu přístupu sehrály zkušenosti s dalšími projekty a muzikanty. Jsme spolu zhruba dvacet pět let, a jak jsme se už bavili, občas je třeba hledat inspiraci mimo kapelu. Nakonec se vždy vracíme zpátky k Dream Theater. Таto kapela zůstává pro nás nejdůležitější. Zároveň si myslím, že si všichni dobře uvědomujeme jednu věc. Pokud by neexistovaly všechny ostatní formace, možná by se Dream Theater už dávno rozpadli. Setkání s dalšími muzikanty a věčné návraty domů k této kapele v nás vždy vyvolávaly příjemné rozrušení, a věřím, že to právě během let upevňovalo vztahy mezi námi.

Psáno pro: časopis Muzikus 2010/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Mike-Portnoy-ze-skupinky-rockenrolovych-rebelu-exkluzivni-rozhovor~30~kveten~2010/

Komentáře

celkový počet: 2

Jirka Piták  Díky
hujer  co je to rockenrol prosím?

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.