Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?

Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?
Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?

Poprvé jsem tohoto chlapíka zahlédl v menší roli ve filmu Občanský průkaz. Naprosto mě dostal jeho osobitý hudební výraz. Pak střih. Byl to jeden z posledních ročníků festivalu Zahrada v Náměšti na Hané. Na pódiu se objevili dva menší kulatější pánové. Luboš Beňa a Matěj Ptaszek. Během pár minut doslova zvedli publikum a předvedli blues tak, jak ho známe jen ze starých nahrávek černošských mistrů.

To bylo poprvé, co mi spadla brada při setkání s Matějem Ptaszkem: dobrodruhem, bluesmanem, hráčem na foukací harmoniku, který je rovněž

autorem dvou povídkových knih o Jižní Americe a tří učebnic, jež se obšírně věnují jeho milovanému hudebnímu nástroji. Podle výsledků mezinárodní ankety prestižního polského časopisu Twój Blues byl roku 2012 vyhlášen patnáctým světovým bluesovým harmonikářem. Roku 2019 vystoupil na pódiu Národního divadla v Praze coby historicky první bluesový foukačkář.

 

Matěji, jak to vlastně všechno začalo?

Když jsem se jednou zeptal táty, jak poznal mámu, řekl, že máma měla desky a on měl gramofon a tak se dali dohromady. (Smích) A moje maminka milovala blues. Vím z vyprávění, že když byla se mnou v osmém měsíci, tak tancovala na koncertu Vladimíra Mišíka. Tudíž jsem blues slyšel ještě dříve, než jsem se narodil. Je to prosté. Je mi dvaačtyřicet a poslouchám blues a miluju blues dvaačtyřicet let.

 

Jak to bylo s výběrem nástroje a prvním vystoupením?

Máma nás s bráchou v červenci 1985 vzala na festival Rock Ostrava. To mi bylo šest roků. Tenkrát tam zazářila skupina Babalet s Alešem Drvotou. A já jsem ze srandy vyskočil na pódium, vytrhl jsem Malíkovi saxofon z ruky a začal na něj spontánně hrát, aniž bych jej kdy předtím viděl. Od té doby se naši začali kamarádit s Alešem, jenž o pár let později, ještě před sametovou revolucí, bohužel tragicky zahynul v Maďarsku. Na popud saxofonisty Babaletu Karla Malíka mě naši přihlásili do lidušky na flétnu. To bylo na Ostravsku. Naši patřili k disentu. Tátovi výborní kamarádi byli Londýn Vokatý nebo František Čuňas Stárek. Máma byla signatářkou Několika vět. Takže, ač to zní absurdně, neuvěřitelně a groteskně, mě v devíti letech z lidové umělecké školy vyhodili z politických důvodů (smích). Pak rodiče našli skrze kamaráda a bubeníka Radka „Hrnečka“ Hrnčíře Karla Smyčka, skvělého klarinetistu a bezvadného člověka. On v té době vyučoval soukromě a učil mě klarinet a byl fantastickej v přístupu k hudbě, kterou miloval. Byl první, kdo mi přiblížil hudební teorii.

 

Co bylo prvním impulsem stát se bluesmanem?

To mně bylo asi deset, když mě jednou táta vzbudil ve dvě v noci, že prý dávají koncert, který musím vidět. Tak jsem poznal okouzlující legendární bluesmany Sonny Terryho & Brownie McGheeho. A to byla tak neuvěřitelně krásná, veselá a člověčí muzika, že jsem si řekl, že jednou budu bluesman.

 

A co harmonika?

