přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýMesa/Boogie - historie firmy

5.9.2006 | Autor: Jiří Čáp | sekce: pro muzikanty - články

Mesa/Boogie - historie firmy

Mesa/Boogie - historie firmy

Historie firmy je v případě Mesa/Boogie velmi dobře zpracovaná. jednoduše proto, že ji sepsal sám zakladatel firmy a její majitel Randall Smith, který říká: “Návštěvníci se mě vždycky ptají, jak jsem začal. Dostal jsem tu otázku tolikrát, až mi kluci řekli, ať to sepíšu. Tak tady to je.”

Moje nejranější vzpomínky jsou hudební. Vzpomínám si, jak jsem ležel v postýlce a slyšel tátu hrát na tenor saxofon. Byl v kapele, která hrála v hotelu k tanci a pár let po válce měl i pravidelný pořad v rádiu. Hrál také na postu prvního klarinetisty v Oaklandském symfonickém orchestru. Má sestra byla o pět let starší, pamatuji se, jak cvičila všechny klavírní sonáty od Beethovena, Mozarta a Chopina. Ty ohromné melodie a harmonie ovlivňovaly moji náladu, protože některé byly skličující a jiné zase slunečné a povzbuzující. Myslím, že můj mozek zpracovával muziku dlouho předtím, než slova začala dávat smysl.
Když mě táta začal učit hrát na klarinet (před saxofonem a flétnou), nutil mě opakovat jeden tón celé dny, než jsem ho zvládl a než mi ukázal další. Ve skutečnosti mě učil jak slyšet tón, poslouchat jeho jednotlivé základní prvky a zase je dávat dohromady, aby utvořily muzikální zvuk. Dnes, když vylaďuji aparát, je to pro mě životně důležité.
Někdy v době, kdy Leo (pozn. Fender) postavil své první aparáty, mě Kanaďan Ernie, jenž pracoval pro mého tátu, seznámil s elektronkami. To byla doba dávno před stereo, kdy hi-fi byl nový koncept a něco, co jste si museli sami stavět. Experimentoval jsem s gramofony, které Ernie dřív postavil, až do mých jedenácti nebo dvanácti.
V té době jsem potkal Stana Stilsona, chlápka, který stavěl průmyslové ovládací systémy ve své garáži. Jeho syn Dave byl také do hi-fi. Původně jsem za jeho otcem zašel v rámci získání skautského odznaku, o čemž jsem si myslel, že bude hračka. Úkolem bylo vyřezat tři věci. Byl to válečný veterán od námořnictva a vypadal trochu jako Clint Eastwood, když má špatnej den... Podal jsem mu své výtvory, podíval se na mě a řekl: “Pojď za mnou.” Přešli jsme na druhou stranu jeho dílny. “Toto je pásová pila,” řekl a zároveň ji zapnul, nadvakrát na ní mé vyřezávky přeřezal a hodil je do koše. “Tohle si o nich myslím. A totéž si myslím o tobě.”
Chápete? Jeho teorie byla, že když člověk něco udělá, zanechává po sobě artefakt, který o člověku zaznamená, za co tehdy stál. I když mě tak ponížil, chodil jsem do jeho dílny vyřezávat. Učil jsem se jak zacházet s nástroji a ostřit je a jak pracovat v dílně s opravdovým řemeslníkem. V té době stavěl kontrolní panel pro Nautilus, první atomovou ponorku. V jeho garáži. Taková to byla třída. Věci, co dělal, mě úplně uzemnily. Prýštilo z nich umění, daleko za jejich prvotní uživatelskou funkci, a mě to inspirovalo, abych to dělal také tak. S jeho synem jsme tam trávili veškerý náš volný čas a učili se stavět ručně dělané zesilovače, vysílače a modulátory.
