muzikus.cz na

facebook twitter
přihlášení uživatele
přihlásit trvale na tomto počítači
vyhledávaní

žádnýMarkéta Foukalová - Najít si svůj prostor

04.06. | Autor: Ilja Kučera ml. | sekce: pro muzikanty - články

Markéta Foukalová - Najít si svůj prostor


Rozhovor se zpěvačkou Markétou Foukalovou nejen o aktuálním albu Lanugo 2019

Okouzlující barva hlasu, intenzivní a přesvědčivý projev prostý zbytečných manýr, lehkost a samozřejmost - zdá se vám to příliš mnoho superlativů na jednu zpěvačku? Poslechněte si důkladně Markétu Foukalovou, ať už s její domovskou kapelou Lanugo, nebo s jazzovým bigbandem či symfonickým orchestrem za zády, ve starších nahrávkách s triphopovým Gangem Ala Basta či groove popovými Madfinger, v duu s Michalem Prokopem i leckde jinde, a superlativy se změní na prosté konstatování faktu.

O zpěvaččině hudební současnosti i minulosti a v neposlední řadě i o albu Lanugo 2019, které na podzim loňského roku vyvolalo výrazný zájem v řadách fanoušků i odborné veřejnosti, o tom všem bude řeč v následujícím rozhovoru.
„Nezdá se ti, že to chutná jako šumák?“ Markéta okusí trochu z nápoje, který před nás před chvilkou postavila přívětivá servírka zcela prázdné karlínské dopolední asijské restaurace, která byla ještě před nedávnem pizzerií, a lze předpokládat, že zanedlouho bude restaurací zcela jinou. Nápoj se vznešeně jmenuje home made tea ananas a kdovícoještě. „Jó, máš pravdu. Starý šumák a navíc nějak vyšuměný,“ přitakám. Naštěstí vůbec nic takového se nedá říct o aktuálním albu Markétiny domovské kapely Lanugo, které na rozdíl od vznešeného názvu drinku nese zcela prosté pojmenování Lanugo 2019. Markéta vysvětluje: „My své desky vždycky označujeme jenom rokem, nedáváme jim nějaký jiný název. Jednak je to proto, že se tím pokaždé uzavírá nějaká etapa. Je to něco jako deník, ve kterém posbíráš své pocity a ty se daným rokem uzavřou tím, že je nahraješ a tak se s nimi vypořádáš. Druhý důvod je v tom, že nechceme upřednostňovat žádnou písničku. Myslíme si, že kdybychom pojmenovali desku podle jedné písničky, mohlo by to těm ostatním přijít líto.“

Lanugo 2019 je v podstatě album konceptuální, je to příběh milostného vztahu od prvopočátku s celým jeho následným vývojem. Měli jste takový záměr od začátku, nebo se vám narodil pod rukama?
Narodil se nám vysloveně pod rukama. Až když jsme věci nahráli a poslechli si je v celku, bylo to překvapení. Mile nás překvapilo, jak drží pohromadě a jak se z nich jen s minimálními změnami pořadí poskládal příběh. Uvažovali jsme i o trochu jiných možnostech, jak by mohl skončit, a nakonec rozhodl Viliam Béreš jako většinový autor, takže jsme to udělali, jak si přál on.

Jak to vlastně vypadá konkrétně s autorstvím?
Jak jsem říkala, většinu napsal Viliam, něco jsme dělali dohromady, ale i v tom případě má Viliam hlavní slovo, protože je z nás nejlepší a nejzkušenější autor. Na textech se podílel on, Johana Franková, já jsem napsala jednu písničku Holka a spolupracovala jsem na textu k písničce Rosetta.

Markéta Foukalová - Najít si svůj prostor


Před další otázkou se sluší ještě doplnit, že kromě Markéty Foukalové a Viliama Béreše alternativně popovou kapelu Lanugo, jejíž počátky sahají do roku 2006, tvoří basista Rastislav Uhrik, kytarista Mirek Šmilauer a bubeníci Martin Kopřiva a Martin Novák. Ale zpět k aktuálnímu albu. Vyšlo pět let po desce předcházející, znamená to, že celou tu dobu vznikaly písničky, které se na něm objevily?
Trvalo to dost dlouho. Písniček vzniklo podstatně víc, ale tyhle nám přišly, že jsou nejvíc Lanugo. Já přinesla nějaké, poměrně dost jich dodal Martin Kopřiva, ale ty byly spíš do folku. Udělali jsme koncert, kde jsme tyhle folkové písničky hráli, ale pak jsme naznali, že nahrávat je zatím nechceme, protože je to přece jenom úkrok jinam. Ale bavilo nás to.