Po absolvování základní vojenské služby u průzkumníků v Prostějově jsem z rodné Ostravy odešel do Prahy. Dobrodružně, žít jako muzikant. Snažil jsem se dostat coby klarinetista ke kapelám na Karlův most. Pak mi výborný saxofonista Bedřich Rehberger řekl, že na klarinet hraju úplně na hovno a pokud bych chtěl hrát dobře, tak bych se musel učit všechno od základů. Probíral jsem to v rodném Petřvaldě s tátou při cigaretě s tím, že klarinet je pro mne ztracený. Táta tehdy jenom odklepal popel do popelníku a mlčel. A za půl roku k Vánocům mi s mámou koupil z legrace foukací harmoniku. Byl jsem z toho překvapený. V plastové krabičce se pyšnila diatonika Lee Oskar. Táta mě vybídl, abych něco zahrál. Vyloudil jsem hroznej tón a vyděsil se toho. Takže jsem poděkoval za dárek a harmoniku hodil do šuplíku. A v březnu následujícího roku jsem onu harmoničku vytáhl a začal na ní cvičit. Měl jsem tehdy dvě obrovské výhody. Prodával jsem jednomu známému na Karlově mostě akvarely. Jeden týden jsem v kuse pracoval dvanáct hodin denně a následující týden jsem měl vždy volno, ve kterém jsem cvičil na foukačku osm hodin denně podle starých elpíček. To jsem měl takovou svou bluesovou „šichtu“, že jsem se posadil na židli naproti rohu a snažil jsem se, kvůli odrazu zvuku, a tudíž detailnější analýze barvy tónu, hrát do stěny to, co jsem slyšel z nahrávek svého oblíbeného foukačkáře Sonny Terryho. Žádný internet, žádné učebnice, žádné noty. Jenom poslech starých vinylů na gramofonu a pilování sluchu. Byl jsem tehdy pouze chvilku v civilu a měl jsem v sobě ještě vojenský dril, což mi velmi pomáhalo. Díky tomu jsem se naučil poměrně rychle základy. Stále po těch sedmnácti letech cítím, že nejpodstatnější z toho byly právě ty tři roky, kdy jsem denně cvičil osm hodin celý týden v kuse. Druhá výhoda byla, že to bylo ještě před tím, než jsem se zamiloval do své budoucí ženy, tudíž jsem měl naprosto čistou hlavu pro studium foukačky a starých nahrávek. (smích)

 

S kým jsi tehdy hrál?

První velká spolupráce byla s vynikajícím slovenským bluesmanem Lubošem Beňou, která trvala šest let. Poznali jsme se na jaře 2006 skrze našeho společného známého Františka Javůrka, který vyráběl rezofonické kytary Amistar. Nejprve jsem nabídl Lubošovi, že by se mnou mohl hrát na Karlově mostě, na který jsem si udělal hudební licenci rok před tím. Už během hraní na mostě nám přicházely nabídky hrát na festivalech a v klubech v Německu, Belgii a Francii. Z té doby pocházejí tři oficiální cédéčka a natočili se dva songy Dobré ráno blues a Nemakej coby součást hudby k filmu Občanský průkaz, za které jsme byli nominováni na Cenu filmových kritiků za nejlepší filmovou hudbu. K budoucímu kultovnímu snímku Ondřeje Trojana jsem se dostal přes desku natáčenou v kriminále na Mírově. Roku 2008 jsme s Lubošem zrealizovali nápad, který jsem nosil v hlavě několik let. Natočit bluesový koncert ve vězení. V rámci festivalu Blues Alive jsme 16. listopadu 2008 zahráli koncert pro šedesát odsouzenců na Mírově a byla to pro mne tehdy jedinečná lidská i profesní zkušenost z „bluesové konzervatoře“. Vzniklo z toho CD Beňa a Ptaszek v kriminále (Indies 2009). Fotograf Ivan Prokop na natáčení desky na Mírově přitáhl scénáristu Petra Jarchovského. Když nás viděl hrát, tak řekl, že by nás chtěl mít coby dvojici hospodských muzikantů do připravovaného filmu Ondřeje Trojana. Tam nakonec zazněla skladba, kterou složil můj tatínek na vojně v roce 1976, a tím bylo Dobré ráno blues a song Nemakej Ondřeje Trojana. Po šesti letech úzké spolupráce jsem se však rozhodl po dlouhé a zralé úvaze duo Beňa a Ptaszek opustit, a to proto, že o co více jsme si sedli muzikantsky a sdíleli společnou vášeň k blues, tak o to méně jsme si rozuměli lidsky. Na druhou stranu, čím více je lidských individualit, tím je svět pestřejší a tudíž hezčí. Rozhodl jsem se jít svou cestou, ale myslím si, že nám oběma šestiletá spolupráce nesmírně prospěla a vzpomínám na duo Beňa a Ptaszek s milou a příjemnou nostalgií.

 

Jsi firemní hráč, endorser Hohneru. Jak se ti to přihodilo?