O pár let později se mé zájmy stočily k autům, holkám a rock´n´rollu. V polovině 60. let jsem hrál na bicí v kapele a chodil na universitu v Berklee. Jeden večer na koncertě vyhořel aparát Sunn 200 mého kamaráda Davea Kessnera. Další den jsem mu navrhl, že mu ho opravím, protože peněz moc nebylo. Trochu se bál, ale s mými zkušenostmi ze Stanovy dílny to nebylo zas tak těžké. Další den mi Kessner nabídl, abychom si společně otevřeli krám s hudebními nástroji. “Co my víme o tom, co obnáší provozovat takovej krám?”, zeptal jsem se. Řekl: “Já budu za pultem vpředu a ty budeš opravovat věci vzadu...” Z čehož se vyklubal kamrlík – původně mrazírna starého čínského krámku na potraviny. Co se týče poptávky, měl pravdu. Tehdy hráli všichni v oblasti sanfranciského zálivu v nějaké kapele. A já cítil obrovskou zodpovědnost dělat věci pořádně, protože zanedlouho byli našimi zákazníky těžké váhy sanfranciské scény: Big Brother, Grateful Dead, Jefferson Airplane, Quicksilver, Santana, Steve Miller a stovky dalších, o kterých jste nikdy ­neslyšeli.
Jednou, asi v roce 1969, jsme si chtěli vystřelit z Barryho Meltona z Country Joe and the Fish.
Vzal jsem jeho malý aparát Fender Princeton, který normálně dává tak dvanáct wattů a má destipalcový reproduktor. Vyřezal jsem kus šasi, aby se tam vešly velké transformátory, úplně jsem ho přestavěl a použil do něj obvod ze slavného 4 x 10” Tweed Bassman. Taky jsem vyřezal větší otvor v ozvučnici a nacpal jsem dovnitř 12” reproduktor JBL D–120, který byl tehdy v kursu. Když jsem s tím skončil, vzal jsem ho dopředu do krámu, abych si ho dobře vyzkoušel. A kdo myslíte, že se k tomu nachomýtl? Carlos Santana. Kvílel na tom aparátu a za chvíli u toho bylo tolik lidí, až zablokovali chodník. Když skončil, otočil se a řekl: “Do prdele, ta mála věcička fakt hraje! (Shit man, that little thing really Boogies!)” Zpráva se rychle rozšířila a zanedlouho byste napočítali v SF zálivu přes sto malých Princeton/Boogie aparátů.
A co Mesa? Mojí další aktivitou bylo pře­­stavování starých motorů Mercedes Benz. Vyrostl jsem s britským vozem Austin--Healey Sprite, který se pořád porouchával. Jednou mě napadlo vrazit do něj předělaný motor ze starého Mercedesu. Motor ze starého Mercedesu chtěli do svých aut všichni moji přátelé. Ty motory byly pro mě také inspirace a rozdíl mezi nimi a britskými motory byl šokující. Byla to pro mě další lekce, že věci se mají dělat pořádně. Každopádně jsem potřeboval nějaké jméno pro mé podnikání, abych mohl kupovat součástky do zesilovačů a písty do Mercedesu. Mesa Engineering, které jsem na místě vymyslel, mi znělo profesionálně.