Lanugo je kapela složená z vesměs vyhledávaných a vytížených muzikantů. Koncertuje poměrně sporadicky, deska vyšla po pěti letech. Jak vypadá takový ten kapelní život? Scházíte se pravidelně? Zkoušíte?
Kapelní život probíhá spíš na WhatsAppu, dopisujeme si téměř denně, ale fakt je, že kluci jsou hodně zaneprázdnění, a tak zkoušíme vždycky předtím, než je nějaká akce. S ohledem na to, jak jsou to skvělí muzikanti, není potřeba trénovat každý týden. I když by to bylo skvělé, kdyby se stal ten zázrak a my se mohli scházet jednou týdně, zkoušet, koncertovat častěji. Ale to je věc, která buď přijde, nebo nepřijde. Teď pracujeme s tím, jak to prostě je a jak nám to dává smysl.

Byť je muzika Lanuga netuctová, na nové desce je opět několik písní, které by bez problému mohly běhat v rotacích rádií, což se pohříchu neděje, a obávám se, že se ani dít nebude. Mrzí tě to?
Já myslím, že už jsem se naučila, že mě to nemrzí. Smířila jsem se s tím. Pochopitelně bych lhala, kdybych tvrdila, že je mi to jedno. Každý, kdo něco tvoří, touží, aby se to dostalo mezi lidi. Já jsem vlastně ráda, že se to dostává k těm správným lidem. Vím, že si naši muziku najdou lidi, co jí ocení a přijdou na koncert, a my budeme mít kvalitního fanouška. A my máme skvělé fanoušky.

Opusťme teď na chvíli Lanugo a pojďme se věnovat tobě osobně. Už před deseti lety jsi se Zuzanou Kropáčovou založila úspěšný dětský pěvecký sbor Beznot. Jak to bylo s tvým zpíváním v dětství? Přišlo to z rodiny?
Je to tak, jezdívali jsme vždycky na dlouhé prázdniny na Moravu a tam se hodně muzicírovalo, Vždycky než se šlo spát, jsme celá rodina třeba hodinu zpívali a bylo moc hezké pozorovat, jak se do toho moji příbuzní pokládají, jak je některé věci dojímají, jaký je to pro ně ventil. Když mě babička pochválila, jak zpívám, začali si toho všímat i rodiče, a tak jsem chodila do různých sborů. Babička mě pak přihlásila na klasický zpěv, ale z toho jsem rychle utekla. Když mi bylo třináct, vzal mě starší brácha do první kapely. Jmenovala se Karl Von Bahnof byli to kluci z prváku, z gymplu a hráli bigbít.

Nicméně v pozdějších letech ses studiu zpěvu věnovala docela intenzivně, absolvovala jsi VOŠ Jaroslava Ježka, a pokud mám správné informace, i státní konzervatoř.
Tu jsem nedodělala. Po gymnáziu jsem nastoupila na pedagogickou fakultu a souběžně začala dělat i Pražskou konzervatoř Na Rejdišti. Ale přerušila jsem ji, protože jsem měla spoustu zpívání, spoustu kapel. Měla jsem tehdy Gang Ala Basta, začali i Madfinger a jezdila jsem taky s Evou Pilarovou. Pořád jsem jenom zpívala, začaly to odnášet hlasivky, takže jsem si musela dát pauzu. Zůstala jsem jenom na pedagogické fakultě, pak jsem si k tomu přidala ještě na pár let holandštinu na filosofické fakultě. Když jsem pak fakultu dodělala, nedalo mi to, přihlásila jsem se na jazzovou VOŠ při konzervatoři Jaroslava Ježka a to bylo důležité. Tam jsem se poznala s klukama z Lanuga a začali jsme hrát spolu. Opustila jsem Madfinger, protože jsem se chtěla vydat přeci jenom jiným směrem.

S muzikou to sice nesouvisí, ale proč ta holandština?
Byla jsem přes Erasmus na stáži v Holandsku a zvuk holandštiny se mi moc zalíbil, tak jsem ji začala studovat. Udělala jsem si státnici a pak jsem toho zanechala a šla na VOŠku.