Když jsme na popud výrobce kytar Amistar Františka Javůrka roku 2009 hráli s Lubošem spolu poprvé na Musikmesse ve Frankfurtu, tak po prvním vystoupení za mnou přišel americký hudebník Dale King a řekl mi: „Ty blázne, ty musíš hrát pro firmu Hohner!“ Doslova mě popadl za flígr a odtáhl mě ke stánku zmíněné společnosti, vyžádal si jednoho z firemních významných zástupců Gerharda Muellera, což je kromě jiného virtuos na tremolovou foukací harmoniku, a řekl mu: „Tohle je bluesový blázen z Čech a jestli ho nevezmete pod křídla, tak jste troubové!“ Načež se Gerhard rozesmál, podal mi ruku a pravil: „Vítej k nám příteli!“ Spolupracujeme spolu dvanáctý rok a nemohu si spolupráci s firmou Hohner vynachválit. Jsou to nesmírně hodní a féroví lidé. Díky nim nyní mohu spolupracovat i s kytary.cz. Jsem velmi spokojený.

 

Dobré ráno blues band...

Tak to byla kapela, kterou jsem založil po skončení dua Beňa a Ptaszek. V ní jsem hrál s Víťou Kopeckým, virtuosním bluesovým kytaristou a skvělým bubeníkem Vláďou Sosnou, jenž hrál například v legendární kapele Abraxas nebo se slovutným Ondřejem Havelkou & Melody Makers. Hráli jsme tři roky po festivalech v Německu a v Čechách. Vydali jsme dvě alba. Live in Palác Akropolis (Galén 2013) a Bluesgrass (Galén 2014). V lednu 2015 jsme s mou paní odletěli za dobrodružstvím do Jižní Ameriky. V kapele Dobré ráno blues band mě po mém odchodu nahradil výborný Brynn Stephens.

 

Odletěl jsi do Jižní Ameriky žít?

Jo. Žili jsme s mou báječnou paní Magdalenou Trelou, malířkou, výtvarnicí a keramičkou v Jižní Americe více než tři roky. Střídavě v Ekvádoru a Kolumbii v horách. Byl to nápad mojí paní, který byl naprosto skvělý. V obou zemích jsem měl tu čest hrát se špičkami tamější bluesové scény jako jsou ekvádorští uznávaní bluesmani Johny „El Camion“ Iniguez či André Manosalvas, nebo Kolumbijci jako bluesový mág Pablo Alzate, bluesrockový génius „K-Nuto“, či známý perkusionista David „Candelo“ Uribe.

 

Překvapilo mě, že tam má blues takový ohlas...

V Jižní Americe není snad jediné rodiny, která by neměla příbuzného v USA. Blues se tam v podstatě dostalo jako součást vzpomínek na život ve Spojených státech. Díky tomu je tento hudební žánr stále populárnější. Na počátku roku 2015, krátce poté co jsem přistál na jihoamerickém kontinentu, jsem kontaktoval bluesovou asociaci Ekvádoru, která pořádá každoročně velký festival v Quitu. Ten navštíví každoročně během prvního víkendu v srpnu zhruba šest tisíc lidí. V Jižní Americe to funguje jinak než v Evropě. Bluesové festivaly tam většinou sponzoruje velvyslanectví Spojených států. Díky tomu tam mají peníze na americké vynikající kapely. A pokud dostaneš jako pořadatel takový sponzorský dar, tak nesmíš vybírat vstupné. Takže v Jižní Americe jsou bluesové festivaly, na kterých hrají hvězdy jako je Billy Branch nebo Lurie Bell pro návštěvníky zcela zdarma. Mně se třeba stalo na 8. ročníku Quito Blues, že jsem hrál pro dva a půl tisíce horských Indiánů, kteří v tradičních krojích tancovali na chicagskou bluesovou pecku Hoochie coochie man. A bylo to něco naprosto neuvěřitelného. Měl jsem tehdy tu čest s naší kapelou Black Celia Blues Band zastoupit chicagského bluesmana Lurrieho Bella, kterého ten den, pouhé dvě hodiny před vystoupením, bohužel postihl zdravotní problém. Přidávali jsme dvacet minut navíc. Indiáni házeli do vzduchu praženou kukuřici a z jejich kořalky jsem málem oslepl. Úžasná atmosféra!

 

Jací jsou v Ekvádoru muzikanti?

