Martin Janovský

Martin Janovský
Martin Janovský

Hraje s nejlepším mládežnickým bigbandem republiky, občanským povoláním elektrikář a jediný bubeník, o kterém vím, že cvičí při sledování televize.

 

Jak to všechno začalo?

V osmi letech mě táta poslal do "lidušky" v Litvínově. Vůbec jsem neměl představu, na co budu hrát. Můj děda byl muzikant v Praze a já byl jeho jediné vnouče, u něhož připadalo v úvahu, že bude na něco hrát. Netušil jsem, jestli budu hrát na saxofon nebo na trubku. No a táta před dveřmi sborovny řekl: "Budeš hrát bicí." Tak jsem řekl, že jo.

A začal kolotoč...

Přesně. V lidušce jsem začínal úplně od píky, dechovky, taneční orchestr, pak se tam rozjel bigband, který trvá doposud a jsme na něj dost hrdí. Pak přišly nabídky do dalších kapel: plesy, country kapely, například tepličtí Faces. Tam ale touhle dobou končím.

Co tvé hudební vzory?

Je jich strašně moc. Nevyhledávám samozřejmě jen bubeníky jako takové, beru inspiraci od basistů, trumpetistů. Z bubeníků samozřejmě Dave Weckl, Dennis Chambers, Vinnie Colaiuta... Teď se zaměřuji i na Petera Erskina a tyhle "starý dědky".

Co chceš svou hrou vyjádřit, co pro tebe znamenají bubny a hra na ně?

Když jsem začínal, do bubnů jsem jenom mlátil. Byl jsem spíš hráč na bití nástrojů. Postupem času jsem si začal uvědomovat, že bicí jsou nástroj, který má v kapele své pevné místo a především se na něj hraje a ne se do něj mlátí. Takže, co se vyjádření týče: bicí jsou součástí kapely - a tak se na ně musí hrát.

Máš nějaký svůj poznávací znak? Že by někdo slyšel tvou nahrávku a bezpečně by identifikoval: "Jó, tak tohle je Janovský...?"

Spíš by mě ten člověk musel vidět. Hodně se za bicími hejbu... Snažím se hrát hodně technicky, zapojit během hry celou soupravu, prostřídat kotle. Nejsem zaměřen jen na rytmičák nebo hihatku. Svoje speciální riffy asi nemám, snažím se hrát kreativně.

Když kreativně, tak jak jsi na tom s technikou? Bereš ji jako výrazový prostředek?

No, samozřejmě je to základ každého nástroje a bez základu se nedá hrát. Takže i já jsem prošel nějakou technickou školu, jak je to teď s vývojem, to nevím. Cvičím doma u televize, mám tam takovou podložku. Levá ... pravá... střídá se to a já koukám na televizi.

A koordinace, například?

Když máme zkoušení s kapelami, mám většinou dvě tři hodiny před tím. Takže když to sečtu, mám tak deset hodin týdně.

Co právě děláš a jaké máš plány do budoucna?

Teď momentálně hodně sportuji... Z muzikantských máme s naším litvínovským bigbandem jet šňůru se Sisou Sklowskou. Vzhledem k tomu, že většina hráčů bigbandu už jsou "starý dědkové" (což znamená kolem pětadvaceti - pozn. autora), trhli jsme se od lidušky a jsme na vlastní čáře. Snad všechno půjde dobře, chystáme spoustu projektů s různými zpěváky. Teď končím v country partě a rád bych se věnoval jazzu a jazzrocku. A jestli budou nějaké nabídky dál...? Záleží na tom, kdo zavolá.

Co bys nejraději hrál?

Co bych nejraději hrál? To už hraji teď. Nebráním se jakémukoliv stylu, opravdu jsem si prošel snad všemi. Hrál jsem od dechovky po metal a zatím mi vždycky zvolali i příště, abych si šel zahrát znovu.

Co pro tebe obnáší úloha v bigbandu?

Josef Malypetr mi říkal: "Vedeš za sebou dvacet lidí a musíš být taková štika ve vodě. I když chcípne basista, trumpetista, nebo pianista, ty bicí musejí pořád jet. Jaký bubeník, taková kapela."

Co ti dal tvůj učitel a kdo tě vlastně učil? Měl jsi jednoho, nebo jsi byl v této oblasti promiskuitní?

Ze začátku jsem měl za učitele Jirku Vitouška, to byl vynikající muzikant, který si také prošel spoustou škol. Ten mi dal základ, a potom si mě vzal pod patronaci Josef Malypetr. S tím jsme tolik nehráli, spíš jsme mluvili, ale tak, že to bylo za všechno hraní.

Na co hraješ?

Konečně jsem si po letech, kdy jsem hrál na "starý Amátky", pořídil pořádnou soupravu. Je to Pearl Master custom, šestivrstvé javorové korpusy. Průměry 12", 13", 16", hraju spíš na větších pódiích, takže jsem sáhl po větších rozměrech. Šlapák samozřejmě dvaadvacítka a rytmičák "čtrnáctka plecháč" (Pearl sensitone steel). Jeden velice dobrý kamarád mi doporučil Istanbuly. Takže jsem si pořídil dvacítku ride řady Turk, hi hatku Mel Lewis signature a crashe Alchemy řady professional. A pak mám ještě dva splashe Sabian, osmičku a desítku, brzo je ale budu měnit.

Co bys poradil začínajícím hráčům? Máš "Janovského tajnou recepturu"?

Spíš je to dost na učitelích. Samozřejmě platí škola hrou, a navíc by měl učitel být schopen prosadit před žákem svou vizi, svou myšlenku. Tak po třech pěti letech se uvidí, jestli na to ten člověk má "štyl". Měl by být zapálený tak, že všechno ostatní musí stranou. Holky, a tak (smích).

Dá se podle tebe bubnem rozumně živit?

Samozřejmě se člověk, pokud už má jméno, uživit může. Ale pro ty, kteří jsou na startovací čáře, jako teď například já, je to docela oříšek. Člověk si musí uvědomit, jestli se tím vůbec živit chce. Já jsem zaměstnancem firmy a bicí jsou takový lepší koníček, s nímž si občas nějakou pětku vydělám.

Co teď posloucháš?

Hodně jsem se zamiloval do Bély Flecka, mám moc rád bigbandy, takže mám všechna CD od GRP (americký allstar bigband, pro představu: bicí Dave Weckl, basa Patitucci, klavír Chick Corea atd. - pozn. autora). Taky poslouchám hip hop, rock, líbí se mi texty. Obdivuji, když někdo natočí CD a je za tím vidět kus práce.

O co ti tedy ve finále jde?

Až jednou budu mít fousy až na zem, aby moji spoluhráči řekli: "Jó, to tenkrát tady hrál ňákej Janovský, měli jsme ve vedle sebe dobrou partu a dobře se nám hrálo."

Psáno pro časopis Muzikus