A jak došlo ke tvé spolupráci s Evou Pilarovou?
To byla ohromná legrace. Paní profesorka z gymnázia mě přihlásila do dvou pěveckých soutěží. Jedna se jmenovala Zlíntalent a jedna byla televizní Caruso show. Nejdřív proběhl Zlíntalent, který jsem vyhrála. Musím přiznat, že mi to docela dodalo sebevědomí, a pak bylo Caruso show, které jsem také vyhrála a v televizi ho viděla Eva Pilarová. No a já jsem seděla doma, dělala úkoly, zazvonil telefon, z něj se ozvala Eva Pilarová a ptala se: „Víte, kdo jsem?“ Já jí odpověděla: „Jo, jo, vím.“ A ona: „Tak to máme vyhráno. To se domluvíme.“ Začala jsem s ní jezdit a měla v jejím programu svoje pásmo. Půjčila mi kapelu a já s ní zpívala nějaké jazzové fláky, už si ani pořádně nepamatuji co. Bylo mi asi tak šestnáct, byla to pro mě ohromná zkušenost. Zároveň jsem ale cítila, že je potřeba to nějak vybalancovat, že potřebuji nějakou protiváhu, a tak přišli Gang Ala Basta.

Po pravdě řečeno, tvoje stylové rozpětí je pořádně rozsáhlé. Mluvili jsme teď o tvém někdejším ježdění s Evou Pilarovou, na druhou stranu pak přišly kapely jako Gang Ala Basta, Madfinger, docela něco jiného je Lanugo, ale vedle toho předloňská klasická deska s Duem Teres nebo loňské album Vánoce dospělých s jazzovým bigbandem Concept Art Orchestra, kde zpíváš s Danem Bártou a překvapivě jazzovým Milanem Cimfem. Dá se říct, jaká hudba je ti z toho všeho nejbližší?
Pro mě je obrovská výzva vždycky si najít svůj prostor. Pochopitelně nejblíž je mi Lanugo. Kluci mě znají, je to tak říkajíc na tělo. Ale mě hrozně baví být interpretka. Zpívat si věci po svém, V tu chvíli pro mě začínají být osobní a já neřeším, co to je za žánr, co to je za styl. Snažím se zůstávat věrná svojí estetice, svému názoru.

V roce 2006 jsi na album Poprvé naposledy nazpívala s Michalem Prokopem velice působivý duet Hotel u přístavu. Jak k tomu došlo?
To bylo tenkrát přes Michala Hejnu. Zpívala jsem s Madfinger a on nás vydával ve vydavatelství Arta. Současně bubnoval v kapele Michala Prokopa a řekl mu: „Hele, já tady znám jednu holku, ta by se možná hodila do toho duetu.“ Tak jsem s ním nazpívala tenhle duet a mám pocit, že ještě nějaké další písničky, ale už fakt nevím, to je dávná historie.

Napadá mě na závěr jedna, možná indiskrétní, otázka. Může se tady a teď zpěvačka na volné noze, byť se stálou, ale nekomerční kapelou, uživit muzikou?
Musíš to kombinovat ještě s něčím dalším. Třeba s učením, nebo jak mám s kamarádkou dětský sbor Beznot. To je samozřejmě nejen zdroj příjmů, ale především zábavy. Je to práce s dětmi, což je vlastně moje další profese. Když jsme sbor zakládaly, bylo to v době, kdy jsme měly malé děti a úplně na začátku do sboru chodily jen tři. Teď jich máme sto dvacet. Když se sešly na posledním vánočním koncertu, už to byl vážně masakr. Ale je to věc, která mě opravdu baví, pojímáme to jinak než obvyklé sbory, spíš formou hry, proto se taky jmenuje Beznot. Vedle toho učím zpěv na New York University a na Deylově konzervatoři. Tam před rokem otevřeli popové oddělení, které vede zkušená zpěvačka, profesorka, a především bezvadná osobnost, Lída Nopová. Učíme tam spolu s jazzovou zpěvačkou Veronikou Vítovou. Se studenty děláme jazz, pop, muzikál, country, zkrátka všechno... Jsem ráda, že mapujeme i současné dění a člověk tak vlastně nemá šanci ustrnout.

Psáno pro: časopis Muzikus 2020/06

Online verze stránky: http://www.muzikus.cz/pro-muzikanty-clanky/Marketa-Foukalova-Najit-si-svuj-prostor~04~cerven~2020/

Komentáře

celkový počet: 0

Buďte první...


 
 
 
&;

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.