Jsou špičkoví, hrají strašně dobře. Jsou velmi vzdělaní a jsou velmi specifičtí. Já, když jsem byl třeba na první zkoušce kapely v městě amerických důchodců a rentiérů Cuenca, kde jsem žil, tak bubeník udělal ten fór, že začal přede mnou líbat jablko. A já jsem si říkal proboha, proč se ten chlap líbá s jablíčkem? A pak jsem si všiml, že se z toho jabka kouří! On si normálně nacpal trávu do jabka. Mimochodem, oni vůbec neřeší odposlechy. Jsou velmi rychle nazvučení a bubeník je připravený za deset minut. Hrají precizně a bez chyb, ale přitom živočišně. Mluvím o emocích a zároveň dokonale zvládnuté technice. V tomhle jsou opravdu nedostižní. Hudbu berou s neuvěřitelnou grácíí, intelektem, nadhledem a humorem.

 

Vím, že jsi hrál rok a půl po klubech a barech v pověstném Medelínu, který známe z televizní série Narcos. Jaké to je hrát v místě, které neblaze proslavil Pablo Escobar?

Je důležité říci, že Medelín se velmi proměnil za těch necelých třicet let, které uběhly od smrti narco-teroristy Pabla Escobara. Z kdysi nejnebezpečnějšího velkoměsta planety se stalo jedno z nejvíce progresivních míst Kolumbie. Vraždy klesly o devadesát procent, nicméně narozdíl od Prahy se tam stává loupežná vražda desetkrát častěji než v Praze. Tudíž je dobré býti na pozoru. Stalo se mi třeba, že jsme odehráli koncert na půdě Antiocké univerzity pro studenty amerikanistiky a hodinu poté, co jsme dohráli, kdosi hodil na pódium tři ruční granáty a vyhodil je do vzduchu, protože ten den, jako na potvoru, bylo padesátileté výročí zajetí a následné popravy „Che“Guevary v Bolívii. Hrát v noci po barech, kdy už nejezdí takřka žádná doprava, a následně jít pěšky třeba ve dvě v noci, to bylo dobrodružství, kdy jsi nevěděl, zda tě někdo třeba nepraští po hlavě či nezastřelí kvůli padesáti dolarům. Má žena často měla obavy o můj život. Mám ale tu velkou výhodu, že svou figurou a povahou si mě často pletli s místními, což bylo velmi užitečné. Vzpomínám na koncertování v Medelínu moc rád, zejména na festival Blues in Medellín, na kterém jsem oficiálně vystoupil coby první Evropan se svým spoluhráčem, uznávaným místním bluesmanem Pablem Alzatem a jeho kapelou v září 2017.

 

A pak zpátky do Čech...

Po návratu z Jižní Ameriky jsem se dal na přechodnou dobu dohromady s Honzou Stehlíkem a rock and rollovým kontrabasistou Janem „Elvisem“ Čihákem a natočili jsme CD Screaming the Blues (Galén 2019) věnované padesátému výročí Woodstocku. Nicméně jsme se s Honzou Stehlíkem dohodli již jen na příležitostném hraní, jelikož Honza během pandemie napsal spoustu autorských písní a rád by je zpracoval s vlastní kapelou St. Johnny Trio. Tak jsem se již loni vrhl do nového projektu s výborným bluesmanem, jenž kromě klasické kytary hraje také zdatně na rezofonickou kytaru a banjo, Lubomírem „Bužmou“ Khýrem. Duo Ptaszek & Bužma - Blues and Gospel, jak již název napovídá, se věnuje nejen blues, a to žánru East coast blues a Delta blues, ale rovněž spirituálu, ovšem s českými texty, které napsal Bužma. Vystupujeme po klubech a festivalech. Největším úspěchem našeho dua během letošní sezony bylo například vystoupení na mezinárodním Hudebním festivalu Zlatá pecka v Chrudimi či na nejstarším evropském bluegrassovém festivalu Banjo Jamboree v Čáslavi. Také jsme odehráli představení v Paříži.

 

Co bys řekl k harmonikám?

Roku 2009 mě firma Hohner pozvala hrát na World Harmonica Festival do Trossingenu coby oficiálního hosta. Od té chvíle mám pravidelně coby support od Hohneru špičkové diatonické durové foukací harmoniky. Nejprve to byly Marine Band Crossovery s bambusovým tělem a výrazným tónem. Ovšem poslední tři roky to jsou diatoniky Hohner Rocket Amp, které považuji za absolutně nejlepší výrobek Hohneru od Marine Bandky. Mám dva sety, dohromady třicet harmonik. Rocket Ampky vřele doporučuji. Mají vynikající výrazný zvuk, výborně se na nich zpracovává bending a disponují dlouhou životností.