Mesa/Boogie - historie firmy

Mesa/Boogie - historie firmy


První aparát Mesa byla basová hlava v hadí kožence. Dostal jsem na ni tři sta dolarů předem a slíbil jsem, že postavím nejlepší basový aparát, co je k mání. Po třiceti pěti letech a nepočítaně kšeftů drží ta Mesa 450 stále tón. První kytarový aparát Mesa, který jsem postavil od nuly, byla Boogie hlava 130 Lead, taky v hadí kůži. Vzal jsem ji ukázat na zkoušku do sálu Winterland a anglický rocker Dave Mason si ji na místě vzal.
I když byly hadí aparáty úspěšné, v hlavě jsem pořád slyšel tón podobný saxofonu, harmonicky bohatý a s dlouhým sustainem. Hlavní stížnost kytaristů v té době byla, že hlasitost a vybuzení se nedaly oddělit. Abyste zněli hodně vybuzeně, museli jste hrát hodně nahlas. Ve standardním fenderovském obvodu prostě nebylo dost gainu. Každý si na to stěžoval, hlavně Santana. Ani s přestavěným Princetonem nemohl dostat dost sustainu. Myslím, že jsme oba šli po stejném nepolapitelném zvuku.
A pak jsem v rámci projektu předzesilovače, který jsem stavěl pro Lee Michaelse a jeho monstrózní výkonový zesilovač Crown DC300, zakopl o svatý grál. Nevěděl jsem, jak silný signál Crown potřebuje a říkal jsem si, že bude jistější, když přidám k základní preampové architektuře ještě jeden kompletní stupeň lampového gainu a přidám i tři ovladače gainu na kritická místa v obvodu. Když jsme to u něho na chatě zapojili, napřed to vůbec nefungovalo, protože jsme reprobednu zapojili omylem do předzesilovače. Vyhulili jsme ty tři knoflíky gainu naplno, protože jsme neslyšeli ani mrť. Až když jsme si všimli chyby a zapojili bednu do zesilovače, zahrál Lee akord a doslova nás odhodil ke zdi. Bylo to monstrózní. S prvními dvěma knoflíky jste mohli navolit neslýchané množství gainu a třetím celkovou hlasitost. Znělo to ohromně a drželo to sustain navěky. To byl začátek kaskádovité architektury předzesilovače s vysokým ziskem. To nebyl skok o nějakých padesát nebo sto procent. To byl padesátinásobek normálního gainu zesilovače a úplně nové království zvuku.
Hned jsem věděl, že to je opravdový přelom a nemohl jsem se dočkat, až postavím pro Santanu stowattové kombo velikosti Boogie se čtyřmi elektronkami 6L6. Byl jsem si jistý, že se mu dostane toho, co hledal. Vše se to sešlo právě včas pro jeho skvělé album Abraxas, které představilo tento “high gain sound” světu a začalo dostávat moji horskou dílnu na mapu jako “Home of Tone”.
Z počátku jsem stavěl celé rané Boogie aparáty sám, včetně sítotisku na panel a leptání obvodových desek v horké lázni s kyselinou. Razil a ohýbal jsem plech na šasi, stavěl a oblepoval skříně aparátů, všechno díky zručnosti, které jsem dosáhl v dílně u bývalého mariňáka. Jak poptávka rostla, zaměstnal jsem svou ženu a sousedy, někteří se mnou zůstali dodnes. Tehdy, když moji přátelé dávali v horách dohromady ­montážní podskupiny, byla to taková chatařská průmyslová výroba. Pamatuji se, jak jsem se jednou vracel z procházky se psy a viděl holky sedět na dece na trávě, jak na sluníčku, nahoře bez, ládují součástky do obvodové desky. Několik minut jsem tam stál a uvědomil si, že to se (alespoň mně) opravdu povedlo. Řekl jsem si, že bych se neměl od té spokojené, produktivní a tvůrčí atmosféry těchto šťastných časů nikdy moc vzdálit.
Než jsme se z hor přestěhovali, moje dílna se rozrostla na mini průmyslovou zónu o rozloze 350 m2 s dřevodílnou, elektronickou dílnou a dvěma kancelářemi. Už tehdy jsme exportovali do třiceti devíti zemí. Celkem jsme na starém působišti postavili kolem tří tisíc aparátů Boogie Mark I.
Když se dívám zpět, uvědomuji si, že jsme tehdy vlastně byli první “boutique” firmou na aparáty. Nyní, třicet pět let a třicet mil od té původní dílny v horách, stále ručně stavíme aparáty Mark I a také dost dalších modelů. Nezměnili jsme způsob navrhování a stavění aparátů. Pokud jsme něco změnili, tak to bylo vždy na základě mých letitých zkušeností jako konstruktéra a výrobce. Každá maličkost je vedena jediným záměrem: vyrobit lepší celolampový aparát. Každé šasi je stále prodrátováno ručně, zkontrolováno a při plném zapnutí několikrát proklepnuto kladivem. Pak se testuje s kytarou, následuje dvaceti čtyřhodinové zahoření, další elektronická kontrola, instalace do hlavy nebo komba a závěrečný “play test” provedený muzikantem před poslední prohlídkou před balením. Na každý aparát Mesa/Boogie (od nejdražšího po nejlacinější) jsou použity stej­né součástky, materiály a výrobní postupy nejvyšší kvality. Každé Mesa/Boogie včetně reprobeden je vyrobeno na jednom místě – tady v Petalumě v Kalifornii, kde sídlíme od roku 1980.
V poslední době si nechává spousta známých výrobců aparátů vyrábět své produkty v jiných zemích, ale to nám nevadí. Podívejme se na pár našich oblíbených značek a dejme ruku na srdce: Ferrari by nebylo stejné, kdyby se vyrábělo v Číně. A blíže k domovu: Harley Davidson si zaslouží být vyráběn v Milwaukee a ne v Mexiku, protože je to americký produkt.
Slibuji vám, že se teď, když jsou naše produkty vidět mnohem více, nenecháme je zkazit. Dostali jsme za ta léta spoustu nabídek, abychom firmu prodali. Ale my to, co děláme, děláme s láskou. Naše cíle jsou stále stejné od prvního dne: Stavět nejlepší hudební aparáty, jak je to jen možné. A chovat se ke každému zákazníkovi tak, jak bychom si přáli, aby se ostatní chovali k nám. Chceme, aby se každý muzikant, kterého obsloužíme, stal do konce života členem rodiny Mesa/Boogie. n

Psáno pro: časopis Muzikus 2006/09

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/MesaBoogie-historie-firmy~05~zari~2006/

Komentáře

celkový počet: 4

pavel  mesa:-)
Aubi  Masakr
cube  Taky jsem v rodině !
feedee  mesa

     
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.