 

Jak harmoniky zvučíš?

Co se týká amplifikace, tak já zásadně používám mikrofon Shure Unisphere 585 SA ze sedmdesátých let, který s oblibou používal legendární foukačkář James Cotton. Co se týče lampového komba, tak používám kopii Fendera, kterou vyrobil Jan Stehlík. Tuto amplifikaci mohli diváci slyšet například v přímém přenosu na ČT2 z Národního Divadla 17. 11. 2019 na předávání Cen paměti národa či v oficiálním videoklipu České Televize Boží mlýny, úvodní znělce stejnojmenného kriminálního seriálu Jana Hřebejka.

 

Které foukačkáře máš nejraději?

Mým prvním velkým vzorem byl geniální Sonny Terry. Ovšem za těch sedmnáct let jsem prošel určitým vývojem, takže nyní ujíždím na fenomenálním Paulu Butterfieldovi a osobitém Howlinu Wolfovi. Co se týče žijících světových foukačkářů, tak nejraději mám německého virtuosa, jenž se jmenuje Marc Breitfelder, a Američany Joe Filiska a Charlieho Musselwhitea. Z českých hráčů si nesmírně vážím Tomáše Linky, coby popularizátora nejen country harmoniky, Igora Šikuly, mága amplifikovaného hraní ve stylu progresivního bluesrocku a Vadimíra Merty pro jeho velký přínos harmoniky ve folku. Samozřejmě musím zmínit špičkové hráče Charlieho Slavíka a Jaromíra Hůlu a samozřejmě bluesmana srdcem a duší Petara Introviče, kterého zdravím do bluesového nebe.

 

Co bys poradil začátečníkům?

Naučit se dýchat bránicí, věnovat se práci jazyka, analyzovat svou hru a poslouchat legendární bluesové tatínky foukací harmoniky jako je Sonny Terry, John Lee Sonny Boy Williamson I., Rice Miller Sonny Boy Williamson II., Little Walter Jacobs, Big Walter Horton, James Cotton, Junior Wells, George Harmonica Smith, Charlie Musselwhite, nebo Paul Butterfield.

 

Co jsi dělal v „bezčasí“ během pandemie, jaké máš letošní novinky a co chystáš?

Během doby, kdy se nemohlo hrát, jsem, kromě toho, že jsem vyučoval foukací harmoniku on-line, onen čas využil rovněž k tomu, že jsem vytvořil pro edici Frontman dvě ilustrované učebnice na foukací harmoniku pro děti. Chtěl bych tímto velmi poděkovat Daně Konrádové, Filipovi Černému, Zdeňku Neusarovi, Janu Škardovi, Ondřeji Pečenkovi, Janě Tiché a Lucii Velebové z Kytar za jejich vysoce profesionální pomoc a srdečnou podporu a mojí ženě Magdaleně Trele za krásné ilustrace. První učebnice Harmonika pro děti, která obsahuje tři tucty českých a moravských lidových písniček v tabulaturách, vyšla již minulý rok v listopadu.

A nyní po měsících intenzivní práce se objevila na počátku letošního podzimu má další nová knížka foukací harmoniky pro děti, mezinárodní učebnice Harmonica made easy for Kids, což je soubor 38 lidových a zlidovělých písniček a vánočních koled z USA, Anglie, Německa, Francie a Španělska převedených do tabulatur na foukací harmoniku. Kromě Česka se bude prodávat i ve dvanácti různých zemích. Další novinkou je Televizní krimi seriál Boží mlýny, který běžel na České Televizi letos na jaře. Původně jsem měl natočit foukačku jenom do úvodní znělky. Režiséru Janu Hřebejkovi se ale má foukačka zalíbila tak, že nadšeně souhlasil s tím, aby byla součástí rovněž scénické hudby seriálu. Samozřejmě s mým spoluhráčem Bužmou plánujeme koncerty dua Ptaszek & Bužma - Blues and Gospel na tento i příští rok a pracujeme na ryze autorském materiálu na novou desku. Mám i další zajímavé novinky ohledně foukací harmoniky, zpěvu a blues, které chystám, ale pšššt! Nechci je zakřiknout.

Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?
Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?

 

Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?
Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?

 

Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?
Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?

 

Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?
Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?

 

Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?
Matěj Ptaszek - Dobré ráno bluesmane! Řekni mi, jak se máš?

 

Psáno pro časopis Muzikus